Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Ani trošičku jsem se nebál

Jednou musel jeden malý chlapec do nemocnice, aby mu vytrhli mandle. Když šel na operační sál, byl z toho celý vystrašený. Lékař poradil rodičům, aby počkali venku v hale, než operace skončí. Když pak operaci skončila a rodiče šli za chlapcem, báli se zase oni, že bude celý zničený a v šoku. Ke svému údivu ho však našli, jak vzrušeně sedí a je celý žhavý, aby jim vypravoval svou zkušenost.

„Byl tady se mnou Bůh,“ vykřikl. „Viděl jsem ho, mluvil ke mně.“ „Jistěže byl Bůh s tebou, miláčku“, řekla mu maminka, ale neviděl jsi ho a docela určitě s tebou nemluvil." "Mluvil, mluvil, " trvalo dítě na svém.Pak se ho zeptal otec, jak Bůh vypadal. "Byl celý v zeleném a viděl jsem jen jeho oči. Měl zelené šaty a zelenou čepici a zelenou látku přes pusu." "Aha," řekl otec a snažil se skrýt své pobavení, "a jak jsi přišel na to, že je to Bůh?""Víš, tati," odpověděl chlapeček, "jedna zdravotní sestra, která tam byla, mi řekla, ať otevřu pusu. Podívala se dovnitř a zavolala: 'Pane Bože, pojďte se podívat na ty mandle.` A Bůh přišel a podíval se a pak mi řekl: `Neboj se. Neublížím ti.' A já už se pak ani trošičku nebál, protože mi to dělal sám Bůh!"


Zní to jako anekdota. Sotva by kdo z nás dospělých nad tím dále přemýšlel.
Ale co když byl Bůh tehdy opravdu vnímatelně přítomen, vzal na sebe podobu, aby to ten chlapec byl schopen pochopit a aby mu to pomohlo?
Co když se i nám Bůh připomíná v našich vlastních slovech, když my tak často bereme jeho jméno jakoby nadarmo, a používáme ho jako citoslovce, jako povzdech: „Pane Bože. Ježíši Kriste.“
Třeba to není náhodou, že tak mnozí lidé to tak často dělají.

O vánocích říkáme, že Bůh se stal člověkem. Že se narodil v betlémské stáji.
To zní taky jako anekdota. Bůh člověkem? A čím více bychom nad tím přemýšleli, tím by nám to mělo připadat divnější. Je to vůbec možné?
Křesťanská víra říká, že k nám Bůh přišel v takové podobě, abychom ho mohli přijmout, ponížil se, aby nám pomohl. Zkusme to každý z nás vzít vážně.

Žádné komentáře: