Gn 23 Dám za to pole stříbro. Vezmi je ode mne
1 Sára byla živa sto dvacet sedm let; to jsou léta Sářina života. 2 Zemřela v Kirjat-arbě, což je Chebrón v kenaanské zemi. Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji. 3 Pak od zemřelé vstal a promluvil k Chetejcům: 4 "Jsem tu u vás host a přistěhovalec. Dejte mi u vás do vlastnictví hrob, kam bych zemřelou pohřbil." 5 Chetejci Abrahamovi odpověděli: 6 "Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží; pochovej svou zemřelou v nejlepším z našich hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít." 7 Abraham se nato Chetejcům, lidu té země, uklonil 8 a promluvil k nim dále: "Souhlasíte-li, abych zde svou zemřelou pohřbil, slyšte vy mne: Přimluvte se za mne u Efróna, syna Sócharova, 9 ať mi přenechá svou makpelskou jeskyni, která je na konci jeho pole; ať mi ji před vámi přenechá za plnou cenu stříbra, abych měl vlastní hrob." 10 Efrón zasedal uprostřed Chetejců. Efrón chetejský tedy Abrahamovi v přítomnosti Chetejců odpověděl přede všemi, kteří měli přístup do rady v bráně toho města: 11 "Nikoli, pane; slyš ty mne. To pole je tvé, i ta jeskyně na něm je tvá; dávám ti ji před očima synů svého lidu. Tam pochovej svou zemřelou." 12 I uklonil se Abraham před lidem té země 13 a v přítomnosti lidu té země pravil Efrónovi: "Raději slyš ty mne. Dám za to pole stříbro. Vezmi je ode mne a já tam svou zemřelou pochovám." 14 Efrón Abrahamovi odpověděl: 15 "Pane, slyš ty mne. Pozemek má cenu čtyř set šekelů stříbra. Co to pro nás znamená? Jen pochovej svou zemřelou." 16 Abraham souhlasil a odvážil Efrónovi stříbro, jak on sám v přítomnosti Chetejců navrhl, čtyři sta šekelů stříbra, běžných mezi obchodníky. 17 Tak připadlo Efrónovo pole v Makpele naproti Mamre, pole i s jeskyní na něm a všechno stromoví na poli i na všem jeho pomezí kolem, 18 do Abrahamova majetku před očima Chetejců, všech, kdo měli přístup do rady v bráně jeho města. 19 Abraham potom svou ženu Sáru pohřbil v té jeskyni na poli v Makpele naproti Mamre, jež je u Chebrónu v kenaanské zemi. 20 Tak připadlo pole Chetejců i s jeskyní na něm Abrahamovi, aby měl vlastní hrob.
Přátelé v Kristu,
Abrahamovi umřela manželka, jeho milovaná Sára. A Abraham truchlí nad její ztrátou.
Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji. Představme si velkého praotce, jak hlasitě naříká, bije se do prsou, má slzy v očích. To prosím byla ještě doba, kdy se něco takového ještě nepovažovalo za slabost. Chlap Abraham, moudrý stařec, dává volný průběh svým emocím. A je i v tomto velký, jako člověk, kterému nechybí city, který se dovedl jindy naplno radovat a teď se dovede naopak také rmoutit. Rozvádím to tady proto, abychom si toho všimli. Bible je knihou plnou citů. Tím se zřetelně odlišuje například od pozdější stoické tradice nebo také od většiny tradic východních, kde se lidským ideálem stala duševní vyrovnanost až lhostejnost k vnějším dojmům. A když Abraham pláče, není to slabost charakteru, a není to u něj ani slabost víry. Když lidé ve Starém zákoně truchlí nad zemřelými, není to proto, že by nevěřili, ještě nevěřili v posmrtný život, že by toto byla až vymoženost křesťanů, kteří slyšeli zvěst o vzkříšení. Ne, už Izraelci žili v jistotě, že Bůh má v moci i smrt. Když Abraham truchlí, není to projev zoufalství nad prázdnotou smrtí, projevuje prostě svou bolest nad tím, že se musí v tuto chvíli rozloučit s blízkým člověkem, do té doby než…, než co? - starozákonní člověk neví, co bude po smrti, ale už věří, má jistou naději, že Hospodin je Bohem živých i mrtvých.
A teď je potřeba Sáru někde pohřbít. Docela zdlouhavě se tady řeší otázka získání místa pro hrob. Zdlouhavě proto, že místo, které Abraham koupí, bude prvním místem v zemi, které bude vlastnit. Půjde o první závdavek toho, že potomkům Abrahamovým má jednou podle Božího zaslíbení patřit tato země celá. Sářin hrob bude zároveň malý náznak, že se naplní velké Boží zaslíbení: tobě, Abrahame, dám celou tuto zemi. – A Abraham tedy domlouvá kus pozemku pro hrob své Sáry s místními, vždyť „jsem tu u vás jako host a přistěhovalec“, řekne jim. A Chetejci Abrahamovi odvětili: „Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží; pochovej svou zemřelou v nejlepším z našich hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl svou zemřelou pohřbít.“ To řeknou Chetejci, a i dále se domlouvání nese v tomto duchu. Obě strany jsou k sobě vlídné a čestné. Chci připomenout, že se s tím u Abrahama setkáváme už po několikáté, že s ním pohané jednají uctivě, a že on jejich vstřícnost jenom dotahuje. (Kdybyste četli biblický výklad, který ke knize Genesis vydala naše církev, našli byste tam hromadu podezření, že tady ti pohané jednají jen z vypočítavosti, že se za jejich slovy nachází jenom úlisnost. Že si chtějí Abrahama zavázat, donutit ho k náboženskému splynutí. Já nevím, tak moc studovaný zase nejsem, ale když čtu tento příběh tak, jak je napsán, nevidím v něm ani špetku záludnosti. Opravdu máme takový problém uvěřit, že i pohané mohou jednat s čistými úmysly? Snad ne, snad to uznat umíme.) A raději bychom se místo podezírání mohli radovat nad tím, když spolu lidé jednají čestně a dokonce vstřícně. Je to pro mne velkým povzbuzením, kdykoliv se s tím setkám. Tady v našem příběhu Chetejci nabízejí Abrahamovi, ať si pozemek pro hrob Sáry sám vybere, třeba i mezi nejlepšími. A Abraham se Chetejcům ukloní, a žádá o makpelskou jeskyni, která patři muži jménem Efrón. Chtěl by ji koupit za plnou cenu stříbra. A Efrón mu ji v přítomnosti všech nabízí zadarmo, jako dar. „Nikoli, pane, slyš ty mne. To pole je tvé, i ta jeskyně je tvá; dávám ti ji před očima synů svého lidu. Tam pochovej svou zemřelou.“ I uklonil se Abraham znovu a trvá na tom, že za jeskyni zaplatí. Nakonec dává Efrónovi čtyři sta šekelů stříbra, plnou cenu pozemku i jeskyně. Smlouvání končí podle lidské moudrosti: „přáteli buďme, dluhy si plaťme.“
Abraham odmítl vzít si pozemek jako dar. Nechce zůstat nic dlužen, nechce zůstat zavázán. A já bych u tohoto tématu rád ještě chvíli zůstal. Vím, že téma dluhů a závazků je pro mnohé z nás důležité. Jak je to: můžeme se u někoho zadlužit? A co máme dělat, když někdo něco dluží nám, a nemá se k vrácení? Nejprve je k tomu možno říci toto: když Abraham nechce pozemek zadarmo, když trvá na tom, že ho zaplatí, je to postoj blízký tomu, co řekl apoštol Pavel. Totiž: „Nikomu nebuďte nic dlužni.“ „Dávejte každému, co jste povinni: i daň, komu daň. Clo, komu clo.“ (Ř 13,7n) Základně tedy platí: buďte se všemi vyrovnáni, odplácejte za dobré dobrým, nemějte u nikoho dluhy. Tak by to mělo být, tak vypadá pevná základna lidských vztahů. Není to však všechno. Ježíš tady na své učedníky vznáší náročný požadavek. Klade na nás v tomto směru veliký úkol, s kterým si možná ani nevíme rady. Ježíš řekne: „Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ (L 6,35) A jen o pár veršů dále to zopakuje jinými slovy, a tedy zdůrazní: „Milujte i své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. (6,36)“ Za takové půjčování a rozdávání je nám přislíbená nebeská odměna, ale přece jen: kdo by to tak bezelstně dovedl, půjčovat a nechtít zpátky? Kdo to zvládne, rozdávat svůj majetek a nečekat vrácení? A stejně náročný je na nás křesťany vlastně i apoštol Pavel. Ta slova o tom, že my sami nemáme nikomu být nic dlužni, totiž pokračují: „Nikomu nebuďte nic dlužni - než abyste se navzájem milovali.“ To je jediná výjimka. Jedinou výjimku tady byl apoštol nucen připustit: dluhy v lásce. Tyto dluhy jsou nevyhnutelné. V lásce stále dlužni zůstáváme. To si musíme připustit. Také my sami zůstáváme vůči druhým dlužníky. A oni nás musí snášet i s tímto dluhem lásky. Dluhy v lásce si prostě navzájem odpouštět musíme, není možné, že bychom byli někdy s někým vyrovnáni, nestane se, že bychom dali byť jedinému člověku tolik lásky, kolik mu jí dát máme.
Četli jsme dnes, jak Abraham kupoval hrob pro svou ženu Sáru. Chetejci Efrónovi za jeho pozemek platí. Nezůstává mu nic dlužen. Ale Abraham zároveň v tuto chvíli ví, že to, co si může koupit, že to je jen takový malý, skoro směšný závdavek toho, co dostane z Boží milosti, od Boha darem. Je to jen malý kousíček země, která mu jednou má patřit celá. A dar země zaslíbené je pro starozákonního člověka viditelným znamením Boží milosti, toho, co si člověk nezasloužil, nekoupil. Stejným znamením Boží milosti, kterou si člověk nemůže koupit ani zasloužit, je pro křesťana Ježíš Kristus. On sám je čistým ztělesněním lásky, a proto i naší posilou v lásce. On jediný, protože se pro nás cele vydal, může říci: „dávej, a nechtěj zpátky“. „Buď milostiv.“ Toto poznání a pocit, že jsme v Kristu dostali něco, co jsme si absolutně nemohli pořídit za své peníze ani za své dobré skutky, odpuštění a dobrou naději, ty jsou pro víru naprosto základní. (Připomínám, že dnes je Den reformace a připomínám Lutherovo heslo sola gratiae – z pouhé milosti, z pouhé Boží milosti jsme to, co jsme). To, co máme, dostáváme nezaslouženě. Tato víra nám pak může dát sílu, aby tě neničilo, když ti někdo nesplatí dluh, a také sílu, abys stále znovu zkoušel svou lásku, i když v ní vždy zůstaneš dlužen.
Pane Bože, děkujeme, že ty nás vyučuješ lidské vstřícnosti a poctivosti.
Posiluj nás, abychom nadto dovedli být milosrdní a slitovní.
