L 15,1-7 Což nenechá těch 99 ovcí na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila?
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' 7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Vypráví se historka o jednom faráři, který si povšimnul, že mu lidé při kázání usínají. Mrzelo ho to, a taky si postěžoval kostelníkovi, a řekl, že asi bude muset svá kázání zkrátit. Kázal běžně asi 30 minut. Ale kostelník mu odpověděl: „To pane faráři nedělejte, my jsme si už na tu půlhodinku spánku zvykli.“
Přátelé v Kristu,
o farářích se vypráví spousta vtipů. V mnoha vyprávěních si z nás lidé dělají legraci. Někdy asi i oprávněně. Když někdo začne povídat: „Jednou šel farář po ulici a…“, můžete si být téměř jisti, že bude následovat nějaká anekdota – o tom jak jsou faráři třeba nudní, falešní či hloupí. (Nepodezírám teď vás, že si to taky myslíte. Navíc mám radost, když vidím, že jste pozornými posluchači. – Ale ve výzkumech, když se lidí ptali, kterým povoláním nejvíce a nejméně důvěřují, skončili faráři skoro na posledním místě, spolu s uklízečkami.)
Ježíš v dnešním evangeliu vypráví podobenství o ztracené ovci. A začíná ho tím, že mluví o jakémsi pastýři, který měl 100 ovcí. Vyprávění o pastýřích, ta asi byla mezi tehdejšími lidmi kolem Ježíše hodně populární, hodně jich kolovalo mezi lidmi. Ale jaká vyprávění! Pastýři byli v galilejské společnosti především častým tématem vtipů. Protože byli nevzdělaní, protože žili kdesi na okraji společnosti, a pro svojí práci se neúčastnili ani náboženského života spolu s ostatními. Pastýři tehdy měli asi tak dobrou pověst jako faráři dneska.
Když tedy Ježíš začíná své vyprávění o pastýři, mohli lidé čekat nějakou anekdotu. A nutno říci, že to ještě chvíli jako anekdota pokračuje. Ten pastýř měl totiž sto ovcí, ale když se mu zatoulala jedna z nich, nechal zbylých 99 na pustém místě, a vydal se za tou jednou ztracenou. Co je to za hlupáka? Devadesát devět nechá nehlídaných kvůli jedné jediné? Copak je tohle za uvažování? Selský rozum radí, že měl být rád, že se mu ztratila jednom jedna. Vždyť 99 ovcí mu zůstalo, 99 procent stáda. A tak si jich teď měl více hledět, lépe je hlídat. Starat se o ty zbylé, o většinu těch poslušných, které se neztratily. Ale on se vydá za tou jedinou ztracenou, a ostatní nechá opuštěné – kdo ví, jestli ne napospas nějakému nebezpečí? - Ježíš vypráví – a kdo ví, jak dlouho posluchačům trvalo, než pochopili, že toto není anekdota. Že tohle není historka k zasmání. Že tohle je příběh k poučení, že toto je dokonce vyprávění vzorové, o tom, jak se chová pastýř, který má své ovečky rád.
Zamysleme se nad tím dnešním podobenstvím, je nádherné. A správně pochopené nás vede k radosti, protože: Když pastýř nalezne ztracenou ovci,, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' - K tomu, abychom podstatu podobenství pochopili, nejlépe pomůže, když se v něm najdeme, když pochopíme, že je to příběh o nás. Jsou dvě možnosti, kde se v něm můžeme vidět:
První možnost je, když poznáme, že my sami jsme jako ta ztracená ovce. Jsme nějak ztracení ve světě, ztracení ve svém životě. Že si nevíme rady, že nemůžeme najít tu správnou cestu. Je tohle naše situace? Jsme podobní té ztracené ovci? Pak se ovšem naše vidění podobenství úplně obrátí. Je to příběh k našemu potěšení. Pastýř ponechal těch 99 nezatoulaných a vydal se za tou ztracenou. V uších nezaujatého posluchače to zní jako vtip. Z pohledu té ovečky je to však neskutečná milost. Pastýř se vydává za ní, za ní jedinou, do její těžké situace. Jí věnuje veškerou svou pozornost. Ji bere na ramena. Z její záchrany se raduje. Měli snad Ježíšovi posluchači, farizeové a zákoníci, problém tohle pochopit? To by museli být opravdu zabednění. Vždyť takto mluví už Starý zákon o jednání Božím, že se vydává jako dobrý pastýř za ztracenými ovcemi svého lidu. – A takto se Bůh vypravuje i za námi. Jsi ztracen, nevíš si rady? Můžeme se ptát každý sám sebe: je tohle skrytá pravda o mně? Pravda, která třeba navenek není vidět a lidé kolem mě o ní nevědí, nebo mi neumí pomoci? Pravda, s kterou se ani neumím svěřit druhým lidem? Pak mohu věřit, že Bůh o mně ví, že on je dobrý pastýř. Pokud ty budeš jako ta ztracená ovce, tak si Bůh neřekne: je to jedno, 99 jich ještě zbývá, ale bude tě hledat. – Někdo je tak skromný, že by se o sobě až bál myslet, že on jediný je Bohu takto důležitý. Co na mně záleží? Vždyť jsou na světě lidí miliardy. A kolik už jich bylo v dějinách, a možná ještě bude? Můžeš slyšet, co si tady připomínáme z Bible: že tě zná jménem, že tebe osobně zachraňuje a povolává ke tvého vlastnímu úkolu v tomto světě. Je to jedno z nejpěknějších vyjádření Boží všemoci: že Boha nijak neunavuje a nezahlcuje, myslet na každého z nás jednotlivě.
Druhá možnost, kde se v Ježíšově vyprávění můžeme najít je ta, že poznáme, že jsme jím napomínáni. Že jsme jako ti farizeové a zákoníci, kterým Ježíš podobenství vyprávěl, aby je pokáral. Oni to vyprávění mohli zpočátku slyšet jako anekdotu, a pastýři se smát, a takto se nad jeho chováním povyšovat. Ponechá těch 99, aby se staral o tu jednu jedinou! Která se navíc ztratila asi svou vlastní vinou. Připadá vám, že se chová divně? Ježíš říká, že ne. Tenkrát svým vyprávěním káral farizeje, koho by takto káral dnes? Třeba ty, kdo si myslí, že lidé, kteří jsou na tom špatně, si za to mohou sami a nezaslouží si pomoc. Bezdomovci, alkoholici, opuštěné matky. - Nebo by dnes Ježíš tímto podobenstvím káral nás, když poměřujeme sbory a církev podle počtu. Když je na bohoslužbách dost lidí, tak jsme spokojení. Když je méně, staráme se nad tím počtem. Církvi však nemá záležet na počtech, ale na každém jednotlivém člověku. – Když Ježíš tohle podobenství farizeům a zákoníkům vyprávěl, chtěl je nakonec přivést k tomu, že oni přece mají být taky takovými pastýři. Oni, lidé věřící, náboženští. Chtěli žít příkladně? Tak ať se to projevuje ne tak, že budou vymýšlet náboženské předpisy, že se budou nad druhé pro svou víru povyšovat, ale ať se to projevuje především tak, že budou dobrými pastýři. Po vzoru Božím, a po vzoru toho, co dělal Ježíš. - Ať jsme my jako dobří pastýři. Je to potřeba, máme takto myslet na lidi kolem nás. Vzpomenout si třeba na jednoho jediného člověka, který potřebuje právě naší pomoc. Protože tady nejde o množství, ale o jednotlivce. Je někdo takový, na koho si vzpomínáme? Komu máme být my pastýřem? Přemýšlejme, třeba je někdo, za kým může Pán Bůh poslat jenom nás. Bylo by pěkné, kdybychom my mohli takového ztraceného člověka dovést ho k Pánu Bohu, ale to může být taky třeba až druhý krok. Tím prvním může být prostě to, že si na něho vzpomeneme, že nám bude chybět, že ho vyhledáme, budeme se starat o jeho nouzi a my mu pomůžeme. V zastoupení Božím.
Tak, mé kázání zdaleka netrvalo 30 minut, a teď nakonec se dá shrnout i do několika slov: Bůh je dobrý pastýř. Buďme my pastýři.
Děkujeme ti, Pane Bože, za ty, kterým ovazuješ rány a bereš je na ramena.
Dej nám čerstvou mysl a sílu a vytrvalost, abychom dovedli být pokornými pastýři svých bližních.
