Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé

Mt 8,21-22 Jiný z učedníků Ježíši řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“
Ž 36,6-10; 1Kr 19,19-21; 1Kor 15,51-58


Přátelé v Kristu,
porozumět těmto dvěma veršům z evangelia bylo vždy obtížné. Ale v dnešní době je to obtížné dvojnásobně. K dřívější obtížnosti přibylo to, že dnes Ježíšova slova jakoby naplňovali mnozí lidé bezděčně. Ježíš tady radí svému učedníkovi, ať se nezdržuje s pohřbem svého otce, a dnes to tak mnozí lidé skutečně dělají. Pohřbů ubývá. Lidé na ně buď nemají peníze, nebo se nedovedou k pohřbu sejít, nebo se nechtějí myšlenkami na smrt zatěžovat. A tak stále častěji přenecháváme své mrtvé těm, kteří to mají jako práci. Těm, kdo jsou ochotni se mrtvými zabývat. Mrtvým, kteří pochovávají mrtvé. My sami chceme žít, chceme myslet pozitivně, soustředit se na život. – A tak je pro nás při přemýšlení nad dnešním evangeliem nezbytné, abychom si nejdříve připomněli, jak silný byl význam pohřbu v biblické tradici. Abychom až potom, když nám důležitost tohoto obřadu vystane znovu plasticky před očima, mohli pochopit, co tím vlastně Ježíš myslí, když svého učedníka napomíná, aby se pohřbem nezdržoval. Protože až takto se ukáže, že Ježíš nechtěl smysl tradičního pohřbu snížit. On o důležitosti pohřbu věděl. Vždyť i sám bude jednou pohřben. A když ho pomaže olejem jedna žena v Betánii – možná ten příběh znáte - Ježíš řekne (Mk 14,8), že ho takto už předem pomazala k pohřbu. Ve svém dnešním slově však Ježíš přesto chce něco ještě důležitějšího než je pohřeb.

Takže postupně. Jaký je smysl pohřbu v biblické tradici? Je to poslední služba, poslední projev úcty, který máme zemřelému prokázat. A důstojně pohřbít své rodiče, to je součástí požadavků pátého přikázání: „Cti svého otce a matku.“ Máme povinnosti vůči svým rodičům, a postarat se o jejich pohřeb, to je od dob židovství povinností také náboženskou. Například i kněz ve Starém zákoně, který měl jinak přísný zákaz přibližovat se k mrtvolám, aby se tím neznečistil pro svou posvátnou službu, byl z tohoto zákazu vyvázán, pokud šlo o pohřeb jeho rodičů (Lv 21,1-3). Tohle pro něj v tuto chvíli byla nejsvětější povinnost. - A potom má pohřeb duchovní význam i pro nás pozůstalé. Když někdo zemře, jakoby se zastavil čas. Je to mezní situace, kdy se i já mám na chvíli zastavit. Taky já si mám v takové chvíle připomenout svou určenost ke smrti, svou vlastní smrtelnost. Když se setkáme s něčí smrtí, vytrhne nás to z běžného rytmu a běžného přemýšlení, přivádí nás to na chvíli k hluboké základní pravdě našeho života. Ale podle dobrého důrazu biblické tradice ne proto, abychom byli smrtí uhranuti. Nýbrž proto, aby z toho vzešel život. Abychom si připomenutím smrtelnosti uvědomili, jakým darem je pro nás život. Abychom se snažili lépe žít po ty dny, které nám ještě zbývají. Staří říkali: „memento mori“, „pamatuj na smrt“. A my, pokud význam pohřbů držíme, připadáme si jako moudří oproti mnoha našim současníkům, kteří si pomíjivost všeho připustit a připomínat nechtějí.

Teď však, když jsme si připomněli důstojnost pohřbu podle biblické tradice, musíme slyšet ono překvapivé slovo, které řekl Ježíš jednomu ze svých učedníků. Pojď za mnou a s pohřbem se nezdržuj. Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Nech ty, kdo jsou duchovně mrtví, kdo mě neznají, kdo nevědí o naději věčného života, ať ti pochovávají mrtvé, ať ti se točí kolem věcí souvisejících se smrtí. – Co to má znamenat? Je jasné, že zde Ježíš mluví o životě, který už nezná smrt, překonal ji. A je jasné, že Ježíš zde vyhrocuje, až přehání všechno to, co jinak v Bibli čteme. Ukážeme si to na dvou biblických příkladech. - Řekli jsme si zaprvé, že starozákonní kněz se musel vyhýbat mrtvolám. Své rodiče však pohřbít mohl a měl, zde pro něj platila výjimka. Ta výjimka ukazuje, jak silný je v Bibli důraz na lidskost, na osobní vztahy. Pak však překvapivě čteme ve Starém zákoně nadto ještě o zvláštní skupině nazírů, zasvěcených, kteří i v případě svých rodičů měli být pohřbu vzdáleni (Nu 6,6-7). Mají žít v jakési nadnesenosti nad smrtí. A Ježíš tady dnes chce po onom učedníkovi chování podobné tomu nazírskému, aby byl zasvěcen myšlence následování, té především. - Řekli jsme si zadruhé také, že i Ježíš sám byl pohřben. A evangelium se zvláštním vděkem zmiňuje jména těch, kdo se o jeho pohřeb dovedli postarat. I v Apoštolském vyznání víry to máme: „byl pohřben“. Na druhou stranu ovšem – k čemu ten pohřeb byl, když Ježíš je vzkříšen, a hrobový kámen byl dokonce rozražen? Andělé u hrobu jako by se ženám o velikonočním ránu až vysmívali (L 24,5), když se jich ptají: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Všechno u Ježíše totiž spěje k životu, k novému životu, který už smrt nemůže zadržet. Jistě je to věc, která prozatím přesahuje naše představy, i naše naděje, i naši moudrost. Ale právě kus takové extáze je obsažen i v dnešním Ježíšově výroku, ať necháme mrtvé mrtvým a myslíme na život.

A ještě jedna praktická otázka by nás mohla napadnout. A co tedy s křesťanskými pohřby? Jak mají vypadat? A mají se vůbec konat, když Ježíš řekl ta slova, která jsme dnes četli? Odpověď hledejme znovu u Ježíše. A Ježíš není jen duchovní a povznesený nad svět. Je také lidský a zemitý. Obojí musíme ve svém pochopení svázat, a Ježíšovo jednání nás k tomu vede. Vzpomeňme si například, jak to bylo v příběhu o vzkříšení Lazara. Čteme tam, že když se Ježíš dověděl, že zemřel jeho přítel Lazar, nelitoval času ani námahy – on sám nelitoval času ani námahy, a šel dlouhou cestu do Betánie k Lazarovu hrobu. U hrobu mu pak vstoupily do očí slzy (J 11,35). Židé říkali: „Hle, jak moc Lazara miloval!“ Natolik je to s Ježíšem podobné jako s námi: zajímá se o hrob, o zemřelého, pláče, je na něm vidět, jak zemřelého miloval. Pak ale nechává zvednout hrobový kámen a volá: „Lazare, pojď ven!“ - Křesťanský pohřeb má být připomínkou vzkříšení. Myšlenky na život zde mají převládnout nad myšlenkami na smrt. Křesťanská naděje může jako raznice přeznačit i ty chvíle, kdy nás ovládají silné emoce smutku, kdy nás řídí prastaré rituály, které chtějí pomoci smířit se se smrtí. Ježíš nad mrtvým Lazarem zaplakal, to je pravda, pak však ztratil se smrtí trpělivost a popírá ji. Lazara volá ven z hrobu. Martě, Lazarově sestře, Ježíš poví, že ten, kdo v něj věří, neumře navěky. Protože již vešel ze smrti do života. Ano, to je ono, i když to zůstává obtížně pochopitelné: křesťanská víra vládu smrti popírá. Apoštol Pavel pak má odvahu se ptát až drze (1Kor 15,55): „Kde je, smrti, vlastně tvé vítězství?“

Vyznání vin:
Pane Bože náš, vyznáváme, že nás častěji napadají myšlenky na smrt než na tebe, na vládu smrti než na tvou všemocnost a milost. – Vyznáváme a litujeme toho.
Věříme, že ty jsi moc smrti zlomil. – Věříme.
Chceme jít cestami života, hledat pravý život už zde na zemi a mít naději života věčného. – Ano, s pomocí Ducha svatého.
Chceme pomáhat i druhým spíše k životu než je deptat a soudit, a proto nyní odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštíme.

Slovo milosti
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna,
aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil,
ale aby skrze něj byl svět spasen.