Mk 3,31-35 Tu přišla Ježíšova matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Přátelé v Kristu,
možná to tak mají i někteří z vás, že tady ve sboru máte lidi bližší, než jsou pro vás členové vlastní rodiny. A mohl by vám to i některý příbuzný vyčítat: „Ty si s cizími lidmi rozumíš vice než s vlastní rodinou.“ – Může to být bolestná věc. A tohle potkalo i Marii, když viděla, že její syn Ježíš utíká z domova a vyhledává společenství spíše jiných lidí - než její a svých bratrů. Jen si představme situaci dnešního evangelia: Ježíš je v jakémsi domě, kolem něj sedí v kruhu jeho posluchači. A Marie s Ježíšovými bratry k domu přijdou, dovnitř nevejdou, prý Ježíše hledají, ale zůstanou stát venku, jen pro něj vzkazují, aby za nimi přišel. A Ježíš nejde, mluví stále jen ke svým přátelům. A poví jim, že oni jsou mu bližší než jeho rodina. - Je to možná jedno z nejtvrdších slov v evangeliu.
Co tím chce Ježíš říct? Nejdříve tři vztahové věci. Zaprvé: jestliže se často říká, že Bible je prorodinná, pro-family, je to hodně zjednodušující. Často se to tak vnímá, a třeba křesťanské politické strany si to daly do svého štítu, že ony jsou ochránkyněmi tradičních hodnot, a rodina je mezi nimi na prvním místě. Dnes tady v evangeliu vidíme Ježíše, jako by se rodině přímo vysmíval. Jiné vztahy jsou důležitější než volání krve, než vazby pokrevní. Tohle dnes je Ježíš, který žije v jakési komunitě, komuně. A ke svým příbuzným se nezná. – Vztahová věc druhá, pro tradiční ucho bude ještě horší: Ježíš řekne, že ti, kdo spolu s ním činí vůli Boží, jsou jeho bratři a sestry. Jsou lidmi nejbližšími. Takhle si přece navzájem říkáme ve sboru i my. Sestro, bratře. Možná nám takové oslovování už zevšednělo, ale lidem, kteří mezi nás přijdou nově, to stále zní jako něco velmi neobvyklého. Protože to velmi neobvyklé je. Někomu, koho třeba ani úplně dobře neznám, řeknu bratře. Většinou jsem s ním nevyrůstal, třeba o většině jeho týdne ani nevím, a oslovím ho bratře. Proč? Protože předpokládám, že v něčem jsme si blízko, nejblíže. Ve víře v Krista, který nás spojuje. Jsme spolu opakovaným vyznáním víry spojeni v hloubce lidství, především v hloubce lidské slabosti, protože my oba, já i můj duchovní bratr či sestra pravděpodobně víme, že jsme slabí a křehcí, hříšní, sami život nezvládáme. Proto chodíme na bohoslužby. A Kristus nás spojuje i ve skvělosti naděje: v něm a skrze něj jdeme spolu s duchovními bratry a sestrami po cestě k naplnění a dokonání, k pravému životu. K pravému společenství, k jednotě. – A vztahová věc třetí: pro tradiční ucho přímo kámen úrazu. (V katolickém kázání tohle zřejmě neuslyšíte.) Ježíš řekne, že ten, kdo plní Boží vůli, je jeho matka. Co tohle znamená? Vždyť matku má každý z nás jen jednu. A Ježíš měl (měl, měl) svou matku Marii. To, co Ježíš tady říká, je hluboké až mystické vyjádření. Když někdo věří v Boha a plní opravdově Boží vůli, v jeho nitru se rodí Kristus. Kristus jako Boží slovo, Kristus jako obnovený obraz Boží, který má být v každém člověku, v každém z nás, byli jsme přece stvořeni k obrazu Božímu. - Maria, když ji anděl oznámil, že se jí má narodit Spasitel, tak řekne své: „Jsem služebnice Páně, staň se mi, anděli, podle tvého slova.“ A její „staň se mi“ je opravdu velkým dějinným okamžikem. V tom s bratry katolíky souhlasíme. Jen se odvážíme v dnešním evangeliu číst, že Maria nemá být v tomto jedinečná. Každý z nás má a může říct své „staň se mi“, a tím pustit Boha do svého života. Každý z nás se může stát matkou Páně, jakkoliv divně to zní. Apoštol Pavel to teologicky rozvine ve svých slovech (Ga 2,20): Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A když jsem dnes použil slova „mystický“, jedním ze zralých květů dlouhé mystické tradice je Angelus Silesius, a k našemu dnešnímu evangeliu se hodí jeho známé dvojverší: „I kdyby Ježíš v Betlémě tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, pokud v srdci tvém se nenarodil.“
Dobrá. Tak tedy trocha mystiky. Dobrá, stále se oslovujeme sestry a bratři, a zažíváme, že zde ve sboru jsou nám lidé zvláště blízko. A jak se to celé má k běžnému, obyčejnému životu? Jak to přeložit do obecně srozumitelných slov? Snad takto: důležitější než příbuznost pokrevní, příbuznost biologická, je, když se s někým chceme sjednotit svou vůlí. Na tom záleží nejvíce: abych se spolu snažili o totéž, abychom měli stejné hodnoty, abychom směřovali ke stejnému cíli. Trochu jsem v úvodním odstavci relativizoval roli rodiny, ale všimněme si, že v myšlence manželství je i toto: společenství vůle: I opustí muž svého otce a matku, uvolní až zpřetrhá své přirozené vazby, a připojí se ke své manželce, se kterou se spolu pro sebe navzájem rozhodnou. A budou ti dva jedno tělo. – Je to nádherné silné zaslíbení. A že tu teď vedle sebe stavíme dnešní evangelium, a vedle něj řeč o manželství, to není náhoda. Protože řeč o úplném, i tělesném sjednocení lidí je i v Novém zákoně velmi vzácná, vlastně se vyskytuje jen ve dvou případech. V našich dvou případech: první je, že mohou být křesťané sjednoceni s Kristem, až tělesně sjednoceni, Ježíš řekne, že věřící člověk může být jeho matkou, Pavel uctivěji řekne, že církev je tělem, jehož hlavou je Kristus, a my křesťané jsme údy toho těla. Tím druhým novozákonním případem a obrazem sjednocení je manželství: a budou manželé jedním tělem. – Obojí je silné zaslíbení – splynutí s Kristem a splynutí manželů, ale obojí taky nesmírně těžký úkol. A myslím, že ne až dnes, že tomu tak bylo vždy.
Když se na závěr vrátíme ještě jednou k Marii: mohla tenkrát do toho domu vejít? Že by nezůstala stát u dveří, ale že by vešla a sedla si i ona někde poblíž Ježíše? Mohla to udělat, po oněch příkrých slovech svého syna, která se k ní možná z domu donesla? Nečteme, že by vešla, a nebudu se domýšlet, s jakými myšlenkami třeba odcházela pryč. Co musela v sobě vybojovat, co si v sobě musela přeskládat. Určitě prošla obtížným vnitřním vývojem. Každý z nás si musí v sobě obtížně řešit, co to znamená být křesťanem, kristovcem. Nebudu tady dnes dávat nějaké snadné návody. Marie nám tady může být příkladem. Maria - možná Sedmibolestná. Tohle dnešní zklamání je jednou z jejích bolestí. Maria, jejímž srdcem měl podle předpovědi proniknout meč (L 2,35), aby vyšlo najevo smýšlení jejího srdce. Dnešní Ježíšovo slovo pro ni muselo být jako meč do srdce. – V Markově evangeliu už dále o Marii žádná zmínka není. To by se dalo pochopit jako její zahořknutí. Naštěstí evangelista Jan dosvědčuje, že Maria stála pod křížem ve chvílích Ježíšova umírání. To bychom mohli zase pochopit jako pěkný příklad matky, která při svém synovi drží přes všechna nedorozumění. Je to přirozená mateřská reakce. Ale snad je to tak, jak popisuje Lukáš (Sk 1,14). Zachycuje Marii ve své zprávě o tom, co se dělo po Ježíšově nanebevstoupení. Poslouchejte, bude to krásné: Všichni Ježíšovi učedníci „se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“.
