Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vně syžetu - archív 1

Bezdomovci jsou nejšikovnější praktici personalismu. Chodí vedle nás po ulicích, sledují nás, většinou nás neosloví. My zase vidíme a většinou nechceme vidět jejich špínu a ploužení. Čekají na okamžik, kdy jim pohlédneme do tváře. Pak nás osloví. Nebo proniknou pohledem. Nebo máme blízko k tomu, abychom se slitovali. 

Stále se proti nám uplatňuje argument, že reformace "narušila jednotu církve", jako by to byla zjevná daremnost. Když se to však podá, že "narušila duchovní a také mocenský monopol katolické církve", bude ji za to vinit málokdo.

V létě jsem zažil, že jedna slečna nevěděla, co jsou "vidle". A teď nikdo z mých studentů nevěděl, co jsou "plevy". - Vykládám to K. a vzpomněl jsem si, jak kolega farář měl kdysi za starého režimu vesnický pohřeb, na kterém četl onen žamový verš: "Bezbožníci jsou jako plevy hnané větrem", a hned následující den byl volán před církevního tajemníka, co tím jako myslel. 

Meditoval jsem, ne – dokonce prý kontemploval, podle nových jezuitských pokynů, a po mnoha hodinách dokonce dosáhl harmonie mysli s dechem a dlaněmi. To je ono, myslel jsem si. A pak, nečekaně, jsem ve dlaních navíc ucítil planoucí plamínky. Vydrželo to dlouho. Pro mě zázrak Božího zásahu, duchovní zážitek. Když skončil, zkoušel jsem si ho obnovit. Opakovaně a namáhavě, ale už to vůbec nešlo. Bylo to velmi frustrující. - Doteď jsem toužil po zážitku s Bohem. Ovšem zážitek je něco, co získávám. Bůh oproti tomu zůstává svobodný. 

V noci jsem potkal svého ďábla. Na konci snu, kdy jsem se cítil trapně, mi říká povědomý a sympatický muž: "To já jsem vás v tom vykoupal. Celý život vás v tom koupu." Až ten obličej potkám v bdělém stavu, chtěl bych ho oslovit - ale vždyť by to nebylo zdvořilé, ptát se takto.

Dva dny po sobě teď byl v televizi přenos velkých bohoslužeb z náměstí. V pátek katolické ze Staré Boleslavi. Katolíci si tady hrají na držitele národních tradic, mše je přehlídkou ornátů, úplně se na to dovedu dívat očima současného nekatolíka, jak je vše spíše či velmi trapné. V sobotu evangelické z Pardubic ke stému výročí. Myslím, že jsme si dali záležet, aby vše vypadalo jako skoro spontánní lidové shromáždění, a trochu neformální, to je zmatené. No nevím, jestli je to pro nějakého necírkevníka alternativa přitažlivá.

Jeli jsme na kolech kolem kostela v N. v neděli kolem poledne. Krásné, fara hned proti kostelu, ze schodů před kostelem vidíme, že farářská rodina sedí u stolu a zpívá předobědovou píseň. Nebudeme rušit. Opřu kolo o zídku a jdu se podívat do vývěsky, co se na takovém vesnickém sboru děje. "Tady si kolo neopírejte", říká mi kolemjdoucí místní, a já se domníval, že to říká z úcty k místu. On však pokračoval: "Černoprdelníci vám ho ukradou."

To jsem si naběhl. Chystal jsem texty k oslavám stého výročí církve a četl programová prohlášení z doby, kdy vznikala. Velkohubé řeči. Jak jsme teď vysvobozeni z habsburského područí. Jak ta cizácká a tyranská katolická církev dohrála svou roli a my si můžeme rozvzpomínat na své vlastní husitské a bratrské kořeny. Jak duše českého člověka tíhne přirozeně k evangelictví – a proto očekáváme skvělou budoucnost. Prostě jsme to tehdejší svobodné nadechnutí hned použili ke kletbám a chvástání. Stydím se.

„Kdy se to stane, nikdo neví, ani Syn člověka“, řekne Ježíš o posledních soudných dnech, a pak rozvíjí, co všechno se v tom čase odehraje. Když však přiznává, že neví o čase, proč si myslíme, že ví o způsobu? Nemáme odvahu říct, že se Ježíš asi mýlil, že ty věci, které předpovídal, se nenaplnily ani nenaplňují. - Jsem tak rád, že už nejsem pravidelný kazatel a nemusím mluvit o tom, že je blízko Ježíšův druhý příchod. 

Otravné vyřizování po úřadech, dopoledne jakoby ztracené. Ale utěšoval jsem se Pascalovou sázkou. Pokud by Bůh nebyl, je tohle prožívání pořád lepší než tlení v hrobě. A pokud nás Bůh uvítá do svého království, tam už žádná byrokracie (jak pevně doufám) nebude.

Lamaismus. To je to slovo, které jsem hledal. Které dobře vystihuje současnou krizi naší církve. „Jde o přenesení odpovědnosti za náležité pochopení a dodržování rituálu a dogmat na jednotlivce, kteří jsou k plnění těchto povinností speciálně určeni. Víra v takovou osobu, v její vědomosti a schopnosti, zbavuje lamaistu povinnosti příliš hluboko vnikat do podstaty obřadů a přikázání.“ - A když dnes mnohá společenství nemají na zaplacení svého faráře, a když zároveň zapomněla, že křesťanství se rodí zespoda, z víry jednotlivců, která nemůže být delegována na lámy, z toho je pak ta takzvaná krize.

Dnes by se řeklo, že Ježíš byl populista. Mluvil tak, aby mu rozuměli obyčejní lidé, těm sliboval velké věci, a zároveň říkal, že lidé mocní a vzdělaní mu rozumět nebudou, protože jsou zabednění – ve svých předsudcích, ve své pýše a moci. Za své učedníky si zvolil nevzdělané rybáře, aby tak oponoval nerozumnosti rozumných. - A tak, když já dnes jako liberální intelektuál s velkou částí střední třídy žasnu nad tím, jak se plebs nechá různými populisty manipulovat, a nemůžu pochopit, jak jim mohou důvěřovat a volit je – měl bych svůj postoj změnit?

Říká mi jeden dvacetiletý: „Moc bych si přál vidět aspoň jedno šťastné manželství v naší generaci. Abych viděl, že taková mořnost je raálná." V době, kdy ztrácí smysl i věrnost manželská, jak bychom si mohli myslet, že vydrží víra?

Ano, katolická mše s tolika pevnými formulacemi se zdá běžnému evangelíkovi nezajímavá. Pak však zažije řadu bohoslužeb, odkud duchovní stravu nepobere (zravna dneska takové kecy!, mé ženě se to ovšem líbilo, díky, Bože, za ni), a hned by takovou konzervu bral. 

Nemyslím si, že by tato doba vypadala jako pro křesťanství nejhroznější. Takový nástup racionalismu v osvícenství musel znít hrozivěji - jako drsný výsměch. Dnešní lhostejnost je ovšem plíživější. Tenkrát se hodnoty štípaly sekerou. Dnes vyhnívají zevnitř. 

Většina lidí je vnitřně zraněna. Hledají druhé, aby se jejich přízní vyléčili, ale s rostoucí blízkostí se lidé drásají ještě i navzájem. Jediný způsob, jak spolu pobývat bez zraňování, je cesta svatosti – lásky a čistoty. – Všechny ostatní psychologické poznámky jsou podle mého podružné.

Žádné komentáře: