Ž 36,6-10; 1Kr 19,19-21; 1Kor 15,51-58
Přátelé
v Kristu,
porozumět těmto
dvěma veršům z evangelia bylo vždy obtížné. Ale v dnešní době je to
obtížné dvojnásobně. K dřívější obtížnosti přibylo to, že dnes Ježíšova
slova jakoby naplňovali mnozí lidé bezděčně. Ježíš tady radí svému učedníkovi,
ať se nezdržuje s pohřbem svého otce, a dnes to tak mnozí lidé skutečně
dělají. Pohřbů ubývá. Lidé na ně buď nemají peníze, nebo se nedovedou
k pohřbu sejít, nebo se nechtějí myšlenkami na smrt zatěžovat. A tak stále
častěji přenecháváme své mrtvé těm, kteří to mají jako práci. Těm, kdo jsou ochotni
se mrtvými zabývat. Mrtvým, kteří pochovávají mrtvé. My sami chceme žít, chceme
myslet pozitivně, soustředit se na život. – A tak je pro nás při přemýšlení nad
dnešním evangeliem nezbytné, abychom si nejdříve připomněli, jak silný byl
význam pohřbu v biblické tradici. Abychom až potom, když nám důležitost
tohoto obřadu vystane znovu plasticky před očima, mohli pochopit, co tím
vlastně Ježíš myslí, když svého učedníka napomíná, aby se pohřbem nezdržoval.
Protože až takto se ukáže, že Ježíš nechtěl smysl tradičního pohřbu snížit. On
o důležitosti pohřbu věděl. Vždyť i sám bude jednou pohřben. A když ho pomaže
olejem jedna žena v Betánii – možná ten příběh znáte - Ježíš řekne (Mk
14,8), že ho takto už předem pomazala k pohřbu. Ve svém dnešním slově však
Ježíš přesto chce něco ještě důležitějšího než je pohřeb.
Takže postupně. Jaký je smysl pohřbu
v biblické tradici? Je to poslední služba, poslední projev úcty, který
máme zemřelému prokázat. A důstojně pohřbít své rodiče, to je součástí
požadavků pátého přikázání: „Cti svého otce a matku.“ Máme povinnosti vůči svým
rodičům, a postarat se o jejich pohřeb, to je od dob židovství povinností také náboženskou.
Například i kněz ve Starém zákoně, který měl jinak přísný zákaz přibližovat se
k mrtvolám, aby se tím neznečistil pro svou posvátnou službu, byl
z tohoto zákazu vyvázán, pokud šlo o pohřeb jeho rodičů (Lv 21,1-3). Tohle
pro něj v tuto chvíli byla nejsvětější povinnost. - A potom má pohřeb duchovní
význam i pro nás pozůstalé. Když někdo zemře, jakoby se zastavil čas. Je to
mezní situace, kdy se i já mám na chvíli zastavit. Taky já si mám v takové
chvíle připomenout svou určenost ke smrti, svou vlastní smrtelnost. Když se
setkáme s něčí smrtí, vytrhne nás to z běžného rytmu a běžného
přemýšlení, přivádí nás to na chvíli k hluboké základní pravdě našeho
života. Ale podle dobrého důrazu biblické tradice ne proto, abychom byli smrtí
uhranuti. Nýbrž proto, aby z toho vzešel život. Abychom si připomenutím
smrtelnosti uvědomili, jakým darem je pro nás život. Abychom se snažili lépe
žít po ty dny, které nám ještě zbývají. Staří říkali: „memento mori“, „pamatuj
na smrt“. A my, pokud význam pohřbů držíme, připadáme si jako moudří oproti
mnoha našim současníkům, kteří si pomíjivost všeho připustit a připomínat
nechtějí.
Teď však, když jsme si připomněli důstojnost
pohřbu podle biblické tradice, musíme slyšet ono překvapivé slovo, které řekl
Ježíš jednomu ze svých učedníků. Pojď za mnou a s pohřbem se nezdržuj.
Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Nech ty, kdo jsou duchovně mrtví, kdo mě
neznají, kdo nevědí o naději věčného života, ať ti pochovávají mrtvé, ať ti se
točí kolem věcí souvisejících se smrtí. – Co to má znamenat? Je jasné, že zde
Ježíš mluví o životě, který už nezná smrt, překonal ji. A je jasné, že Ježíš zde
vyhrocuje, až přehání všechno to, co jinak v Bibli čteme. Ukážeme si to na
dvou biblických příkladech. - Řekli jsme si zaprvé, že starozákonní kněz se
musel vyhýbat mrtvolám. Své rodiče však pohřbít mohl a měl, zde pro něj platila
výjimka. Ta výjimka ukazuje, jak silný je v Bibli důraz na lidskost, na
osobní vztahy. Pak však překvapivě čteme ve Starém zákoně nadto ještě o
zvláštní skupině nazírů, zasvěcených, kteří i v případě svých rodičů měli
být pohřbu vzdáleni (Nu 6,6-7). Mají žít v jakési nadnesenosti nad smrtí. A
Ježíš tady dnes chce po onom učedníkovi chování podobné tomu nazírskému, aby
byl zasvěcen myšlence následování, té především. - Řekli jsme si zadruhé také,
že i Ježíš sám byl pohřben. A evangelium se zvláštním vděkem zmiňuje jména
těch, kdo se o jeho pohřeb dovedli postarat. I v Apoštolském vyznání víry
to máme: „byl pohřben“. Na druhou stranu ovšem – k čemu ten pohřeb byl,
když Ježíš je vzkříšen, a hrobový kámen byl dokonce rozražen? Andělé u hrobu
jako by se ženám o velikonočním ránu až vysmívali (L 24,5), když se jich ptají:
„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Všechno u Ježíše totiž spěje k životu,
k novému životu, který už smrt nemůže zadržet. Jistě je to věc, která
prozatím přesahuje naše představy, i naše naděje, i naši moudrost. Ale právě
kus takové extáze je obsažen i v dnešním Ježíšově výroku, ať necháme mrtvé
mrtvým a myslíme na život.
A ještě jedna praktická otázka by
nás mohla napadnout. A co tedy s křesťanskými pohřby? Jak mají vypadat? A
mají se vůbec konat, když Ježíš řekl ta slova, která jsme dnes četli? Odpověď
hledejme znovu u Ježíše. A Ježíš není jen duchovní a povznesený nad svět. Je
také lidský a zemitý. Obojí musíme ve svém pochopení svázat, a Ježíšovo jednání
nás k tomu vede. Vzpomeňme si například, jak to bylo v příběhu o
vzkříšení Lazara. Čteme tam, že když se Ježíš dověděl, že zemřel jeho přítel
Lazar, nelitoval času ani námahy – on sám nelitoval času ani námahy, a šel
dlouhou cestu do Betánie k Lazarovu hrobu. U hrobu mu pak vstoupily do očí
slzy (J 11,35). Židé říkali: „Hle, jak moc Lazara miloval!“ Natolik je to
s Ježíšem podobné jako s námi: zajímá se o hrob, o zemřelého, pláče,
je na něm vidět, jak zemřelého miloval. Pak ale nechává zvednout hrobový kámen
a volá: „Lazare, pojď ven!“ - Křesťanský pohřeb má být připomínkou vzkříšení.
Myšlenky na život zde mají převládnout nad myšlenkami na smrt. Křesťanská
naděje může jako raznice přeznačit i ty chvíle, kdy nás ovládají silné emoce
smutku, kdy nás řídí prastaré rituály, které chtějí pomoci smířit se se smrtí.
Ježíš nad mrtvým Lazarem zaplakal, to je pravda, pak však ztratil se smrtí
trpělivost a popírá ji. Lazara volá ven z hrobu. Martě, Lazarově sestře,
Ježíš poví, že ten, kdo v něj věří, neumře navěky. Protože již vešel ze
smrti do života. Ano, to je ono, i když to zůstává obtížně pochopitelné:
křesťanská víra vládu smrti popírá. Apoštol Pavel pak má odvahu se ptát až drze
(1Kor 15,55): „Kde je, smrti, vlastně tvé vítězství?“
Vyznání vin:
Pane Bože náš, vyznáváme, že nás
častěji napadají myšlenky na smrt než na tebe, na vládu smrti než na tvou
všemocnost a milost. – Vyznáváme a litujeme toho.Věříme, že ty jsi moc smrti zlomil. – Věříme.
Chceme jít cestami života, hledat pravý život už zde na zemi a mít naději života věčného. – Ano, s pomocí Ducha svatého.
Chceme pomáhat i druhým spíše k životu než je deptat a soudit, a proto nyní odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštíme.
Slovo milosti
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého
jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil,
ale aby skrze něj byl svět spasen.