Nevím,
jak to Orten dělal, že dovedl psát tak silné básně.
Obdivuji jeho hluboké
vhledy pod povrch skutečnosti a do souladu mezi věcmi.
Nejsem básník a mohu nad
jeho verši jen žasnout.
Jsem teolog a snažím se jeho intuici srovnat
s obrazy biblickými.
Přečtu
úvod jeho třetí Elegie.
Elegie jsou jeho poslední básnickou sbírkou, napsal ji
ve dvaceti jedna letech.
Sen touhy zdá se mi. A vím, že
zapomenu,
ještě než procitnu. Království za kořist.
Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu,
odnáším píseň svou z těchto slunečných míst
do krajin bezčasých, kde mizí přirovnání,
kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát,
kde, běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni,
kde nelze propasti již s pádem rýmovat.
Je
zde řeč o dvou světech – o světě snovém
a
o světě, ve kterém bdíme
Sen touhy zdá se mi,
říká Orten.
A vím, že zapomenu, ještě než
procitnu.
Pamatujete
si své sny? Co jsou sny?
Jsou
to jen zbytky dne, jak říká Freud, Tagesreste?
Pro
Ortena jsou něco vzácného,
něco,
co by si chtěl udržet i do prožitku bílého dne:
Království bych dal za takovou kořist,
kdybych
dovedl štěstí, které prožívám ve snu, vynést do bílého dne.
Svůj snový zážitek přitom popisuje
takto:
Bolestně prozpíván k všeobsažnému
jménu.
To
znamená, že spal těžce, že se modlil,
tak
jak to na mnoha místech popisuje žalmista.
„Na
svém lůžku tě hledám, Bože.“
Tato
jeho touha je bolestná.
Než
konečně dospěje k všeobsažnému
jménu.
K Bohu,
který je „jméno nad každé jméno“.
K Bohu,
kterému „patří nebesa i nebesa nebes, země a všechno, co je na ní.“
Co
takovým zážitkem básník získal?
Odnáším
píseň svou z těchto slunečných míst, říká Orten.
To
znamená, že jeho snový zážitek byl slunečný, prosluněný, plný světla.
Přicházel
na to místo s písní bolestnou
a
odnáší si taky píseň proměněnou, z těchto
slunečných míst.
Zase
to připomíná žalmistu, který vyzná:
„Hospodin
je moje píseň.“
A teď se básník musí probudit.
My
bychom řekli, že se vrací do reality.
Oproti
snu, který je jen stínem skutečnosti,
do
skutečnosti skutečné.
Orten
to však vidí opačně,
říká,
že se ze snu vrací do krajin bezčasých.
My
prožíváme běh času jako neodbytnou realitu,
čas
nás honí a nedá se odbýt.
Zatímco
věčnost si možná představujeme, že tam už čas nebude.
Básník
naše vnímání převrací.
Věčnost
bude plností všeho, i naplněním času,
zatímco
v našem světě vládne bezčasí.
Nic
se tady neděje, nic podstatného.
Kolem
nás je bezčasí – nic nového není pod sluncem.
A dále o naší realitě poví, že zde mizí přirovnání.
Náš
svět by mohl být podobenstvím Boží krásy, Boží moci a dobroty,
ale
takové vnímání se nám ztratilo.
Svět
se nedá už ani přirovnat k plnosti Boží, je vyprázdněný.
-
Vše bude obnoveno až nakonec,
„co oko nevidělo, to Bůh připravil
těm, kdo ho milují,“ čteme v Bibli.
Vnímavý
básník dovedl takovou plnost zahlédnout už ve svém snění.
Najdeme mnohokrát v kultuře a
různých náboženstvích myšlenku,
že
pěkné sny jsou vzpomínkou naší duše na skutečnost, která někde existuje.
Do
které se třeba jednou vrátíme.
Ale teď je tedy básník už probuzen.
A
dále popisuje naše denní životy drsně,
jsou
místem, kde nahým nitrem svět je třeba ze
tmy rvát.
Takže:
naše nitro je prázdné. A obklopuje nás temnota.
Nebudu
ty příměry rozvádět,
pusťme
si je k tělu, zkusme, jestli jsou pravda o nás.
Bible
to říká podobně.
Naše
životy mohou být prázdné,
a
pracně dolujeme z prázdnoty a temnoty svůj svět.
Jen
iluzorní a náhražkovou skutečnost.
Je
náhražková, pokud to děláme bez Boha, vlastními silami.
V našem světě také, říká dále
básník,
běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme
zváni.
V Boží
realitě jsme zváni Božími dětmi.
Ale
co je člověk v realitě našeho světa?
Zase
zdánlivě má velkou hodnotu.
Skutečně?
Orten
svýma očima pozoruje,
jak
se hodnota člověka a smysl lidského života snižuje.
Asi
ve smyslu slov apoštola Pavla:
„jak ubohý jsem to člověk, kdo mě
vysvobodí z tohoto těla smrti?“
A
poslední řádek našeho úryvku a poslední charakteristika lidského světa:
zde nelze propasti již s pádem rýmovat.
„Propast“
a „pád“ už se nerýmují.
Co
to znamená?
Už
se ztratila harmonie mezi věcmi.
„Propast“
a „pád“, jak spolu souvisejí?
Vlastně
ano, slovně ano.
„Pád“
a „propast/propadání“ jsou od stejného slovního základu.
I
fyzikálně mohou obě slova souviset, lze spadnout do propasti.
Ale
souvisejí co do smyslu?
My
padáme, ale nic hlubokého v tom nevidíme.
Kolikrát
ve svých životech padneme,
ale
chceme se rychle postavit zase na své nohy.
Ale
co když je Bůh propast?
Například
podle filosofa Kierkegaarda
je
víra skokem do propasti.
S nadějí,
že mě Bůh zachytí.
A
podobně to popisuje i Anselm Gruen:
„Cestou
k Bohu je sestup do vlastní skutečnosti.
Skok
do vlastní hloubky.
Vlastní
nedokonalost, slabost a hřích mě nutí,
abych
opustil své vlastní vykonstruované ideály
a
abych skočil do propasti své duše.
Tam
se setkám se svým srdcem a zároveň s Bohem.“