Mt 25,31-33 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.
Přátelé v Kristu,
naše podobenství začíná jako scéna ve velkofilmu, možná katastrofickém? uvidíme postupně. Určitě jste nějaký podobný už viděli. A takové filmy dovedou zaujmout, dovedou námi otřást, myslím, že největší požitek však máme z toho, že ty filmy ještě nejsou o nás, a že přes všechny hrůzy, které se odehrály na filmovém plátně, my odejdeme zase v pohodě domů. Proto bychom i začátek tohoto delšího podobenství mohli číst nejdříve trochu odtažitě. Všechno se to přece stane jednou, a nikdo neví kdy, kdoví jestli vůbec někdy. Na obrovské pláni budou shromážděny všechny národy, tedy obrovské davy těch, kdo kdy žili na zemi, a my víme, že v takovém davu bychom se snadno ztratili, kdybychom chtěli, například kdybychom se chtěli vyhnout přísnému pohledu soudce. A na té pláni budou od sebe odděleny, tak se to při prvním čtení zdá, celé národy, ty špatné od těch dobrých. Zdá se tedy, že půjde o jakési nastolení dějinné spravedlnosti, ale zase: co my s tím, my, kteří si vůbec nepřipadáme jako tvůrci dějin, jako ti, kdo by mohli něco ovlivnit, spíše jsme jen malá, hodně malá kolečka v obrovském soukolí. My si žijeme své malé a obyčejné životy, dějinné soudy se nás netýkají. Nanejvýš přemýšlíme, jak bude souzen náš vlastní, jednotlivý život. Takže by mohlo být opravdu snadné představit si tu velkolepou scénu, ale pak Bibli s klidem zaklapnout, a říct si, že to není o nás.
Ale stačí tu scénu jenom jinak nasvítit, a ona se hned promění. Ten výjev potřebuje intimnější, ne tak ostré nasvícení. Vždyť to není zasedání mezinárodního tribunálu – vždyť je to scéna jak z valašské salaše. Spíše si tu můžeme představit docela běžnou situaci z nějakého prostředí, kde se chová malý dobytek, kdy pastýř navečer třídí ty, které přivedl z pastvy, své ovečky a kozy. A mnohé podrobnosti v dnešních verších skutečně napomáhají k vykreslení spíše takové představy. Začíná to už tím slovesem: všichni budou shromážděni před Syna člověka. Doslova sehnáni, do jednoho stáda. Potom je tu řeč o ovcích a kozách, o dvou druzích dobytka přibližně stejné velikosti, které se běžně pásávaly spolu. A nakonec je tu ještě napsáno, že pastýř oddělí ovce od kozlů, a já jsem se dočetl, že to byla běžná a nutná činnost izraelského pastýře při večerním třídění, protože ovce potřebují jiné podmínky k přenocování než kozy, kozy jsou náročnější na teplo, chlupatější ovce snesou nižší teplotu.
To všechno jsou podrobnosti, které musely být tehdejším Ježíšovým posluchačům docela známé, nám asi méně, ale to zase tolik nevadí, protože i nám je jasné, že tu fakticky nejde o ovce a o kozly, nýbrž že to podobenství je o nás lidech. Že je to podobenství o lidech dobrých a lidech špatných. A ovce a kozli že jsou jen symbolem takových skupin lidí. A ta zvířecí symbolika je v Bibli už velmi stará. Ovce je prastarým obrazem pro lidi spravedlivé, pro ty, kdo poslušně jdou pod vedením Boha-pastýře. Pro ty, kdo pod jeho vedením vyhledávají zelené pastviny, a kdo se, pokud ho znají, nebojí za ním jít i šerou roklí. Zatímco na druhou stranu kozel je obrazem zla. Ve Starém zákoně čteme například o kozlu Azazelovi, který byl jednou za rok vyháněn do pouště, aby symbolicky odnášel hříchy lidu, které na něj byly naloženy. A také mnohé vzhledové rysy ovce a kozla napomáhají tomu, aby tato zvířata mohla být viděna jako znázornění dobra a zla. Už jejich barva – typická ovce je přece bílá, a bílá je obrazem světla. Zatímco kozy nejběžněji bývaly tmavé, černohnědé, jako čert. Pak typické chování a třeba i sklon hlavy leccos napovídají. Ovce jako by zobrazovala pokoru a tichost, zatímco koza nestálost a svéhlavost. A ještě jeden, poslední rys zmíním, je tady dnes řeč ne o ovcích a kozách, ale o ovcích a kozlech. Mluví se zde o samicích ovcí, ale kozích samcích, to aby byl ten kontrast ještě zvětšen, abychom si hlavu kozla představili hned i s jeho rohy, nástroji jeho bojovnosti, symboly spoléhání na vlastní sílu.
A teď jsou tedy ovce i kozy, lidé spravedliví i nespravedliví, shromážděni kolem svého pastýře. Ta scéna je typická pastýřská večerní, už ubylo světla, všechno se zdá méně zřetelné. Možná i ty rohy jsou méně vidět, a barva není hned rozpoznatelná, vždyť jak říká jedno přísloví, „ve tmě je každá kočka šedá“. A také nám se může dnes v naší době zdát, jakoby na svět padalo šero, a čas světa jakoby pokročil. A není snadné rozeznat lidi dobré od lidí špatných. Jako by se všechno slévalo do převládající šedi. Ale tak to připadá nám. Tím, kdo třídí jedny od druhých v našem textu, je Syn člověka, tedy Ježíš a tedy ten, kdo nese také titul Dobrého pastýře. Tedy ten, kdo své svěřené dobře zná, zná každého jménem. Je to přece ten, kdo nás vodil životními cestami, kdo chtěl, abychom důvěřovali jeho hlasu a on nás mohl dovést na dobré pastviny, a teď v podvečer, nakonec, i do místa bezpečného spočinutí.
O ovcích a kozlech je tady dnes řeč. A o tom, že obě skupiny jsou pro Ježíše snadno rozpoznatelné. To je něco, co my takto nedovedeme, mezi lidmi přesně rozlišovat. A přesto se už dneska projevuje, že někdo žije život naplněný, smysluplný, a někdo život prázdný, marný. A není to jedno, jak kdo žije, a jednou se to ukáže, že je mezi oběma životními způsoby nebetyčný rozdíl. V tom rozdílu je výstraha, a je v něm naděje. Nejdříve výstraha, hrozba. Není jedno, jestli jednáme milosrdně, nebo nic neděláme. Protože o skutky milosrdenství, o činy lásky v dalším průběhu tohoto podobenství půjde. V našich životech stojíme často v situacích, kdy můžeme někomu pomoci, někoho potěšit, či dokonce zachránit. A není jedno, jestli to uděláme, nebo neuděláme. Kdo nedělá to, co dělat má, kdo to přehlíží nebo se tomu vyhýbá nebo se z toho vymlouvá, ten bude jednou postaven na levici. To nedělání je označeno jako levárna. Život bez takových skutků je prázdný a potom také beznadějný. – A teď, zadruhé, je v tom slově o oddělení ovcí a kozlů také naděje. Protože ovce budou postaveny po pravici, jejich životy budou uznány jako pravé, správné. A to je důvod k radosti. Za tuto naději se ti, kdo jednají milosrdně, nemají a jednou nebudou stydět. Budou postaveni po pravici. Dnes si možná ještě zoufáme, nejsme si jisti, jestli to má smysl, pomáhat potřebným, jednat soucitně, vždyť se nám zdá, že mnozí na to kašlou, a žijí si docela spokojeně. Ale jednou bude jedno od druhého zřetelně odlišeno. Dnes ještě přemýšlíme, jestli je to k něčemu, když se snažíme odlišovat od běžného životního stylu, kdy nám připadá, že každý myslí jen na sebe. Naše podobenství ukazuje, k čemu to je, Syn člověka to jednou ocení. – A tak si tu scénu ještě jednou představme: Ježíš Kristus přijde ve velké slávě a s ním všichni andělé. Všichni lidé zde budou, a my se mezi nimi neztratíme. A pak budeme moc rádi, že budeme postaveni napravo od jeho trůnu. Pokud už zde na zemi dnes jednáme správně.
Ježíši Kriste, pastýři náš, my Tvoje ovečky, známe tvůj hlas,
kterým nás voláš za sebou teď, prosíme - po celý život nás veď.
