Sk 2,5-7a.11b-13 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze
všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli,
protože každý z nich slyšel apoštoly mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a
divili se: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích
Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale
jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Iz 25,6-10a hostinu s vyzrálým vínem, víno vyzrálé a přečištěné.
Přátelé v Kristu,
apoštolové byli až do této chvíle jaksi nemastní neslaní. Potkali sice
Vzkříšeného Krista, ale s nimi samotnými Velikonoce prozatím moc neudělaly.
Dvanáct apoštolů se zdržuje se v Jeruzalémě, čas tráví jen spolu,
v úzkém kruhu příznivců. Řeší především věci organizační, kdo zaujme místo
uprázdněné po Jidášovi a podobně. Už o vzkříšení všechno vědí, ale mluví o tom
jenom spolu. - Až pak se to stalo, při židovských svátcích Letnic. Byli
naplnění Duchem svatým. A od té chvíle prostě museli mluvit, museli o Ježíši
svědčit druhým lidem. Byli naplněni Duchem svatým, a ten protrhl jakousi hráz
v jejich srdcích a zábranu v jejich ústech. Ano, představuji si to
tak, že se v jejich srdci doposud převaloval jen duch lidský, jen jejich
vlastní přemýšlení, jejich vlastní úmysly. Už věděli o vzkříšení, ale aby se
z toho poznání stala hybná síla jejich života, na to lidský duch nestačil.
Musel být doplněn Duchem svatým, aby byla nitra apoštolů zcela naplněna a aby navíc
duch přetekl i navenek. „Čím srdce přetéká, to ústa mluví“, tak to řekl Ježíš
na jednom místě evangelia.
A co na to jejich posluchači?
Nacházíme tady mnoho slov velkého překvapení. Ti, kdo je slyšeli, byli ohromeni.
A divili se. Žasli a byli v rozpacích. Tak tohle vůbec nečekali. Na tohle
nebyli vůbec připraveni. To byl pro ně šok. Byli to všechno zbožní Židé,
doufali v Hospodina. Jistě z Písem mnohokrát slyšeli o mocných
skutcích Božích, jako i my známe mnohé příběhy o zázracích. Aby však o nich někdy
slyšeli vyprávět tak mocně jako teď, aby se i samotné vyprávění dělo způsobem
zázračným, to byla tedy teprve síla! Byli
ohromeni a divili se: „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých
skutcích Božích!“ – Všichni se divili, v tom byli posluchači jednotní.
Lišili se však v důsledcích, které z toho pro sebe vyvodili. Byli
tady jedni, kteří byli v rozpacích a říkali jeden druhému: „Co to má
znamenat?“ A byli tady druzí, kteří byli s názorem rychle hotovi. Říkali
s posměškem: „Jsou opilí.“
Nejdříve chci říci, že se těm
zbožným židům nedivím, že byli nedůvěřiví nebo dokonce ironičtí. Že se dívali
na to dění s velikou nedůvěrou. Doteď o apoštolech nikdo pořádně nevěděl,
a najednou tady cosi za bílého dne vykřikují. Copak je to normální, aby někdo
mluvil veřejně a nahlas o Bohu? Už tehdy věřící lidé podobně skeptičtí a
střízliví jako my. Mluvení o Bohu přece patří na vyhrazená místa, nejlépe do
kostela. Víra v Boha je přece záležitostí velmi intimní, kterou mám
v nitru a mluvím o ní nanejvýš s lidmi blízkými, které znám. – A když
naopak někdo mluví o Bohu hlasitě a veřejně a ani se neohlíží na to, kdo ho
vlastně poslouchá, připadá nám to podobně podezřelé jako těm tehdejším židům.
Asi si mysleli: Kolik jsme už jen takových skupinových orgií viděli. A pokud za
tím není alkohol – vždyť také náboženstvím se lze opít, omámit. Ti židé už
tenkrát mnoho staletí před Marxem věděli, že náboženství může být opium
lidstva.
Milí přátelé,
myslím, že především ten postoj rychlého odsudku by pro nás měl být zakázaný.
Vždyť když se mluví o velikých skutcích Božích, bude to znít vždycky divně.
Když někdo hlasitě a spontánně mluví o tom, co zažil s Bohem, můžeme vždy
rychle a asi i oprávněně říct, že vypadá jako opilý. Takto se ovšem nic nového
duchovního nedovíme, nenecháme se ničím překvapit, žádné svědectví se nám
nedostane pod kůži. - Možná máme my evangelíci svou víru střízlivou a možná si
na tom dokonce zakládáme. Uchovejme si však aspoň to, co dnes nacházíme u té
druhé skupiny posluchačů. Totiž tři věci. Zaprvé: schopnost žasnout. Vždyť
pokud se dějí veliké skutky Boží, budí u lidí úžas. K víře patří úžas nad
tím, jak mocný je Bůh. Zadruhé: podržme si schopnost být vůbec někdy na
rozpacích. I to může být pro nás dobré. Ještě přece nejsme ve víře sebejistí,
ještě neznáme všechno, nevyznáme se ve všem. Nechme se Bohem znejistit a
zpochybnit. Třeba mají být ty věci, které vidíme ve víře druhých lidí jako
divné, pro nás něčím důležité. A za třetí: a to by mělo být i střízlivé
evangelické víře vlastní, že se nad cizími věcmi zamýšlíme: co to má znamenat?
Chce mi to něco říct, na něco důležitého upozornit? Otázky a přemýšlení, prostě
otevřenost by měla i ke střízlivé víře patřit.
A potom zbývá v dnešním vyprávění
ještě jedna poslední pozice, pozice apoštolů samotných. A tady se nebojme
nechat svou představivost rozlít do šíře. Jako ani ten působící Duch svatý
neznal žádné hranice. Apoštolové v tuto chvíli vypadají, jako by byli
opilí. Protože jsou naplněni duchem, a mluví to, čeho je plné jejich srdce. Je to Boží láska, která v tuto chvíli naplňuje jejich srdce. Duch
svatý jako Boží láska. Proto je srdce věřících naplněno v extázi a
pozvedáno k Bohu. Žalmista vyznal (23,5): „Kalich mi až po okraj plníš.“ A
nevěsta ve starozákonní Písni písní (2,5; 5,8) říkala: „Jsem opilá láskou.“
Vyznání vin
Pane Bože,
vyznáváme to jako svou
slabost a omezenost, pokud nepoznáváme tvé mocné působení mezi lidmi.
Přesto věříme, že v lidských srdcích působíš svou láskou.
Chceme být v tuto chvíli i my
laskaví, odpouštíme těm, kdo se
proti nám provinili.
Slovo milosti
Pokropím vás čistou vodou a
budete očištěni;
očistím vás ode všech vašich
nečistot a ode všech vašich hnusných model.
A dám vám nové srdce a do nitra
vám vložím nového ducha.
Odstraním z vašeho těla srdce
kamenné a dám vám srdce z masa.
Vložím vám do nitra svého ducha;
učiním, že se budete řídit mými
nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36)
Žádné komentáře:
Okomentovat