O drahocenné perle

Mt 13, 45n Království nebeské je jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.

Zj 21,10-21 Ve vytržení ducha mě anděl vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Ž 4,7; Ko 2,2-4; EZ 615 638 258 618

Přátelé v Kristu,

když jsme poslouchali čtení ze Zjevení Janova, stihli jsme si aspoň trochu představovat, co tam Jan popisuje? Tolik barev, tolik září: jaspis je červený, safír je modrý průsvitný, smaragd zelený, a tak dále, už základních kamenů je dvanáct. Je tam řeč také o zlatě, o křišťálu. Všechno září, leskne se, svítí světlem. Nebeský Jeruzalém má každou z délek 12 tisíc měr, což je asi 2 400 km - vzdálenost z Ostravy například jižním směrem na Sicílii. Přitom všechny tři rozměry má stejné, a tvoří tak krychli, dokonalý tvar. Takže dva tisíce čtyřista kilometrů také na západ. A dva tisíce čtyřista kilometrů směrem nahoru je dvojnásobek výšky, ve které lítají družice. Prostě ohromné Janovo vidění.

Teď budeme mluvit o dalším krásném předmětu - perle. Což je jiný obraz Božího království, který použil zase Ježíš. Perla má s Janovým viděním společné to, že se království Boží připodobňuje k něčemu, co je velmi cenné a co je velmi pěkné. Ale do perly jakoby se celá ta krása smrštila, z ohromujících rozměrů do malé kuličky - což je ostatně jiný dokonalý tvar, jednodušší než krychle. Také barvy jsou u perly jednodušší. I když jen na první pohled, protože pohledu pečlivějšímu se ukáže celá hra odstínů a lesků na jejím povrchu. Už u Jana byla řeč taky o perlách, z perel byly brány města, dvanáct bran z dvanácti perel, každá z jediné perly. My si máme teď i toto zjednodušit, budeme myslet na perlu jedinou.

Takže si teď můžeme představit, že nám taková perla leží v naší dlani. Nejdražší perly mají velikost jeden až dva centimetry, tak dávejme pozor, aby nám z dlaně nevypadla. Mohli bychom si ji chvíli prohlížet, objevovat její krásu. Nastavovat ji světlu, aby se nám leskla. Ale klíčová otázka pro nás dnes: dovedli bychom poznat, jakou má hodnotu? Nevím, jakou máte zkušenost se vzácnými perlami. Možná my všichni rozumíme perlám jen málo, nebo skoro vůbec. Kdybychom se setkali s nějakou perlou drahocennou, poznali bychom, že je vzácná? Já tedy určitě ne. A kdybych měl příležitost takovou koupit, bál bych se, že prohloupím. Když se v perlách nevyznám, byl bych ve velkém nebezpečí, že mi prodávající něco namluví, že hodnotu perly nadcení. Nebo že mně úplně ošidí, prodá mi nějakou bezcennou napodobeninu, kuličku, která pěkně vypadá, a o které on jen velmi vznosně mluví kvůli svému prospěchu. Vždyť já bych možná ani nepoznal rozdíl mezi mořskou perlou a bižutérii z Jablonce!

V dnešním podobenství však čteme o jednom člověku, který vzácnou, jedinečnou perlu objeví. A jemu je hned nějak jasné, že objevil skutečný poklad, skutečnou hodnotu. Jak to pozná? Protože je obchodníkem, který se o perly zajímá už dávno. Už roky se v nich přehrabuje, zná je, už hladil a prohlížel leckterou. Tolik krásných a hodnotných perel už třeba prošlo jeho rukama. A teď tato je jedinečná. Perla mimořádná i mezi mnoha těmi vzácnými, s kterými se mohl potkat. Je mu jasné, že toto je jeho velká šance. On může tu perlu získat. Anebo ji zase odloží a bude se dívat po méně hodnotných. Tahle chvíle tak či tak rozhodne o jeho dalším životě. Je to jeho životní příležitost. Buď anebo. Buď se té příležitosti chopí, a ona promění, zpřevrací celý jeho život. Anebo ji nechá ležet – a bude pak po zbytek života na perlu vzpomínat, a přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby ji měl.

A teď už musíme naše přemýšlení znovu ukotvit k evangeliu, a všimnout si, že ke vzácné perle je tu přirovnáváno Boží království. Zpráva o Božím království, evangelium, je jako pohled na vzácnou perlu. Ještě přesněji: učedníci, kterým je to vyprávěno, jsou přirovnáváni k obchodníkům s perlami. Takže nakonec i my jsme takoví kupci perel. A evangelium je jednou z perel. Tady asi nemáme obtíž tohle pochopit. Evangelium je něco vzácného, vzácná hodnota. Ježíšova zvěst, křesťanská víra, to všechno je vzácná hodnota, vzácná perla. To nám všem je jaksi jasné, to jsme museli nějak každý z nás poznat, jinak bychom tady dnes neseděli. Museli jsme se zříct jiných hodnot, například toho, že se budeme válet déle v posteli, nebo že půjdeme do letní přírody či do kavárny. Dali jsme přednost tomu, že jsme šli do kostela. Tahle perla se dnes má skvět na našem srdci, na naší dlani, na našem čele. Boží království je perlou, kterou jsme si dnes vybrali.

Rozumíme tedy tomu, že často i my volíme mezi různými hodnotami. Když jsme v neděli v kostele, ukazujeme tím, čemu dáváme přednost. Evangelium je pak perla pro neděli, perla vzácná. Ale tady si musíme všimnout, že podle dnešního podobenství je její hodnota ještě větší, mnohem větší. Je to nejenom jedna perla mezi dalšími, třeba větší perla mezi dalšími na náhrdelníku. Ten, kdo ji chtěl v tomto podobenství koupit, musel prodat všechno ostatní, i všechny ostatní perly, které doteď nashromáždil, a mnohé z nich byly nepochybně vzácné a hodnotné. Všechno musel prodat, aby si mohl koupit tuto jedinou. Pak by toto podobenství bylo o lidech, kteří žijí jenom pro evangelium. Všeho ostatního se dovedli vzdát, a cenu pro ně má jen Boží království. Podobenství je takto vyhrocené. Jako když v kasinu sázíte všechen svůj majetek na jednu kartu – ehm, možná se vyznáme v sázkách v kasinu právě tak málo jako v perlách. Nebo jiná zkušenost, kterou mnoho lidí kolem nás má: zastaví celý svůj majetek, aby získali půjčku, protože chtějí rozjet nějaké podnikání. Celé své živobytí dají všanc kvůli svému plánu, jednomu projektu. Tohle se po nás křesťanech chce, abychom udělali kvůli evangeliu.

Ale vyplatí se to? Vyplatí se dělat takový hazard kvůli evangeliu? Tady musíme zvažovat dobře. Dobře vážit hodnoty. Má pro nás to, co chceme získat, skutečně takovou cenu, že už nechceme žít pro ni jiného? A tady si ještě řekněme, že dnešní doba evangelium hodně znevažuje. Víra je hodnotou, která je mnohým k smíchu. A když budete mluvit o Božím království mezi lidmi mimo církev, budete asi považování za divné. Myslím, že to není horší než v jiných dobách. Když pomyslím například na doby náboženských válek – jak bylo těžké věřit, když člověk viděl, co náboženství působí?  Nebo v dobách osvícenství - když lidé žili nadějí, že světlo lidského rozumu brzy prosvítí všechno? Dnešní doba je znevažující ve stejné míře, jen jiným způsobem. Proti víře staví svobodu vlastní volby. Cení si toho, jak stále roste počet možnosti, ve kterých můžeme uspořádat svůj život. Pracovat, nepracovat.  Mít děti, nemít děti. Mít dům nebo dát peníze do cestování. Skutečně se můžeme přehrabovat nepřebernou nabídkou perel, nabídkou hodnot.

Zableskne se mezi nimi evangelium? Jak se to může stát? Tahle otázka mě napadne skutečně často. Jak obstojí jiné cenné věci vedle evangelia? Nejprve poznáme, že mnohé doporučované hodnoty brzy blednou - takové ty věci doporučované reklamami nebo ty zábavy, které prý musíme zažít. Tady není těžké odhalovat, že jsou to z životního pohledu jen pouťové tretky. Máme my křesťané velkou výhodu, že jsme poznali něco většího, než jsou hodnoty, které si můžete koupit. - Jiné hodnoty jsou pěkné a vzácné, říká se, že si je člověk nekoupí: zdraví, štěstí, rodinu. Přátelství. Ano, jsou to třeba vzácné životní perly. Ale i u těch se může stát, že se rozpadnou. Nebo zešednou. Mnozí z nás to zakusili. Rodina se rozpadne, nebo přijde vážná nemoc, nebo přátelé se rozhádají. Oproti tomu evangelium se může ukázat jako hodnota, která obstojí v celém životě i ve smrti.

 

Syn člověka musí po třech dnech vstát

Mk 8,31-33 A začal Ježíš své učedníky učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Přátelé v Kristu,
v dnešním příběhu se Petr a Ježíš navzájem kárají. Zajímavé. Nejdříve Petr kárá Ježíše, že mluví o těžkých věcech, které ho mají potkat. A kárá ho decentně, v ústraní, svého Mistra. Potom následně však kárá Ježíš Petra za to, že ho pokáral. A Ježíš to dělá otevřeně, před ostatními učedníky, na plná ústa. Co si o tom myslíme? Na kterou stranu se přidáme my? Kdo z nich si své pokárání zasloužil?

Neříkejme ukvapeně, že Petr si ho zasloužil. Protože i my běžně jsme spíše jako Petr, na straně Petrově. Představme si tu situaci: Ježíš tady právě mluvil o utrpení, které ho čeká. A Petr ho kárá: „O takových věcech se nemluví.“ Jako bychom slyšeli sami sebe na Petrově místě. Takto se to přece říkává: „o těžkých věcech je přece lepší nemluvit, a ani na ně nemyslet. Sice v každém životě nějaké přijdou, ale je lepší na ně nemyslet předem. Když přijdou, tak přijdou, ale proč se jich obávat předem? A třeba nepřijdou, třeba se nám vyhnou.“ Myslím, že přibližně takovým způsobem přemýšlel učedník Petr, a proto Ježíše pokáral. Asi mu Ježíš připadal jako škarohlíd. Proč přemýšlet a mluvit o těžkých věcech? Čemu to pomůže? Jako by Ježíš ty těžké věci do svého života přivolával. Jakoby si neuměl užívat toho, že je doposud ještě Ježíš s učedníky docela v klidu, že si užívají přízeň davů, že ti prozíravější z lidí okolo už vyznávají Ježíše jako velkého proroka, jako Eliáše a tak dále.

Ježíš mluví o neštěstích, která přicházejí do jeho života. Která přicházejí nutně, on říká: to všechno se musí stát. I my možná máme pocit, jakoby náš život sebou nutně přinášel některé těžkosti. Nemoci, bolest, nepochopení od druhých lidí. Ježíšova řeč nyní má však ještě hlubší rovinu, než jsou neštěstí, která přicházejí do běžného lidského života. Ježíš mluví o tom, čím bude muset projít Syn člověka. A tady samozřejmě mluví sám o sobě a o svých pašijích. Zároveň však i tady si můžeme domýšlet, že taková příkoří čekají ve světě každého „syna člověka“. Totiž na každého, kdo bude důsledně plnit Boží vůli. Jakoby to byly nějaké přidané těžkosti, přidané k těm, které prožívá běžný, nevěřící člověk. Přidané v té míře, v jaké se rozhodneme být poslušni Pánu Bohu. Svět je totiž Bohu nepřátelský, víře nepřátelský, křesťanům nepřátelský. Taková je pravda, kterou přece všichni nějak a každodenně zažíváme. A to nepřátelství má mnoho podob. Ježíš je tu také postupně jmenuje. Nejprve: Syn člověka musí mnoho trpět. To je začátek, a Ježíš tady myslí na nepochopení ze strany světa, na lidský výsměch a překrucování svých slov. Myslí na to, že bude všemi opuštěn, že je osamělý ve svém spoléhání na Boha. Už toto je těžké trápení. A tohle asi my všichni jako věřící lidé do určité míry známe a zažíváme. Dále Ježíš předpovídá: Syn člověka musí být zavržen od starších, velekněží a zákoníků. To znamená: autority světa posoudí, že Ježíš nemá pravdu, není v právu. Jsou tady přece v každé době takoví, kdo určují, co je pravda, o co máme my obyčejní lidé usilovat, čemu věřit. A tehdy u Ježíše odsoudili mocní tohoto světa jeho životní způsob, jeho víru a nároky. Prohlásili, že takto to není správně, že takto nelze žít. A potom: Syn člověka musí být zabit, předpoví Ježíš. Mocní tohoto světa mě zabíjí. Ještě toto je v jejich moci. Takhle udělají definitivní tečku za mým životem. Ještě takto mohou stvrdit, že život Syna člověka byl marný, beznadějný. Mocní mě odsoudí a zabijí, a obyčejní lidé se proti tomu nepostaví, naopak, mnozí budou s mým odsouzením souhlasit.

Různé jsou podoby zla ve světě. Mnohá jsou utrpení, kterými prochází každý člověk. A lidé upřímně věřící jako by těch trápení na sebe přivolávali ještě více. Nebo nás Bůh více zkouší, aby se naše víra protříbila a osvědčila. Když se snažíme upřímně žít a zvěstovat svou víru, jistě zakusíme mnohé z toho, co tady Ježíš popisuje. Zažijeme výsměch a nepochopení od druhých, běžných lidí. Můžeme se také vidět jako souzeni těmi, kdo v tomto světě mají moc a rozhodují, co je správné. Pavel pěkně ten odsudek nazve: věrní křesťané vypadají v očích světa jako „blázni pro Krista.“ A nakonec – jsou i dnes ve světě místa, kdy lidé pro věrnost víře umírají. - To všechno jsou formy zla, které jakoby do života věrného křesťana přicházely nutně, zákonitě: Syn člověka musí mnoho trpět. - Potom je však ještě jedna podoba zla, kterou k tomu všemu přidáváme my křesťané sami. Dokonce jakoby v dobré víře jednáme špatně. A právě to je popsáno v dnešním příběhu. Je to znázorněno v postoji Petrově. Petr kárá Ježíše, ať o tom všem zlém nemluví. Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho pro jeho řeči kárat. Ještě také toto mezi námi ten Zlý chce vyvolat. Abychom jeho působení skrývali. Abychom před ním sami uhýbali: ve svých činech i ve svých myšlenkách. A tak my všichni někdy k těm všem zlům, která jsou a která do života přicházejí, přidáváme ještě toto: přáli bychom si žít v blažené nevědomosti. Nechceme si těžkosti, patřící k životu, a ještě více k životu víry, připustit. Vytěsňujeme je ze svého myšlení. A uhýbáme před nimi. Nejenom, že ten zlý působí v našich životech. On to chce ještě skrýt. Aby to jakoby nebylo. Abychom o zlých věcech nemluvili, nepřemýšleli. A už vůbec ne nahlas a společně. Možná by si přál, abychom se děsili každý sám, kdesi ve skrytu duše. A sami v sobě abychom si hledali způsoby, jak se zlému vyhnout, hledali si omluvy a výmluvy, proč nejít cestou věrnosti a spravedlnosti.

Zde při bohoslužbách však nemusíme o zlých věcech mlčet. Ježíš o nic mluvil otevřeně, to je v dnešním evangeliu zdůrazněno. Řecké slovo pro takovou otevřenost je „parrésia“, a znamená také „svobodu slova“ a „radostnou důvěru“. Takto tedy o těžkých věcech můžeme mluvit i my: otevřeně a s radostnou důvěrou. Tedy přesně opačně, než si přeje ten Zlý. On by byl nejraději, kdybychom byli stísnění v sobě a zoufalí. O těžkých věcech abychom mlčeli a tak se tvářili, že nejsou. Ale my nemusíme tomu Zlému pomáhat jeho dílo skrývat, nemusíme zlé věci v našich životech a ve světě přehlížet. Když se nenecháme tím Zlým zastrašit, odradit, zastavit, možná se budeme umět lépe navzájem povzbuzovat k cestě víry. A taky a hlavně: nezarazíme se při prvních slovech z toho, co Ježíš předpovídá. Budeme se umět podívat až k tomu, čím končí: Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A na to se umějme orientovat, na to se umějme spolehnout. Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A jestliže on, pak i ti, kdo se jím nechají vést.

Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král.

Zapři sám sebe

Mk 8,34-37 Zavolal k sobě Ježíš zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Rut 1,1-8.14-17; Ga 5,17-24; EZ 636 Z tvé ruky, Pane můj, 196 Co činí Bůh, vše dobré jest

Přátelé v Kristu,
když slyšíme slovo kříž, co nás napadne nejprve? Myslím, že kříž Ježíšův. Tak to asi má většina z nás. Kříž máme spojený s ukřižováním, s tím děním, které se odehrálo na Golgatě. Kříž, to je pro nás především onen jedinečný kříž Ježíše Krista. Jedinečný, který je zmnožen do bezpočtu zobrazení, které dodnes můžeme v naší kultuře vidět. Kříže při krajích cest, kříže jako přívěšky na řetízcích. Ale je to pořád ten jediný symbol: kříž Ježíšův. Symbol, který je nám ovšem zároveň dosti vzdálen. Vždyť je to už celá tisíciletí, co se ona událost stala. A třebaže my o sobě říkáme, že chceme Ježíše následovat, sotva někdo z nás očekává, že by nám někdy hrozilo křižování. Bohu díky, že tomu tak je.

Přesto v dnešním evangeliu Ježíš říká, že ve svém životě máme nést kříž. Ale ani on už to nemyslel doslova, když to svým tehdejším posluchačům říkal. Nemyslel tím to, že by Římané měli připravenou celou zásobárnu dřevěných křížů pro všechny, kdo Ježíše následují. Už Ježíš myslel svá slova obrazně, když říká, že na sebe máme vzít svůj kříž. - A vlastně to tu dnes i nám říká dvěma způsoby. Mluví o dvojím nesení kříže. Řekne: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ To druhé nesení kříže hned odhalíme: vezmi svůj kříž. To je způsob, který se dodnes uchoval v našem způsobu mluvení. Když například řekneme: „mám já s tebou ale kříž.“ Nebo když hodnotíme život nějakého člověka: „nesl trpělivě svůj kříž.“ Kříž je tady výrazem pro životní soužení a utrpení. To je kříž, který nám život a svět často nakládá na naše záda. – Abychom však objevili, že je v dnešním výroku řeč ještě o jednom nesení kříže, musíme ho číst pečlivěji. Ježíš tady říká také: zapři sám sebe. A v onom „zapři sám sebe“ je taky ukryto nesení kříže. Vždyť co to znamená: „zapři sám sebe“? To znamená, že si své plány nechám zkřížit plány Božími. Hledám a poznávám vůli Boží, a pustím ji do svého života, aby překřížila vůli mou, lidskou. My si běžně žijeme po svém, máme své touhy, své hodnoty, pro které chceme žít, své pojetí, co je pro nás dobré, své naděje, své mechanismy, jak se bráníme zklamání, jak se snažíme vyrovnat s těžkostmi. Máme slabší nebo silnější vůli, která se snaží to vše uskutečnit. Máme více či méně životní energie, která nás vším pronese až ke smrti. To jsou naše jistoty. Teď však Ježíš řekne: Zapři sám sebe. Přestaň se spoléhat na to, na co se spoléháš běžně. Dej na chvíli svému myšlení volno, ustup aspoň kousek se svým lidským spoléháním. Nehledej pořád jen vůli svou. Nemysli si, že svůj život naplníš a zachráníš sám. Kdo chce jít za mnou, řekne Ježíš, hledej a připomínej si, co je vůle Boží.

Zapři sám sebe, to znamená „ukřižuj v sobě svou mysl“. Nes jako svůj kříž připomínku, že Boží vůle je často jiná než vůle tvá. Že Bůh pro tebe zamýšlí třeba jiné dobro, než ty prozatím za dobré považuješ. Že to, co považuješ za svůj úspěch, třeba žádný úspěch není. Že jsi pyšný na věci, které žádnou chloubou nejsou. Ale také naopak: že to, co považuješ za své ztroskotání, v Božích očích není neštěstím, ale možná příležitostí k nové životní etapě, k růstu v moudrosti, ke zrání víry. To je kříž, který si máme sami uložit – ve své mysli, ve svém srdci. – A teď: tenhle kříž, který si máme sami uložit, by se mohl zdát lehčí než ten kříž vnější, který na nás ukládá život a svět, ten, který spočívá v hmatatelných a viditelných těžkostech. Ale není lehčí. Není lehčí ukřižovat svou mysl než trpělivě nést životní těžkosti. Skoro by se zdálo, ukřižovat svou mysl je těžší. Vždyť kolem sebe a mezi sebou máme mnohé, kteří své životní kříže tak či tak nesou, statečně a vytrvale, mám k nim velký obdiv. Ale kolik z nás by dovedlo upřímně vyznat, že chceme plnit jen a jen vůli Boží? Kolik z nás by dovedlo říct s Ježíšem onu známou větu z getsemanské záhrady, když se připravoval na své ukřižování: „Ne má vůle, ale tvá vůle se staň, Bože.“ – Proto si myslím, že ono ukřižování vnitřní, v mysli a v srdci, je náročnější a taky vzácnější. Jen málo křesťanů toto rozhodnutí opravdu udělalo. – Ukřižování mysli je navíc základnější než nesení kříže. Má být průpravou, abychom dovedli nést kříž života. Protože taky ono pořadí, které tady Ježíš zmiňuje, je důležité. Zapři sám sebe, a potom vezmi svůj kříž. Běžně, podle lidského rozumu, bychom to asi viděli v obráceném pořadí. Když na tebe v životě dolehnou těžkosti, musíš zatnout zuby a nést. Musíš se zapřít a vydržet. Zatímco Ježíš tady sebezapření úmyslně zmiňuje na prvním místě. Ono je jakousi přípravou na nesení křížů vnějších. Přípravou je důvěra, že Boží vůle pro náš život je dobrá. Důvěra, že Bůh nás v žádném trápení neopouští. A kdo zvládá a důsledně provádí ono křižování vnitřní, potom dovede lépe nést i kříže životní. - A vzpomínám teď s vděčností na křesťany, kteří měli a mají své životy promodlené, kteří jsou ztělesněním pokory a věčnosti. Jsou takoví i mezi námi dnes. Kteří říkají: Bože, od tebe jsme dostali své životy. Chceme ve víře přijímat i všechno, co v nich přichází.

Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž. Křižování a křižování. Srozumitelné to snad je, ale stále tak obtížně přijatelné. A tak se nakonec pokusím dnešní zvěst říci trochu civilněji. V jedné oblíbené písni totiž zpíváme: „Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít.“ A to je vlastně totéž, co říká Ježíš. Za těmi slovy písně je cítit důvěra, že „co činí Bůh, vše dobré jest.“ Důvěra, že platí: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A v této důvěře pak mohu přijímat vše to, co mě v životě potkává. Přijímám vše, s čím se musím potýkat, když jdu cestou víry, lásky a naděje. Náš rozum by si rád hledal své cestičky, jak se všemu těžkému vyhnout. Výsledkem takového vyhýbání však je nevěra, neláska, beznaděj. Ale právě v takovém rozumování máme sami sebe zapřít, a svůj kříž vzít na sebe.

Děkujeme ti, Pane, za víru, že jsi cestou kříže prošel ke vzkříšení.

Běda vám bohatým

L 6, 24n Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.
Ž 17,13b-15; Iz 5,20-24; Jk 5,1-8

Přátelé v Kristu,
je těžké kázat o království Božím lidem, kteří se mají dobře už zde na zemi. Je těžké povídat něco o bohatství Božím, o nasycení a radosti v Božím království těm, kdo si myslí, že bohatství a nasycení a radost si dovedou zajistit sami svými silami. – Přitom se říká, že právě naše doba je taková, kdy mnoho lidí zažívá blahobyt, nebo aspoň dostatek, a mohou si žít docela spokojeně. Jak například vykládat lidem, kteří nikdy nepoznali hlad, že jenom Bůh je může opravdu nasytit? Jak říkat těm, kdo jsou docela bohatí, a většina z nás je relativně bohatá, že to ještě není to pravé bohatství? - Ale že jsou ve světě lidé bohatí, už spokojení, to není záležitost až doby dnešní. Byla to určitě touha jednotlivců ve všech časech, aby se zařídili se ve světě spokojeně, aby nashromáždili aspoň v dostupné míře své bohatství. Abych tedy pro sebe sestrojil nějaké nebe na zemi. Prostor, kde se budu cítit šťastně a spokojeně. Abych se měl dobře už tady. Abych nemusel jenom vyhlížet k nějakému slibovanému království Božímu. Abych si nějaké blaho zajistil už zde ve světě a svými silami. Je to jedna z věčných lidských tužeb, a měl takové lidi kolem sebe i Ježíš. A právě takovým říká: Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Byli mezi jeho posluchači, ano i mezi jeho učedníky, protože k učedníkům teď mluví, takoví, kteří si říkali: „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.“ Ježíš nám sice vykládá o království nebeském, spolehlivější však je zařídit si nějaké nebe zde na zemi. – A že tohle není myšlenka až naší dnešní doby blahobytné, jsem si připomněl i na jedné písni trojice Ježek, Voskovec, Werich. Ta píseň se jmenuje právě „Nebe na zemi.“ Pochází z 30 let 20. století, má svůj původ v obdivu k ranému komunismu, ale není snad sympatická i mnohým z nás? Zpívá se v ní například: „Nestojím o nekonečno s hvězdami všemi. Stačí mi pár krásných let někde na Zemi. Pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás - a z těch krás nebe mít - záleží jenom na Vás.“ Co k tomu říct? To je přece velká moudrost, cítit se bohatý s těmi pár dobrými věcmi, které mám nebo zažívám. 

Ježíš na to říká: Běda vám. Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Tvrdá slova, zdálo by se. A jsou tvrdá a nepatřičná, zdálo by se, také v situaci Ježíše samého. Vždyť on sám byl asi bohatými lidmi podporován, a přijímal jejich pomoc. Můžeme si ho představit tak, že on, potulný učitel, má kolem sebe sponzory, kteří mu zajišťují živobytí. Čteme to v krátkých poznámkách na několika místech evangelia. Že ho bohatí zvali k sobě domů, že v jeho doprovodu byly taky bohaté sympatizantky, které se o něj a jeho učedníky ze svých prostředku staraly (L 8,3)… A on jim teď říká: Běda vám… - A myslím teď i na některé mezi námi, kteří tady dnes přišli uplahočení po celém týdnu práce. Možná jsou skutečně z hlediska peněz bohatí, ale zasloužili si to svou prací nebo měli v životě štěstí. A teď přijdou v neděli do kostela, protože i oni stojí o potěšení duchovní, a tady slyší: „běda vám.“ Je to tak správně? Je to dobrý pastýřský přístup? – Především Ježíš je náš pastýř, a proto se lépe podívejme, jak tato slova míní on. Čteme zde „Běda“, v češtině čteme „běda“, ale v řečtině tak je slůvko „úaí“. Citoslovce. To, co v českém překladu zní jako výhrůžka, to je v řečtině bědování. Silné postesknutí. Rozumím tomu tak, že Ježíšovi je bohatých spíše líto. Že je lituje v jejich stavu, pokud si myslí, že vše dobré zažívají už zde na zemi, v tomto životě. A že k takovému prožívání mají lidé bohatí sklon, to Ježíš dobře ví, vždyť jinde jim adresuje i tvrdá varování, například (Mt 19,24): spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do království Božího. – Dnes říká „úaí“, a jeho bohatí učedníci to mohli slyšet tak, že s nimi soucítí, že rozumí těm pokušením, do kterých bohatí upadají. A oni zase zřejmě rozuměli jemu. Cenili si jeho slov. Přijímali jeho slova jako důležité varování. Proto ho dále následovali a zůstali mu věrní. Až po toho Josefa z Arimatie, který byl zámožný, ale zároveň patřil k Ježíšovým učedníkům a po Ježíšově smrti ho pochoval do svého nového hrobu, který měl vytesaný ve skále (Mt 27,57-60).

Můžeme se ptát, co takové lidi na Ježíši přitahuje - že si cení i jeho kritiky? Je to právě onen důraz, že nebe na zemi ještě není to pravé nebe. Člověk, který je bohatý, nemůže zůstat ve svém bohatství uzavřený. Aby si nemyslel, že takto už svůj život naplnil a může být spokojený. To by pak byl podobný bohatci z Ježíšova podobenství (L 12,19nn), kterému se na polích hojně urodilo, a on si hned myslel, že už má svůj život zabezpečený, a řekl si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ A poučení, které k tomu evangelium přidává: Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.

Jistě jsou boháči, kterým to v životě nedojde. Že pozemské bohatství ještě není to pravé bohatství. Ale dojde jim to jednou, říká dnešní evangelium. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť – jednou - budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť přijde chvíle, kdy budete plakat a naříkat. Bible předpokládá, že někdy k takovému prozření dojde. Kdy někteří lidé rozpoznají, co je pravé nasycení a co hlad. Co je pravé bohatství a co byla jen okázalá ubohost. Kdy poznají, že se míjeli s tím, co mělo být naplní jejich života. Takový okamžik Bible nazývá Božím soudem a říká, že svévolníci budou trpět a že jim patří peklo. Běžně si peklo představujeme jako místo, kde je utrpení a bolest. Dnešnímu textu spíše odpovídá utrpení z toho, že poznám, jak byl můj předešlý život prázdný a marný. Že jsem sháněl k sycení jen to, co nenasytí skutečně. Že jsem se radoval z toho, co za radost nestálo. Bude to bolestivé rozpoznání marnosti vlastního života. Toto bude utrpení silnější než kterékoliv jiné. Někomu toto dojde až při Božím soudu, kdy už nebude možnost nápravy. Nám křesťanům to může dojít už zde za života, v upřímném pokání, kdy poctivě přiznám, pro co vlastně žiji, čím se sytím, co mi působí radost. Kdy vyznám mnohou marnost našeho toužení a pachtění, a prosím Boha, aby mě osvobozoval od marnosti a dával mému životu naplnění. – „Úaí“, říká Ježíš. Někomu dojde smysl toho velkého Ježíšova bědování až při Božím soudu nakonec. Buďme my mezi těmi, kdo ho přijímají jako tvrdé, ale dobré napomenutí už dnes.

Pane Ježíši, děkujeme ti za slova tvého soudu.

Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila

L 15,1-3.8-10 Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: Má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Ž 116,10-15, Iz 25,6-9, Zj 19,7-9
EZ 397,1-6; po kázání DEZ 678: Jeden Pán, jedna víra

Přátelé v Kristu,

každý z nás lidí má před Bohem svou cenu, svou hodnotu. Dokonce stejnou hodnotu jako kdokoliv druhý. My lidé jsme jako stříbrné mince, každý z nás je součástí Božího pokladu zde na zemi. – Takto nějak to vysvětluje Ježíš farizeům a zákoníkům, když oni reptají, že on přijímá celníky a hříšníky. Farizeové nebyli schopni vidět lidskou hodnotu těch, kdo žili hříšným způsobem života. Podle nich se takoví lidé sami znehodnotili tím, jak žijí. Ti, kdo sešli z cest Božích, z cest spravedlnosti, jsou k ničemu. Nemají pro Boha žádnou hodnotu, když se mu vzdálili, když odpadli od jeho Zákona – tak přemýšleli farizeové. A ohlasy takového smýšlení máme ovšem například i v žalmu prvním, který to řekne jasně a názorně: svévolníci „jsou jako plevy hnané větrem.“ – Farizeové viděli ty hříšníky ze své vlastní vyvýšené perspektivy. Sami sebe totiž povyšovali, považovali se za zvlášť cenné pro Boha. Sami sebe viděli jako vzácné mince. Farizeové se snažili žít co nejvíce zbožně a spravedlivě. Nemá snad takový život zvláštní cenu před Bohem a pro Boha? Oni chtěli Bohu splatit hodnotu svého života, a to i velmi konkrétně: dávají mu velký čas ve svých myšlenkách, dávají mu své modlitby, dávají mu i své peněžní dary, na chrám a na almužny. Celý jejich duchovní život byl snahou o čistotu srdce. Je to, jako byste na mincích leštili jejich povrch, aby byly zářivější, aby se lépe skvěly, jako šperk. Zbožnost farizeů chtěla svým leskem lépe zrcadlit Boží slávu ve světě. – Zatímco ti, kdo mají svá srdce více zašpiněná, své životy více začmoudlé? Kdo špiní své ruce tím, že jednají nečistě? Kdo jsou nečistí ve svých slovech, ve svém způsobu mluvení? Zakoutí jejich duše jsou samá rez a špína. Chceš snad Ježíši říci, že takoví lidé mají pro Boha nějakou cenu? Takoví, kteří hodnotu svého života sami utrácejí a marní? Nejsou svou bezbožností spíše devalvací Boží slávy zde ve světě? - A Ježíš odpovídá svým vyprávěním. Poslouchejte, takto to je: hříšníci jsou jako zakutálené mince. Mince sice pro teď ztracené, ale rozhodně ne bezcenné. Ani zakutálená mince přece neztrácí svou hodnotu.

V tom svém podobenství mluví Ježíš o jakési ženě, která zakutálenou minci hledá a nalézá. Ona ji hledá velmi důkladně. Rozsvítí lampu, vymete dům a hledá pečlivě, dokud ji nenajde. Takto je hledána ztracená mince, a my snadno pochopíme, co tím chce Ježíš říci: takto se hledá také ztracený hříšník. Takto ve světě Bůh hledá hodnotu do nás vloženou, hledá nás, cenné v jeho očích. A nepoznali by se někteří z nás, hříšníků, v tom popisu, který tady je? Nepoznáváme snad, jak jsme byli Bohem pečlivě hledáni, než nás nalezl? Jak nás třeba i jakási metla v Boží ruce vymetla z nějaké štěrbiny, kde jsme leželi ztracení, a vymetla nás na světlo Boží? Možná aspoň někteří z nás to mohou takto vyznat: byl jsem ztracen v temnotě svého hříchu, svého způsobu života, a teď jsem nalezen. - A když žena v podobenství ztracenou minci nalezne, co udělá dále? Svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: Radujte se se mnou. Ona se potřebuje o svou radost sdílet. Nechce ji prožívat jen sama u sebe, ve svém nitru, ale chce se o ni podělit se svými přáteli. Z lidského hlediska nám může připadat až zvláštní, že ji stojí za to, že to těm přátelům stojí za to, scházet se kvůli takovému nálezu. A přece by nám toto společenství radosti mělo připomenout něco, co dobře známe. Díky Božímu nalézání se přece ve světě schází jeho církev. Bůh nalézá jednotlivé hříšníky, a svolává svou církev. Ta je tu pak proto, aby se radovala. Aby se radovala z nalezených hříšníků. Řecké slovo pro církev je „ekklésia“, což doslova znamená svolání. Církev je ve světě od toho, aby naše radost z nejdůležitějších věcí života mohla dostat sdílenou a viditelnou podobu. - Snad už jsme v církvi napravili onu starou farizejskou roztržku. Snad už víme, že církev je tu pro všechny. Snad už nás Ježíš naučil, abychom měli radost z toho, jak jeho láska a přijetí přitahují další a další zjevné a velké hříšníky. Když k němu přicházejí lidé, kteří poznali, že v očích Božích ani vinou svého bloudění neztratili svou hodnotu. Proto mohou mít hodnotu také v očích našich.

Zvláštním místem setkání s Ježíšovou láskou je v církvi společenství kolem stolu Páně. To, co farizeje šokovalo, že říkali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“, to je už pro nás dnes asi pevná součást našeho duchovního života. Speciálně v přípravě na večeři Páně si také připomínáme, že my všichni jsme hříšníci. To je dobrá pomoc proti vlastnímu povyšování. Jen Ježíš Kristus nás zve a ospravedlňuje, a jen takto pak můžeme tvořit kolem stolu Páně jedno tělo a novou jednotu. - Snad už je tedy farizejská roztržka překonána. A přece i mezi námi někdy vznikají roztržky nové, křesťanské. Je tomu tak už od počátku církve. Již apoštol Pavel ve svých epištolách na jedné straně působivě popisuje, kdo všechno se v prvotní církvi scházel u stolu Páně, jak pestré společenství lidí i všelijak podivných to bylo. Na straně druhé se však velmi podivuje, že ani křesťané ještě neberou Kristovu lásku jako smiřující pro společenství. „Jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete,“ napíše (1K 11,18-21) „Když vy se shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.“ Pavel mluví o tehdejší podobě společného stolování, a také o tom, že si ho každý prožíval po svém, a také leckdo prožíval špatně, jen sám pro sebe. Neviděl se jako součást společenství radosti. Děláme i my stejnou chybu? Pak se ovšem i my míjíme s hlavním důrazem dnešního evangelia, s důrazem na společenství, na sdílenou radost. Radujte se se mnou, říká ta žena, která nalezla ztracený peníz. „Radujme se vždy společně,“ zpíváme podobně my někdy před večeří Páně, je to stará bratrská píseň, a měla by pro nás být návodem.

A nakonec slova, která jsou vyvrcholením dnešního evangelia. Mají nás povzbudit právě taky k tomuto, ke sdílení radosti. Ježíš říká, že naše pravá radost má svou obdobu v nebesích. On nejdříve vyprávěl o ženě, která se radovala z nalezené mince, o tom, jak se o svou radost sdílela se svými přáteli, a pak Ježíš poví: Právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Otevírá se nám tu výhled k nebesům a k našemu budoucímu stolování v nebesích. Takový výhled nám má být ovšem už dnes pomoci k pravé a společné radosti. Naše pozemská bohoslužba je jen slabým odrazem liturgie, která se odehrává v nebi. Tam už bude jen jedno dokonalé společenství a jeden bude Pán v jeho středu. Ten výhled k Božímu království nás má pozvednout nad naše vlastní povyšování. Má otevřít omezené obzory našeho sobectví. Radujte se se mnou, říká Ježíš.

Radujeme se, Pane Ježíši Kriste,

že ty otevíráš naše srdce pro lásku, pro radost, pro odpuštění.

Když byli Josef s Marií v Betlémě

L 2,6-7 Když byli Josef s Marií v Betlémě, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Ž 131

Přátelé v Kristu,
sotva by si kdo pomyslel, že se něco významného může stát v malém městečku Betlémě. I my se přece často domníváme, že významné společenské události se odehrávají jenom ve velkých městech, a v palácích, kdysi i dnes. – Ale pro znalce Bible je tahle věc nastavena jinak. Vzpomenou si na starozákonní příběh (1S 16,1-13), jak je do Betléma poslán prorok Samuel, aby zde pomazal budoucího krále Izraele. Už Samuel si mohl říct: proč mě Bůh posílá do Betléma, do tak nevýznamného města? Odtud že by pocházel král? Ale Samuel poslušně jde, a v Betlémě dostane ještě jednu lekci. Je poslán do rodiny Jišaje. Ten mu představí svých sedm synů, a Samuel čeká na pokyn od Hospodina, kterého z nich si Bůh vyvolil. Ale žádný z těch, kdo stojí před ním, to není. Jiného syna už nemáš, Jišaji? „Mám ještě jednoho, David se jmenuje, ale ten je ještě velmi mladý, a teď zrovna pase stádo.“ Samuel přesto dá pro něj poslat. Když Davida přivedou, Samuel hned pozná, že toho má pomazat, a dostane k tomu od Hospodina poučení: „Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“

Hledět srdcem, a nejen očima. Toto bychom se měli od Boha učit, toho by nám bylo zapotřebí. A platí to právě i pro sledování zpráv. Kdy je nám vnucováno, které zprávy jsou ty údajně nejdůležitější a která místa a lidé jsou nejvýznamnější. Ale my, když se díváme srdcem, můžeme vidět věci, které jsou důležitější, aspoň pro nás důležitější. Například bychom měli vidět, jak jsou na tom lidé v našem okolí, naší bližní, měli bychom vnímat jejich radosti i starosti, jejich štěstí i jejich nouzi. Snažit se jim porozumět, usilovat o praktickou lásku. Srdcem můžeme vidět, které věci jsou skutečně nejdůležitější v životě, a které jsou jenom pěna dní.

Dívat se očima a dívat se srdcem – o tom je také zápletka dnešního vánočního textu z evangelia. Nejprve se však dovídáme, jak je nastavená situace, čas a místo děje. Josef s Marií jsou v Betlémě, a ne ve svém bydlišti Nazaretu, jak by se vzhledem k Mariinu pokročilému těhotenství spíše slušelo. Takhle to vyžaduje po svých poddaných římský císař. Vyhlásil termíny sčítání lidu, a vyhlásil i požadavek, aby se šel každý zapsat do místa, odkud pochází jeho rod. A vládcové berou málokdy ohledy na obyčejné lidi. – Tato povinnost se však ještě navíc dostane do souběhu s biologickými hodinami, podle kterých probíhá Mariino těhotenství. Právě když byli v Betlémě, tak to na Marii přišlo: naplnily se dny a přišla její hodina. Maria má rodit v nepohodlí, daleko od domova.

A teď se podívejme, jaký tuto situaci vidí lidé, jak se k ní postaví. A jaký je na druhé straně možná pohled Boží. – Nejprve tedy, jaký je běžný pohled lidský. Bývá to často jen pohled vnější, povrchní. Když se běžný člověk sám ocitne v situaci jako Marie s Josefem, nejprve ho určitě napadne, že je to mizérie. Němci tomu říkají „pech“. Česky to nazýváme jako „smůla“ nebo „nešťastný souběh okolností.“ Věřící člověk si možná pomyslí: „proč to Bůh takto dopustil?“ V případě Marie s Josefem v Betlémě si ovšem můžeme všimnout, že větší podíl na bídě této situace mají lidé kolem nich. Josef s Marií nenajdou místo pod střechou. Asi bloudí Betlémem a hledají spočinutí. Ale nenajdou. Všechno je obsazeno. Řekli bychom, že Maria jako těhotná by měla mít dokonce přednostní právo na pohostinství, nebo že by se aspoň nějaké místo najít mělo. Ale ne. Marie s Josefem zažívají, jak vůči sobě my lidé dovedeme být někdy chladní, lhostejní. Dostali přednost ti, kdo lépe zaplatili? Kdo si nocleh dříve objednali? Kdo vypadali vznešeněji? Nevíme. Marii a Josefa však betlémští neviděli jako bližní v nouzi. Neviděli to, co vidět měli. Takový je často pohled očima: vidíme, co se děje, vidíme, kde bychom mohli pomoci, ale k tomu si řekneme: „tohle se nás netýká“. Nebo: „Já pomoci neumím. Na to nemám.“
A teď konečně ten druhý pohled. Jak to vidí Bůh? Jaký je postoj Boží, který s této události dělá Vánoce? Který tu situaci lidské lhostejnosti převrátí ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku? – Co hřejivého tu vidíme nejprve, je postoj Marie. Kolem ní je chlad, ale její srdce je horké. Vidíme ji, jak vzdoruje lidské nepřízni: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Zní to velmi něžně a hřejivě. Jsou to slova o mateřské něze a péči. O dítě je postaráno dobře. Kdybychom neznali ten kontext, ani by nám nedošlo, jak nepříznivé jsou okolnosti. Většina matek by se zachovala stejně, o tom nepochybuji. Maria se stará. – A tady chci říct, jak tomu rozumím: to Bůh se stará – skrze Marii. Bůh je v její péči, v její něžnosti. Maria je zde podobenstvím Boží lásky a péče. – Jak to vím? Protože už Starý zákon víckrát popisuje Boží péči mateřským názvoslovím. Bůh se o nás stará jako matka o své děti. Například když chce Hospodin potěšit Izraelce skrze proroka Izajáše, říká jim, jak o ně bude pečovat (Iz 66,12n): „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Uprostřed různých nepříznivých okolností Bůh se stará o své děti, o nás.

Čemu nás dnes učí Boží pohled? Bůh byl s Marií a Josefem v Betlémě, třebaže lidsky jejich situace vypadala jako mizérie. Bůh byl v něze a lásce Marie, to on se díval na svého Syna Ježíše skrze oči Marie. A ona porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Maria vnímá tu situaci srdcem. Slouží svému malému synovi. Je to pohled lásky, blízkosti, angažovanosti. A když říkám, že to dělá srdcem, není to jen o emocích. V Bibli je totiž srdce zároveň sídlem vůle a rozhodování. Bůh je zde s Marií a projevuje se to v její něze i v její praktičnosti, v tom, jak si dovede poradit uprostřed nepříznivých okolností. – A ještě: kde v příběhu Boží pohled chyběl? No přce u těch, kdo nechtěli či nemohli pomoci. Neviděli Josefa a Marii jako své bližní. Možná i nás zamrazí, když se v betlémských poznáme. Kéž Bůh i mezi námi převrací lidskou lhostejnost ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku. Kdy v druhém člověku vidíme bližního. Až potom také Ježíše v jeslích můžeme vidět pohledem Božím. Jako Božího Mesiáše a svého bratra.

Pane Bože, prosíme, uzdrav naše oči,
abychom viděli, co vidět máme.

Položené do jeslí

L 2,8-12 A v betlémské krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Přátelé v Kristu,
četli jsme dnes o tom, co se stalo „v městečku Betlémě“. Dlouho očekávaná událost. Když se budou později mudrci z východu, ti, přivedení hvězdou, ptát u krále Heroda, kde mají hledat nově narozeného Mesiáše, řeknou Herodovi jeho zákoníci, rádcové (Mt 2,5): „Mesiáš se má narodit v judském Betlémě.“ Takže vidíme, že s Betlémem byla u některých znalých spojena velká očekávání. Betlém měl pro toho, kdo znal starozákonní zaslíbení, velký symbolický význam. Na druhé straně, ve skutečnosti to bylo jen malé provinční městečko. Ti, kdo Mesiáše čekali, se tam nikam masově nestěhovali. Zaslíbení to byla velká, ale za přestěhování jim to nestálo. Také oni Herodovi rádcové, ti vědoucí, raději pobývali v Jeruzalémě. Bližší jim byl reálný mocný král Herodes a jeho přízeň, než očekávaný Mesiáš. Asi se jim nedivíme. I my přece raději pobýváme tam, kde máme své jisté, kde nás berou, chápou, přijímají. Žijeme ve společnosti, kde máme své určité postavení, sociální jistoty. Potřebujeme brát ohled na dnešní centra moci. I my potřebujeme držet palec na tepu událostí, jak nám je představuje televize a noviny. Toto považujeme pro svůj život za nezbytné. A tak máme na začátku evangelia velký Jeruzalém a vedle něj, 8 kilometrů vzdálený, malý Betlém. Jeruzalém ovšem svým praktickým významem Betlém naprosto zastiňoval. – A jestli se už Betlém zdál jako bezvýznamná periférie, pak pastviny za Betlémem tím spíše. My lidé v takovém případě rádi řekneme, že je to „Bohem zapomenutá krajina“. A nejen krajina – jako zapomenutí, všemi zapomenuti, Bohem i lidmi zapomenuti, si mohli připadat pastýři, kteří v té krajině byli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři při únavné noční práci, v době, kdy všichni takzvaně „slušní“ lidé už spí. Osamoceni pastýři, vydání napospas nejistotě noci, ohrožováni šelmami. Ostatní lidé, takzvaně spořádaní lidé, jimi navíc pohrdali. - Cítíme se trochu podobně jako oni? Že jsme mimo hlavní proud lidského dění? Jsme ohroženi nějakou temnotou? Ohrožováni nějakými šelmami?

Uvedli jsme si tady jakési odstupňování významů: Jeruzalém – Betlém – pastviny za Betlémem. V době, kdy se stal náš dnešní příběh, byl Jeruzalém místem mnohem slavnějším než jakési betlémské pastviny. S hlavním městem bylo spojováno mnoho praktických, všedních očekávání. Jako si je my dnes spojujeme s našimi vládci a dnešními centry moci. Ale Bůh své reflektory směřuje, jak chce. A v tuhle chvíli budou právě ty pastviny osvíceny mnohem silněji, než královský palác: Náhle při pastýřích stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A ještě mnoho dalšího světla tady je: pastýři dostanou také světlo do srdce: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. A pastýři dostanou také světlo na cestu, na kterou mají vyrazit. Jejich cesta dostává smysl z Božího poslání. Osvětlí se jim cíl, kam mají jít: „Stalo se to v městě Betlémě. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

A pastýři se do Betléma vydají. Oni, z okraje společnosti, se první dostanou do centra dění. Jdou se poklonit malému Ježíši. - I když, dovolte mi malou odbočku, podle staré tradice nejsou prvními, kdo se pokloní u jeslí. Však to znáte, jak se ta scéna běžně maluje. U jeslí ve stáji jsou osel a vůl. Jak se ti tam dostali, když v evangeliu o nich není ani zmínka? Je to taková hříčka s biblickými verši. Podle proroka Izajáše (1,3) si totiž Hospodin stěžuje, že se k němu jeho lid nezná, a říká: Každý „vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ – Každé domácí zvíře je vděčné svému hospodáři, zná jej a ví, že je v jeho péči. Boží lid však jakoby Boha a jeho péči neznal. Izajáš řekne: Lidé Boží, měli byste si vzít příklad z těch volů a oslů, kteří žerou seno z jeslí. A vědí, že to seno jim dal jejich hospodář. Už staří křesťané si však spojili onen ojedinělý výraz „jesle“ z proroka Izajáše se zprávou o Spasiteli v jeslích. Vykládali, že i jakýsi betlémský vůl a osel rozpoznali Pána v malém Ježíši.

Konec odbočky. Z dnešního evangelia se nedovídáme, zda u betlémských jeslí skutečně byli osel a vůl. Vidíme jen, že tam směřují pastýři. Ale ani to není náhoda, že pastýři. Taky pastýři a stáj přece patří k tobě. Odtud, ze stáje, zřejmě pastýři se svými stády nejdříve vyšli, pak je pásli na otevřených pastvinách. A teď jsou andělem přivedeni zpátky, k počátku, ke svému počátku. Vracejí se tam, odkud vyšli. Ale to, co běžně znají, co tam ze svých věcí zanechali, to je teď proměněno. Něco tady přibylo. Někdo tady přibyl. Nacházejí zde svého Spasitele, Krista. Připomínají si, že Bůh koná velké věci pro jejich dobro. A nacházejí tuto připomínku v samém centru svého života, pastýřského života. Nacházejí ji v jeslích. Tam, kde běžně je zdroj sycení jejich stád. Těch stád, která pak sytí i je. Pán Bůh se o ně stará. To si teď připomínají na místě jim tak důvěrně známém.

A to už je také to, co bych chtěl z dnešního textu předat nám. Slyšeli jsme andělskou zvěst: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“. A také my se brzy vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Většinou asi do svých domovů. Do míst, která už dobře známe, která jsou spojena s naším všedním životem. Kde jsme si mysleli, že nás už nic nepřekvapí. Teď však ta svá místa můžeme vidět jinak, obohaceně. Když víme, že je s námi náš Spasitel. Dostáváme šanci, abychom ho nacházeli v místech obyčejných, jako ho pastýři našli v obyčejné stáji. Ta naše stará známá místa teď můžeme rozpoznat jako Bohem požehnaná a prosvětlená. Jestliže pastýři našli Mesiáše ve stáji, opravdu platí, že my můžeme Boha nalézat ve všech věcech. – A pak budeme asi sedět u svátečního stolu, u tohoto zdroje našeho sycení. Kéž bychom byli aspoň jako oslové a volové, kteří znají svého hospodáře, jenž je sytí. Kéž bychom byli jako ti pastýři, kteří našli jesle, zdroj svého živobytí, přeznačeny, s Ježíšem jako pečetí Božího milosrdenství. Když užasli a sklonili se v pokoře. Když pochopili, že zde o Vánocích je sytí Pán Bůh, duchovně a opravdově. Že naplňuje naše životy.

Pane, dej, až zakusíme tu moudrost,
zachycenou v jedné staré modlitbě,
ať se dovedeme vrátit sami k sobě,
a nalezneme tam Krista,
v komůrce svého srdce.

Staň se mi podle tvého slova

L 1,26-38 Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“ Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.
Ž 89,2-3; 2S 7,1-11.16; Ř 16,25-27

Přátelé v Kristu,
na Marii se tady valí přívaly velkých slov. Třikrát promluví anděl, a pokaždé jsou to slova naprosto nečekaná, a Maria se s nimi musí nějak vyrovnat. Dějově se toho v dnešním příběhu moc nestane, vše se odehrává jen na rovině slov. A přece - jaká je v tom síla, než se posledním Mariiným slovem jakoby zvednou stavidla, která prozatím zadržovala velké plány Boží. – A tak se podívejme postupně, krok po kroku, jaká dynamika je ukryta v tom rozhovoru mezi andělem a Marií. - A možná je to nějak podobné taky tomu, co se s námi děje při bohoslužbách. Když tady slyšíme tolik velkých slov.
Prvním přívalem, který Marii téměř zahltí, je už andělům pozdrav. Marie v tu chvíli, kdy k ní anděl přišel, něco dělala. Zřejmě něco docela obyčejného doma. Vždyť je to prostá dívka v malém městě Nazaretu. Možná se modlila, možná stála u plotny. Ale rozhodně nečekala to, co se stalo. Přistoupil k ní anděl a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ A Maria je z toho naprosto „paf“. Ani ne tak z toho anděla. Jeho vzhled mohl být docela civilní, vzezření lidské. Podle Bible se to často děje právě tímto způsobem, že andělé k nám přicházejí v podobě člověka. Maria je však šokovaná tím, co Gabriel říká. Jsou to hodně silná slova: prý je zahrnutá Boží milostí. Ona, která tu teď stojí v docela obyčejném oblečení, ona, celá tak obyčejná, že obyčejnější už ani člověk být nemůže, ona teď slyší, že Bůh je s ní. No je, tomu snad všichni věříme, že Bůh je nějak s námi. „Neboj se, já jsem s tebou,“ to čteme na mnoha místech Bible. Ale když to přijmeme a prožijeme opravdu osobně, když pochopíme, že se to týká opravdu nás, takových jací jsme, a taky nás v docela obyčejných situacích života, pak to pro nás může být docela silné otřesení. Bůh je s námi. A Boží milost je s námi. Maria se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.

To už však na ni přichází další příval andělského mluvení. Maria slyší, že se z ní má narodit Mesiáš. Ona, obyčejná dívka má porodit syna, který je zde přímo nazván nejvyššími tituly: bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce. Tahle velká slova se na Marii hrnou, ve výrazech stále silnějších, vše nakonec vypjaté do největších rozměrů, její syn bude největší z lidí a jeho panování bude věčné. Celá biblická teologie zde zazní v hutné zkratce. Maria sotva má čas, aby všechno pobrala. Ale pak si to přebere velmi lidsky a ptá se: moment, anděli, moc se sice v tom tvém mluvení nevyznám, ale jedné věci přece jen rozumím. Abych mohla porodit, musím nejdříve to dítě počít. A jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem? Tomu všemu velkému, co mi tady, Gabrieli, říkáš, přece jen něco chybí. Věc jakoby nepatrná - počátek tomu chybí. Aby mohlo něco vyrůst, něco velkého, je zapotřebí vždy semínka. Tak to ve světě chodí. A proto Marie přemýšlí spíše pochybovačně: To by se musel se mnou stát zázrak. Jinak to všechno začít nemůže. – Myslím, že tak nějak podobně je to i s naším vnímáním Božích zaslíbení. Čteme v Bibli o velkém Božím díle, které se má uskutečnit, také mezi námi a s námi uskutečnit, ale my obyčejní a nijak mimořádní lidé se ptáme: jak se to může stát? My sami jsme v Bibli nazváni jako synové a dcery Boží. Také my máme být účastníky jeho věčného království. Jak se to však může stát? Dobře, Bůh je možná se mnou. Jsem milostí zahrnutý. Mám se stát částí velkého Božího plánu, konkrétně i moje konání je prý pro Boha velmi důležité. To všechno je pěkné, to všechno z Božího slova vyčítám. Ale zároveň cítíme, že pro to nejsme jaksi vhodní. Přece jen jako by to nebylo o nás. To by se s námi musel stát zázrak velké proměny, abychom se dovedli do Božích plánů opravdu zapojit. Anebo kdybychom aspoň měli víru třeba jako hořčičné semínko. Semínko sice malé, ale mohli bychom si být jisti, že ho máme, šlo by vidět a ohmatat. To bychom pak mohli mít naději, že z našeho srdce vyrostou velké věci, jako košatý strom. Ale takoví si prostě nepřipadáme. Uprostřed velkých Božích zaslíbení si my sami připadáme jako naprosto nezpůsobilí. Od nás Bůh nic velkého čekat nemůže. Jsme jako půda vyprahlá, neoplodněná.

A teď se v dnešním evangeliu na Marii snáší ještě poslední množství andělových slov. Slyší, že se s ní opravdu má stát zázrak: u Boha není nic nemožného. Na druhé straně se to však nestane takovým způsobem, jak by ona očekávala. Nemůže čekat nic hmatatelného, nějaký znatelný popud. Že ji něco vnějšího uvede do pohybu. Slyší zvláštní popis toho, co se Bůh chystá udělat: Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Jakoby Bůh vytvořil jen nějakou atmosféru - sestoupí na tebe Duch svatý. Jakoby Bůh jen vytvořil ochranu nad ní - moc Nejvyššího tě zastíní. Jeviště je připraveno. Ale uprostřed toho všeho, Boží mocí připraveného, jako by se na něco čekalo. Tato Boží milost je všude kolem Marie, ona je jí zahrnutá. Všechno je připraveno, co schází? Marii to chvíli trvalo, než ji vše došlo, ale jen chvíli. A pak povídá: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Maria k tomu všemu řekla své ano. Na to anděl čekal. Maria sice ví, že uprostřed velkého Božího plánu je jen nepatrná služebnice – a přece by se bez jejího „ano“ nic nezačalo. U Boha není nic nemožného, jen lidskou vůli Bůh lámat nechce. – A já ještě jednou říkám, že podobně je to taky dnes. Bůh ani s námi nemanipuluje. Ani v nejmenším. Pokud čekáme, že nás nakopne, abychom už konečně byli jeho služebníky, tak to se nedočkáme. Je to stále ještě jen na naší svobodné vůli a na našem rozhodnutí. Bůh si přeje, abychom mu sloužili svobodně a radostně. On nás k ničemu nenutí. Jen nás zve, abychom se účastnili na jeho díle. A chce nás motivovat krásou svých zalíbení. Když je ve víře přijmeme, když k nim řekneme své „ano“ a „staň se mi“, pak se teprve mohou uskutečnit. Řekneme „staň se mi“ – a něco skrytého v nás začne růst.

Pane Bože, litujeme toho, že naše nevěra je často překážkou pro tvé dobré plány.
Chceme v tuto chvíli říct alespoň své malé „ano“ k proměně, která se má s námi stát.