Mt 7:6 Nedávejte psům, co je
svaté.
Neházejte perly před svině,
nebo je nohama zašlapou, otočí se
a roztrhají vás.
Př 9,7n; 2Pt 2,17-22
Přátelé v Kristu,
Ježíš v dnešních slovech mluví o
nevěřících psech. Ano, používá pro nevěřící lidi opis
hodně neuctivý. Dva opisy – protože dále mluví o těch, kdo
žijí jako prasata. Nemají žádnou víru, a bohem je jim jen
jejich břicho. Je to řeč velmi tvrdá: Nedávejte psům, co je
svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou,
otočí se a roztrhají vás.
A
domnívám se, že takové
vyjadřování musí znít
stále nezvykle i nám. Vždyť
tady se vlastně říká, že pokud my sami jsme věřící, pokud je
nám víra něčím svatým a vzácným, že ji
nemáme dávat nevěřícím lidem všanc. Že ti
druzí víru neocení, naopak
se ji snaží znesvětit. Vlastně zní ta slova hodně nemisijně,
dokonce
protimisijně. A vyznívají pak úplně protichůdně vůči tomu,
jak tady při bohoslužbách
mluvíme nejčastěji – že
totiž máme lidem o své víře svědčit, že se ji máme snažit
předávat těm, kdo jsou kolem nás. Takto to v kostele slýcháváme
většinou. K tomu jsme kazateli někdy až tlačeni. A tak
se to pak snažíme i dělat, ale
v realitě často zakoušíme, že to nejde. Vidíme, jak nevěřící
nedovedou pochopit hodnoty, které pro nás samotné jsou vzácné.
Jak jimi někdy i pohrdají. Nechápou, proč by Bible měla mít
vyšší hodnotu než jiné knihy. Proč by se některé věci neměly
dělat jen proto, že jsou v Bibli zakázány. Vždyť
o všem se přece dá diskutovat. Jakápak
svatá slova? K čemu je
modlitba, vždyť to si jen tak drmolíte něco v sobě, nebo směrem
k nebesům, která jsou hluchá. Čím by bohoslužby měly být
zvláštní, to se prostě jen rádi scházíte, stejně jako jiné
spolky, a posloucháte slova dávno zastaralá. Tak
dokážou nevěřící psi všechno rozcupovat, všechno
snížit. Nedovedou rozlišit
svaté a nesvaté. Proto Ježíš říká: Nedávejte psům,
co je svaté.
A někteří nevěřící lidé dokonce mají onu agresivitu vepřů, o které Ježíš mluví dále. Provokuje je, když před ně dáte něco, co je čisté a zářivé a vzácné. Probudíte v nich zlobu a hněv, protože oni vědí, že takoví nikdy nebudou, že oni zůstanou ve špíně. Jen v ní se budou rochnit. A proto chtějí i to čisté do špíny zašlapat, aby se to smísilo s jejich bahnem. A pak už nic čisté a zářivé není, opravdu, všechno se zdá stejně šedivé, všechno je stejná břečka. Ale ani toto takovým vepřům nestačí. Ještě se otočí a chtějí zničit i vás, vy je provokujete, pokud stojíte nad nimi a máte v rukou perly. Chtějí i vás pošpinit a zničit. - Neodpovídá snad toto naším zkušenostem? Ano, dnešní oddíl nám může ulevit. Osvětluje nám, proč druzí lidé nejsou schopni přijmout, co je pro nás vzácné. A proč jim to často nemáme ani dávat a nabízet, aby to svou hodnotu neztratilo.
A někteří nevěřící lidé dokonce mají onu agresivitu vepřů, o které Ježíš mluví dále. Provokuje je, když před ně dáte něco, co je čisté a zářivé a vzácné. Probudíte v nich zlobu a hněv, protože oni vědí, že takoví nikdy nebudou, že oni zůstanou ve špíně. Jen v ní se budou rochnit. A proto chtějí i to čisté do špíny zašlapat, aby se to smísilo s jejich bahnem. A pak už nic čisté a zářivé není, opravdu, všechno se zdá stejně šedivé, všechno je stejná břečka. Ale ani toto takovým vepřům nestačí. Ještě se otočí a chtějí zničit i vás, vy je provokujete, pokud stojíte nad nimi a máte v rukou perly. Chtějí i vás pošpinit a zničit. - Neodpovídá snad toto naším zkušenostem? Ano, dnešní oddíl nám může ulevit. Osvětluje nám, proč druzí lidé nejsou schopni přijmout, co je pro nás vzácné. A proč jim to často nemáme ani dávat a nabízet, aby to svou hodnotu neztratilo.
ALE –
ptejme se v druhém kroku:
jsou ty svaté věci skutečně vzácné pro nás? Je nám vůbec
něco svaté? To znamená: jiné než světské, Boží? Víme, že
jsou tady nějaké hodnoty, které se ve světě nemají pošlapat?
Které jsou nad hodnotami světa? Když Ježíš říkal drsná
slova, která dnes čteme, mluvil k židům. A pro
ně jsme i my byli
pohanskými psy. Těmi, kdo jedí prasata a sami jako prasata žijí, nesvatě, bezbožně.
A není vůbec samozřejmé, pokud se chceme vidět, že žijeme výše
než prasata. Proto se sami
sebe náročně ptejme: víme o svatosti, která se vymyká z měřítek
světa, kterou nemůže svět vůbec ocenit? Někdo se snaží o
svatost, o to, aby patřil především Bohu, aby byl poslušný a
věrný. Snaží se žít
podle božího slova, pravidelně se modlí a čte z Bible. A
víme o perlách zářivé krásy – například některé oddíly
Bible mohou takto zazářit. Chtějí
být světlem a krásou našich životů. Ceníme
si jich jako perel? Nebo
nám jejich krása bledne, v našich očích a myslích, zvyklých
jen na špínu a šeď?
Mohlo
by se stát, že si budeme
muset při těchto otázkách
připustit, že nám už nic
svaté není. Svět a
náboženství a lidé a kultura a hodnoty pro nás tvoří jakousi beztvarou
šeď, z níž nic výrazně nevyniká. O všem tom se ostatně píši
knihy a točí filmy, kde je všechno toto postaveno do jedné řady
a srovnáno. Kdo by se třeba ještě dnes odvážil tvrdit, že je
křesťanství výjimečné? Dovíme se třeba i v naší době o mimořádném
člověku, který by mohl být výrazným
svědkem víry, ale my se už
těšíme, až se i na něj najdou nějaké věci, které jeho
velikost sníží a jeho svatost pošpiní. Myšlení psů a vepřů
se snadno zadírá i do našich myslí. Ostatně biologové řeknou,
že z 90 procent jsme i my lidé jako zvířata – genovou výbavou
a vzorci chování.
A
teď přijde někdo – jako Ježíš přišel a přichází – kdo
nám přese všechno bude
mluvit o svatosti a kdo nám bude chtít dát perly. Duchovní perly.
A bude v tom vytrvalý, dokud
v lidech nerozdmýchá silné emoce, silnou reakci. Ta reakce ovšem může
být dvojího druhu. - Ježíš
sám říká, že ty, kdo
jsou jako vepři,
to rozčílí a budou chtít takového člověka roztrhat. Možná
tím předpověděl své utrpení, kdy ho sami židé chtěli ponížit
a poplivat a zbičovat do krve a vysmívali se mu a vydali ho na
kříž. - Je tu však ještě
druhá možnost, druhá silná emoce. Žárlivost. Překvapuje vás
to slovo? Je dobře biblické,
poslouchejte. Když apoštol
Pavel přemýšlí (Ř 11),
proč většina židů odmítla Ježíše, trápí se nad tím. Ale
doufá, že aspoň žárlivost na pohany, kteří si přivlastnili jasnou perlu Ježíšova vzkříšení, přivede i židy zpět k Bohu. Tedy žárlivost. A takto to
může být i pro nás. Když
uvidíme nějakou opravdovou svatost a čistotu, nějakou duchovní
nádheru a krásu, když uvidíme, jak některý
člověk má boží lásku a
duchovní dary, můžeme
na něj žárlit. Nebudeme chtít perlu zašlapat, ale budeme po ni
toužit. A také - kdybychom
my sami dovedli v
nevěřících bližních probouzet žárlivou touhu, po
víře, po životě s Bohem, vždyť
to by také byl způsob misie. A
vzorem pro tuto emoci není žádné zvíře, jen Bůh sám. Ve
Starém zákoně je mnohokrát napsáno, že on je Bohem, který nás
žárlivě miluje – takto po nás touží. A v Novém zákoně
například: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás
vložil´?
Žádné komentáře:
Okomentovat