EZ 397,1-6; po kázání DEZ 678: Jeden Pán, jedna víra
Přátelé v Kristu,
každý z nás lidí má před Bohem svou cenu, svou hodnotu. Dokonce stejnou hodnotu jako kdokoliv druhý. My lidé jsme jako stříbrné mince, každý z nás je součástí Božího pokladu zde na zemi. – Takto nějak to vysvětluje Ježíš farizeům a zákoníkům, když oni reptají, že on přijímá celníky a hříšníky. Farizeové nebyli schopni vidět lidskou hodnotu těch, kdo žili hříšným způsobem života. Podle nich se takoví lidé sami znehodnotili tím, jak žijí. Ti, kdo sešli z cest Božích, z cest spravedlnosti, jsou k ničemu. Nemají pro Boha žádnou hodnotu, když se mu vzdálili, když odpadli od jeho Zákona – tak přemýšleli farizeové. A ohlasy takového smýšlení máme ovšem například i v žalmu prvním, který to řekne jasně a názorně: svévolníci „jsou jako plevy hnané větrem.“ – Farizeové viděli ty hříšníky ze své vlastní vyvýšené perspektivy. Sami sebe totiž povyšovali, považovali se za zvlášť cenné pro Boha. Sami sebe viděli jako vzácné mince. Farizeové se snažili žít co nejvíce zbožně a spravedlivě. Nemá snad takový život zvláštní cenu před Bohem a pro Boha? Oni chtěli Bohu splatit hodnotu svého života, a to i velmi konkrétně: dávají mu velký čas ve svých myšlenkách, dávají mu své modlitby, dávají mu i své peněžní dary, na chrám a na almužny. Celý jejich duchovní život byl snahou o čistotu srdce. Je to, jako byste na mincích leštili jejich povrch, aby byly zářivější, aby se lépe skvěly, jako šperk. Zbožnost farizeů chtěla svým leskem lépe zrcadlit Boží slávu ve světě. – Zatímco ti, kdo mají svá srdce více zašpiněná, své životy více začmoudlé? Kdo špiní své ruce tím, že jednají nečistě? Kdo jsou nečistí ve svých slovech, ve svém způsobu mluvení? Zakoutí jejich duše jsou samá rez a špína. Chceš snad Ježíši říci, že takoví lidé mají pro Boha nějakou cenu? Takoví, kteří hodnotu svého života sami utrácejí a marní? Nejsou svou bezbožností spíše devalvací Boží slávy zde ve světě? - A Ježíš odpovídá svým vyprávěním. Poslouchejte, takto to je: hříšníci jsou jako zakutálené mince. Mince sice pro teď ztracené, ale rozhodně ne bezcenné. Ani zakutálená mince přece neztrácí svou hodnotu.V tom svém podobenství mluví Ježíš o jakési ženě, která zakutálenou minci hledá a nalézá. Ona ji hledá velmi důkladně. Rozsvítí lampu, vymete dům a hledá pečlivě, dokud ji nenajde. Takto je hledána ztracená mince, a my snadno pochopíme, co tím chce Ježíš říci: takto se hledá také ztracený hříšník. Takto ve světě Bůh hledá hodnotu do nás vloženou, hledá nás, cenné v jeho očích. A nepoznali by se někteří z nás, hříšníků, v tom popisu, který tady je? Nepoznáváme snad, jak jsme byli Bohem pečlivě hledáni, než nás nalezl? Jak nás třeba i jakási metla v Boží ruce vymetla z nějaké štěrbiny, kde jsme leželi ztracení, a vymetla nás na světlo Boží? Možná aspoň někteří z nás to mohou takto vyznat: byl jsem ztracen v temnotě svého hříchu, svého způsobu života, a teď jsem nalezen. - A když žena v podobenství ztracenou minci nalezne, co udělá dále? Svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: Radujte se se mnou. Ona se potřebuje o svou radost sdílet. Nechce ji prožívat jen sama u sebe, ve svém nitru, ale chce se o ni podělit se svými přáteli. Z lidského hlediska nám může připadat až zvláštní, že ji stojí za to, že to těm přátelům stojí za to, scházet se kvůli takovému nálezu. A přece by nám toto společenství radosti mělo připomenout něco, co dobře známe. Díky Božímu nalézání se přece ve světě schází jeho církev. Bůh nalézá jednotlivé hříšníky, a svolává svou církev. Ta je tu pak proto, aby se radovala. Aby se radovala z nalezených hříšníků. Řecké slovo pro církev je „ekklésia“, což doslova znamená svolání. Církev je ve světě od toho, aby naše radost z nejdůležitějších věcí života mohla dostat sdílenou a viditelnou podobu. - Snad už jsme v církvi napravili onu starou farizejskou roztržku. Snad už víme, že církev je tu pro všechny. Snad už nás Ježíš naučil, abychom měli radost z toho, jak jeho láska a přijetí přitahují další a další zjevné a velké hříšníky. Když k němu přicházejí lidé, kteří poznali, že v očích Božích ani vinou svého bloudění neztratili svou hodnotu. Proto mohou mít hodnotu také v očích našich.
Zvláštním místem setkání s Ježíšovou láskou je v církvi společenství kolem stolu Páně. To, co farizeje šokovalo, že říkali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“, to je už pro nás dnes asi pevná součást našeho duchovního života. Speciálně v přípravě na večeři Páně si také připomínáme, že my všichni jsme hříšníci. To je dobrá pomoc proti vlastnímu povyšování. Jen Ježíš Kristus nás zve a ospravedlňuje, a jen takto pak můžeme tvořit kolem stolu Páně jedno tělo a novou jednotu. - Snad už je tedy farizejská roztržka překonána. A přece i mezi námi někdy vznikají roztržky nové, křesťanské. Je tomu tak už od počátku církve. Již apoštol Pavel ve svých epištolách na jedné straně působivě popisuje, kdo všechno se v prvotní církvi scházel u stolu Páně, jak pestré společenství lidí i všelijak podivných to bylo. Na straně druhé se však velmi podivuje, že ani křesťané ještě neberou Kristovu lásku jako smiřující pro společenství. „Jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete,“ napíše (1K 11,18-21) „Když vy se shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije.“ Pavel mluví o tehdejší podobě společného stolování, a také o tom, že si ho každý prožíval po svém, a také leckdo prožíval špatně, jen sám pro sebe. Neviděl se jako součást společenství radosti. Děláme i my stejnou chybu? Pak se ovšem i my míjíme s hlavním důrazem dnešního evangelia, s důrazem na společenství, na sdílenou radost. Radujte se se mnou, říká ta žena, která nalezla ztracený peníz. „Radujme se vždy společně,“ zpíváme podobně my někdy před večeří Páně, je to stará bratrská píseň, a měla by pro nás být návodem.
A nakonec slova, která jsou vyvrcholením dnešního evangelia. Mají nás povzbudit právě taky k tomuto, ke sdílení radosti. Ježíš říká, že naše pravá radost má svou obdobu v nebesích. On nejdříve vyprávěl o ženě, která se radovala z nalezené mince, o tom, jak se o svou radost sdílela se svými přáteli, a pak Ježíš poví: Právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Otevírá se nám tu výhled k nebesům a k našemu budoucímu stolování v nebesích. Takový výhled nám má být ovšem už dnes pomoci k pravé a společné radosti. Naše pozemská bohoslužba je jen slabým odrazem liturgie, která se odehrává v nebi. Tam už bude jen jedno dokonalé společenství a jeden bude Pán v jeho středu. Ten výhled k Božímu království nás má pozvednout nad naše vlastní povyšování. Má otevřít omezené obzory našeho sobectví. Radujte se se mnou, říká Ježíš.
Radujeme se, Pane Ježíši Kriste,
že ty otevíráš naše srdce pro lásku, pro radost, pro odpuštění.
Žádné komentáře:
Okomentovat