Potom jim pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“
Přátelé
v Kristu,
pokud se
ohlížíme za uplynulým rokem, a třeba i čteme všelijaké souhrny nejdůležitějších
událostí, co z toho nám zůstává v paměti nejsilněji? Co
z osobních událostí, co z veřejných nás nejvíce ovlivnilo? A možná
bychom leccos z toho rádi vzali, a přinesli před Boha nebo konkrétně před
Ježíše. A ptali bychom se: proč se to stalo? Proč se to muselo stát? Jaký to má
smysl? – A o něčem podobném taky čteme v dnešním evangeliu. Za Ježíšem
přišli někteří z židů se zprávou o
Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. To byla asi
prostě zpráva, nad kterou tehdy mnozí uvažovali. Nějací Galilejci přinášeli své
oběti do chrámu, a Pilát je nechal zmasakrovat. Byla to jedna z epizod
dlouhých potyček římské okupační moci, zastupované Pilátem, s podmaněným,
ale stále odbojným židovským národem. A tahle zpráva se mezi lidmi předává
ještě s větším vzrušením právě pro onu provokativní detail: krev těch
Galilejců smísil Pilát s krví jejich obětí. A co nám na to řekneš ty,
Ježíši? A Ježíš jim odpovídá: „Myslíte,
že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Vy
jistě hledáte smysl toho zla, které se ve světě děje. Vy v tom chcete
vidět souvislost mezi vinou a trestem. Že by ti Galilejci byli větší hříšníci
než jiní lidé? A proto se jim to stalo? To se vám to takto uvažuje, když
mluvíte o těch druhých. Že oni byli asi většími hříšníky, a že my máme štěstí.
A tady Ježíš říká jasné ne, takto to není. Ne,
pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. A Ježíš
sám zná ještě jednu další podobnou zprávu: Nebo
myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší
viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Zase byste si chtěli myslet, že ta
věž a její pád byl Božím trestem, na ty, kteří byli větší hříšníci než vy,
protože vy ještě žijete a měli jste prostě doposavad štěstí? A Ježíš se opakuje,
když říká: Ne, pravím vám, ale
nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. – Ta první část
dnešního evangelia je prostě velmi tvrdá: všichni
zahynete. Teď ještě žijeme. Dosud jsme měli štěstí, že se nám nic
tragického nestalo. Přitom už se nám mohlo stát leccos, komukoliv z nás. A
Bible dokonce tvrdí, že kdokoliv z nás by si smrt zasloužil. Pro náš
neřádný, hříšný život. To, že doposud žijeme, je jen z Boží milosti. Trest
za hřích je smrt. Ale tento trest je pro nás Boží milostí oddalován. Abychom
měli čas k pokání a ke změně života. A pod tímto znamením nám běží čas,
čas k nápravě. Někomu ten čas skončí přirozeně, přirozenou smrtí, někomu
předčasně. A Ježíš řekne: nebudete-li
činit pokání, všichni bídně zahynete.
A co na těchto slovech bychom chtěli zpochybnit? I nevěřící člověk ví a
řekne: „Všichni zahyneme, dříve nebo později.“ A člověk věřící má vědět:
nebudeme-li činit pokání, zahyneme. Kdo by chtěl doufat, že lidé budou
zachráněni tak, jak jsou, je bloud. To je vidění stejně laciné jako ono doufání,
že nás nepotká žádné nebezpečí zde v tomto životě.Takže první část Ježíšova slova byla velmi tvrdá. A teď k tomu Ježíš vypráví ještě podobenství, a my se k tomuto podobenství upínáme s očekáváním, že snad uslyšíme něco víc o naději. A skutečně: to podobenství se zdá velmi laskavé. Je zřejmé, že majitelem vinice je v Ježíšově vyprávění myšlen Bůh. A že onen neplodný fíkovník je obrazem našeho vlastního života. O žádném vykonaném trestu se tu však nemluví. Třebaže fíkovník žádným obrácením neprojde, žádnou nápravou k užitečnosti a plodnosti. V tomto podobenství je Bůh majitelem této vinice. A od člověka očekává, že ponese plody. A Bůh má trpělivost. Už po tři léta k fíkovníku přichází, byť marně, ale s nadějí. To je obraz převzatý už ze Starého zákona. Kdy je Bůh jako majitel vinice, který má se svou vinicí téměř bezmeznou trpělivost, se svým lidem, který stále, přes staletí izraelských dějin, nepřináší žádoucí plody. – A v tomto novozákonním podobenství ten majitel vinice mluví se svým vinařem. Jako vinaře asi Ježíš vidí sám sebe. A teď Ježíš od Boha slyší: „Ten fíkovník už vytni. Je k ničemu. Proč má kazit i tu zem?“ – Ježíš je tady jako soudce. A nejdříve si všimněme, že Ježíš s majitelem vinice souhlasí: „Jestliže ten fíkovník neponese ovoce, dáš jej porazit. Pak je skutečně k ničemu.“ Je k ničemu. V tom se Ježíš s Božím soudem shoduje. Jediné, co si dovolí pozměnit, anebo prostě jen rozříkat, je onen čas, než Boží soud přijde. Pane, ponech ten fíkovník ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce. A takto je tedy určen také náš čas. Tento náš mezičas, v kterém teď žijeme. Jako čas k nápravě, k pokání. A v tomto je naše naděje – že tento čas máme. Nemůžeme se spoléhat, že jednou bude všechno OK, že jednou všechno dobře dopadne. Ty by byla hloupá naděje. Naše naděje je jen v tom, že ještě máme čas k nápravě.
Pane Ježíši,
také my se necháme řídit různými
zprávami, z doslechu a z novin a z televize,
a podle nich bychom chtěli porozumět svému životu.
Dej, ať se více řídíme podle tvého slova,
podle tvého slova soudu, ale pak tím více podle tvé milosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat