Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Izákovy příběhy 12

Gn 26,34n Hořké trápení
34 Když bylo Ezauovi čtyřicet let, vzal si za ženu Jehúditu, dceru Chetejce Beera, a Basematu, dceru Chetejce Elóna. 35 Ty působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení.

Přátelé v Kristu,
vyprávíme si tady příběhy praotce Izáka, a dnes slyšíme, jak se žení jeho prvorozený syn Ezau. Čtyřicet let bylo Ezaovi, když se oženil, a jeho otec Izák si při tom může připomenout: také já jsem se ženil v tomto věku, s Rebekou, s mojí ženou. V tomto drobném detailu Ezau Izákovi připomíná jeho vlastní mládí. Ale jen v tomto. Nad zbytkem se Izák nestačí divit, jaký jeho syn je. Protože on, Izák, si kdysi vzal ženu, pro kterou poslali do daleké země, do té, z které Izákovi předkové vzešli. Jeho otec Abraham se Izáka na nic neptal a rovnou poslal svého služebníka a zavázal ho přísnou přísahou (24,3): „Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím. Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka." Tak to bylo s Izákovým ženěním. Zatímco teď, o generaci později, si mladý Ezau přivede ženy domorodé, pohanské, ženy Chetejky, a hned dvě. Otce se na to neptá, neradí se s ním. A zdá se hned, že je zaděláno na pěkný problém. Tyto ženy působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení.

Ezau prostě neměl cit pro duchovní hodnoty. Neměl zájem o uchování duchovního dědictví své rodiny. V jeho rodině se připomínalo, že to byl Hospodin, kdo je přivedl do této země, do země, kde místní obyvatelé uctívají různé modly a bůžky, kde spoléhají na přírodní síly, sexualitu a plodnost země. Ezau to mnohokrát slyšel, ale nedbal toho. Teď je přece jiná doba, žijeme mezi těmito lidmi a musíme se naučit s nimi žít. A přece mi nebude jako za stara vybírat mou manželku otec. Možná přišel Ezau domů a prostě řekl: tyhle ženy mám rád, líbí se mi, zamiloval jsem se do nich. To je přece nejdůležitější, že se máme rádi. Ezauovi nezáleží na duchovních hodnotách, nic pro něj neznamenají. - Už jsme to dříve viděli zřetelně v příběhu, kdy Ezau pohrdnul svým prvorozenstvím. Prvorozenství znamenalo zvláštní příslib Božího požehnání. Ale Ezau prvorozenství prodal za mísu “šošovice”. “K čemu je mi prvorozenství”, když má hlad? Tak se ptal. A dneska obdobně: proč by mi pohanství mělo být překážkou, když se mi tyto ženy líbí a mám je rád? Je snad na lidské lásce něco špatného? Není to snad největší radost lidského života? – Zatímco jeho rodiče Izák a Rebeka už tady, před mnoha tisíci let, by asi vypadali jako zaostalí, kdyby chtěli svému synovi vysvětlovat, že víra je podstatná, nejpodstatnější. Že víra je předpokladem i opravdové lásky. Že sjednocení ve víře dává manželství největší požehnání a pevnost. – Ty dvě Chetejky, o kterých je tady dnes řeč, byly pohanky, byly Ezaovým rodičům protivné svou nevěrou. Možná byly protivné i jinak, nevíme. Do rodiny však vnesly neúctu k tradici předků. A Ezau se více přizpůsobil jejich smýšlení, než ony jemu. Rebeka to po létech, když bude hledat svou manželku jejich mladší syn Jákob, zhodnotí takto: "Zprotivilo se mi žít s dcerami chetejskými. Vezme-li si Jákob ženu z chetejských dcer, jako jsou tyhle dcery této země, k čemu je mi život?"

Taková obyčejná je ta dnešní zpráva, taková lidská. Je zajímavé si všimnout, že rodiny praotců nejsou dokonalé. Že se tady o víru vždycky znovu bojuje, že se nepředává z generace na generaci samozřejmě, ale spíše namáhavě a s problémy. V mnoha biblických rodinách je takový „Ezau“. Vzpomeňte jen, že i Abraham měl syna Izmaele, syna zplozeného z vlastní netrpělivosti, který se pak odklonil od rodové linie, a požehnání Hospodinovo nesl až druhý syn Izák. A jako měl Abraham svůj osten v Izmaelovi, Abrahamův syn Izák ho má v Ezaovi, jak si dnes vyprávíme. - V mnoha rodinách je takový Ezau. Nehledí na víru, kterou mu chtěli jeho rodiče předat jako hodnotu pro sebe prvořadou. Ezau se řídí už podle jiných hodnot, podle svého vlastního rozumu. V kolika našich rodinách je takový Ezau, a některé rodiny odchovaly jenom Ezauy. Rodiče nemají komu předat dědictví víry. Jejich děti se duchovně odcizily. – Nakolik je to vina těch rodičů? Nakolik je chyba v jejich výchově? Nakolik byli vinni Izák s Rebekou? Nevíme, a je těžko případné zanedbání zvážit. Když jsme četli postupně Izákovy příběhy, viděli jsme, že nebyl dokonalým vzorem pro své děti, že nejednal vždycky správně. Nevíme ani dnes, jak by naše děti žily, kdybychom my byli lepšími rodiči, kdybychom jim o víře lépe svědčili. V tomhle děláme určitě chyby. Kéž bychom uměli víru předávat lépe, více na to dbali, abychom nemuseli později sklízet hořké plody své nedůslednosti.

Tím rozhodujícím však, to ani tento prastarý příběh nezakrývá, je Ezauovo vlastní rozhodnutí. Víra je vždy založena na osobním rozhodnutí. Bylo nutné, aby se Ezau sám rozhodl, pro víru nebo proti víře svých otců. On se rozhoduje proti, ale ne přímo proti. Vlastně se rozhoduje tak nějak divně, spíše to vypadá na lhostejnost. Víra v Hospodina už mu nic neříká. To je ostatně asi nejčastější varianta dodnes: ne rozhodnutí proti víře, ale spíše lhostejnost, necitlivost k tradičním duchovním hodnotám. I pro člověka z věřící rodiny je vždy pokušením přizpůsobit se okolí, většině nevěřících lidí, a takový člověk si to i dobře zdůvodní. Už Ezau tím ovšem způsobil svým rodičům jen hořké trápení. Tak končí náš dnešní krátký text. – Jaká je tady naděje? Sotva zpochybníme, že většina podobných příběhů končí takto. I kdyby si ten věřící partner dělal naději, že toho druhého přivede k víře, málokdy se to povede. I kdyby si ten jeden věřící z manželů říkal, že to nakonec není podstatné, že si s druhým ve víře nerozumí, přece přijdou z životě chvíle, kdy pozná, jaké je to ochuzení, když se nemůže se svým partnerem sdílet ve víře.

Ve většině případů to končí tak, jak Bible tady popisuje: lhostejností a náboženským vychladnutím jako u Ezaua, a trápením jako u Izáka a Rebeky. – Jen pro malou skupinu případů má bible naději. Jsou to ojedinělé případy, kdy se z nevěry a pohanství vyloupne perla pravé víry, ale takové případy jsou. A jsou nádherné. Už Ježíš tím provokoval své současníky, když jim dával za příklad některé pohany. Připomínal (L 4, 25-28) některé starozákonní příběhy, například ten, jak byl prorok Eliáš přijat chudou vdovou ze Sarepty. Anebo ten, jak za prorokem Elizeem přichází s důvěrou syrský Náman, nemocný na malomocenství, s nadějí, že ho Boží prorok uzdraví. Takoví byste měli být, jako ta vdova, jako ten Náman, říká Ježíš těm, kdo se považují za pravověrné, a oni jen skřípou zuby, neposlouchá se jim to dobře. A jindy, když se Ježíš potká s jedním pohanským vojákem, řekne o něm dokonce: „Takovou víru jsem nenalezl v Izraeli u nikoho.“ Ano, zní to jako provokace. Ale lépe bude, když to vezmeme jako povzbuzení pro vlastní víru. Všimejme si, když někteří zdánlivě nevěřící žijí příkladnějším životem než my, a když někdy dokonce nečekaně projeví svou víru v Boha. Taková proměna je možná. – A zpět k dnešnímu příběhu: může věřící manžel doufat, že jeho nevěřící uvěří? Je to nepravděpodobné. Jako farář bych nedoporučoval na něco takového spoléhat. Je to velmi nepravděpodobné - a přesto ne nemožné. I tady platí: u Boha není nic nemožné. Můžeme mít naději. Vždyť naší budoucností není hořké trápení. Bůh dovede proměnit srdce člověka – a nakonec chystá velkou radost. Jak říká Ježíš (Mt 8,11): „Pravím vám, že mnozí od východu i západu – ze všech zemí a všech kultur - přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském.“

Pane Bože, děkujeme ti za všechny vztahy, kde můžeme být s lidmi sjednoceni ve víře. Amen