L 17, 11-19 Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Přátelé v Kristu,
Ježíš se potkal s deseti malomocnými. Dovídáme se, že
jich bylo deset, že nejméně jeden z nich byl Samařan, většina z nich
asi byli Židé. To by nás mohlo překvapit. Židé se jinak se Samařany nestýkali,
dokonce se jich stranili. Považovali je za nábožensky podřadné, nečisté. Skoro by
se v dnešní souvislosti hodilo říct, že pro ně Samařané byli malomocní na
náboženský způsob. Zde však najednou vidíme, že Samařan se Židy pobývá,
s těmi nemocnými. Vzájemná nevraživost zde roli nehraje, vzájemné
předsudky tu neplatí. Jejich nemoc je spojila. Vždyť jsou na tom tak podobně,
postiženi tělesným malomocenstvím, hroznou nemocí, kdy člověku někdy až
odpadají kusy masa z těla. Kdo by v takové situaci chtěl řešit, že ten druhý
vedle něj je jiné národnosti, jiné víry? V naší vlastní slabosti a pomíjivosti
jsem druhým lidem podobni více, než si možná běžně uvědomujeme. Dokud jsme na
tom dobře, pořád máme síly, abychom se nad druhé povyšovali nebo vůči druhým
vymezovali. Až na tom někdy budeme špatně, asi nás nic takového nenapadne. A
tak tu dnes čteme o deseti malomocných, kteří jsou jednotní ve své bídě. Také
v tom, že musí žít na okraji společnosti, vzdálení od normálních lidí. Uvidíme,
že se jejich jednota rozpadne, jen co budou uzdraveni.
Ale teď je
na tom těch deset ještě nerozlišitelně stejně. Jsou spojení v nemoci. A co je
pěkné, jsou spojeni také ve víře. Společně se obracejí na Ježíše, společně k
němu volají. Spolu důvěřují, že právě on jim může pomoci. Ježíš je v mnoha
takových a podobných situacích přímo magnet pro pozornost těch, kdo potřebují
pomoc. Je to krásné a mám tohle na evangeliu a Ježíši moc rád. O Ježíši je
mnohokrát řečeno, že on dovedl pomoci v situacích, kdy selhaly všechny
lidské síly. Malomocná byli z rozumných důvodů ze zdravé společnosti dokonce vyháněni,
museli se držet na opuštěných místech, vždyť jim nikdo z lidí nedovedl
pomoci, jejich nemoc byla tak pohoršlivou připomínkou lidské pomíjivosti, až to
bylo nesnesitelné. A navíc byla jejich nemoc nakažlivá. Naštěstí teď oni vidí
přicházet Ježíše a volají: „Ty se nad námi smiluj.“
Řekli
bychom asi, že toto byla opravdová víra v Ježíše. Oni k němu volají o
pomoc, oni se spolehli, věří, že on jim dovede pomoci. Volají k němu, aby se
nad jejich bídou smiloval. A on se smilovává, on jim pomáhá, on je uzdravuje.
Skoro by se mohlo zdát, že tady příběh mohl skončit. Oni věřili a jejich víra
došla odpovědi, došla naplnění. - Možná i naše vlastní víra vypadá takto. Možná
i my víme, že s některými věcmi našeho života nám nemůže pomoci nikdo
z lidí. Taky jsme v mnoha věcech tak říkajíc málo-mocni. A taky nám
může někdy připadat, jako bychom byli některými svými problémy vyděleni od
lidí, s problémy sami. Vždyť by nás nikdo nepochopil, nikdo s nimi
nepřijal. Trápíme se nad nimi sami v sobě, jen když jsme sami. Komu bychom
taky o nich povídali? A pokud jsme křesťané, učíme se s nimi obracet na
Ježíše. „Ježíši, smiluj se nad námi.“ A snad máme i zkušenost, že některé naše
prosby byly vyslyšeny. Že naše víra došla naplnění. – A přece to není všechno,
tohle ještě naplněním není. A dnešní příběh je v evangeliu možná proto,
aby nám ukázal, že taková běžná víra, kdy se snad každý člověk v těžkých
problémech modlí, že taková víra ještě zdaleka není úplná. Všech devět
volajících malomocných bylo uzdraveno. A přece tím příběh nekončí.
Jeden
z uzdravených se k Ježíši vrátil a děkoval mu. Jediný z těch
deseti se vrátil, byl to Samařan. Vidíme, že se už jejich společenství
rozpadlo, ale jinak, než bychom čekali. K Ježíši se vrátil ten, kterého
zbožní Židé považovali za ve víře méněcenného. Ale my se máme právě u něj
něčemu důležitému naučit. Totiž tomu, že k víře má patřit i vděčnost. Ten
Samařan, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem
velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. Jeho srdce je naplněno vděčností – tak a
jen takto může být i srdce uzdraveno. A čím srdce přetéká, to ústa mluví. Proto
velikým hlasem chválí Boha. – Milí přátelé, děláme tohle? Dovedeme to? Mnozí
z nás ano, a já vděčně potkávám křesťany, kteří jsou vděčni. Uvědomují si
malé i velké dobré věci, které v životě mají, a poznávají, že takové dobro
není samozřejmé, že jsou obdarováni, na mnoho způsobů. A jsou vděčni. Poznáte
to na nich, protože postoj vděčnosti proměňuje celý jejich život.
A řeknu totéž ještě jinak. Vděčnost
náš život uzdravuje. Právě takto to říká Ježíš v poslední větě našeho
vyprávění: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“ V českém překladu
tady máme: tvá víra tě zachránila, v původním řeckém textu však opravdu je: tvá
víra tě uzdravila. Opakuje se tady stejné sloveso, jaké bylo v konstatování,
že ten jeden zpozoroval, že je „uzdraven“ od malomocenství – spolu s oněmi
devíti ostatními – tento jediný se však k Ježíši vrátil, aby jemu
poděkoval a Boha chválil. On jediný pak tady zažil uzdravení podruhé, další
stupeň uzdravení, uzdravení větší a širší a hlubší než je uzdravení od tělesné
nemoci. Bible ho nazývá záchranou nebo spasením. Jde o uzdravení celého života.
Je to uzdravení, o kterém, jak nám říká dnešní příběh, nevědí ti, kdo Boha jen
o něco prosí. Třeba jsou jejich modlitby vyslyšeny - a nám připadá, že už toto
je dost. Vždyť většina lidí nezná ani tohle: prosit a poznat, že Bůh prosby
plní. Dnes však máme slyšet, že spasení, uzdravení srdce a celého života,
přichází skrze vděčnost. – Abychom nebyli nespravedliví k těm devíti,
kteří se k Ježíši nevrátili. Ti zbývající uzdravení asi udělali to, co
předepisoval židovský zákon: poté, co je Ježíš uzdravil, zašli za kněžími, ti
jejich tělesné uzdravení formálně potvrdili, a vzali si od nich děkovnou oběť
pro Hospodina: křepelku nebo beránka. Udělali řádně, co měli. I z projevů vděčnosti
se dá udělat systém, zákon, s pocitem: mám splněno. Pohledněme však ještě
jednou na tady toho Samařana. Jemu tryská vděčnost ze srdce a tak vděčnost jeho
srdce uzdravuje. A od Ježíše slyší: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“