Kdo by chtěl zachránit svůj život

Mk 8,35 Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.

Iz 50,4-10; 1K 13,1-3

Přátelé v Kristu,
slova, která jsme právě četli, řekl Ježíš původně svým učedníkům. A právě na dalším osudu učedníků taky můžeme nejlépe vidět, co tato slova znamenají. Připomeňme si proto, jak to s učedníky v evangeliu bylo. A především: jak to s nimi bylo ve chvílích, kdy Ježíš vstupuje na nebezpečnou cestu, když se učedníci rozhodují, zda zůstanou či nezůstanou při něm. Nejdříve všichni učedníci Ježíši slibovali, že ho nikdy neopustí. „I na smrt s tebou půjdeme“, říkali. Pak však byl Ježíš zatčen římskými vojáky a všechno bylo najednou jinak. Všichni jeho učedníci ho opustili. Svůj předchozí slib asi mysleli vážně, a přece v tuto chvíli jaksi nemohli dál. Nedovedli Ježíše následovat. Cosi jim bránilo. Měli strach o svůj život. Na druhou stranu ovšem nemohli svou předchozí zkušenost s Ježíšem jenom tak hodit za hlavu. Nedovedli jen tak říct: byli jsme slabí, abychom mu dovedli být věrni, budeme si raději zase žít jako dřív. Nechtěli se jen tak ztratit v davu obyčejných lidí. Byli vystrašeni, někde ukrytí, to ano, ale spolu. Spojovala je společná zkušenost, to co zažili s Ježíšem, svým Mistrem. To, že Ježíše zradili, jejich životy proměnilo. Jejich sebevědomí bylo najednou pryč. A oni začali přemýšlet, a museli bolestně přemýšlet, o co v životě skutečně jde. Ježíše viděli jít dále, cestou utrpení, ale v důvěře v Boha. Ale k tomu oni sílu neměli. Svůj život zachránili, spokojeni však nebyli. Mohli žít dále, po svém, hrozilo však, že to dále bude život prázdný, marný. A čteme o tom jejich vnitřním zápase v evangeliu i konkrétní příběhy. Jidáš své selhání neunesl, a svůj život si vzal. Také Petr své selhání prožíval žalostně a bolestně, až do hloubi duše a s hořkými slzami. Učedníci ztrátou svého Mistra ztratili také smysl života. Naplnilo se to, co říká Ježíš v dnešním slovu: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Oni ztratili pro co žít. – Do jejich prázdnoty, marnosti a strachu musel přijít znovu Ježíš, Zmrtvýchvstalý. Přichází zpět ke svým učedníkům a dělá z nich apoštoly. Posílá je do světa, aby hlásali evangelium. A oni jdou, jejich životy dostaly nový smysl. Doposud byli učedníci programování strachem o vlastní život. To je program, podle kterého fungujeme také my všichni, po většinu času. A je těžko se z něho vymknout. Říká se, že pud sebezáchovy je snad největší silou našich životů. Jen silná a převratná zkušenost se Zmrtvychvstalým Ježíšem mohla u učedníků způsobit změnu jejich životního programu. Odteď už to nebude program zaměřený na záchranu vlastního života. Obětují se pro Ježíše a evangelium.

Tolik ze života učedníků. Co z toho ale plyne pro nás? Zdálo by se, že v našich životech věci víry nejsou položeny tak ostře. Následování pro nás není otázkou života a smrti. Nemusíme se trápit nad otázkou, jak bychom dovedli dosvědčit svou víru, kdyby nám hrozilo mučení. Kvůli selhání ve víře se většinou nehroutíme. A nechodí nás utěšovat Zmrtvýchvstalý. Jakoby to těžké a bolestné dilema „následovat nebo nenásledovat?“ nebylo v našich životech tak vyostřené. Jako bychom my mohli Ježíše následovat ještě stále jen tak napůl. Nebo slibovat věrnost pouhými slovy, třeba i vážně míněnými, ale neprožitými. Jakoby stačilo, že opakujeme to, co dělali Ježíšovi učedníci před jeho zatčením. – To však nestačí. To ti učedníci bolestně zjistili. A pokud jsme ochotni se do dnešních Ježíšových slov nechat vtáhnout hlouběji, dvě z těch slov nám mohou pomoci. První z těch slov: spasení. Ježíš tady říká: Kdo by chtěl svůj život zachránit. Doslova tam v původním textu je: „Kdo by chtěl svůj život spasit“. Také my bychom rádi svůj život spasili. Co to znamená? Víc než snahu život zachránit. Tím se nemyslí jen to, že se bojíme smrti, že se nám nechce umírat. Že bychom chtěli žít co nejdéle. My navíc máme touhu svůj život „spasit“, a to znamená, že bychom rádi unikli pomíjivosti, rádi bychom dali svému životu nějaký vyšší smysl, rádi bychom se oslavili. Například tím, že hodně v životě dosáhneme, aby tu zůstala po nás památka, nebo že založíme velkou rodinu, která bude dobrá po mnoho generací. Někdo se snaží hodně publikovat, někdo si aspoň koupí velkou hrobku. Různými způsoby se snažíme dát našim životům vyšší smysl, trvalost i po naší smrti. Snažíme se sami sebe spasit. Ježíš však řekne, že všechny tyto způsoby sebespasení jsou marné. Vyčerpávající, a přece beznadějné. Kdo by chtěl spasit svůj život, ten o něj přijde. Utratí ho tím marným úsilím. – A co Ježíš nabízí jako řešení? Abychom svůj život naplnili něčím, co má smysl, pořádný smysl. Kdo přijde o život pro mne a pro evangelium, ten jej zachrání. Ježíš tady volí dost tvrdá slova: máme o svůj život přijít pro něj, svůj život obětovat pro evangelium. Zní to tvrdě, ale nějaké laciné a polovičaté řešení tady nepomůže. Vždyť podle Bible člověk odpadl od Boha a je ve svém hříchu ztracen. Pokud žijeme jen ze svých sil, posouváme se po šikmé plošině k prázdnotě smrti. Jen ten, kdo se na Boha upne, kdo se Bohu vydá, jen ten může být zachráněn.

A ještě na jedno slůvko z dnešního verše se musíme podívat přesněji, na slůvko „duše“. Když jsme dnes četli: kdo by chtěl zachránit svůj život, je tam v řečtině doslova: „kdo by chtěl spasit svoji duši“. V našich Biblích najdete tento doslovný překlad jako poznámku naspod stránky. Tedy o duši je zde řeč. Dokonce řecké slovo pro duši nám bude povědomé, duše se řecky řekne „psyché“. – O záchranu duše tady dnes jde. A to mi připomnělo, jak často se dnes mluví o tom, že duše dnešního člověka je nemocná. Trpí „psychózou“. A pečují o ni „psychologové“ a „psychiatři“. Od kolika jen lidí ve svém okolí jsem to v poslední době slyšel, že takovou pomoc museli vyhledat. A psychoodborníci jim často pomohli a těm lidem se ulevilo. Ale to je jen ulehčení, jen částečná pomoc, jen zakrývání mnohem hlubšího problému. Tou hlavní psychózou, kterou trpíme všichni, je naše odvrácení od Boha. Čím méně je mezi lidmi víry, tím více duševních nemocí. I takový C. G. Jung, možná největší psycholog 20. století, říkal, že příčinou psychózy moderního člověka je jeho odnáboženštění. A tady s Jungem souhlasím i nesouhlasím. Souhlasím s jeho diagnózou, že příčinou našich duševních nemocí je vposledku nedostatek víry. Ale podle Bible nemá Jung pravdu v tom, že by se to týkalo až moderního člověka. Ta diagnóza platí už od počátku světa. A naše duše bude nemocná tak dlouho, dokud nespočine v Bohu.

Ježíši Kriste, vyznáváme, že sami nedovedeme dát naším životům smysl.
chceme znovu zaslechnout tvé povolání a jej se držet.