Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince

J 10,16 Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

Ž 86,8-11; Iz 56,6-8; Ef 2,13-17

Přátelé v Kristu,
v předcházejících verších, které jsme četli při posledních kázáních, říkal Ježíš svým učedníkům, že oni jsou jako ovce, ovečky Božího stáda. Ježíš jako dobrý pastýř o ně pečuje a shromažďuje je do stáda, a také do ovčince. Vznikající církev byla takovým ovčincem pro ovce, které poslouchaly a následovaly Ježíše. – A dnes Ježíš mluví o tom, že má ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. O jakých jiných ovcích to tu Ježíš mluví? Je zajímavé, že rovnou neřekne, o jaké jiné ovce jde. Asi myslel na Židy, na ty, kteří v něj prozatím neuvěřili. Ale není to tu napsáno výslovně, protože… Protože situace byla tehdy vypjatá. V tobě, kdy bylo sepsáno Janovo evangelium, z kterého dneska čteme, byla situace mezi křesťany a židy špatná. Židé považovali ty souvěrce, kteří uvěřili v Ježíše, za odpadlíky. Viděli je jako jakousi novou sektu, která má svého vlastního Mesiáše. Zatímco obráceně křesťané vnímali zbytek židů jako nedověrce, malověrné, kteří mají klapky na očích. Vždyť Ježíš přišel přece pro všechny. – A v reálu to vypadalo tak, že židé byli v té době ještě stále většinovým, etablovaným náboženstvím. A proto vylučovali křesťany ze synagóg, a udávali je náboženským soudům i světským úřadům. Určitě se dnes až podivíme, že se toto dělo: vždyť křesťané i židé věřili ve stejného Boha, Hospodina. A přitom, takové nepřátelství mezi nimi. – Ti prozíravější z křesťanů, a určitě i z židů, se nad tím ovšem už tehdy trápili. Například apoštol Pavel, sám křesťan původem ze židů, to prožíval velmi bolestně, když píše křesťanům do Říma (Ř 10,1): „Bratři, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy.“ A na konci své úvahy k takové naději skutečně dospívá, a řekne (11,26): „Nakonec bude spasen celý Izrael.“

Možná teď už rozumíme, proč Ježíš podle dnešního evangelia neříká svým učedníkům rovnou, že židé jsou těmi jinými ovcemi, na které myslí. Vždyť učedníci asi právě zažívali od židů velké nepřátelství. A co si o tom měli myslet? O jakém jednom stádě tady Ježíš mluví? Vždyť není jedno, jestli někdo věří nebo nevěří v Krista! Tito učedníci se snaží najít u Ježíše a ve víře v něj svůj pokoj. Oni jsou rádi, že u něho našli svůj ovčinec. A židé, kteří v Ježíše neuvěřili, jim nutně museli připadat jako ovce, které bloudí. – Teď ovšem zbystřeme: jaká slova jsme to právě řekli? „Ovce, které bloudí“. Neslyšíme v tom něco? Nepřipomíná nám to něco? Vždyť Ježíš vyprávěl jedno ze svých podobenství o ovci, která zbloudila (L 15,1-7). To ovšem říkal ještě do jiné situace, to bylo o mnoho let dříve. To ještě nebyla žádná církev. Ježíš byl ještě nerozlišitelný od jiných židovských učitelů, rabínů. A začínali za ním přicházet první sympatizanti. Mezi nimi přicházeli i mnozí hříšníci a celníci, aby ho slyšeli. A jiným židovským učitelům, farizeům a zákoníkům, se to nelíbí. S takovými hříšníky se přátelí! A Ježíš jim vypráví, že takoví hříšníci jsou jako zbloudilé ovce, a dobrý pastýř že za nimi vychází, aby je vyhledal a zachránil. - To tehdy musel Ježíš svůj přístup obhajovat před věřícími židy. Od té doby se však situace změnila. A když říká Ježíš ta slova, která jsme četli dnes, už je skupina jeho vyznavačů konsolidovaná, už je tu církev. A už ji připadá, že ona dovede posuzovat ty druhé, ty bloudící, posuzovat židy. Vždyť jsou to naší nepřátelé. Vždyť selhávají v tom podstatném, chybí jim víra v Ježíše. Ale Ježíš se snaží i jejich výhled rozevřít, a vlastně podobnými slovy, jako jsou ta v podobenství o ztracené ovci. Proto říká učedníkům: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

Odpusťte mi ten nezvykle dlouhý historický úvod. Byl myslím potřebný pro to, abychom si uvědomili, jak mají různé skupiny lidí tendenci se uzavírat, a pak zevnitř posuzovat ty, kdo jsou venku. Často mají ti, kdo patří k nějaké skupině, i vážné a podstatné důvody, proč se vymezovat vůči ostatním. Vždyť jsou to naší nepřátelé, vždyť jsou to nevěřící, vždyť jsou to hříšníci apod. – Taková vymezování často nebývá správné, to tušíme. A Ježíšova vize, ta v dnešním evangeliu, by nám mohla připadat přitažlivá zvlášť v dnešní době. Vždyť by to bylo pěkné, kdybychom my, lidé, tvořili jednotu, jedno stádo. Vždyť zvláště v naší době se zdá, že žijeme ve světě extrémně roztříštěném. S druhými lidmi nás méně věci spojuje. Tolik je věr, nebo lidé žijí jen individualisticky, jen sami pro sebe. A i těch církviček co do počtu přibývá, a dochází k dalšímu štěpení, než že by se spíše slučovaly. A když tu dnes Ježíš říká: i ty jiné ovce uslyší můj hlas, zdá se nám nepochybné, že jeho hlas je v dnešním světě slyšet ne více, ale spíše stále méně. – Co s tím? Co s tím máme dělat my? Ježíš řekne: i ty ostatní musím přivést. A v tom „musím“ je jakási naléhavost. Že se to tak musí stát. Máme tedy pořádat nějaké kampaně? Jak lidi přivádět ke Kristu? Přemlouvat je a nutit? Ježíš řekne: „musím je přivést“, ale co udělá on sám? On sám sebe vydá. Obětuje se pro svět. Proto si myslím, že takto máme i my pracovat pro jednotu světa. Sloužit, kde je potřeba, obětovat se pro své bližní. – A ještě jedno podobné místo toto pochopení potvrzuje. Poučit se můžeme z Ježíšova podobenství o hostině (L 14,15-24). To podobenství vypráví, že jakýsi pán pečlivě připravil velkou hostinu, ale ti, pro které byla hostina připravena, nakonec nechtěli přijít. Ti, kdo patřili do houfu původně pozvaných, měli každý své starosti. A tu pán hostiny říká služebníkům: jděte na ulice a na pole, a pozvěte jiné hosty. Doslova i tady čteme tady slova o nutnosti, nucení: „přinuťte je, ať přijdou“. A služebníci jdou, a zvou ty, kdo pozvání nečekali. Je v tom naléhavost, ale je to naléhavé pozvání, žádné násilí. Tak i my nemusíme ke Kristu nikoho nutit, máme prostě zvát.

A poslední poznámka: my jsme dnes Kristovo stádo. Stádečko těch, kdo slyší jeho hlas. My křesťané, církev. Snažíme se ho následovat, jako to dělali jeho první učedníci. Posloucháme jeho slova, a snažíme se podle nich žít. Ale je psáno, a Ježíš to předpovídá, že (Mt 26,31): „když budou pastýře bít, ovce stáda se rozprchnou.“ A ta předpověď neplatila jen pro první učedníky. Co udělá s naším stádem dnes utrpení a bolest, ohrožení? Dovedeme je snášet společně, ve věrnosti Kristu? Dovedeme se potěšovat navzájem? Být semknutí? Co v nás vyvolává zvěst kříže? Přimknutí ke Kristu, nebo touhu prchnout, a kříží se vyhnout? Myslím, že z perspektivy kříže nejsme tak samozřejmě těmi, kdo mají ke Kristu nejblíže. Při myšlence na utrpení nejsme ani my jeho stádo, ale spíše osamělé ovce, které se třesou a obávají každá ve svém osamocení. – A my si dnes, na konci velikonočního období, ještě jednou připomeňme, že k učedníkům jako vystrašeným ovcím přišel Ježíš vzkříšený. A udělal tři věci. Řekl jim: „Pokoj vám.“ Potom jim dal Ducha svatého. A potom je vyslal jako své svědky. On měl moc je proměnit, z vyplašených ovcí udělal jedno stádo, které poslouchá jeho hlas. A první věcí, kterou oni udělali, bylo to, že mezi sebe pozvali nevěřícího Tomáše, aby se k nim přidal. - Tak přichází Ježíš i dnes k nám. S přáním pokoje, s darem a zmocněním Ducha, a s posláním. A my máme vyjít, zvěstovat, zvát do společenství. Žít v naději, jejíž naplnění není v našich silách, ale kterou nám zaslíbil Ježíš, ten Vzkříšený. Že nakonec bude jedno stádo, jeden pastýř.

Spoj nás v jedno, Pane,
spoj nás v jedno poutem, které nemůže být zlámáno.
Spoj nás v jedno láskou svou.