Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?

Mt 8,23-27 Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“

Přátelé v Kristu,
učedníci dostanou v bouři strach. Ta bouře byla tak veliká, že loď už mizela ve vlnách. Oni pochopili, že jim jde o život. A proto budí Ježíše a prosí ho, aby jim pomohl. „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme.“ Sami už nevědí, co dělat. Nedovedli si sami pomoci, to nebezpečí nedovedli zvládnout, bylo nad jejich síly. A báli se o svůj život. Naštěstí však měli u sebe Ježíše, a věřili, že on jim může pomoci. Poznali už mnohokrát dříve, jaká je jeho moc. Spolehli se proto i v tuto chvíli, že on je může zachránit. Naléhavě k němu volají. - On se probouzí a nejdříve jim říká: „Proč jste vystrašení, vy malověrní?“ Vy malověrní, oslovuje je Ježíš. Diví se, že učedníci mají malou víru. Ale jak to vlastně myslí? Vždyť učedníci právě ukázali, jak naprosto věří v jeho moc. Oni ho ve své prosbě vyznali jako Zachránce, Spasitele. Oni se zcela spoléhají na jeho pomoc – to je přece velká víra, řekli bychom my. Ale zdá se, že Ježíš to vidí jinak. A my můžeme z tohoto vyprávění vyčíst také to, jaká je jeho vlastní víra. A můžeme obojí srovnat – víru učedníků a víru Ježíšovu. - nejprve učedníci: věřili, že budou zachráněni. Doufali, že se stane zázrak a ohrožení jejich života pomine. Nedovedli to způsobit sami, nevěděli ani, jak to udělá Ježíš, ale věřili, že Ježíš má tu moc. A to není špatně. - Podívejme se však ještě, jakou víru má Ježíš. On i v bouři pokojně spí. On má důvěru, že Bůh se o něj stará, že on nad ním bdí, ať jsou okolnosti jakkoliv nebezpečné. Ježíš věří Bohu, že je s ním, ať se stane cokoliv.

A tady se můžeme nejprve poznat ve víře učedníků. Samozřejmě, že ve chvílích ohrožení voláme o pomoc. Samozřejmě, že doufáme, že nás Bůh chrání, že nás Ježíš může zachránit. V některých situacích svého života sotva dovedeme zůstat klidní. Často máme strach o svůj život. A stává se, že Ježíš bouře našeho života tiší. Stejně jako to udělal tenkrát na Galilejském jezeře. On má moc odstranit všechno to, co nás ohrožuje. On dovede utišit všechno, co hrozí kolem nás, aby se i naše srdci mohlo utišit. Ano, ve chvílích ohrožení si můžeme vždycky vzpomenout, jak on utišil bouři. Můžeme si představovat, jak podobně tiší všechno kolem nás. - Ale můžeme si, zadruhé,  taky vzpomenout na jeho vlastní vnitřní postoj. On i v bouři pokojně spal. Taková byla jeho víra. Bůh o něm ví, on ho ochraňuje. Je v Boží péči, a nic jej nemůže ohrozit. Ježíšův pokoj je především vnitřní, stálý za všech okolností. Pokoj víry. A je to mimochodem stejná víra, kterou před Ježíšem vyznal už žalmista: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Bože, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ A je to stejná víra, kterou po Ježíši vyzná třeba i apoštol Pavel: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Kdo nebo co nás může ohrozit? – Dovedeme my takto Bohu důvěřovat? Asi musíme znovu přiznat, že Ježíšova víra je vyšší než ta naše. Že jsme malověrní. A přece, v příběhu o utišení bouře čteme i pro naší malou víru potěšení. Ježíš není takovým hrdinou, kterého by naše lidské starosti nezajímaly. On nad ně není povýšený. Nenechal se probudit bouří, ale jeho učedníkům se to povedlo. A on jim sice říká, že nemuseli být ustrašeni, že se bouře nemuseli bát. Pak však bouři tiší. Má pochopení pro naší malou víru. Má pochopení pro to, že se bojíme o svůj život. Proto utišil tenkrát bouři na moři a tiší i bouře našeho života.

Sledujme však, pokračuje příběh Ježíšův. Dnes je Velký pátek. Je to den Ježíšova utrpení a smrti. Jeho příběh pokračuje tak, že pro sebe zázrak nevykoná. Pro vlastní záchranu svou božskou moc nepoužije. - Kolem něj řinčely zbraně vojáků jako hromy za bouře. Jako běsnivé vlny se na něj hnaly lidská zloba a falešná obvinění a výsměch těch okolo. A on to přestál. On, který dovedl zkrotit síly přírodní bouře, mocné tak, že to zdaleka ještě neumíme ani my dnes. On mlčel a nevzpouzel se zlobě lidské, té obyčejné, přízemní, hněvivé bouři, která je v síle člověka. Při zatýkání Ježíš říká učedníkům (Mt 26,53n): „Či myslíte, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi hned víc než dvanáct legií andělů na pomoc? Ale jak by se potom naplnila Písma, že to tak musí být?" Ve vlastním případě se Ježíš zřekl své božské moci a vzal na sebe naší lidskou slabost. Proč to tak dopustil? Snad proto, aby nám ukázal opravdovou cestu z našich hříchů – a tou je poslušnost vůči Bohu. Aby nám ukázal cestu z naší slabosti, kterou je naše spolehnutí na Boží moc. Aby nám ukázal cestu, která má svou naději i skrze utrpení, i skrze smrt. Skrze ta ohrožení, kterým se v tomto světě vyhnout nemůžeme.

„Sestup z kříže,“ volali na něj kolemjdoucí. „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže,“ vysmívali se mu. Ale Ježíš na kříži žádný mocný zázrak nevykonal. Zdál se bezmocný, zničený, v koncích. Tím však ukázal zázrak jiného druhu. Zázrak, který není tak okázaly, jako například utišení bouře. Který není pro nás lidi hned tak jasný k porozumění. Přitom je pro nás tak podstatné, abychom se mu porozumět snažili! Ježíš na kříži – to je zázrak, kdy víra důvěřuje Bohu i ve chvílích těžkých, nejtěžších.

Nemyslím si, že bychom se po tomto kázání dovedli zbavit svého obvyklého způsobu víry - kdy doufáme, že bouře pominou. Kdy se upínáme k naději, že se obtížné věci vyřeší, že se zlá nemoc vyléčí podobně. Takové důvěry si jistě budeme a můžeme držet. Vždyť věřící lidé přece mají zkušenost s tím, že Ježíš pomáhá. - Nemůžeme si však při tom myslet, že nás v životě nic zlého nepotká. Že když se budeme správně modlit, že nás Bůh všeho těžkého ušetří. že nás z těžkostí zachrání tak, jak my si to představujeme. Taková víra je ve skutečnosti malověrností. Stává se totiž, že někdy těžkosti nepominou. Stává se, že nebezpečí, nemocí, těžkostí stále přibývá, a lidský rozum už naději ztrácí. Pak je dobré si připomenout tu víru, kterou měl Ježíš sám. Velký pátek nás učí víře, která vydrží i v bouřích světa a nejtěžších úskalích života.

J 1,1-4 Strom života

píseň DEZ 695 Z přetěžkého kříže, který nesl Pán, strom života stal se, plody obtěžkán…

Gn, 2,7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. 8 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
9 Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.15 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. 16 A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst.
17 Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."3:1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" 2 Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«"
4 Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

Ř 5,8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
9 Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. 10 Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. 11 A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.
12 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. 13 Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon.
14 Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. 15 S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.
16 A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. 17 Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.



Přátelé v Kristu,
pamatujete si, jak vypadala rajská zahrada v tom popisu, který jsme četli ze začátku Bible? Ze země zde rostlo mnoho stromů, s plody dobrými k jídlu, a první lidé z nich mohli jíst. Bůh ty stromy stvořil pro člověka, pro jeho obživu i pro jeho potěšení. To stromoví bylo symbolem trvající Boží dobroty. A člověk mohl této Boží dobroty užívat a z ní žít. – Uprostřed zahrady pak byly ještě dva zvláštní stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého. Ty symbolizovaly Boha samého, jeho podstatu. Strom života ukazoval, že Bůh sám dává všemu život, strom poznání pak ukazoval, že Bůh dává poznání dobrého a zlého, rozlišení, co je dobré a co zlé. Ty stromy uprostřed byly podstatou všech ostatních stromů – jako pramen gejzíru, který pak dopadá na všechny strany: vždyť ty ostatní stromy mohly růst jen proto, že tady byl strom, který znamenal život. A ty ostatní stromy měly plody dobré, a bylo možné to poznat, protože tady byl strom, který znamenal poznání toho, co je dobré, a co je špatné. Člověk může svobodně užívat toho, co dostává z Boží dobroty, může jíst ovoce rajských stromů – všech. Jen z těch dvou stromů uprostřed zahrady jíst nesmí. To je silný symbol toho, co má člověk od Boha zakázáno, protože je to pro něj ničivé: člověk si nemá myslet, že může být jako Bůh, že se dostane a dosadí sám sebe na jeho místo. Nemá si myslet, že je to on, člověk, kdo dává život, kdo rozhoduje o životě, kdo dovede život rozmnožit, kdo dovede dát životu smysl a naplnění. A nemá si myslet, že on sám, podle svého rozumu, dovede rozlišit a určit, co je dobré, a co zlé. Sám si určit, co mi prospívá a co mi škodí.

Někdo by mohl říci: kdoví jak to v rajské zahradě vypadalo, a jestli takový ráj vůbec byl. Dobře. Ale ten obraz rajských stromů je velmi silný. A jeho zvěst je výmluvná a potvrzuje se dodnes. Když had-satan Evě nabízel: budete jako Bůh, pak je to stejný hlas, který našeptává nám, že o svém životě si můžeme rozhodovat sami, že je v naší moci, určit si, pro co budeme žít, čeho dosáhneme. Nestačí nám ty ostatní stromy, nedovedeme jen děkovat: díky Bože za to, že ty sám nám dáváš tolik dobrého. My se chceme dohrabat k těm stromům uprostřed zahrady. Sami sebe, svůj rozum a své svědomí a své touhy učinit středem světa. Kdybychom to uměli, rádi bychom sami stvořili život, život prodlužovali, život přidělovali a odnímali. A hlavně svůj život bychom rádi měli ve svých rukou. - A stejné platí o poznání dobra a zla: chceme sami určovat, co je dobré, co zlé, oč usilovat, čemu se vyhýbat. To není příběh jen o jakémsi Adamovi a jakési Evě kdysi dávno, to je příběh neposlušnosti nás všech, neposlušnosti, která je pro náš život ničivá.

Ale naštěstí to tak nemusí zůstat, naše neposlušnost není vyhnanstvím, v kterém musíme skončit a zemřít. Cesta života se ukázala v příběhu Velkého pátku, paradoxně v příběhu, kdy Ježíš sám přišel o život, v příběhu jeho ukřižování. A tak pokračujme v Novém zákoně, výkladem onoho čtení z evangelia, které stalo na počátku tohoto kázání. Evangelista Jan už řekne, že v Ježíši je náš život, že to on byl na počátku u Boha, že skrze něj povstalo vše a bez něj nic. Ježíš je tedy tím, co je v obraze rajské zahrady symbolizováno stromem života. A on je zároveň i stromem poznání dobrého a zlého, vždyť zase Jan napíše, že Ježíš je světlo lidí, k našemu osvícení a poznání pravdy. – A zároveň je ovšem Ježíš taky novým Adamem, o tom píšou zase jiná místa v Novém zákoně. On je nový Adam, pravý člověk, vzor poslušnosti, Adam, jak ho Pán Bůh chtěl mít. On ví, že jeho život pochází od Boha, že si ho nemůže sám dát, ani podržet, že jeho život je v Boží moci. A on taky ví, když pomyslíme na to, co znamenal strom poznání, on ví, že Bůh dává poznání dobrého a zlého, a rozlišení, co je dobré a co zlé. On ví, že i utrpení může být dobré, když je v souladu s Boží vůlí, zatímco vyhnutí se utrpení by někdy dobré nebylo. Proto Velký pátek. A proto končila Ježíšova modlitba na Zelený čtvrtek v getsemanské zahradě tak jak končila: “Tvá vůle se staň, Bože.”

Podle Bible, která si ráda hraje s obrazy, je Ježíš Kristus zároveň Adam a zároveň i strom života. Je stromem života i tím, kdo k tomu stromu přistupuje. Krásná pozdější tradice pak vidí podobnost mezi stromem života a křížem. Církevní otcové řeknou, že Ježíšův kříž byl vytesán ze starého dřeva z kmene stromu života. Ježíšovou obětí se ten strom znovu zazelenal a vydal nové plody. A je to silný obraz. Vždyť z oběti kříže pro nás vyplynul užitek nového života. Jak mnohé jsou plody kříže, o kterých pak Nový zákon píše: smíření s Bohem, pokoj, láska, pravé pokání, obnova lidského života. Když následujeme Ježíše v poslušnosti, smíme z těch plodů jíst a budeme mít užitek pro svůj život.

A co z toho pro nás vyplývá prakticky? Nic ve smyslu rychlého „tohle a tohle udělej“. Prožívání Velikonoc je spíše o ohledávání hlubinných základů života. A z dnešního podobenství o dvou rajských stromech vyplývá:
zaprvé - náš život nemáme ve svých rukou. Učme se od Ježíše. Ježíš svůj život neustále vděčně přijímá z rukou Božích, a když se odevzdává Bohu v bolesti a umírání, dostává vzkříšením život nový.
zadruhé – ani poznání, co je dobré a zlé, není v našich rukou. Učme se od Ježíše. Hledejme Boží vůli a té se poslušně držme, ta je dobrá. To je cesta k životu věčnému.

Apoštolské vyznání víry