Bezdomovci jsou nejšikovnější praktici
personalismu. Chodí vedle nás po ulicích, sledují nás, většinou nás
neosloví. My zase vidíme a většinou nechceme vidět jejich špínu a
ploužení. Čekají na okamžik, kdy jim pohlédneme do tváře. Pak nás osloví. Nebo proniknou pohledem. Nebo máme blízko k tomu, abychom se slitovali.
Stále
se proti nám uplatňuje argument, že reformace "narušila jednotu
církve", jako by to byla zjevná daremnost. Když se to však podá, že
"narušila duchovní a také mocenský monopol katolické církve", bude ji za
to vinit málokdo.
V létě jsem zažil, že jedna
slečna nevěděla, co jsou "vidle". A teď nikdo z mých studentů nevěděl,
co jsou "plevy". - Vykládám to K. a vzpomněl jsem si, jak kolega farář
měl kdysi za starého režimu vesnický pohřeb, na kterém četl onen žamový
verš: "Bezbožníci jsou jako plevy hnané větrem", a hned následující den
byl volán před církevního tajemníka, co tím jako myslel.
Meditoval
jsem, ne – dokonce prý kontemploval, podle nových jezuitských pokynů, a
po mnoha hodinách dokonce dosáhl harmonie mysli s dechem a dlaněmi. To
je ono, myslel jsem si. A pak, nečekaně, jsem ve dlaních navíc ucítil
planoucí plamínky. Vydrželo to dlouho. Pro mě zázrak Božího zásahu,
duchovní zážitek. Když skončil, zkoušel jsem si ho obnovit. Opakovaně a
namáhavě, ale už to vůbec nešlo. Bylo to velmi frustrující. - Doteď jsem
toužil po zážitku s Bohem. Ovšem zážitek je něco, co získávám. Bůh
oproti tomu zůstává svobodný.
V noci
jsem potkal svého ďábla. Na konci snu, kdy jsem se cítil trapně, mi říká
povědomý a sympatický muž: "To já jsem vás v tom vykoupal. Celý život
vás v tom koupu." Až ten obličej potkám v bdělém stavu, chtěl bych ho
oslovit - ale vždyť by to nebylo zdvořilé, ptát se takto.
Dva
dny po sobě teď byl v televizi přenos velkých bohoslužeb z náměstí. V
pátek katolické ze Staré Boleslavi. Katolíci si tady hrají na držitele
národních tradic, mše je přehlídkou ornátů, úplně se na to dovedu dívat
očima současného nekatolíka, jak je vše spíše či velmi trapné. V sobotu
evangelické z Pardubic ke stému výročí. Myslím, že jsme si dali záležet,
aby vše vypadalo jako skoro spontánní lidové shromáždění, a trochu
neformální, to je zmatené. No nevím, jestli je to pro nějakého
necírkevníka alternativa přitažlivá.
Jeli jsme
na kolech kolem kostela v N. v neděli kolem poledne. Krásné, fara hned
proti kostelu, ze schodů před kostelem vidíme, že farářská rodina sedí u
stolu a zpívá předobědovou píseň. Nebudeme rušit. Opřu kolo o zídku a
jdu se podívat do vývěsky, co se na takovém vesnickém sboru děje. "Tady
si kolo neopírejte", říká mi kolemjdoucí místní, a já se domníval, že
to říká z úcty k místu. On však pokračoval: "Černoprdelníci vám ho
ukradou."
To jsem si naběhl. Chystal jsem texty k oslavám stého výročí církve a četl programová prohlášení z
doby, kdy vznikala. Velkohubé řeči. Jak jsme teď vysvobozeni z
habsburského područí. Jak ta cizácká a tyranská katolická církev dohrála
svou roli a my si můžeme rozvzpomínat na své vlastní husitské a
bratrské kořeny. Jak duše českého člověka tíhne přirozeně k evangelictví
– a proto očekáváme skvělou budoucnost. Prostě jsme to tehdejší
svobodné nadechnutí hned použili ke kletbám a chvástání. Stydím se.
„Kdy
se to stane, nikdo neví, ani Syn člověka“, řekne Ježíš o posledních
soudných dnech, a pak rozvíjí, co všechno se v tom čase odehraje. Když
však přiznává, že neví o čase, proč si myslíme, že ví o způsobu? Nemáme
odvahu říct, že se Ježíš asi mýlil, že ty věci, které předpovídal, se
nenaplnily ani nenaplňují. - Jsem tak rád, že už nejsem pravidelný
kazatel a nemusím mluvit o tom, že je blízko Ježíšův druhý příchod.
Otravné
vyřizování po úřadech, dopoledne jakoby ztracené. Ale utěšoval jsem se
Pascalovou sázkou. Pokud by Bůh nebyl, je tohle prožívání pořád lepší
než tlení v hrobě. A pokud nás Bůh uvítá do svého království, tam už
žádná byrokracie (jak pevně doufám) nebude.
Lamaismus.
To je to slovo, které jsem hledal. Které dobře vystihuje současnou
krizi naší církve. „Jde o přenesení odpovědnosti za náležité pochopení a
dodržování rituálu a dogmat na jednotlivce, kteří jsou k plnění těchto
povinností speciálně určeni. Víra v takovou osobu, v její vědomosti a
schopnosti, zbavuje lamaistu povinnosti příliš hluboko vnikat do
podstaty obřadů a přikázání.“ - A když dnes mnohá společenství nemají na
zaplacení svého faráře, a když zároveň zapomněla, že křesťanství se
rodí zespoda, z víry jednotlivců, která nemůže být delegována na lámy, z
toho je pak ta takzvaná krize.
Dnes
by se řeklo, že Ježíš byl populista. Mluvil tak, aby mu rozuměli
obyčejní lidé, těm sliboval velké věci, a zároveň říkal, že lidé mocní a
vzdělaní mu rozumět nebudou, protože jsou zabednění – ve svých
předsudcích, ve své pýše a moci. Za své učedníky si zvolil nevzdělané
rybáře, aby tak oponoval nerozumnosti rozumných. - A tak, když já dnes
jako liberální intelektuál s velkou částí střední třídy žasnu nad tím,
jak se plebs nechá různými populisty manipulovat, a nemůžu pochopit, jak
jim mohou důvěřovat a volit je – měl bych svůj postoj změnit?
Říká
mi jeden dvacetiletý: „Moc bych si přál vidět aspoň jedno šťastné
manželství v naší generaci. Abych viděl, že taková mořnost je raálná." V
době, kdy ztrácí smysl i věrnost manželská, jak bychom si mohli myslet,
že vydrží víra?
Ano, katolická mše s tolika
pevnými formulacemi se zdá běžnému evangelíkovi nezajímavá. Pak však
zažije řadu bohoslužeb, odkud duchovní stravu nepobere (zrovna dneska
takové kecy!, mé ženě se to ovšem líbilo, díky, Bože, za ni), a hned by
takovou konzervu bral.
Nemyslím si, že by
tato doba vypadala jako pro křesťanství nejhroznější. Takový nástup
racionalismu v osvícenství musel znít hrozivěji - jako drsný výsměch.
Dnešní lhostejnost je ovšem plíživější. Tenkrát se hodnoty štípaly
sekerou. Dnes vyhnívají zevnitř.
Většina
lidí je vnitřně zraněna. Hledají druhé, aby se jejich přízní vyléčili,
ale s rostoucí blízkostí se lidé drásají ještě i navzájem. Jediný
způsob, jak spolu pobývat bez zraňování, je cesta svatosti – lásky a
čistoty. – Všechny ostatní psychologické poznámky jsou podle mého
podružné.
Žádné komentáře:
Okomentovat