Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 6

Gn 15,1-6 Abram Bohu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost
1 Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." 2 Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer." 3 Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" 4 Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." 5 Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." 6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Přátelé v Kristu,
Abram slyší od Hospodina: „Nic se neboj“. Já jsem s tebou. Nemusíš se bát v žádné situaci. „Já jsem tvůj štít.“, to znamená: já tě ochráním. Ale ještě více smí Abram slyšet: „Já jsem tvá přehojná odměna.“ Hospodin sám sebe nabízí jako odplatu. On sám bude cílem jeho putování a naplněním jeho života. To je myšlenka v Bibli dost častá, má svou ozvěnu na místech, kde se mluví o odměně v nebesích, která čeká na ty, kdo zde na světě žijí s Bohem, žijí ve víře (např. Mt 5,12). Hospodin říká svému věrnému: já jsem tvá odměna. Ať se s tebou na světě stane cokoliv, nakonec já jsem tvá odměna, o kterou tě nic nemůže připravit. Tak to přijal také apoštol Pavel, když vyznává ve svém chvalozpěvu, že nás nic nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu: „ani soužení nebo úzkost, pronásledování ani hlad, ani bída, nebezpečí ani meč, ba ani smrt.“ (Ř 8,35-39 ibid.) Ať tě ve světě potká cokoliv - a nic není vyloučeno - pokud jdeš s Bohem, nakonec od Boha dostaneš také odměnu. Snad ti udělá radost mnoho věcí už zde v pozemském životě. Říkali jsme si v předešlých dějstvích, jak Abram dostával od Boha všemožné bohatství, bohatství v majetku a třeba i ve vojenských úspěších. Nic z těchto životních darů však ještě nemusí být člověku jednoznačně k dobru, viděli jsme, že majetek byl pro Abrama někdy i zátěží, a třebaže dovedl osvobodit synovce Lota vojenskou silou ze zajetí, nedovedl ho vysvobodit ze zaujetí sodomskými životními hodnotami. A řekněme si nakonec, protože o toto půjde v dnešním příběhu, že ani dítě není pro rodiče nutně dobrým darem. O tom je například zase jiný příběh ze Starého zákona: kněz Elí měl dva syny, ale byli to ničemníci, dělali svému otci ostudu a málem ho tím utýrali. Oba dva zhynou bídnou smrtí a Elímu zůstane pro stařeckou radost jen mládeneček Samuel, jemu nevlastní. Nic ve světě tedy, ani vlastní děti, nemusí být pro člověka dobrou odměnou. A Bůh někdy přetrhne přirozenou lidskou touhu, kdy se chceme vidět ve svých dětech. Bůh jediný, když nám nabízí sám sebe, bude pro nás odměnou jistě dobrou.

Abram však po Hospodinu syna žádá, a naléhá dobře, protože mu byl přislíben syn požehnání. Může se odvolat na to, že Bůh mu syna zaslíbil. Bylo to součástí zaslíbení, která Abram slyšel, když byl vyvolán k odchodu ze svého rodiště. „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.“ (12,2) Všemožné požehnání už Abram má, ale jedno klíčové doposud nemá, nemá vlastní děti. Chodí zemí v poslušnosti Boží, ale také stárne, a vyhlídky na vlastního syna se tak neustále snižují, jsou-li ještě vůbec jaké. (Ten damašský Elíezer, o kterém je tady řeč, který by podle zvykového práva dědil Abramův majetek, kdyby Abram zemřel bezdětný, to byl asi nejstarší služebník, zároveň správce majetku.) Tam, kde se mají naplnit důležitá Boží zaslíbení, tam se napětí často stupňuje až do extrému, až se zdá, že všechna očekávání jsou už marná. Všechno se zdá nejisté, ohrožené. Až pak zasahuje Hospodin, aby bylo zřetelné, že jen z jeho moci a milosti jdou věci dále. Tak se to opakovaně stane, když se má narodit dítě v hlavním starozákonním rodokmenu, který vede od Adama až k Ježíši. Děti se tady často rodí obtížně, jsou dlouho očekávané a vymodlené, než je Bůh dává. A v Ježíši, v jeho panenském zrození je toto podivuhodné Boží jednání dovršeno. Ne z moci lidské, ne z tělesných procesů, ale z Boží milosti.

Dlouho se zdálo, že se Boží zaslíbení nenaplní. Také Abram tady už jakoby neměl sílu věřit. Hrozí, že se mu Boží zaslíbení stanou jenom pouhými slovy: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný.“ A Hospodin své zaslíbení nejprve obnovuje slovně: „Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ A pak ujišťuje Abrama pomocí zvláštní demonstrace: Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dovedeš-li je spočítat.“ Abram stojí pod hvězdným nebem, asi v úžasu, jako se to stane leckomu, kdo se na nebe zadívá, dnes stejně jako před tisíciletími, a musí po pravdě přiznat, že hvězdy sečíst nedovede. Nedovede je ani spočíst, a zažívá proto svou nicotnost tváří v tvář tomu, kdo je stvořil, a který „určuje počet hvězd a každou vyvolává jménem“, jak o Hospodinu víme z žalmu. A pokud ten žalm znáte, vzpomeňte, jak pokračuje: „Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.“ (Ž 147,4n). Jeho myšlení obsáhnout nelze - o toto jde také v dnešním příběhu, k takovému poznání má být přiveden také Abram. Tobě, Abrame, připadá, že Boží zaslíbení selhávají, že už naplnění není možné. Tak pohleď na nebe a poznej, že Boží plán je neskonale rozsáhlejší než lidský rozum. Uskuteční se třeba i jinak, než si umíš představit.

A Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Tohle je klíčová věta a bude v Bibli později ještě mnohokrát přemítaná. Abram Bohu uvěřil – a Bůh ho uznal jako spravedlivého. Zkusme tu větu rozmotat a začněme od konce. Spravedlnost znamená, že naše jednání odpovídá nějaké normě, nějakému řádu. Ve starém Izraeli na dlouhou dobu převládlo mínění, že Židé musí splnit především kultické požadavky Tóry, a pak že budou před Bohem spravedliví. Do toho přicházeli proroci a říkali na jednu stranu, že spravedlnost jako plnění předpisů nestačí, že člověk musí být nadto milosrdný, že musí být člověkem vnímavým více, než dovede vypsat počet přikázání. - A pak se také proroci pokoušeli vrátit k tomu, co znamená spravedlnost před Bohem, taková ta ryzí, počáteční, zárodečná. Když člověk už začne konat, ať se snaží sebevíc, už se mu do toho vždy konají různé jeho slabosti a nedokonalosti. Je asi okamžik před tím vším, kdy je člověk Bohu blíže, kdy lépe souzní s Boží vůlí. A to je okamžik víry, okamžik spolehnutí na Boží záměry. To je ten okamžik, která Abram zažil při pohledu na hvězdnou oblohu. On nahlédne, že Boží plán přesahuje jeho pochopení, ale on se ho přichytí, spolehne se, že to bude tak, jak Bůh řekl, i když si sám nedovede představit, jak bude dále vypadat jeho vlastní životní cesta. Navzdory všemu řekne Abram: „Ano“, půjdu dále v poslušnosti Boží. Víra jako základní spolehnutí na Boha bude vyživovat celý jeho život. – Řekl jsem, že proroci dále promýšleli to, co se u Abrama stalo tak spontánně. Prorok Abakuk napsal: „Spravedlivý z víry bude živ.“ (2,4) Od něj to převzal apoštol Pavel a učinil z té věty základní kámen svého pojetí spravedlnosti, které postavil proti židovské spravedlnosti podle Zákona. (Ř 1,17) A od Pavla tuto větu o mnoho století později převzal zase Martin Luther, pomoci ní odhalil bláhovost „skutkaření“ středověké církve a začal znovu mluvit o spravedlnosti z „pouhé víry“. Byly to pro církev vždy ozdravné doby. – My se teď máme ještě jednou vrátit skrz Luthera, skrz Pavla a skrz proroky k Abramovi a k jeho okamžiku. Slyšíme spolu s ním Boží zaslíbení: „Nic se neboj, já jsem tvůj štít, já jsem tvá přehojná odměna.“ Přimkněme se k tomuto zaslíbení svou vírou a staňme se odtud spravedlivými.

Pane Bože náš, rozjímáme o tvých zaslíbeních.
Ty pomoz naší nedoveře, abychom se spolehli na tvé slovo,
a dovedli vyjít ze svých obav a strachů.