Váš učitel je jeden, Kristus

Mt 23,1-12 Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘. ⁸Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.

Ž 131; Mi 3,5-12; 1Tes 2,9-13

Přátelé v Kristu,

jsme církví, kterou vedou faráři. A je to pro nás zřejmě důležité, protože si faráře platíme, na jejich platy jde značná část církevních peněz. A taky jsme zvyklí dávat jim úctu, farářům, seniorům a dalším otitulovaným. Je pro nás evangelíky důležité, aby nás Boží slovo tlumočili lidé teologicky vzdělaní. A tak vy, členové církve, nás kazatele jaksi vyvyšujete. A pro nás je to někdy příjemné, uvádí nás to však také do těžkého pokušení: že se budeme nad běžné členy církve povyšovat i v srdcích a že budeme svou odlišnost a svatost přehrávat, abychom si vaší úctu udrželi a možná abychom si ji vymohli ještě více. Ježíš mluvil o farizejích, a už v osudu toho pojmenování je celé to pokušení ukryto. Původně to označení mělo význam pochvalný: farizeové jsou ti, kdo se chtěli svou zbožností lišit od běžných lidí své doby, kdo na sobě chtěli ukazovat, jak jsou důležité ctnosti víry. Ale mnohdy to právě jen ukazovali a upřímně podle toho nežili. A tak my dnes známe slovo farizej jako synonymum pokrytce, přetvářky. I dnes jsou mnozí napohled zbožní lidé skutečnými farizeji. A k tomu vám Ježíš radí: „ano, čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou.“ Ale zároveň vám Ježíš o nás kazatelích prozrazuje, že my často mluvíme, ale podle mluveného sami nečiníme. Že je často rozpor mezi tím, co kážeme a co sami žijeme. Ježíš vám o nás říká: „podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“  Každou neděli z kazatelny zazní od kazatelů silná a zbožná slova, my jsme se naučili takto mluvit, život farářů je však mnohem povrchnější a určitě ne svatý. My mluvíme o posile víry, ale často na ni sami zapomínáme. Mluvíme o lásce Boží, ale jsme jejím mizerným odrazem. - Mnozí kazatelé jsou navíc přísní, Ježíš to řekne obrazně: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena.“ Takoví kazatelé ke svým posluchačům mluví o tom, co by všechno křesťané měli dělat, jak by se měli chovat, mluvit, modlit se – přitom se může stát, že kazatel sám nic z toho nedělá. Kazatelé sami se těch „břemen nechtějí dotknout ani prstem“. A ještě jeden častý sklon my kazatelé máme: čím méně svoji víru žijeme, tím více chceme, aby byla naše zbožnost vidět. „Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli“. Někdy se rádi předvádíme. Už nemáme modlitební řemínky a třásně jako v Ježíšově době, nemáme bohatá liturgická roucha jako bratři katolíci, ale aspoň talárem se chceme odlišit. Něco vám prozradím: i dnes je pravda, co tu Ježíš napsal o židovských učitelích Zákona: kazatelé mají rádi přední místa na hostinách a v kostelích přední sedadla. Líbí se jim, když je lidé na ulicích poznávají a zdraví a říkají jim ‚pane faráři‘. – Jdu dnes prostě po slovech Ježíšovy řeči a jenom je tlumočím do naší dnešní situace, A musím přiznat, že Ježíš viděl nám kazatelům hodně do srdce. Ale je taková povýšenost problém jenom nás kazatelů? Není to tak, že i členové církve chtějí vidět svého faráře jako někoho vyššího, lepšího, odlišného? Že tak trochu chtějí svého kazatele uctívat – a on to pak často rád přijímá, protože taková je už přirozenost člověka, že je rád druhými vyvyšován.

Je to problém obou stran, posluchačů i kazatelů, pokud spolu budujeme falešnou vyvýšenost farářů. Je to problém obou stran, a proto Ježíš v dalších slovech oslovuje střídavě kazatele i jejich posluchače. Nám kazatelům říká: „nedávejte si říkat mistře“. Nemyslete si, že jste mistry duchovního života, že tu víru zvládáte lépe než ostatní, mistrovsky. Jediný je váš Mistr, totiž Ježíš. Vy všichni jste bratří. - A vám, členům církve, Ježíš říká: nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘ - o nikom neříkejte, že je váš duchovní otec. Natožpak abyste ho oslovovali „svatý Otče“. Jediný je váš Otec, ten nebeský. - A zase nám kazatelům říká: ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘. Nemyslete si, že se lidé mají od vás učit. Že už se přece měli něčemu naučit, když je tak dlouho poučujete. Vždyť i my kazatelé sami jsme sami stále vyučování. A někdy nepoučitelní. A náš učitel je jen jeden, Kristus.

Pokud je někdo opravdu velkým duchovním člověkem, a určitě jsou takoví i mezi evangelickými faráři, dobře ví, že má být pro druhé jako služebník. Nemá se povyšovat, ale je pokorný. Podle toho taky jeho duchovní velikost poznáte. Když svou zbožnost netlačí do slov a zbožných gest, ale spíše do všedních projevů svého života. Možná se ten, kdo se svou zbožností povyšuje a sám sobě věří, může dopracovat k vyšším církevním funkcím, k církevnímu povýšení. Dokonce může být veliký a známý v očích a myslích církevního lidu – a zase: my máme potřebu takových vyhlášených osobností. Z pohledu Božího, podle parametrů Božího království však platí: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Já se dnes povyšovat nechci - ani vznosnými a velkými slovy. Proto jsem jen co nejvěrněji přeříkal, co říká Ježíš sám – nám kazatelům i vám posluchačům. Předvádět se řečnicky nad textem, který mluví o tom, jak rádi se kazatelé předvádějí, to by bylo trapné. - A je ještě jeden důvod mé dnešní zdrženlivosti a řečnické střídmosti. Všimněte si totiž, co tady říká Ježíš nakonec: že mnozí vy, třeba i teologicky nevzdělaní, můžete nás kazatele předejít do Božího království. Nechci, aby o mně platilo Ježíšovo varování: „Běda vám, kazatelé pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ – A tak se nebojte jít cestou své víry, podpíráni Boží milostí. My kazatelé vám snad můžeme někdy trochu ukázat cestu, snad vás i trochu vést, ale jinak si na nás dávejte pozor. Podle našich selhání se neřiďte, ta bývají docela obyčejná, prostě člověčina. A nakonec: tím, kdo vám otevírá bránu Božího království, není kazatel, jen Ježíš sám. Váš učitel je jeden, Kristus. To říkáme proto, že Ježíš to, co učil, také sám žil. Kázal o víře a žil z víry. Až do všech důsledků, až k oběti na kříži.