Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Které přikázání je největší?

 

Mt 22,34-40  Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Přátelé v Kristu, aby bylo kázání zajímavé, potřebuje objevit v biblickém textu nějaké napětí. Potřebuje nějaký konflikt, který rozebere a vyřeší. Také u rozhovorů Ježíše se zákoníky to tak bývá. Oni se ho mnohokrát pokoušejí na něčem dostat, nachytat, kladou mu záludné otázky, ale on vždy zvítězí. Ježíš odpovídá chytře, nebo třeba ukáže, že se oni ptají hloupě. A protivníci jsou jeho odpovědmi překvapeni, žasnou nebo se prostě už neodvažují ptát dále. Na dnešním rozhovoru je velmi zajímavé už to, že tu k žádnému konfliktu nedojde. Ježíš zákoníkovi odpoví, a žádná reakce od něj už nepřichází.

O tom zákoníkovi je na počátku řečeno, že se Ježíše ptal, aby ho pokoušel. „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ S takovou otázkou by si poradili už naší konfirmandi. Každý čtenář Bible správnou odpověď zná. Jenže my tu odpověď známe právě z evangelia, z tohoto místa, kdy byla Ježíšem vyslovena. Musíme se tak vrátiti dozadu do času, kdy zbožní Židé ještě počítali 613 různých přikázání, která se měla dodržovat všechna. A když všechna, proč se ptát, které z nich je nejdůležitější? Všechna jsou důležitá. V čem měla spočívat záludnost té otázky pro Ježíše? Je to vlastně otázka po orientaci, na co položím mezi všemi těmi přikázáními důraz. Představuji si, že tou otázkou vypouští zákoník Ježíše na široké moře a ptá se ho: kterým směrem se dáme, abychom dopluli za obzor? Který směr nás povede až tam, kam nevidíme? Ta otázka je záludná, protože tolik směrů a orientací může být nebezpečných. V tom moři hrozí mnoho skalisek. Někdo by mohl odpovídat například tím, že vybere některé z přikázání velkých svou přísností. Máme ve Starém zákoně mnoho příkazů s dovětkem: „Kdo toto poruší, ať zemře.“ To jsou přece přikázání velká svou nesmlouvavostí a definitivností. - Nebo by někdo mohl vybrat některé přikázání okrajové a o tom teď suverénně tvrdit, že ono je nejdůležitější. Nenapadá mne lepší případ, než lidé, kteří tvrdí, že by se církev měla vymezit proti homosexuálům. V hlavách těchto lidí přerostlo toto přikázání všechna ostatní. – Anebo, pokud teď Ježíš začíná jako mladý náboženský učitel, mohl by některé přikázání vyložit na svůj vlastní osobitý způsob, a z toho udělat vlajkovou loď svého učení. Jen si připomeňme, že Ježíš ve svém Kázání na hoře skutečně chvíli takto mluvil: „Bylo řečeno vašim otcům, ALE já vám pravím…“ Jakým směrem se tedy Ježíšova odpověď vydá teď? Jak propluje mezi všemi Skylami a Charybdami, na jejichž vymyšlení jsou zákoníci všech věků fakt dobří?

A Ježíš odpoví velkolepě. Pevný základ té velkoleposti je však v tom, že opakuje, jen opakuje přikázání, které najdeme už ve Starém zákoně. „Miluj Boha svého…“, to jsou slova i v Ježíšově době známá a zapsaná už stovky let. Není nic špatného na tom, když některé věci opakujeme, když nevymýšlíme stále něco nového. Protože některé myšlenky trvají staletí i tisíciletí, a lidé jim stále nedorostli. A potom: obsah té velkoleposti Ježíšovy odpovědi je v její samozřejmosti. Když nad tím budete chvíli přemýšlet, vlastně vůbec nemohl odpovědět jinak. On volí odpověď jedinou možnou. Přikázání lásky je největší prostě proto, že má zaplňovat celé srdce, celou duši, celou mysl. Na jiné myšlenky a pocity už v člověku nezbude místo. Miluj – to je jediné přikázání. Je to usilování, které se rozpíná všemi směry. Jistě nejdříve směrem k Bohu, protože odtud bere svou sílu, protože takto odpovídá na nesmírnou Boží lásku. Taky jen ten, kdo Boží lásku poznal, může a umí Boha milovat. Lidská láska k Bohu je jen reakcí na to, co Bůh udělal pro nás. - Poprvé, když se toto přikázání lásky objeví ve Starém zákoně, jde o zakončení Mojžíšovy řeči, kdy lidu oznamuje, že dostanou zaslíbenou zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Když bude takto váš život překypovat dobrem, buď za to cele vděčný Bohu, říká Starý zákon. A když nás to teď stejně učí Ježíš? Kde vidíme Boží lásku? Samozřejmě že v něm. Vidíme, jak Ježíš má pochopení pro slabosti svých učedníků, a třebaže ho i nakonec všichni v jeho utrpení opustili, jak se k nim jako Vzkříšený znovu vrací a přeje jim pokoj. To je láska až za hrob, skrz kterou nám Ježíš zjevuje nesmírnost lásky Boží. A kdo takovou lásku pozná, kdo v ni uvěří, kdo ji vztáhne i sám na sebe, bude milovat Boha, a to celým srdcem, duší i myslí, protože i takto to bude nesouměřitelné s velikou láskou Boží.

V dalším směru lásky se předpokládá, že milujeme sami sebe. Sebeláska by se zdála samozřejmá - ale pravá sebeláska, tak aby zapadala do tohoto přikázání, vůbec samozřejmá není. Jistěže se může zdát, že my lidé jsme soběstřední a sobečtí, že máme rádi právě jen sami sebe. Jenže to je způsob lásky, kdy musíme i špatné věci v nás považovat za dobré, a své slabosti a omezenost přehlížet, vytěsňovat. Potřebujeme pak vidět samy sebe jako dost dobré a skoro dokonalé. „Budete sami jako bohové“, sliboval Evě falešně had v ráji. Mnozí lidé ovšem toto nezvládnou, jejich křiklavé hříchy se jim stále ukazují, a tak sami sebe nepřijímají a nemají rádi. Podle mé zkušenosti se mnoho lidí opravdu ráno nemá. A tak musíme hledat, co je pravá sebeláska, právě v souvislostech celého tohoto přikázání. Můžu se mít rád, protože Pán Bůh mne má rád. On mne přijímá i jako hříšníka. On mne miluje takového, jaký jsem, už teď, dříve, než se sebou dovedu něco pořádně udělat. On pro mne má naději, a to je ta největší motivace, abych se sám láskou proměňoval. A další a už třetí směr lásky je pak nabíledni. Jestliže sám u sebe poznávám lásku, kterou ke mně Bůh má, jak bych mohl nevidět, že takto Bůh miluje i mé bližní? A jestliže je miluje Bůh, jak bych já si mohl vymýšlet vůči nim něco jiného?

Touto odpovědí vyrazil Ježíš onomu farizeji jeho hůl, kterou ho chtěl provokovat a pokoušet. Vždyť v těch slovech Ježíš řekl tomu zákoníkovi také to, že i jej jako své bližního miluje. A vlastně ho požádal, aby tako on jej miloval. Jistěže je lidská bytost tak komplikovaná, že se dovede vzpouzet a dovede vymýšlet námitky. Vzpouzet se tomu, že by láska mohla být takto jednoduchá. Tak se Ježíše jindy jiný zákoník k přikázání lásky ptá: „A kdo je můj bližní?“ A i učedník Petr se ptá: „A kolikrát mám svému bližnímu odpustit?“ Tady by se dala najít drobná i nedrobná napětí, která jsem požadoval na počátku kázání. Protože však jsme dnes v příběhu, kdy je Ježíšův protivník jeho odpovědí přemožen a asi i naplněn a motivován, chci také dnešní kázání skončit takto neproblematicky. Miluj.