J 10,14n (Vlk ovce trhá a rozhání…) Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
Ž 1,6; Ex 33,12-17; 1K 13,8-12
Přátelé v Kristu,
v dnešním evangeliu nás Ježíš učí především, co je pravé a plné poznání. Ježíš nás dnes učí, že někoho druhého, jiného člověka poznám opravdu až tehdy, když ho poznám do hloubky, když s ním žiju. Že ho dobře znám, to mohu říct až tedy, když poznám, jak myslí, jaká jsou jeho přání, jaké jsou jeho slabiny. – Vzpomněl jsem si tady na známou píseň Vladimíra Vysockého, v které zpívá, jak poznáme, jaký je náš kamarád: „vezmi ho do hor, a spolu šplhejte na vrcholky, tam se ukáže, jaký je přítel. Když si bude pořád jen stěžovat, pokud to vzdá, když nastanou první potíže, takový člověk za přátelství nestojí. Když však zatne zuby, třeba se i vzteká, ale šlape dál, toho se drž, on by tě nenechal.“ – Ježíš dnes říká, že on zná nás, a že zná Boha Otce. A obojí poznání je myšleno právě jako ono pravé a plné poznání. „Znám své ovce“, řekne zaprvé, a znamená to, že zná naší povahu, naší podstatu, i hloubky naší duše. Jistě zná především naše slabosti, naše hříchy. Vidíme to životně v příbězích evangelia, jak se před Ježíšem rozbalovala povaha jeho učedníků, a především jejich malověrnost, zbabělost, sklon ke zradě. Ježíš postupně poznával i jejich slabosti, nebo je vytušil už tehdy, když si je zvolil, vždyť i toho Jidáše si vybral vědomě. A přece Ježíš své učedníky nepřestane mít rád, dokonce ani tehdy, když ho všichni opustí. A po svém zmrtvýchvstání se k nim zase vrací, a opět je nazývá přáteli. A to snad známe i z lidských vztahů: kdo má toho druhého rád, přijímá ho se vším všudy, i s jeho slabostmi, i s jeho selháním. – Kolik lidí stačíme takto opravdově poznat za svůj život? Pět, deset? Pokud se nám to podaří, budeme postupně poznávat také to, jak jsme my lidé ve svých slabostech podobní. A jak nás má Pán Bůh přesto rád. Mě i s mými hříchy, a proto i toho druhého s jeho hříchy. Tak Ježíš poznal naší podstatu, obecnou lidskou povahu. Jedna epištola (Žd 4,15) řekne, že má soucit s našimi slabostmi; „vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my“. – A potom Ježíš, zadruhé, řekne: „Znám svého Otce“. A to znamená, že zná i Boží podstatu, že zná hlubiny Božích záměrů, a podle těch se řídí. Proto jedná s láskou a v lásce. Protože takový je nejvlastnější Boží úmysl s lidmi, jak o něm Bible mluví od samého počátku.
Náš druhý dnešní odstavec bude uvažováním nad rolemi, které se v Ježíšových slovech vyskytují. Je tu řeč o ovcích, je tu zmínka o jejich pastýři. Pastýř je dobrý, protože své ovce chrání. Už z minulých kázání víme, že ovce jsou ohrožovány vlkem, a je to ohrožení veliké, tak veliké, že jim jde o život. Ale nakonec jsou pastýřem uchráněny. Zato on, když je brání, sám o život přijde. Ježíš dnes řekne: Já jsem dobrý pastýř, i svůj život dávám za ovce. – O těchto rolích tedy Ježíš mluví, a my snadno pochopíme, že jeho řeč je obrazná. Také není obtížné porozumět, co jednotlivé role znamenají. Ovce, to jsme my, my lidské stádo. Vlk, který nás ohrožuje, to je zlo ve světě, které je nebezpečím pro náš život. Takhle je to ve světě rozehráno, že musíme čelit různým ohrožením, a že jsme vůči zlu často bezbranní jako ovce vůči vlkovi. A teď Ježíš dopoví, že jeho Otec, totiž Bůh, ho poslal na svět, aby byl naším dobrým pastýřem. Aby nás před zlem chránil. Aby byl i život ochoten pro nás položit. – A tady mě zase jednou napadla zajímavá otázka. Ve světě jsou ovce ohrožovány vlkem. My lidé jsme ohrožovaní zlem. A Bůh je nad tím vším jako nad svým stvořením. Je Bůh strůjcem toho všeho? On stvořil ovečky, stvořil nás lidi. Ale je Stvořitelem také vlka? To se nám může zdát jako otázka teoretická. Ale i my se přece ptáme: odkud je ve světě zlo? Je dílem Božím? Stvořil je také Bůh? Bible říká „ano“. Na začátku Bible had pokušitel je přece „nejzchytralejší z polní zvěře“ (Gn 3,1), kterou Hospodin učinil. A vrcholná starozákonní výpověď (Iz 14,12-15) k tomuto tématu říká, že Lucifer byl původně Božím služebníkem, tak Bohem vyvýšený, až z toho zpychl, a ve své pýše spadl do temnoty. A tak se domýšlím: možná vlk představuje jeden pól stvoření, a ovce druhý pól. Vlk je ztělesněním pýchy, ztělesněním touhy vládnout nad druhými, touhy „být jako Bůh“. Zatímco ovce je ztělesněním pokory, poslušnosti vůči Bohu. Ta polarita platí i pro naše životy. Můžeme být jako vlci, pyšní na svou sílu a moc, a ohrožením pro druhé lidi. Nebo jsme jako ovce, poslušně naslouchající hlasu, který nás chce vést po dobrých cestách života. - Ježíš je na svět poslán jako dobrý pastýř, mezi ovce a vlky, ale jeho příklon na stranu ovcí je tak veliký, že on sám je jinde nazván Božím beránkem. Jak to skončilo, víme. Dobrý pastýř byl vlkem roztrhán na místě beránka. Ježíš byl ukřižován. - Ale víme naštěstí také, jak ta polarita mezi tvory, a taky polarita v našem nitru skončí jednou, nakonec, jaká naděje je v Božím plánu. Prorok Izajáš (11,6) předpověděl, že nakonec „vlk s beránkem budou pobývat“ spolu, ve vzájemném pokoji.
A ve třetím odstavci, závěrečném, se ještě zamysleme, co uprostřed všeho toho můžeme a máme dělat my. Ježíš to tady říká, a říká to s takovou samozřejmostí, že by nás to mělo až omráčit. On řekl: „Já znám své ovce, jako ony znají mne.“ On nás zná, zná nás až do hloubi duše, o tom jsme mluvili na začátku. Ale známe snad my jej? Známe ho takovým poznáním, o kterém tady mluvil? Poznáním hlubokým, které je až sjednocením? K tomu je potřebné, abychom s Ježíšem pobývali. Abychom četli evangelia, abychom nad nimi vytrvale přemýšleli, nad Ježíšovými slovy a činy. Abychom se modlili. Jak jinak bychom ho mohli skutečně poznat, pochopit jeho povahu, která je tak nepodobná té naší běžné lidské? Když je plný lásky ke svým přátelům, ale i ke všem lidem, s kterými se potká? Když se za všechny přimlouvá? My o něm dokonce vyznáváme, že on za nás dal svůj život. Ale máme to prožité? Pokud ano, pak se i my napojujeme na ten odvěký Boží záměr, který má Bůh s lidmi. Pak se naše poznání Boží lásky musí stát i činem. Činem, kdy i já lidi tak obětavě miluji, jako to dělal Ježíš.
Pane Bože, prosíme, ať je pro nás radostí každý náš krok,
kdy se s tebou nemíjíme,
ale přibližujeme se k prameni tvé lásky
Žádné komentáře:
Okomentovat