Mk 8,34-37 Zavolal k sobě Ježíš zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“
Rut 1,1-8.14-17; Ga 5,17-24; EZ 636 Z tvé ruky, Pane můj, 196 Co činí Bůh, vše dobré jest
Přátelé v Kristu,
když slyšíme slovo kříž, co nás napadne nejprve? Myslím, že kříž Ježíšův. Tak to asi má většina z nás. Kříž máme spojený s ukřižováním, s tím děním, které se odehrálo na Golgatě. Kříž, to je pro nás především onen jedinečný kříž Ježíše Krista. Jedinečný, který je zmnožen do bezpočtu zobrazení, které dodnes můžeme v naší kultuře vidět. Kříže při krajích cest, kříže jako přívěšky na řetízcích. Ale je to pořád ten jediný symbol: kříž Ježíšův. Symbol, který je nám ovšem zároveň dosti vzdálen. Vždyť je to už celá tisíciletí, co se ona událost stala. A třebaže my o sobě říkáme, že chceme Ježíše následovat, sotva někdo z nás očekává, že by nám někdy hrozilo křižování. Bohu díky, že tomu tak je.
Přesto v dnešním evangeliu Ježíš říká, že ve svém životě máme nést kříž. Ale ani on už to nemyslel doslova, když to svým tehdejším posluchačům říkal. Nemyslel tím to, že by Římané měli připravenou celou zásobárnu dřevěných křížů pro všechny, kdo Ježíše následují. Už Ježíš myslel svá slova obrazně, když říká, že na sebe máme vzít svůj kříž. - A vlastně to tu dnes i nám říká dvěma způsoby. Mluví o dvojím nesení kříže. Řekne: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ To druhé nesení kříže hned odhalíme: vezmi svůj kříž. To je způsob, který se dodnes uchoval v našem způsobu mluvení. Když například řekneme: „mám já s tebou ale kříž.“ Nebo když hodnotíme život nějakého člověka: „nesl trpělivě svůj kříž.“ Kříž je tady výrazem pro životní soužení a utrpení. To je kříž, který nám život a svět často nakládá na naše záda. – Abychom však objevili, že je v dnešním výroku řeč ještě o jednom nesení kříže, musíme ho číst pečlivěji. Ježíš tady říká také: zapři sám sebe. A v onom „zapři sám sebe“ je taky ukryto nesení kříže. Vždyť co to znamená: „zapři sám sebe“? To znamená, že si své plány nechám zkřížit plány Božími. Hledám a poznávám vůli Boží, a pustím ji do svého života, aby překřížila vůli mou, lidskou. My si běžně žijeme po svém, máme své touhy, své hodnoty, pro které chceme žít, své pojetí, co je pro nás dobré, své naděje, své mechanismy, jak se bráníme zklamání, jak se snažíme vyrovnat s těžkostmi. Máme slabší nebo silnější vůli, která se snaží to vše uskutečnit. Máme více či méně životní energie, která nás vším pronese až ke smrti. To jsou naše jistoty. Teď však Ježíš řekne: Zapři sám sebe. Přestaň se spoléhat na to, na co se spoléháš běžně. Dej na chvíli svému myšlení volno, ustup aspoň kousek se svým lidským spoléháním. Nehledej pořád jen vůli svou. Nemysli si, že svůj život naplníš a zachráníš sám. Kdo chce jít za mnou, řekne Ježíš, hledej a připomínej si, co je vůle Boží.
Zapři sám sebe, to znamená „ukřižuj v sobě svou mysl“. Nes jako svůj kříž připomínku, že Boží vůle je často jiná než vůle tvá. Že Bůh pro tebe zamýšlí třeba jiné dobro, než ty prozatím za dobré považuješ. Že to, co považuješ za svůj úspěch, třeba žádný úspěch není. Že jsi pyšný na věci, které žádnou chloubou nejsou. Ale také naopak: že to, co považuješ za své ztroskotání, v Božích očích není neštěstím, ale možná příležitostí k nové životní etapě, k růstu v moudrosti, ke zrání víry. To je kříž, který si máme sami uložit – ve své mysli, ve svém srdci. – A teď: tenhle kříž, který si máme sami uložit, by se mohl zdát lehčí než ten kříž vnější, který na nás ukládá život a svět, ten, který spočívá v hmatatelných a viditelných těžkostech. Ale není lehčí. Není lehčí ukřižovat svou mysl než trpělivě nést životní těžkosti. Skoro by se zdálo, ukřižovat svou mysl je těžší. Vždyť kolem sebe a mezi sebou máme mnohé, kteří své životní kříže tak či tak nesou, statečně a vytrvale, mám k nim velký obdiv. Ale kolik z nás by dovedlo upřímně vyznat, že chceme plnit jen a jen vůli Boží? Kolik z nás by dovedlo říct s Ježíšem onu známou větu z getsemanské záhrady, když se připravoval na své ukřižování: „Ne má vůle, ale tvá vůle se staň, Bože.“ – Proto si myslím, že ono ukřižování vnitřní, v mysli a v srdci, je náročnější a taky vzácnější. Jen málo křesťanů toto rozhodnutí opravdu udělalo. – Ukřižování mysli je navíc základnější než nesení kříže. Má být průpravou, abychom dovedli nést kříž života. Protože taky ono pořadí, které tady Ježíš zmiňuje, je důležité. Zapři sám sebe, a potom vezmi svůj kříž. Běžně, podle lidského rozumu, bychom to asi viděli v obráceném pořadí. Když na tebe v životě dolehnou těžkosti, musíš zatnout zuby a nést. Musíš se zapřít a vydržet. Zatímco Ježíš tady sebezapření úmyslně zmiňuje na prvním místě. Ono je jakousi přípravou na nesení křížů vnějších. Přípravou je důvěra, že Boží vůle pro náš život je dobrá. Důvěra, že Bůh nás v žádném trápení neopouští. A kdo zvládá a důsledně provádí ono křižování vnitřní, potom dovede lépe nést i kříže životní. - A vzpomínám teď s vděčností na křesťany, kteří měli a mají své životy promodlené, kteří jsou ztělesněním pokory a věčnosti. Jsou takoví i mezi námi dnes. Kteří říkají: Bože, od tebe jsme dostali své životy. Chceme ve víře přijímat i všechno, co v nich přichází.
Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž. Křižování a křižování. Srozumitelné to snad je, ale stále tak obtížně přijatelné. A tak se nakonec pokusím dnešní zvěst říci trochu civilněji. V jedné oblíbené písni totiž zpíváme: „Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít.“ A to je vlastně totéž, co říká Ježíš. Za těmi slovy písně je cítit důvěra, že „co činí Bůh, vše dobré jest.“ Důvěra, že platí: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A v této důvěře pak mohu přijímat vše to, co mě v životě potkává. Přijímám vše, s čím se musím potýkat, když jdu cestou víry, lásky a naděje. Náš rozum by si rád hledal své cestičky, jak se všemu těžkému vyhnout. Výsledkem takového vyhýbání však je nevěra, neláska, beznaděj. Ale právě v takovém rozumování máme sami sebe zapřít, a svůj kříž vzít na sebe.
Děkujeme ti, Pane, za víru, že jsi cestou kříže prošel ke vzkříšení.
Žádné komentáře:
Okomentovat