Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

JEŽÍŠŮV HUMOR I

Spor o daň císaři L 20, 20-26
20 Zákoníci a velekněží nespustili Ježíše z očí. Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu.
21 Otázali se ho: "Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.
22 Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?"
23 Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim:
24 "Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
25 Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
26 A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.


starozákonní čtení 2S 12:1-9.13

Přátelé v Kristu,
začnu dnes nezvykle: představte si scénu z nějaké filmové komedie. Policisté jdou něco odhalit do kláštera, chtějí to udělat tajně, a tak se převlečou za mnichy. Jistě jste už podobné filmy viděli. Ti převlečení policisté mají hábity, taky kapuce na hlavě, a tak nikdo nepozná, že do kláštera nepatří. Dostanou se taky na místo, kde se mniši právě scházejí. Mniši se sesednou a vytahují z kapes růžence, aby se spolu modlili. Také policisté nechtějí být nápadní, a tak hledají po kapsách růžence, jeden z nich ho v kapse nahmatá, popotáhne, aby ho vyndal – a z kapsy mu vypadne pistole. Až to na dlažbě zacinká. Všichni se podívají tím směrem, a policisté jsou rázem odhaleni. – Taková scéna by jistě končila smíchem filmových diváků, má v sobě vtip a humor. - Jestlipak my si uvědomujeme, že vtip je ukryt i v mnoha scénách z evangelia? Že Ježíš dovedl používat i humor, aby lidi kolem sebe upozornil na vážné a závažné věci? A že v dnešním příběhu je ukryta podobná humorná zápletka jako v té scéně z filmu, kterou jsem si vymyslel. Ale asi to chce pár poznámek, abychom si to uvědomili.

Situace v dnešním biblickém příběhu je taková: zákoníci a veleknězi chtějí Ježíše přistihnout při výroku, za který by ho mohli vydat vladaři a soudu. Chtějí se Ježíše zbavit. A tak posílají své lidi, aby Ježíše „načapali“. Ti lidé jdou za Ježíšem jakoby s vážnou otázkou a problémem. Mají předstírat, že to myslí upřímně. „Mistře, my, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy.“ Pochlebují mu, chtějí se vlísat do jeho přízně. Mistře, přicházíme za tebou s vážným problémem, s kterým si nevíme rady. Chtěli bychom se zachovat správně, poraď nám, co máme udělat. Přitom si ti falešníci vymysleli na Ježíše skutečně dobrý chyták. Šlo o peníze, o římské peníze. Izraelská země je okupována Římany. A pohanští Římané zavedli také zde do užívání své peníze, své mince. Na nich byl často obraz římského císaře. Pro Římany bylo užívání peněz vlastně projevem úcty k císaři. Každé prodávání a nakupování už vlastně bylo tak trochu náboženským obřadem. Brali do rukou obraz císaře, a císař byl v římské říši jedním z bohů. – Jak se tohle všechno muselo protivit židům, kteří věřili, že jediným Bohem je Hospodin. Vždyť používání římských peněz je vlastně urážkou jediného Boha, vždyť je to vlastně modloslužba. Už dotyk římské mince znečišťuje, říkali rabíni. Možná se ten jejich důraz ve všedním dni trochu ztrácel. Co taky běžným židům zbývalo? Nakupovat a prodávat museli. Ale teď tady před Ježíšem stojí skupina lidí, kteří jakoby si uvědomovali, o jak vážnou otázku jde. „Mistře, je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" Mistře, vždyť tady jde o podporu okupantů, když jim platíme daně. A vždyť jde o modloslužbu, jestliže používáme pohanské peníze. Místře, jak nám poradíš? - Odpověď není vůbec jednoduchá. Navíc se rozhovor odehrává v jeruzalémském chrámu, a tak tady náboženské otázky dostávají ještě větší razanci. Mistře, co nám poradíš? Kolaboraci nebo vzpouru proti císaři? Máme platit daně nebo nemáme? Falešníci visí na Ježíšovi pohledem a myslí si, že už mají vyhráno. Ta i ta odpověď pro něj bude zkázonosná. Buď na něj poštvou zbožné židy nebo římské vojáky. - A Ježíš si ve vypjaté situaci poradil vtipem. "Ukažte mi denár!”, říká. A někdo samovolně sahá do kapsy, samozřejmě, že tam pár drobných má, a podává jeden denár Ježíšovi. Čeká názorné poučení. Ale to by ani nemuselo přijít. Věc je jasná hned v tom okamžiku, kdy ten jeden šmejdí po kapsách a natahuje ruku s penízem k Ježíšovi. Lidé kolem Ježíše se v tuto chvíli museli začít smát. Vždyť se ten člověk v jediném okamžiku odhalil. Tváří se jako zbožný, tváří se, že mu jde o náboženskou čistotu, a přitom stejně pohanské peníze tahá po kapsách. Zdálo se, že chce něco řešit, chtěl vypadat jako opravdový. Ježíš však ukázal, jaký opravdu je. Humorná scéna vše odhalila. Ježíšův vtip projasnil situaci a vyrazil protivníkům zbraně z rukou. -

Představuji si také podobnou scénu, která by se mohla odehrát u nás. Jsem někde na návštěvě. V nějaké evangelické rodině. Mluvíme taky o tom, jak se projevuje křesťanská víra. Jak vypadá náš duchovní život, odkud čerpáme víru. Jak důležitá je pro nás evangelíky Bible. A já poprosím, jestli by mi mohli Bibli podat. Což pro ně není žádný problém, v každé evangelické domácnosti Bible je. A tak ji snadno najdou, skoro mimovolně sáhnou do knihovny, a podávají mi ji. Čekají, že jim z Bible něco přečtu. Asi ano, ale důležitý je už tento první okamžik. A vlastně humorný. Ta Bible, kterou mi podávají, je často jako nová, kdo ví, jestli ji vůbec někdo otevřel. Nebo je přechovávaná jako Bible po babičce, která ji ještě četla, je to rodinná památka, ale vůbec ne předmět denní potřeby. Humorný moment, kdy jsme usvědčeni, že Bibli nepoužíváme. Říkáme, jak je pro nás důležitá, vyznáváme, že se podle ní chceme řídit v životě, my evangelíci speciálně, ale kolik z nás Bibli vůbec nečte? -

Ten vtípek s Biblí nikdy neudělám. Trnul bych v obavách, jestli bude dobře pochopen. Kdyby nebyl, vedl by asi k naštvanosti toho, kdo by byl odhalen. – Tak podobně naštvaní asi byli i ti, kdo přišli načapat Ježíše, když on humorně odhalil jejich léčku. Jak mnohem lepší by pro ně bylo, kdyby v tu chvíli nebyli nazlobeni, ale dovedli se své falši zasmát. Kdyby se dovedli zasmát sami nad sebou. Hned by se uvolnila atmosféra, a oni by měli najednou blízko k Ježíšovi, k poznání pravdy. – Připomeňme si krále Davida. I při hrozné velikosti svého provinění je příkladný v tom, jak uměl přijmout Nátanův soud. Taky se mohl ještě nazlobit, taky mohl ještě toho proroka vydat katovi za urážku krále, a přidat ho tak k obětem svého hříchu. Ale on pokorně přijímá onu vtipnou hříčku, kterou ho Nátan přivedl k rozpoznání vlastního hříchu. Kéž bychom to dovedli takto i my. – Jestlipak si uvědomujeme, v kolika nechtěných a směšných situacích se podobně projevuje pravda o našem životě, o naší víře? Někdo si o sobě myslí, že je zbožný, ale občas mu ujede kletba nebo rouhání. Někdo si myslí, že je pokorný, a přitom se občas projeví, že je na něco pyšný, třeba právě na svou pokoru. Někdo si myslí, že ví o hloubce vlastního hříchu, a přitom nemá žádné pochopení pro hříchy těch kolem něj. Prozradí se to často nechtěně a nečekaně, v drobných okamžicích. Kéž bychom si taková malá prozření vzali pro sebe vážně, a dovedli se vysmát falešným způsobům svého života, kdy si na něco jen hrajeme, na zbožné, na pokorné, na hříšníky. - Neberme se moc vážně. Bylo by skvělé, kdybychom i těch momentů, kdy se třeba ztrapníme, dovedli využít ke svému poučení. V Bibli vidíme, že humor je jedním z prostředků, které mohou léčit.

Dej nám, Pane, schopnost pochopit vtip
a nebrat se moc vážně. Moudrost nám, Pane, dávej.

JEŽÍŠŮV HUMOR II

Mt 5,15n Když (lidé) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu
Když (lidé) rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Znáte povídačky o městě Kocourkově? Jednu jsem si taky vymyslel, poslouchejte: někdo z kocourkovských přinese na městskou radu požadavek: v moderním městě by mělo být veřejné osvětlení. A kocourkovští chtějí být moderní, proto nechají postavit do ulic elektrické lampy. Pak se jednu noc sejdou, aby ho vyzkoušeli. Postávají ve tmě a čekají co bude. Najednou starosta slavnostně zapojí proud, světla se rozzáří, a: kocourkovští se bezradně dívají jeden na druhého. Vidí se navzájem, i když by se raději neviděli, vidí nepořádek kolem sebe, který jinak aspoň na pár nočních hodin milosrdně skrývala tma. Kocourkovští jsou rozčarovaní. Ano, oni chtějí být moderní, chtějí mít veřejné osvětlení, ale chtějí mít také noční tmu. Co s tím? Pak se dohodnou, že ke svítilnám dokoupí ještě velké kryty, aby světlo zůstalo uzavřeno uvnitř.

Přátelé v Kristu,
je to scéna jako z Kocourkova, kterou Ježíš popisuje v evangeliu. Copak si to umíte představit? Někdo rozsvítí lampu. Zažehne knot a místnost se zalije světlem. Ale jen na chvíli. Protože hned následně přiklopí světlo nádobou. Světlo bylo a najednou není. Proč ho tedy vůbec zapaloval? – Abychom si Ježíšův groteskní obraz mohli představit ještě lépe, řekněme si, jak se tehdy svítilo. Ježíš zde mluví o lampě, a myšlena je tehdejší olejová lampa. Byla to keramická nádobka s otvorem nahoře, kudy je protažen knot. Měla-li lampa osvěcovat prostor, stavěla se na kovový stojan, svícen. A nádobou je zde míněna odměrka na odměřování obilí, běžný předmět, který byl tehdy v každé domácnosti. Ten člověk, který by lampu přiklopil takovou nádobou, by samozřejmě způsobil, že by světlo lampy nebylo vidět. Pokud by lampa nezhasla vůbec. - Ježíšovy vtípky jsou často ukryty v detailu, v nemnoha slovech. Zde si máme představit, jak bláznivě by vypadal ten, kdo by sotva zapálenou lampu postavil ne na svícen, jak se to dělá běžně, aby byla dobře vidět a světlo se mohlo šířit, nýbrž pod nádobu, kde vůbec vidět není. K čemu je světlo skryté tak, že nesvítí? Jaký pak vůbec mělo smysl světlo rozsvěcovat?

A teď si musíme všimnout, že Ježíš používá tohoto groteskního přirovnání, aby nás poučil o něčem důležitém. On říká, že jako světlo lampy má zářit naše světlo, světlo nás křesťanů. Má svítit před lidmi. Světlo Ježíšových učedníků je určeno ostatním. A není těžké se dovtípit, že tím světlem, kterým máme svítit, je naše víra. Doslova se zde mluví o skutcích, ale pod tím můžeme rozumět všechny vnější projevy víry, zvěstování dobré zprávy o Bohu, odpuštění druhým, i sobě, projevy lásky, skutky milosrdenství apod. Všechno toto je Božím světlem, které má svítit skrze nás. My jsme zapálené lampy tohoto světla. To světlo se má šířit, to světlo prosvěcuje svět, to světlo může zalít svět hřejivým svitem. Co by to byla za bláznivá představa, chtít to světlo omezovat? Směšnost té představy, jak kdosi staví hořící lampu pod nádobu, nás má dovést k poznání, jak je směšné, když my bychom chtěli ukrývat svojí víru.

Víra jako světlo. A křesťané jako lampy. Věřící lidé jsou ti, kdo hoří jasným plamenem. Někteří velkým a mocným plamenem. Někteří menším. Někteří plamínkem slabým a škytavým. To se může stát. Nenormální je jen to, že by někdo stavěl lampu pod nádobu. – Víra se rodí v srdci člověka. Ale není jen v srdci. Víra přetváří celý život člověka. Proměňuje jeho životní způsob, to, jak člověk mluví a jedná. Když uvěříme evangeliu, promění to celý náš život, ale nejen náš, naše víra bude ovlivňovat i lidi kolem nás, i naše životní prostředí. Copak to jde jinak? – Někdy se říká, že víra je jen vnitřní věcí každého člověka – ale tahle věta, často opakovaná, zní jako vtip. Vtip podobný tomu, že někdo staví světlo pod hrnec. Víra je prý jen osobní, intimní záležitostí - tohle říct, to je směšné. Tahle myšlenka byla vymyšlena v moderních evropských dějinách, a opakovaná tak často, že se dneska bere nadmíru vážně. Jak se ji bránit lépe než ukázat, že z hlediska Bible je to myšlenka přímo směšná? - Ano, mnozí křesťané ji převzali. Zdá se jim to pohodlnější, používají ji jako omluvu. Mají víru pro své osobní uspokojení, jako světlo, které září dovnitř, do nitra člověka, ne navenek. Chodí po světě jako nádoby, které mají možná světlo vevnitř, ale navenek není nic vidět. Také některé církve – možná i naše – jsou v nebezpečí, že budou evangelium považovat za světlo k osvícení hloučku věřících, za světlo, které má své hranice, uvnitř společnosti, která usiluje být nábožensky neutrální. Církve jako velké nádoby, které přechovávají evangelium jako poklad – pro sebe. Z hlediska Bible je to ovšem myšlenka hodna vysmání.

Musím říct, že se často setkávám s lidmi, kteří to, že žijí jako "hrnec", vnímají jako svůj problém. Trápí se nad tím, že svou víru nedovedou dát najevo, že se ostýchají svědčit, že o své víře nedovedou mluvit. Naučili se držet svou víru pod nádobou, a přímo by se vylekali, kdyby se to světlo vylilo ven a kdyby na nich jejich víra měla být poznat. Možná se bojí, že by ten jejich vnitřní plamínek měl být vystaven vlivům světa, obávají se, že by neobstál a zhasnul. Když s takovými lidmi mluvím, snažil jsem se je pochopit, přitakal jsem, že to bývá těžké, svědčit o víře, když se člověk setkává s lhostejností či nepřátelstvím. Byla to má častá reakce, že jsem se snažil vyjádřit pochopení pro tyto těžkosti. Snažil jsem se být empatický. Ale domnívám se, že Ježíš by reagoval jinak. A byl by v právu. Dnes používá v této souvislosti humor, a jeho humor často otvírá nové úhly pohledu, nové možnosti pochopení. Dnes nám ukazuje grotesknost našeho běžného počínání. Ptá se: dovedete si představit, že by člověk zapálenou lampu zakrýval nádobou? Asi nedovedete. Tak proč mluvíte o víře, která se neprojevuje, která není vidět? Proč takovou víru ještě vůbec nazýváte vírou? Říkáme, že je těžké dosvědčovat víru. Ale je snad pro světlo těžké svítit? Ne, patří to přímo k jeho podstatě, že světlo svítí. Nemůže nesvítit, protože pak už by to nebylo světlo. Byla by to tma, a tmu nazývají světlem leda tak v Kocourkově. - Lampu zapálíte a ona svítí. Nepřemýšlí, jestli má svítit, nenutí se do toho, aby svítila. Nejtěžší práci v dnešní grotesce z evangelia vykoná ten, kdo musí najít nádobu a světlo s ní přiklopit. Podobně se trápí ten, kdo staví hrnec na svojí víru, kdo přemýšlí, kde se svědectví o Bohu hodí a kde nehodí, kdo se stará, aby nenarazil, aby nebyl vysmán. Pokud se bude naše víra projevovat stejně přirozeně jako svítí lampa, nebude to žádná námaha, žádné úsilí, žádná práce. Pak pochopíme, co to znamená, že věřící člověk prostě nemůže jinak. Co je v našem srdci přece nechceme a nemůžeme skrývat. Pokud je v něm víra, tak se to projevuje. – A ještě jeden příhodný obraz k tomu Ježíš používá. Obraz plynutí. Dnes mluví o světle, jindy přirovnává svědectví víry k plynutí vody, procesu stejně spontánnímu jako je svícení světla. Říká, jak se obsah našeho srdce prostě musí projevovat (Mt 12,34): Čím srdce přetéká, to ústa mluví. A jinde (J 7,38): Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra'.

A tak, až na vás zase někdy půjdou myšlenky, že je víra jen osobní věc, věc lidského nitra, že se o víře dá mluvit jen v rodině nebo v církvi, vysmějte se sami sobě.

Skloňme se k přemýšlení nad našimi slabostmi a hříchy. Kdo chcete a můžete, vyznávejte spolu se mnou hlasitě:
Pane Bože, vyznáváme, že ti nejsme dobrými svědky. Je za tím náš strach a lhostejnost…
VYZNÁVÁME
Věříme, že když ty nás osvítíš, poznáme krásu tvé milosti, a budeme chodit ve světle,
že když ty nás zapálíš, budeme zmocněni, abychom byli světlem světa… VĚŘÍME
Chceme být tvým světlem i v tom, že teď odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.
odpouštíme
Slovo milosti: I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.

JEŽÍŠŮV HUMOR III

L 5:1-11 Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!
Jednou se na Ježíše lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského;
2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. 4 Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" 5 Šimon mu odpověděl: "Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." 6 Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. 7 Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. 8 Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." 9 Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; 10 stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." 11 Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

1Kr 18,30-39 „Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví.“

Přátelé v Kristu,
Ježíš učí zástupy na břehu jezera Genezaretského. O kousek dále ve stejnou dobu vypírají rybáři sítě. Rybáři unavení po celonoční dřině, mezi nimi Petr. Ježíš a Šimon Petr, v tuto chvíli dvě postavy blízko sebe, ale jakoby z různých světů. Ježíš káže, Šimon pracuje rukama. Šimonovi se v noci při rybolovu nedařilo, Ježíš má se svým kázáním úspěch. Takový, že se na něj lidé přímo tlačí, aby slyšeli slovo Boží. A tak dostane nápad. Vstoupí do jedné lodi, právě do té, která patřila Šimonovi, a požádá ho, aby odrazil kousek od břehu. A Šimon ho poslechne, vyhoví přání tohoto potulného kazatele. Poslechne ho, i když má své práce a svých potíží dost. Vida, i na Šimona Ježíšovo charisma účinkuje. Vyplují na jezero a Ježíš učí zástupy z lodi.

Pak skončí s kázáním. Mohlo být kolem poledne, domnívají se vykladači. Možná to byla přestávka, aby si posluchači obstarali něco k jídlu. A teď Ježíš osloví Šimona. "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" – Zajímavý příkaz, nečekaný. Rybář Šimon dostane od Ježíše příkaz, aby právě teď spustil sítě k lovu. Můžeme se jen domýšlet, co se asi honilo Šimonovi po takových slovech hlavou: Mistře, učiteli, ty si snad děláš legraci. Namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Copak ty, kazateli, rozumíš rybaření? Petr je zkušený rybář, a Ježíš tady mluví přímo do věcí, kterým Petr rozumí nejlépe. Navíc ho poučuje ve chvíli, kdy je Šimon unavený a zároveň zklamaný neúspěchem svého snažení. To, co po něm Ježíš chce, přímo odporuje celé jeho zkušenosti. Každopádně: uprostřed dne se ryby nechytají. Vůbec bych se nedivil, kdyby Ježíšovi aspoň nějak oponoval. Tomu mistře, nerozumíš. Já jsem rybář. A chytali jsme celou noc, jak nejlépe jsme dovedli. Ty si snad děláš legraci.

Ježíš vede Šimona znovu k rybaření. "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" To je něco, co Šimon šikovně dovede. Jenže teď se vydává lovit za bílého dne. Ostatní rybáři, pokud ho sledovali, se možná začali smát, co to Petr dělá. Museli si myslet, že se snad zbláznil. Vypadá to přímo jako parodie na rybaření. (Parodie znamená, že se určitá činnost napodobuje, ale humorným způsobem se pozmění některé její rysy.) Petr dělá to stejné, co dobře umí, a co jindy dělá s velkou rutinou. Teď musel svou zkušenost trochu odsunout stranou, chytat za bílého dne by jej běžně nenapadlo, a řídí se Ježíšovým příkazem. A jeho rybolov je úspěšný. Přinesl mu dvojí užitek. Zaprvé: nachytal mnoho ryb, „zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.“ A druhý užitek, v sebepoznání: dověděl se tím taky pravdu o svém srdci: že je hříšný, to znamená, že sám nestačí na zvládnutí svého života, že k tomu nestačí ani jeho životní zkušenost a pracovitost. Šimon padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." – Parodováním své běžné činnosti má Šimon přijít na to, co je v ní nejdůležitější, na čem spočívá. A Šimon dospěl k poznání, že žije z pouhé Boží milosti. Že jeho život, jeho zajištění není závislé jen na jeho schopnostech a zdaru, ale především na Boží dobrotě.

Proč po něm Ježíš chtěl zrovna toto? Vždyť si Ježíš mohl Šimona získat také jinak, vždyť bylo určitě sto jiných možných způsobů, jak se přiblížit jeho srdci. Ale Ježíš si vybral právě tento, kdy z Šimona dělá rybáře na svůj příkaz. A Ježíšovi se tímto vtipem podařilo dostat do Šimonovy nejvlastnější domény, do jeho sebevědomí. Do oblasti „já“, kam si běžně nikoho nevpouštíme, v které se chráníme a obrňujeme. Do sebevědomí, tam, kde jsme si sami sebou jistí, kde si můžeme sami sobě věřit, kde se vyznáme, tam, kde si myslíme, že jsme dobří. Ježíš se vtipnou hříčkou dostal do Šimonova sebevědomí, a tam mu ukázal, co je zač – že žije z Boží moci, ne ze své. - V tu chvíli se taky protnuly jejich světy – Ježíšův a Šimonův. Vzpomeňte, jak tam na počátku stáli vedle sebe na břehu jezera, a Šimonovi mohlo připadat, že on má svou práci a Ježíš svou práci. Co by jeho rybaření mělo společného s tím, co Ježíš káže? Ježíš mluví o věcech duchovních, ale běžná každodenní práce, to je něco jiného. Tak by to mohlo připadat i nám. Jakoby duchovní život a obyčejná práce neměly nic společného. Ale Šimon poznal, co můžeme poznat jako užitečné pro sebe i my. Že Ježíšovy příkazy jsou slovy do běžného života, že se týkají našich docela všedních starostí, i těch nejobyčejnějších, naší práce a našich problémů. Že z Božího vedení máme dělat stejné věci, které běžně děláme, ale máme je dělat jinak, než je běžně děláme. Máme je dělat podle Boží vůle.

Pro tolik věcí v našich životech platí, že jsme Bohem vedeni, abychom lovili ve stejných vodách, ale jinak. Jemným humorem nás Bůh vede opakovaně k věcem, kde jsme zažili neúspěch. Abychom se potkávali s lidmi, s nimiž nemáme vyřešené vztahy. Abychom se potýkali se stále stejnými problémy, bojovali se stejnými slabostmi. Proč znovu a znovu, ptáme se možná? Snad proto, abychom našli jejich dobré řešení podle toho, jak nás Bůh vede. „Pojď, zajeď zpátky na hlubinu, a zkus znovu to, oč ses neúspěšně pokoušel, třeba s nejlepší snahou a velkým úsilím. Zkus to znovu podle Boží vůle.“ - Například se musíme stýkat s lidmi, kteří nás nemají rádi, s kterými si nerozumíme. Už tolikrát jsme se snažili jim porozumět, s nimi spřátelit, ale nejde to. Upřímně jsme se snažili, nejlépe, jak jsme to dovedli. Ale už nedovedeme, nechceme, k ničemu to nevede. Ti druzí nám nerozumějí, povyšují se nad nás, mluví o nás škaredě. A nám připadá: kdybychom se jen mohli přestěhovat, kdybychom si jen mohli najít nové přátele. Ale třeba je Boží vůle, abychom to s těmi lidmi zkusili radikálně znova. Třeba i způsobem, který jakoby neměl naději na úspěch, podobně jako se Šimonovi mohlo zdát nesmyslné rybaření za denního světla. Radikálně znova: milujte své bližní, modlete se za ně, odpouštějte jim. Podle měřítek světa je to nesmyslné, milovat nepřátele, modlit se za lidi, kteří o to nestojí, odpouštět těm, které ani nenapadne se omluvit. Může to však přinést nečekaný užitek. – Anebo: když nás neuspokojuje naše práce. Taková pořád stejná, nevděčná, namáhavá. Už jsme se tolikrát pokoušeli najít v té práci zalíbení, ale nejde to. Kolem nás je třeba více lidí, které stejná práce taky nebaví, a jen tak ji odbývají. Říkáme si: kdybychom jen mohli dělat něco jiného, změnit své zaměstnání. To by bylo řešení, to by se nám ulevilo, zdá se nám. Ale třeba je zrovna pro nás Boží vůle, abychom zůstali u té práce, co děláme, a abychom ji začali dělat radikálně jinak. Abychom hledali Boží vedení při své práci, ano, třeba i docela běžnou práci abychom přijali jako Boží povolání. Podle měřítek světa se to zase zdá nesmyslné, dělat poctivě práci, kterou všichni odbývají, hledat radost v činnostech, které nikdo neocení. Může to však přinést nečekaný užitek.

Možná i my někdy uslyšíme takový příkaz: „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovu!“ Udělej to, co běžně děláš, radikálně znovu a jinak. Neboj se, že podle měřítek světa budeš směšný. Pokud je to podle Boží vůle, naše poslušnost přinese užitek.

Pane Bože, prosíme, dávej nám odvahu dělat i ty věci,
které jsou v očích světa bláznovstvím,
když poznáme, že jsou podle tvé vůle.

JEŽÍŠŮV HUMOR IV

L 15,1-7 Což nenechá těch 99 ovcí na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila?
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' 7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Vypráví se historka o jednom faráři, který si povšimnul, že mu lidé při kázání usínají. Mrzelo ho to, a taky si postěžoval kostelníkovi, a řekl, že asi bude muset svá kázání zkrátit. Kázal běžně asi 30 minut. Ale kostelník mu odpověděl: „To pane faráři nedělejte, my jsme si už na tu půlhodinku spánku zvykli.“

Přátelé v Kristu,
o farářích se vypráví spousta vtipů. V mnoha vyprávěních si z nás lidé dělají legraci. Někdy asi i oprávněně. Když někdo začne povídat: „Jednou šel farář po ulici a…“, můžete si být téměř jisti, že bude následovat nějaká anekdota – o tom jak jsou faráři třeba nudní, falešní či hloupí. (Nepodezírám teď vás, že si to taky myslíte. Navíc mám radost, když vidím, že jste pozornými posluchači. – Ale ve výzkumech, když se lidí ptali, kterým povoláním nejvíce a nejméně důvěřují, skončili faráři skoro na posledním místě, spolu s uklízečkami.)

Ježíš v dnešním evangeliu vypráví podobenství o ztracené ovci. A začíná ho tím, že mluví o jakémsi pastýři, který měl 100 ovcí. Vyprávění o pastýřích, ta asi byla mezi tehdejšími lidmi kolem Ježíše hodně populární, hodně jich kolovalo mezi lidmi. Ale jaká vyprávění! Pastýři byli v galilejské společnosti především častým tématem vtipů. Protože byli nevzdělaní, protože žili kdesi na okraji společnosti, a pro svojí práci se neúčastnili ani náboženského života spolu s ostatními. Pastýři tehdy měli asi tak dobrou pověst jako faráři dneska.

Když tedy Ježíš začíná své vyprávění o pastýři, mohli lidé čekat nějakou anekdotu. A nutno říci, že to ještě chvíli jako anekdota pokračuje. Ten pastýř měl totiž sto ovcí, ale když se mu zatoulala jedna z nich, nechal zbylých 99 na pustém místě, a vydal se za tou jednou ztracenou. Co je to za hlupáka? Devadesát devět nechá nehlídaných kvůli jedné jediné? Copak je tohle za uvažování? Selský rozum radí, že měl být rád, že se mu ztratila jednom jedna. Vždyť 99 ovcí mu zůstalo, 99 procent stáda. A tak si jich teď měl více hledět, lépe je hlídat. Starat se o ty zbylé, o většinu těch poslušných, které se neztratily. Ale on se vydá za tou jedinou ztracenou, a ostatní nechá opuštěné – kdo ví, jestli ne napospas nějakému nebezpečí? - Ježíš vypráví – a kdo ví, jak dlouho posluchačům trvalo, než pochopili, že toto není anekdota. Že tohle není historka k zasmání. Že tohle je příběh k poučení, že toto je dokonce vyprávění vzorové, o tom, jak se chová pastýř, který má své ovečky rád.

Zamysleme se nad tím dnešním podobenstvím, je nádherné. A správně pochopené nás vede k radosti, protože: Když pastýř nalezne ztracenou ovci,, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' - K tomu, abychom podstatu podobenství pochopili, nejlépe pomůže, když se v něm najdeme, když pochopíme, že je to příběh o nás. Jsou dvě možnosti, kde se v něm můžeme vidět:

První možnost je, když poznáme, že my sami jsme jako ta ztracená ovce. Jsme nějak ztracení ve světě, ztracení ve svém životě. Že si nevíme rady, že nemůžeme najít tu správnou cestu. Je tohle naše situace? Jsme podobní té ztracené ovci? Pak se ovšem naše vidění podobenství úplně obrátí. Je to příběh k našemu potěšení. Pastýř ponechal těch 99 nezatoulaných a vydal se za tou ztracenou. V uších nezaujatého posluchače to zní jako vtip. Z pohledu té ovečky je to však neskutečná milost. Pastýř se vydává za ní, za ní jedinou, do její těžké situace. Jí věnuje veškerou svou pozornost. Ji bere na ramena. Z její záchrany se raduje. Měli snad Ježíšovi posluchači, farizeové a zákoníci, problém tohle pochopit? To by museli být opravdu zabednění. Vždyť takto mluví už Starý zákon o jednání Božím, že se vydává jako dobrý pastýř za ztracenými ovcemi svého lidu. – A takto se Bůh vypravuje i za námi. Jsi ztracen, nevíš si rady? Můžeme se ptát každý sám sebe: je tohle skrytá pravda o mně? Pravda, která třeba navenek není vidět a lidé kolem mě o ní nevědí, nebo mi neumí pomoci? Pravda, s kterou se ani neumím svěřit druhým lidem? Pak mohu věřit, že Bůh o mně ví, že on je dobrý pastýř. Pokud ty budeš jako ta ztracená ovce, tak si Bůh neřekne: je to jedno, 99 jich ještě zbývá, ale bude tě hledat. – Někdo je tak skromný, že by se o sobě až bál myslet, že on jediný je Bohu takto důležitý. Co na mně záleží? Vždyť jsou na světě lidí miliardy. A kolik už jich bylo v dějinách, a možná ještě bude? Můžeš slyšet, co si tady připomínáme z Bible: že tě zná jménem, že tebe osobně zachraňuje a povolává ke tvého vlastnímu úkolu v tomto světě. Je to jedno z nejpěknějších vyjádření Boží všemoci: že Boha nijak neunavuje a nezahlcuje, myslet na každého z nás jednotlivě.

Druhá možnost, kde se v Ježíšově vyprávění můžeme najít je ta, že poznáme, že jsme jím napomínáni. Že jsme jako ti farizeové a zákoníci, kterým Ježíš podobenství vyprávěl, aby je pokáral. Oni to vyprávění mohli zpočátku slyšet jako anekdotu, a pastýři se smát, a takto se nad jeho chováním povyšovat. Ponechá těch 99, aby se staral o tu jednu jedinou! Která se navíc ztratila asi svou vlastní vinou. Připadá vám, že se chová divně? Ježíš říká, že ne. Tenkrát svým vyprávěním káral farizeje, koho by takto káral dnes? Třeba ty, kdo si myslí, že lidé, kteří jsou na tom špatně, si za to mohou sami a nezaslouží si pomoc. Bezdomovci, alkoholici, opuštěné matky. - Nebo by dnes Ježíš tímto podobenstvím káral nás, když poměřujeme sbory a církev podle počtu. Když je na bohoslužbách dost lidí, tak jsme spokojení. Když je méně, staráme se nad tím počtem. Církvi však nemá záležet na počtech, ale na každém jednotlivém člověku. – Když Ježíš tohle podobenství farizeům a zákoníkům vyprávěl, chtěl je nakonec přivést k tomu, že oni přece mají být taky takovými pastýři. Oni, lidé věřící, náboženští. Chtěli žít příkladně? Tak ať se to projevuje ne tak, že budou vymýšlet náboženské předpisy, že se budou nad druhé pro svou víru povyšovat, ale ať se to projevuje především tak, že budou dobrými pastýři. Po vzoru Božím, a po vzoru toho, co dělal Ježíš. - Ať jsme my jako dobří pastýři. Je to potřeba, máme takto myslet na lidi kolem nás. Vzpomenout si třeba na jednoho jediného člověka, který potřebuje právě naší pomoc. Protože tady nejde o množství, ale o jednotlivce. Je někdo takový, na koho si vzpomínáme? Komu máme být my pastýřem? Přemýšlejme, třeba je někdo, za kým může Pán Bůh poslat jenom nás. Bylo by pěkné, kdybychom my mohli takového ztraceného člověka dovést ho k Pánu Bohu, ale to může být taky třeba až druhý krok. Tím prvním může být prostě to, že si na něho vzpomeneme, že nám bude chybět, že ho vyhledáme, budeme se starat o jeho nouzi a my mu pomůžeme. V zastoupení Božím.

Tak, mé kázání zdaleka netrvalo 30 minut, a teď nakonec se dá shrnout i do několika slov: Bůh je dobrý pastýř. Buďme my pastýři.

Děkujeme ti, Pane Bože, za ty, kterým ovazuješ rány a bereš je na ramena.
Dej nám čerstvou mysl a sílu a vytrvalost, abychom dovedli být pokornými pastýři svých bližních.

JEŽÍŠŮV HUMOR V

Mt 7,1-5 Trám ve vlastním oku nepozoruješ?
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. 3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? 4 Anebo jak to, že říkáš svému bratru: 'Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' - a hle, trám ve tvém vlastním oku! 5 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Nejdříve anekdotu: Jednou maminka slyší, že v dětském pokoji je křik, a tak se tam jde podívat. Najde své dva syny, jak se tahají a perou. Odtrhne je od sebe a ptá se: „Povězte mi, co se tady stalo.“ A jeden ze synů odpovídá: “Všechno začalo tak, že mi brácha vrátil facku.”

Přátelé v Kristu,
na těch našich dětech často vidíme, jací jsme i my dospělí. Ty děti to ještě prozradí tak bezelstněji, my dospělí už dovedeme své prohřešky lépe skrývat. Ale platí to i u nás a všeobecně, co tady na těch dvou chlapcích: že sami sebe dovedeme všemožně omluvit, a ty druhé všemožně pomluvit. Pro své vlastní jednání najdeme snadno ospravedlnění, zatímco ty druhé snadno odsoudíme. Je to jakási obecná lidská potřeba, že sami sebe potřebujeme vidět jako dost dobré. Sami sebe bychom rádi ospravedlnili. A pomáháme si k tomu i tím, že ty druhé pomlouváme, abychom se pak ve srovnání s nimi mohli vidět jako lepší. Je to někdy opravdu až směšné, že třeba udělám stejně špatnou věc, jako někdo druhý, ale sám pro sebe najdu omluvu, třeba velmi složitou a šroubovanou, ale omluvu, zatímco pro toho druhého mám kvůli stejné věci dost přímočarý odsudek. Každý bychom si hravě dovedli domyslet tu scénku s oběma bratry, jak probíhala od počátku. Ten, kdo s fackou začal, si určitě myslel, že ji dává právem, zatímco ten fackovaný ji vnímal jako nespravedlnost, kterou on teď musí spravedlivě oplatit. A tak dále.

Pán Ježíš v dnešním evangeliu mluví o tom, že při souzení druhých máme trám ve svém oku, který nevidíme, ale zato vidíme třísku v oku toho druhého. To, co tady Ježíš říká, je mimochodem taky výborný postřeh psychologický. Velmi výstižně popisuje, jak takové souzení druhých probíhá. Trám v oku mém a tříska v oku toho druhého. Co to znamená? Všimněme si na tom dvou věcí. Zaprvé: tříska a trám jsou ze stejného materiálu, stejné povahy, obojí je dřevěné. A skutečně: nejvíce nám na druhých vadí to, co je podobné nám, naším vlastním chybám a slabostem. Slabosti druhých nás dráždí jako připomínky naší vlastní slabosti. Ten, kdo je sám lakomý, bude alergický na to, když uvidí lakotu u někoho druhého, a tak podobně. Jako bychom na druhé promítali svá vlastní slabá místa. A ta druhá věc už z toho vlastně vyplývá: trám v oku mém a tříska v oku toho druhého. Trám a tříska se liší hlavně velikostí. Ty slabosti, které poznávám u druhého, třeba vůbec nejsou tak velké a závažné, jak se mi zdají, ale rostou především v mých očích, já je zveličuji - protože mě rozčilují. Zlobí mě mnohem více než by měly, právě proto, že jsou připomínkou mých slabostí vlastních.

Pokouším se o prázdninových nedělích letošního roku vybírat texty z evangelia, v kterých se ukazuje Ježíšův humor. A v tom dnešním textu je snad vtipnost nabíledni: představte si někoho, jak má v oku trám. Celý trám, veliký kus dřeva. Ta Ježíšova představa by se dala i nakreslit, třeba jako políčko v krátkém komiksu: jak kdosi stojí, má trám ve vlastním oku, ale o to se moc nestará, jeho větší starostí je, že domlouvá komusi druhému, který má v oku třísku.

Trám v oku – nakreslit by to šlo, ale v reálu to možné není, řekneme si. A přece myslím že vím, o čem tady Ježíš mluví. Někdo má v oku trám, tak veliký, že toho druhého vůbec nevidí. Myslí si sice, že ho vidí, ale to jen jeho vlastní iluze. Vůbec není schopen toho druhého vidět pravdivě. Vůbec není schopen na něm vidět něco dobrého. Všechno na tom druhém vidí jako špatné. Ať ten druhý udělá co udělá, náš člověk si všechno vyloží v jeho neprospěch. Znáte to? Na někoho nakládáme své posuzování jako těžkou kládu. Vidíme na něm více špatností, než vůbec má. A vychází nám z toho, jako by ten člověk byl snad přímo ďábel, zákeřný, zlý, podlý, jakoby nemyslel po celý čas na nic jiného, než jak nám ublížit. – Vzpomínám na jednu zbožnou ženu, která nesnášela svou sousedku: „Ta moje sousedka, to je úplná čarodějnice. Celý čas přemýšlí jen nad tím, kde by komu ublížila, všechny jen pomlouvá, už se rozhádala úplně se všemi.“ – Tak tohle byla kláda. A ta paní odsuzovačka si myslela, že mluví pravdu pravdoucí. Možná byla ta sousedka opravdu zlá, ale copak můžeme někoho takto odsoudit? - A kolik dalších lidí chodí po světě s takovou kládou ve svém oku, s takovým nekompromisním souzením, které už vůbec není schopno vidět pravdivě a vidět ve světě nebo na druhých lidem něco dobrého?

Někdo z nás má v oku trám, někdo jiný třísku. K souzení máme blízko všichni. Nevidíme ty druhé pravdivě. Jen Bůh jediný zná pravdu o lidském srdci, zná celou špatnost hříchu. A o Bohu je přesto řečeno, že nás má stále ještě rád, že má pro nás naději. To si jen my lidé falešně vylepšujeme své sebevědomí, když odsuzujeme druhé lidi. Mám ovšem dojem, když tak jako farář poslouchám lidské příběhy, že se všichni plácáme ve stejném blátě, v podobných hříších a slabostech. Upokojovat se tím, že na druhých tu špínu lépe vidím? To by byla hloupost.

A tak nám Ježíš prostě říká: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nesuďte, neodsuzujte druhé, nevynášejte o nich hodnotící soudy. Znamená to, že nemáme odsuzovat ani zjevné hříšníky, ani ty, jejichž hřích je zřejmý a očividný? – Odpovím názorně, ukázkou toho, jak jednal Ježíš. Jednou za nim přivedli ženu cizoložnici (J 8,1-10). Byla při cizoložství přistižená, a tak o jejím hříchu nemohlo být pochyb. A farizeové po ni házeli nejen svými odsudky, nejenom slovy přikázání, mysleli si, že mají právo po ni hodit i kamenem. (Ostatně takový rozdíl to zase není, naše soudy a odsouzení jsou taky jako takové kameny, které po druhých házíme. Také bolí a ubližují.) A co na tu ženu cizoložnou Ježíš? Nejprve mluví k těm, kteří ji přivedli: „Kdo jsi bez hříchu, první hoď na ni kamenem." Kdo jsi bez hříchu… Když to farizeové uslyšeli a když se v tichosti a moudře rozešli, mluví Ježíš k té ženě. „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.“ Ani on, který jako Boží syn znal její hřích pravdivě a cele, ji neodsoudil. A ještě ji řekl: „Jdi a nehřeš více.“ To byla výzva pronesená už k té ženě samotné. „Ty jdi a nehřeš více.“ Rozumím tomu, co ji řekl, tak, že o dobrý a spravedlivý a zbožný život máme usilovat každý sám u sebe. Sami sebe poměřovat slovem Božím. Sami už dnes činit pokání, abychom se nemuseli obávat Božího soudu jednou nakonec. A nemáme si své sebevědomí falešně vylepšovat tím, že odsuzujeme druhé a povyšujeme se tak nad ně.

Vyznání vin: - Vyznáváme, že je to pravda o nás, že vidíme chyby snadněji na druhých než na sobě. Vyznávám, že jsem hříšný člověk.
- Věříme však, že ty nám odpouštíš všechny viny, kterých upřímně litujeme.
Chceme teď vedle sebe stát jako sestry a bratři, bez všech předsudků a obviňování.
Odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.
Slovo milosti: Bůh odpouští tobě všechny nepravosti,
uzdravuje všechny nemoci tvé,
vysvobozuje od zahynutí život tvůj.

JEŽÍŠŮV HUMOR VI

Mt 23, 23n Velblouda spolknete!
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. 24 Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!

V devadesátých letech se v naší společnosti ujalo jedno vtipné úsloví: „Peníze až na prvním místě.“ Začalo se používat o lidech, kteří vědí, že by peníze neměly být v našem rozhodování na prvním místě, kteří to však u sebe ve skutečnosti takto mají. Peníze jsou pro ně „až“ na prvním místě.

Přátelé v Kristu,
zdá se, že je tomu tak někdy i v církvi. Že se v ní často mluví o penězích. Že se živost církve často hodnotí podle toho, kolik lidé dávají. – Přitom je jasné, že peníze na prvním místě být nemají. V církvi by to mělo být dokonce jasnější než jinde, že peníze nejsou to hlavní. Jsou jiné hodnoty, které mají mít v srdci věřícího člověka přednější místo. Ježíš řekne právo, milosrdenství a věrnost, nebo tutéž trojici můžeme přeložit i jinak, slovy, která používáme běžněji: spravedlnost, milosrdenství a víra.

„Peníze až na prvním místě.“ Ta situace, že někteří takto zaměňují pořadí hodnot, ovšem není nová. Vždyť se podívejte, co říká Ježíš v dnešním evangeliu. Mluví k farizeům a zákoníkům, tedy k těm, kdo se snažili o hluboký a upřímný duchovní život, a nazývá je pokrytci. Protože se zabývají věcmi malými a ty velké jim unikají. Starají se o to, z čeho všeho platit desátky, tedy peníze jsou pro ně důležité, a při tom nedbají na to, co je důležitější: na právo, na milosrdenství a na věrnost.

Aby Ježíš názorně popsal, jakou chybu farizeové a zákoníci dělají, používá k tomu vtipného přirovnání. Říká, že cedí komára, ale polykají velblouda. Dávají si pozor, aby nespolkli komára, a ani si nevšimnou, že spolkli celého velblouda. Jde o přehánění, které je pro Ježíše typické. A ta použitá představa je humorná: jak někdo polyká velblouda, celého velblouda, a prý to ani nezpozoruje. – „Cedíte komára, ale velblouda spolknete.“ Malé vysvětlení: Proč je tady řeč zrovna o komárovi a velbloudovi? Možná víte, že židé rozlišovali zvířata na čistá a nečistá. Ta, která patřila do kategorie nečistých, ta nesměli pojídat. A mezi zvířaty nečistými ten nejmenší byl komár, zatímco největší byl – velbloud. Ostatně velbloud je vůbec největším zvířetem, které tehdy židi znali. Cedíte komára, říká Ježíš, a to židé skutečně dělali, když pili, že si dávali na nádobu plátýnko, aby s vodou nepozorovaně nevypili i komára, a tím nepožili nečisté zvíře. Ale velblouda spolknete! Malých věcí si všímáte, ale těch větších si nevšimnete vůbec. Málo závažným věcem věnujete mnoho pozornosti, zatímco ty opravdu závažné a podstatné vaší pozornosti unikají. Nedbáte na to, co je v nejdůležitější: spravedlnost, milosrdenství a víra.
Někde jsou peníze až na prvním místě, někdy i v církvi. Několikrát jsem v poslední době byl ve sborech, které se trápí zdá se nejvíce tím, že nemají peníze. U nás ve sboru to není tak zřetelné, protože máme i jiné příjmy. Přesto nám možná hrozí pokušení podobné. Že se nám do popředí pozornosti dostanou hodnoty počitatelné, zatímco ty podstatnější, které změřit a spočítat nejdou, naší pozornosti uniknou. Od evangelíka se očekává, že by měl chodit na bohoslužby, měl by platit salár a třeba i jednou za rok přijít pomoci s uklízením kostela. Za všechno toto můžeme dělat čárky. Nikde je nepíšeme skutečně, ale třeba ve své mysli a paměti ano. Kdo toto plní, je považován za dobrého evangelíka. Ale kdo ví a kdo se stará, jak je to s naší vírou, jak je to s naším milosrdenstvím, jak je to s naší spravedlností? Takové věci nejdou změřit, a často unikají naší pozornosti.

Ježíš tady dnes použil vtip o těch, kdo nepozorovaně spolknou velblouda. Ta představa je k zasmání. A skutečně je směšné, pokud nám unikají ve víře věci podstatné. Pokud jsme ochotni „spolknout“ i velké prohřešky proti věrnosti, spravedlnosti, milosrdenství. To jsme pak my křesťané oprávněně tématem humoru a vtipů. Jistě znáte ty scény z mnoha komedií o církvi. Například: zbožné ženy, v kostele se dlouze modlí, s vážnými obličeji, nevynechají žádnou bohoslužbu, ale to jen proto, aby za kostelem mohly klevetit. Chtějí vypadat zbožně, ony chtějí opravdu být zbožné, a vlastně si ani neuvědomí, jak ubližují svými pomluvami. Velblouda přehlédnou a spolknou. - Anebo: znám kazatele, který často konzultoval s jednou slečnou její pocity viny, scházeli se na faře, dlouze rozebírali, co ta ustaraná dívka dělá špatně a co si přičítá zbytečně, až jednou skončili v posteli. Jakoby nepozorovaně, samospádem, až se tomu oba možná i divili. Cedili komáry, a nakonec měli pocit, jakoby spolkli velblouda.

Takže: věnujme pozornost podstatným věcem. Jestliže v církvi a v našich srdcích chybí spravedlnost, milosrdenství a víra, jsme na tom opravdu špatně. I kdybychom měli hodně peněz. Hodnotám nejdůležitějším máme věnovat největší pozornost. Jsme směšní, pokud polykáme velbloudy. – Ale, přece jen to není všechno. I na toho komára pozor dávat máme. Ježíš řekne, že ty podstatné věci máme činit, ty především, ale ty ostatní nezanedbávat. Ano, spravedlnost, milosrdenství a víra, ty především, s těmito hodnotami církev stojí a padá – ale i peníze jsou pro církev důležité. I to, abychom chodili pravidelně na bohoslužby. Nakonec i to, abychom dle svých možností pomohli s úklidem kostela. Důležité věci činit, ale ani ty méně důležité nezanedbávat. To bychom byli v druhém extrému, kdybychom pořád mluvili o věcech duchovních, a přitom zapomínali na hmotné potřeby církve. - Peníze nemohou stát v církvi na prvním místě. Mezi povinnostmi členů církve, které zmiňují církevní řády, stojí až na posledním místě. Ale na tom posledním místě stojí, nejsou nezmíněny. – Jestlipak vůbec víte, jak to v našich řádech je? To, co církev od svých členů žádá, je rozděleno do 7 oblastí. Na prvních místech toto: „aby pilně četli Písmo svaté, aby setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí“. Ale nakonec je zde i toto: „aby nesli odpovědnost za zajištění hmotných potřeb církve.“ – To prvořadé činit a to druhořadé nezanedbávat.

A ještě jednou se vracím k té věci, kde Ježíš použil žert, vtip, který nás oprávněně zarazí: jak se to vlastně může stát, že polykáme velbloudy? Ježíš by měl pravdu, kdyby stejné slovo použil i o nás, tím jsem si jistý, ale jak je to vůbec možné? Jak to, že nám v životě unikají podstatné věci? A že si to vůbec neuvědomujeme? Jsme málo bdělí, málo pozorní k tomu, co je skutečně důležité. Kus života prožijeme v jakémsi polospánku. – Jak to, že máme takový nepořádek v hodnotách? Že nás tak zaměstnává cezení komárů, méně důležité hodnoty se dostávají do popředí naší pozornosti - zatímco ty nejdůležitější hodnoty chřadnou někde na periférii našeho zájmu? – Jsme málo bdělí. Málo pozorní vůči Bohu. Bible říká, že když budeme hledat Boha v našem životě, všechny hodnoty se srovnají na své správné místo. A Ježíš řekne, že je vlastně jen jedno jediné přikázání, přikázání lásky, které shrnuje všechna ostatní. Je dvojjediné, Jeho první půlka je: Milovat budeš Boha svého, a druhá půlka: Milovat budeš bližního svého jako sebe sama. To je vše. Na tom spočívá celý Zákon a Proroci. Taky všechna přikázání církevní. – A církevní otec Augustin řekl: Když je Bůh v našem životě na prvním místě, pak je všechno na správném místě.

Pane Bože, dej nám prosíme světlo poznání, jak je to s našim žebříčkem hodnot.
Dej nám vůli a trpělivost, abychom nepřehlíželi to, co je nejdůležitější,
a abychom nepomíjeli ani ostatní důležité hodnoty.
Ať se všechny věci u nás dějí v lásce, to si přejeme, o to se chceme více snažit.

JEŽÍŠŮV HUMOR VII

Mk 7, 24-30 Ovšem, pane, jenže…
Ježíš vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." 28 Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." 29 Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Spisovatel Lewis napsal knížku o způsobech, jak člověka pokouší a ničí ďábel. Ta knížka se jmenuje Rady zkušeného ďábla. Obsahuje smyšlené dopisy, které napsal jeden zkušený ďábel jednomu ďáblu učedníkovi. A jedna z těch rad je taková: můžeš člověka dostat například přes jeho pokoru. Pokud je pokorný, vnukni mu myšlenku, ať je na svou pokoru pyšný. A potom ať si zase obráceně všimne své pýchy, a ať se pokorně trápí nad tím, že pyšný byl. Ať se svou pýchu snaží překonat, a když se mu to povede, ať je zase pyšný na to, že se mu to povedlo. A tak dále. Takhle ho uvrtáš stále hlouběji do zoufalství. Ale nezkoušej to příliš dlouho, radí zkušený ďábel tomu méně zkušenému, mohl bys v tom člověku probudit smysl pro humor. Pak by se ti jenom vysmál a šel si lehnout.

Přátelé v Kristu,
také dnešní příběh z evangelia je o osvobodivé síle humoru. Ale možná mu takto nerozumíme, pokud jsme zvyklí číst evangelia jako knihy vážné a důstojné. Takže postupně: Nejdříve ta zpráva evangelia skutečně vážná je. Za Ježíšem přichází matka, která je v těžké situaci: její dcera má nečistého ducha. Je posedlá ďáblem. Dnes bychom řekli: je duševně nemocná. Nedočítáme se tady, jak se její nemoc projevovala. Možná cosi vykřikovala, možná byla zběsilá, možná naopak otupělá. Každopádně bylo jasné, že její nemoc je od zlého. A matka přichází za Ježíšem, aby ji pomohl. Naléhavě ho prosí. Přišla a padla mu k nohám. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery.

A teď Ježíš reaguje zvláště. On žádost té ženy odmítá, příkře ji odmítá – protože je pohanka, Syrofeničanka. A Ježíš dokonce připomíná, že Izraelci nazývali pohany jako psy, mluvili o nich jako o pohanských psech. Izraelci jsou Boží děti, zatímco pohané jsou před Bohem níže, jako psi. Psi pod stolem, u kterého stolují Izraelci. Izraelci jsou Boží povolaní a vyvolení, pohané jako by jen psi u Božího stolu. A Ježíš té ženě říká, že on byl poslán především k Izraelcům. Aby sloužil jim. Aby jim přinesl pokrm Božího slova. Aby se s nimi radoval a tak jim ukazoval, jaké to bude jednou v Božím království. – To co Ježíš té ženě říká tedy zní jako příkré odmítnutí. Proč Ježíš mluví takto? Musím k tomu povědět pár slov: Ježíšova odpověď je především výrazem odpovědnosti za tehdejší izraelský lid. Chtěl obnovit nejdříve Izrael, aby Boží lid vcelku přijal ten Boží úkol, ke kterému si ho Hospodin už dávno vyvolil. Teprve pak se Izrael má stát služebníkem všem ostatním národům. V Ježíšově době stále žila naděje, že k takovému obnovenému Izraeli se budou sbíhat pohané, s touhou nechat se od něj poučit, a přidat se k jeho víře. Ježíš chtěl tedy nejdříve obnovit vlastní společenství, aby to pak mělo misijní sílu směrem k ostatním lidem. – A tento důraz je ostatně aktuální i dnes. Jen zdravé společenství dává křesťanům sílu, aby mohli pomáhat a svědčit ostatním lidem. Pokud křesťanské svědectví nebude mít svou oporu v živém a věrohodném společenství, nebude věrohodné ani toto svědectví.

Syrofenická žena přišla požádat Ježíše o pomoc, a on ji odpověděl bonmotem, vtipným rčením: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." Přece nebudu psy krmit dříve než děti, pohanské psy dříve než Boží děti. - Tímto slovem ji Ježíš určitě nepomohl. A pokud se doteď cítila špatně, hrozí, že ji Ježíšův humor srazí ještě hlouběji. Že prý jsme jen psi, a že si musíme počkat, slyší ta žena. A co ona na to? – Zareaguje úžasně. Ona přijímá Ježíšovo slovo jako výzvu. Ne jako urážku, ale jako pobídku. A odpovídá mu na stejný způsob, jakým on mluvil k ní. Kontruje vtipně, jiným bonmotem. Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." Ano, možná jsme my pohané před Bohem jako psi, ale i pro ty psy snad spadnou nějaké drobty aspoň pod stůl. Když děti nadrobí chléb na stole, mohou sníst psi drobty pod stolem. Ta pohanka očekává: i na nás snad dopadají drobty boží milosti, i když jsme o úroveň níže. – Řekl, jsme, že ta žena zareagovala úžasně. Pomysleme: ta žena byla skutečně ve vážné situaci, smutná z toho, co potkalo její dceru. Myslíme si, že v těžké situaci, například v situaci těžké nemoci, se má mluvit jenom vážně? Hodí se do ní jen smutek? Že se nehodí takovou situaci zlehčovat vtipem, humorem? Ale tady dnes vidíme, že právě toto ta žena udělala. Přišla pod tíhou vlastních starostí, a ona se přesto v tuto chvíli ve své mysli pozvedla, jako by ji Ježíš svým bonmotem nahrál, a ona odpovídá na stejný způsob. Její duch se vzmůže, a ona svým humorem situaci odlehčí. Kdyby chápala Ježíšovo slovo jako urážku, zůstala by sražená ještě do většího smutku. Ona ho však zužitkovala jako přihrávku na smeč.

A Ježíš její odpověď přijímá. Má smysl pro humor, a proto ho nejen sám dělá, ale také ho přijímá od druhých. "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." Pro toto slovo bude tvá dcera zachráněna. Tady byla prolomena nadvláda zlého ducha. Ježíš pochválil to, jak ta žena promluvila. Líbilo se mu její spolehnutí, že Bůh je přece Bohem všech lidí. Líbila se mu její pohotovost, její vtip.

Milí přátelé, jsou v našem životě někdy chvíle, kdy máme trápení nad hlavu. Jsou i takové, kdy je situace těžko zvládnutelná. Pomyslete, ta žena v dnešním evangeliu měla pomatené dítě, jak to pro ni muselo být těžké. Může se to stát i nám, že se dostaneme do stavu, který nám bude připadat beznadějný, bez východiska. Ale pokud křesťanovi připadá nějaká situace jako beznadějná, musí to být jistě přičiněním ďáblovým. Copak je to možné, aby věřící člověk ztrácel naději? Vždyť Bible má naději pro všechny situace, a v Ježíši Kristu ji máme i pro chvíle umírání a smrti. Pán Ježíš tu naději pro všechny ukázal ve svém zmrtvýchvstání. A od té chvíle je to pro křesťany tak, že nás mnoho věcí trápí, bolí, ale nemáme se dát ve svých starostech uvěznit. Ďábel nás chce spoutat v beznaději. Je však několik způsobů, jak to vězení rozrazit, a vyjít k radosti a k naději. Například modlitba, nebo zpěv nějaké křesťanské písně, nebo čtení útěšných oddílů z Bible. Dnes jsme viděli, že jedním takovým způsobem je humor, vtip. Ať nám ten Zlý nenamluví, že pro nás není pomoci, to je velká lež! Taková, že se jí sluší vysmát. – Zakončím dnešní kázání citátem z Martina Luthera: „Pokud ďábel neustoupí před citáty z Písma svatého, lze ho nejlépe zahnat výsměchem a pohrdáním, protože on posměch nesnáší.“

Dej námi prosím humor, Pane, a milost, abychom chápali vtip,
ať máme radost ze života a umíme druhé potěšit.