Zlý duch byl vyhnán a němý mluvil

Mt 9,32-34 Když od Ježíše odcházeli dva uzdravení slepci, přivedli k němu němého člověka, posedlého zlým duchem. A zlý duch byl vyhnán a němý mluvil. Zástupy v údivu říkaly: „Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno.“ Ale farizeové říkali: „Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“

Ž 19; Iz 35,5-10; Jk 3,2-13

Přátelé v Kristu,

s lidmi němými to máme myslím tak jako s mnoha jinak postiženými. My, co němí nejsme, se ani neumíme vcítit do jejich situace. A tak nejdříve přemýšlejme, jaké dobro je v tom, že můžeme mluvit. Jaký smysl to pro nás má. Co by nám scházelo, kdybychom byli němí. - Někdy si s druhými lidmi jen tak povídáme, a sbližuje nás to navzájem. Občas chceme svými slovy druhého člověka k něčemu přemluvit, nebo před něčím varovat, prostě chceme, aby naše slovo ovlivnila jednání toho druhého. A někdy mají slova prostě informovat, něco sdělit, předáváme si poznání. Slova jsou pro nás lidi na mnoho způsobů důležitá. - Ten němý v našem dnešním příběhu musel mlčet. Byl to zájem zlého ducha, který ho posedl. Proč měl ten zlý duch takový zájem? Co zlého tomu člověku způsobil?

Pro pochopení se můžeme ještě vrátit k našemu minulému příběhu. Povídali jsme si, jak Ježíš uzdravil dva slepé. A i tady jsme viděli, jak jsou v příbězích evangelia různé a mnohé způsoby mluvení, a jak je těžké, když člověk nemluví. Ti slepí, když se s Ježíšem potkali, ho nemohli vidět, ale mohli na něj aspoň volat, křičet, a také to dělali. Říká se, že ani slepota není tak těžkým postižením jako němota, protože nebere člověku možnost komunikovat s normálními lidmi. A ti slepí na Ježíše hlasitě volali a prosili, aby se nad nimi smiloval. U Ježíše jim to pomohlo. I když běžně se už možná pomoci ani nedovolávali. Normální lidi kolem nich už je přeslýchali a nedbali na ně. Poznali jsme to na tom, že se tady ti dva pohybovali bez cizí pomoci. Pak je Ježíš uzdravil a říkal jim, aby o tom druhým lidem nepovídali, aby byli v této věci jako němí. Oni však Ježíše rozhlašovali po celé krajině. Zase měli hned potřebu se s druhými lidmi sdílet, o své radosti.

A možná právě svědectví těchto uzdravených slyšeli také lidé, kteří teď k Ježíši přivádějí tohoto dalšího postiženého, tentokrát němého. Asi jim bylo líto, že je němý, že s nimi nemůže mluvit. Ten němý je obklopen lidským smilováním a asi i milováním. Dovídáme se, že bude potřeba, aby Ježíš vyhnal zlého ducha, který tu němotu způsobil. Podaří se, a si konečně řekněme, o jaký užitek teď bude ten zlý duch obrán, okraden. Ten užitek je nejprve soukromý. Příbuzní si toho uzdraveného mohou zase odvést domů a určitě byli rádi, že spolu mohli mluvit. - V jiných ohledech ovšem nebyly důsledky toho uzdravení nijak zářné. Ne každé mluvení je dobré a užitečné. Sice se i o tomto uzdravení uzdraveného mezi lidmi hodně mluvilo, všimněme si však, jaké to mluvení bylo.

  

Nejprve o něm mluvily zástupy, které to uzdravení viděly a uzdraveného slyšely. Lidé v údivu říkali: „Něco takového se ještě v Božím lidu nikdy nestalo. Veliké věci se staly před našimi zraky.“ Byli plni úžasu, ale jaký to pro ně mělo význam? Změnilo to ty posluchače? Asi moc ne. Byl to údiv, který zase brzy pomine, zevnitř je nepomění. Lepší by bylo, kdyby ti lidé méně mluvili a více poslouchali, co Ježíš mluví a přemýšleli o tom. Kdyby nemluvili tak zbrkle a přemýšleli, co jejich vlastní slova znamenají. Vždyť kolikrát už k Izraelci byli posláni různí velcí Boží mužové, kteří mocně kázali a konali zázračné činy. Způsobovali údiv a pozdvižení myslí. Ale pro zástupy to bylo jen okamžité pozdvižení. Pokud se někdo někdy obrátil k Bohu, byla to vždy jen věc jednotlivců, těch, kdo třeba méně mluvili, ale o to více přemýšleli. Ti, kdo se dovedli ztišit, ti kdo sledovali Ježíše trpělivě. - Už od počátku evangelia je jejich vzorem sama Ježíšova matka, Maria. O ní je v evangeliu opakované napsáno, že ona všechno, co u Ježíše slyšela a viděla, uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o tom.

 A pak jsou v dnešním příběhu ještě jedni mluvící. Farizeové. Oni vidí v Ježíši ohrožení. A když slyší, jak zástupy Ježíše obdivují, bojí se Ježíše ještě více. A tak vymyslí hroznou pomluvu. Ano, taky tenhle účinek mohou slova mít. Že překroutí skutečnost. Že dobro pomluví jako zlé a zlo omluví jako dobré. Ježíš má velkou moc, to nemůže nikdo popřít. Ale tu moc mu prý dal ďábel sám. A Ježíš prý teď ve jménu knížete démonů vyhání démony. - Nebylo by lepší, kdyby ti farizeové mlčeli? A přemýšleli? Kdyby museli mlčet? Jako se to stalo Zachariášovi, otci Jana Křtitele, když nevěřil předpovědi o jeho narození (L 1,20)? Farizeové nechávají promluvit svůj vnitřní strach, a také ten se v člověku často chová jako zlý duch. Strach jim vnuknul tuto lživou myšlenku, kterou si teď mezi sebou předávají. Nebylo by pro ně lepší, kdyby oni teď raději oněměli a mohli promluvit, až poznají o Ježíši pravdu? - Vidíme, jak se nám to v dnešním kázání stále střídá. Někdy je lépe mluvit a někdy lépe mlčet.

 V němém člověku bylo zájmem zlého ducha, aby oněměl, aby přestal mluvit a tak aby byl izolován uprostřed lidského společenství. Aby tak vlastně umřel v jednom aspektu, který je pro člověka velmi důležitý. Stává se to i dnes. Někdy to působení zlého ducha vypadá tak, že je taková němota člověku vnucena, zasáhne jej. Někdy však člověk sám ztratí až chuť a schopnost mluvit. Když zjišťuje, že slova nic neznamenají, že se jimi není možno dorozumět. Že jsou tady mnozí, kteří plácají naprázdno. Ty zástupy i ti farizeové v dnešním příběhu jsou příkladem takového marného až škodlivého mluvení. Zástupy mluví z planého obdivu a jejich slova, silná slova jsou pak stejně k ničemu. A ti farizeové mluví z nevysloveného strachu. A jejich slova, byť chtěla vypadat jako vysoké poznání, dovedla nanejvýš ublížit. - „Slova, slova, slova“, stěžuje si Hamlet. Řeči se mluví a voda teče, říká přísloví. A zlý duch v nás nemůže způsobit nic horšího, než když v nás prohlubuje takovou nedůvěru vůči slovům. Protože tato cesta pak vede k osamocenosti a nakonec k zoufalství. Jistě, Hamlet i ono přísloví o tekoucí vodě mají do určité míry pravdu. A naše každodenní zkušenost to opakovaně potvrzuje. A přesto řešením není, abychom se slov zřekli. Abychom utekli do němoty. Naše zoufalství nad světem by si ten zlý přál asi nejvíc. My slova potřebujeme, schopnost mluvit je naší velkou výsadou. Aby však naše slova skutečně užitečná byla, potřebují se přerodit. Aby byla nová, čerstvá, pravdivá. Abychom je neříkali lehkovážně jako ony zástupy. Abychom z nějakých vnitřních strachů nemuseli lhát a vymýšlet si, jako oni farizeové. O Ducha svatého prosme, ať nám dá ta pravá slova. Ať očistí naše srdce. Ať je také naplní. A pak budeme mluvit tak, jak máme a můžeme. A naším prvním slovem bude chvála Boží.