Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila

Mt 9,20-22 A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se Ježíšova šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva.

Ž 123,2-4; Nu 15,37-41; Ř 2,1-8

Přátelé v Kristu,

moderní čtení tohoto příběhu je velmi silné. Za Ježíšem přišla jakási žena trpící krvotokem, nemocná už 12 let. Kdo z nás si vůbec dovede představit tak dlouho trvající trápení? Ale ano, někteří takoví nemocní jsou i mezi námi. A ta žena z dnešního příběhu měla už 12 let nepřetržitě krvácení zevnitř těla, z rodidel. Jde tedy o nemoc zvlášť ošklivou. A také odpudivou, přiznejme si to. A odpornou byla tím spíše pro Židy, kteří viděli vůbec všechny věci související s krví jako podezřelé a nečisté. Ale Ježíš se tu naštěstí zachová úžasně. On se dovede nad všechny předsudky a odpudivost povznést, pro něho je důležitá ta žena, a Ježíš má velkou citlivost pro její nouzi. On se nad ní slituje, chce a dovede pomoci tam, kde nikdo z lidí pomoci nedovedl. - A ještě další věci vedle uzdravení nemoci dovede Ježíš svým výborným přístupem vyřešit. Zdá se, že ta žena měla víru jakousi magickou. Říkala si, že stačí k Ježíši přistoupit i zezadu, a že stačí, když se dotkne třásně jeho šatu. Že i takto bude mít kontakt s dobrou silou, která z Ježíše vychází. Dokonce by pro ni bylo lépe, kdyby si ji Ježíš ani nevšiml, říkala si, kdyby na ni a tím ani na její problém svou pozorností neupozorňoval. Ta žena nechce být ve středu lidské pozornosti, má obavu, založenou na dlouholetých špatných zkušenostech. Ale Ježíš dovede i to její magické pojetí víry a i ten strach z lidí vyléčit. On dovede napravit pověrečné spoléhání na svaté předměty a na sílu, která působí i neosobně, on dovede všechno toto obrátit ve víru, která je osobní, která se sdílí tváří v tvář, o které se svědčí od člověka k člověku. A tak se Ježíš k té ženě obrací, svým pohledem a svým oslovením ji vylupuje ze zástupu, a mluví k ní. Ona osobně je pro něj teď důležitá. Ji uzdravuje, ji teď adresně dává kus své Boží moci. "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." - Jak moderně tohle vysvětlení vypadá. Ta žena měla být i pro Ježíše nečistá. Pokud on chtěl být učitelem židů a pokud navíc viděl do nitra člověka a poznal, co je ta žena zač, měl by teď i vědět, že podle židovského zákona ho dotek krvácející ženy znečisťuje. Ale Ježíš jakoby se dovedl povznést nad znění Zákona. Milosrdenství u něj vítězí nad přísností Starého zákona. Ta konkrétní živá žena je pro něj důležitější než mrtvá litera Písma. A Ježíš tu pak stojí jako člověk veskrze moderní. Můžeme si ho i vnitřním zrakem představit: Ježíš, s jasnou tváří a pohledem pozorným pro každou lidskou nouzi. A ten obraz může být ještě prokreslenější: víme totiž, jak byl Ježíš oblečen. Měl židovský šat s třásněmi na lemu. Tak je to totiž v evangeliu doslova – že se ta žena dotkla třásní jeho šatu. A ty třásně, to je docela pěkná ozdoba – anebo ne? 

 

Anebo ne. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, pro Ježíše jsou přikázání Zákona velmi důležitá. Dá se to zjistit z pečlivějšího čtení. Vždyť si připomeňme, že tyto kapitoly evangelia popisují Ježíšovu cestu z hory, na které přednesl své dlouhé horské kázání. A v tom horském kázání přece řekl také, že z židovského zákona nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka, že to dřív pominou nebe a země (Mt 5,18). A ty třásně, které Ježíš nosil, to nebyla jen ozdoba, to byl starý židovský náboženský zvyk. My už ze starozákonního čtení víme, o jaké třásně šlo. Těch třásní kolem lemu šatu bylo tolik, kolik bylo v židovském zákoně jednotlivých přikázání. A zdůvodnění tohoto zvyku pak jde přímo proti modernímu chápání dnešního příběhu: „Ať máš ty třásně stále před očima. Aby sis při pohledu na ně připomínal všechna Hospodinova přikázání a plnil je. Aby ses neřídil vlastním srdcem a vlastníma očima.“ (Nu 15,38) A tak musíme tu svou moderní představu poopravit. To, co si Ježíše získalo, nebyla tvář té ženy. To, co jej oslovilo, nebyla ani její konkrétní a veliká nouze. Nic z tohoto viditelného a hmatatelného nemělo v jeho srdci přednost před věrností Božím přikázáním, která měl mít stále v srdci.

A to nás taky upozorňuje na jednu naši slepou cestičku. My dnes vymýšlíme mnoho pomoci potřebným. Kolik jen je dnes různých charitativních projektů. A všechny se potřebují dostat do naší pozornosti. Lidé vymýšlejí různá lidská řešení pro různé situace lidské nouze. Biblické přikázání: „miluj bližního svého,“ je dnes rozpracováváno do mnoha světských podob. A taky nám křesťanům pak připadá, že toto je to nejvyšší, oč může člověk usilovat: láska mezi lidmi, pomoc druhému, solidarita. Přesto musíme vědět: když Izraelec pohlížel na někoho potřebného, svého bližního, ještě blíže než nouze toho potřebného měly být jeho zraku třásně na vlastním oděvu. A ty třásně mu říkaly: „Pamatuj nejprve na Hospodina a na jeho přikázání.“ Drž se Božích přikázání, a podle nich promýšlej úkoly, které ve světě máš. Nehledej jen řešení lidská. A nemysli si, že Boží přikázání už neplatí, nebo v této situaci neplatí, když se na tebe zrovna tlačí nouze druhých lidí, když toto hýbá tvým srdcem a ty si myslíš, že si s ní musíš poradit. Pamatuj, že přikázání o lásce k bližnímu není nejvyšší. Ano, je obsaženo v přikázání lásky, v tom nejvyšším přikázání, o kterém Ježíš řekl, že je shrnutím a měřítkem všech dalších přikázání. V tomto dvojpřikázání lásky však tvoří přece jen jeho druhou polovinu. Nejdříve je tam přece napsáno: „Miluj Boha svého.“ Přikázání lásky k Bohu má přednost před přikázáním lásky k bližnímu. Zní to divně, a dokonce by se to lidskému rozumu mohlo zdát nesprávné. Copak můžeme dát přednost neurčitému a neviditelnému Bohu před konkrétní nouzí bližního?

Přesto je to v Bibli tak, a i my dnes musíme vědět, že Ježíš myslí na Boha především. Myšlenka na Boha a jeho přikázání je mu bližší než myšlenka na onu ženu. A jaký smysl má toto zdůraznění pro výklad našeho dnešního textu? Ještě než se odvážíme opravdově milovat svého bližního, říká nám přikázání lásky k Bohu, co je naší motivací k lásce mezilidské. Že kvůli lásce k Bohu máme milovat svého bližního. Protože Bůh miluje lidi, máme je i my milovat. Bez takové víry je všechno naše snažení jen stínem toho, k čemu jsme byli stvořeni. Miluj bližního svého, protože Bůh nejprve miloval tebe. On tebe nejprve miluje, uzdravuje, očišťuje. A kdo poznal Boží lásku, nemůže pak nemilovat svého bližního.

Vyznáváme, Bože, že si ve světě chceme poradit sami, snad po lidsku co nejlépe. Ale vyznáváme to v tuto chvíli jako svou nedostatečnost, svůj hřích.

Věříme, Bože, ve tvou lásku k nám, a ke všem lidem.

Posíleni tvou láskou chceme i my opravdově milovat své bližní. V tuto chvíli odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.

Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene Boží milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.