Mt 8,23-27 Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“
Přátelé v Kristu,
učedníci dostanou v bouři strach. Ta bouře byla tak veliká, že loď už mizela ve vlnách. Oni pochopili, že jim jde o život. A proto budí Ježíše a prosí ho, aby jim pomohl. „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme.“ Sami už nevědí, co dělat. Nedovedli si sami pomoci, to nebezpečí nedovedli zvládnout, bylo nad jejich síly. A báli se o svůj život. Naštěstí však měli u sebe Ježíše, a věřili, že on jim může pomoci. Poznali už mnohokrát dříve, jaká je jeho moc. Spolehli se proto i v tuto chvíli, že on je může zachránit. Naléhavě k němu volají. - On se probouzí a nejdříve jim říká: „Proč jste vystrašení, vy malověrní?“ Vy malověrní, oslovuje je Ježíš. Diví se, že učedníci mají malou víru. Ale jak to vlastně myslí? Vždyť učedníci právě ukázali, jak naprosto věří v jeho moc. Oni ho ve své prosbě vyznali jako Zachránce, Spasitele. Oni se zcela spoléhají na jeho pomoc – to je přece velká víra, řekli bychom my. Ale zdá se, že Ježíš to vidí jinak. A my můžeme z tohoto vyprávění vyčíst také to, jaká je jeho vlastní víra. A můžeme obojí srovnat – víru učedníků a víru Ježíšovu. - nejprve učedníci: věřili, že budou zachráněni. Doufali, že se stane zázrak a ohrožení jejich života pomine. Nedovedli to způsobit sami, nevěděli ani, jak to udělá Ježíš, ale věřili, že Ježíš má tu moc. A to není špatně. - Podívejme se však ještě, jakou víru má Ježíš. On i v bouři pokojně spí. On má důvěru, že Bůh se o něj stará, že on nad ním bdí, ať jsou okolnosti jakkoliv nebezpečné. Ježíš věří Bohu, že je s ním, ať se stane cokoliv.
A tady se můžeme nejprve poznat ve víře učedníků. Samozřejmě, že ve chvílích ohrožení voláme o pomoc. Samozřejmě, že doufáme, že nás Bůh chrání, že nás Ježíš může zachránit. V některých situacích svého života sotva dovedeme zůstat klidní. Často máme strach o svůj život. A stává se, že Ježíš bouře našeho života tiší. Stejně jako to udělal tenkrát na Galilejském jezeře. On má moc odstranit všechno to, co nás ohrožuje. On dovede utišit všechno, co hrozí kolem nás, aby se i naše srdci mohlo utišit. Ano, ve chvílích ohrožení si můžeme vždycky vzpomenout, jak on utišil bouři. Můžeme si představovat, jak podobně tiší všechno kolem nás. - Ale můžeme si, zadruhé, taky vzpomenout na jeho vlastní vnitřní postoj. On i v bouři pokojně spal. Taková byla jeho víra. Bůh o něm ví, on ho ochraňuje. Je v Boží péči, a nic jej nemůže ohrozit. Ježíšův pokoj je především vnitřní, stálý za všech okolností. Pokoj víry. A je to mimochodem stejná víra, kterou před Ježíšem vyznal už žalmista: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Bože, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ A je to stejná víra, kterou po Ježíši vyzná třeba i apoštol Pavel: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Kdo nebo co nás může ohrozit? – Dovedeme my takto Bohu důvěřovat? Asi musíme znovu přiznat, že Ježíšova víra je vyšší než ta naše. Že jsme malověrní. A přece, v příběhu o utišení bouře čteme i pro naší malou víru potěšení. Ježíš není takovým hrdinou, kterého by naše lidské starosti nezajímaly. On nad ně není povýšený. Nenechal se probudit bouří, ale jeho učedníkům se to povedlo. A on jim sice říká, že nemuseli být ustrašeni, že se bouře nemuseli bát. Pak však bouři tiší. Má pochopení pro naší malou víru. Má pochopení pro to, že se bojíme o svůj život. Proto utišil tenkrát bouři na moři a tiší i bouře našeho života.
Sledujme však, pokračuje příběh Ježíšův. Dnes je Velký pátek. Je to den Ježíšova utrpení a smrti. Jeho příběh pokračuje tak, že pro sebe zázrak nevykoná. Pro vlastní záchranu svou božskou moc nepoužije. - Kolem něj řinčely zbraně vojáků jako hromy za bouře. Jako běsnivé vlny se na něj hnaly lidská zloba a falešná obvinění a výsměch těch okolo. A on to přestál. On, který dovedl zkrotit síly přírodní bouře, mocné tak, že to zdaleka ještě neumíme ani my dnes. On mlčel a nevzpouzel se zlobě lidské, té obyčejné, přízemní, hněvivé bouři, která je v síle člověka. Při zatýkání Ježíš říká učedníkům (Mt 26,53n): „Či myslíte, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi hned víc než dvanáct legií andělů na pomoc? Ale jak by se potom naplnila Písma, že to tak musí být?" Ve vlastním případě se Ježíš zřekl své božské moci a vzal na sebe naší lidskou slabost. Proč to tak dopustil? Snad proto, aby nám ukázal opravdovou cestu z našich hříchů – a tou je poslušnost vůči Bohu. Aby nám ukázal cestu z naší slabosti, kterou je naše spolehnutí na Boží moc. Aby nám ukázal cestu, která má svou naději i skrze utrpení, i skrze smrt. Skrze ta ohrožení, kterým se v tomto světě vyhnout nemůžeme.
„Sestup z kříže,“ volali na něj kolemjdoucí. „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže,“ vysmívali se mu. Ale Ježíš na kříži žádný mocný zázrak nevykonal. Zdál se bezmocný, zničený, v koncích. Tím však ukázal zázrak jiného druhu. Zázrak, který není tak okázaly, jako například utišení bouře. Který není pro nás lidi hned tak jasný k porozumění. Přitom je pro nás tak podstatné, abychom se mu porozumět snažili! Ježíš na kříži – to je zázrak, kdy víra důvěřuje Bohu i ve chvílích těžkých, nejtěžších.
Nemyslím si, že bychom se po tomto kázání dovedli zbavit svého obvyklého způsobu víry - kdy doufáme, že bouře pominou. Kdy se upínáme k naději, že se obtížné věci vyřeší, že se zlá nemoc vyléčí podobně. Takové důvěry si jistě budeme a můžeme držet. Vždyť věřící lidé přece mají zkušenost s tím, že Ježíš pomáhá. - Nemůžeme si však při tom myslet, že nás v životě nic zlého nepotká. Že když se budeme správně modlit, že nás Bůh všeho těžkého ušetří. že nás z těžkostí zachrání tak, jak my si to představujeme. Taková víra je ve skutečnosti malověrností. Stává se totiž, že někdy těžkosti nepominou. Stává se, že nebezpečí, nemocí, těžkostí stále přibývá, a lidský rozum už naději ztrácí. Pak je dobré si připomenout tu víru, kterou měl Ježíš sám. Velký pátek nás učí víře, která vydrží i v bouřích světa a nejtěžších úskalích života.
