On vás bude křtít Duchem svatým

Mk 1,4-11 Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Přátelé v Kristu,

náš dnešní příběh je nejdříve o velké pokoře. Co znamená pokora podle tohoto vyprávění? Když člověk nelpí na tom, co je zač, když si nezakládá na svém postavení. A proto pak může být dnešní příběh také příběhem o moci Ducha svatého, kdy Boží moc staví člověka na nohy, dává mu vědomí smyslu života a poslání. 

Proto postupně, a nejprve o pokoře. – Jan Křtitel je pokorný. Musel to být velký prorok, a také velmi populární. Působivý – svým kázáním uvedl do pohybu celé Judsko. Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu. A přesto Jan zároveň řekne, že on není Mesiášem, kterého lid očekává. Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Muselo to být pro lidi silné svědectví, když Jan sám sebe dovedl takto snížit. Svědčí to o skutečné velikosti osobnosti, když vlivný člověk dovede být zároveň pokorný. – A možná právě proto dovedl vést k pokoře i druhé. Lidé vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Pod Janovým vlivem všichni konali pokání, zpovídali se ze svých hříchů. Rozumíme my dnes ještě vůbec, oč tady jde? Jaké místo má pokání v naší zbožnosti? Ano, máme společné vyznání hříchu při bohoslužbách, nejčastěji před večeří Páně. Ale je to důraz, který formuje celý náš život víry? Nebo jsme už i my křesťané tak povrchní jako lid necírkevní, když mluví, pokud ještě mluví o hříchu? Když si běžní lidé myslí, že hřích je něco, čemu se člověk vyhne, když si dává pozor. A když někdy zhřeší, není to přece tak hrozné, to se stane každému. A tak dále… Bylo by dobré, kdybychom si nad dnešním evangeliem, při představě těch zástupů, které se táhly za Janem, kdybychom si připomněli, že hřích je všeobecnou nemocí srdce. A že to bibličtí lidé vesměs a dobře věděli. Hřích je zkaženost, z které si sami nepomůžeme – proto se ti lidé kolem Jana nechávali jeho křtem křtít. Vyjadřovali tak naději, že mohou být očištěni, nějakou mocí zvenku očištěni. Že jim Bůh může odpustit. Oni znali moc pokání i moc odpuštění. – A mezi těmi lidmi, kteří za Janem přicházejí, je i Ježíš pokorný. Ano, mezi těmi lidmi - protože Ježíš mezi nimi vůbec nevyčnívá. Pokorně se řadí do zástupu kajícníků. Jan zřejmě vůbec nepoznal, že toto je ten Mesiáš, kterého on předpověděl. Ježíše pokřtil, protože na Ježíši jeho velikost nebyla vidět. Jinak by se Jan asi vzpíral, vždyť řekl, že Mesiáši není hoden ani zavázat obuv - natož se nad něj stavět s vodou křtu. Ale Ježíš se nechal Janem pokřtít, nepoznán ve svém mesiášství. Byl roven Bohu, řekne pak epištola Filipským, ale na své rovnosti nelpěl, stal se jedním z lidí. 

A pokračujme dále. Právě proto, že jsou v dnešním příběhu všichni pokorní, je na nich dobře vidět i moc Ducha svatého, v které jediné stojí. Především tedy u Ježíše. Když vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval také hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Ježíš jde v moci Boží, pod otevřenými nebesy, je Bohem ke své službě vyvolený. Vždyť jinak by vůbec nemohl obstát v tom, co ho čeká. – Byly stejně tak zde při Jordánu naplněny Duchem svatým i zástupy, které se tady shromáždily ke křtu? Ti lidé vyznávali své hříchy a my jsme si řekli, jak je už tohle nesamozřejmé. Už tohle často člověk nedokáže sám, poznat svou slabost. Už tohle musí být duchovní puzení. A přesto vědomí vlastní hříšnosti někdy nedostačuje. Dovádí člověka k neklidu, někdy až k zoufalství. Byla by to však cesta slepá, kdyby takový člověk nezakusil zároveň Boží pomoc, která ho z bídy vytahuje. Proto také Jan Křtitel lidem říká, že mají čekat Mesiáše, který je bude křtít Duchem svatým. A náš křesťanský křest, kterým jsme asi všichni byli pokřtěni, je skutečně takto plnější než křest vodou. Má i svou druhou část, kdy křtící vzkládá nad křtěného ruce a žehná mu. Zaslibuje mu dar Ducha - do všeho, co bude křesťan v dalším životě dělat, čím bude žít. Že má dále žít ne z běžných lidských sil, ale z moci Boží. A tak nezapomínejme, že je to i s námi takto: nestačí, pokud víme o svém hříchu. Bylo by to málo a mohlo by to dokonce být i zničující, pokud bychom tím více nevěděli o Boží milosti a moci Božího odpuštění a zmocnění. – A nakonec tu máme postavu Jana Křtitele. Měl už i on Ducha svatého? On byl předchůdcem Ježíšovým. Byl však zároveň i tím, kdo Ježíše následuje, byl tedy i on už křesťanem? Jan Křtitel byl postava velká, a na takové je pak dobře vidět i všeobecná lidská rozporuplnost. Čteme dále v Janových příbězích, že on odhadl Ježíšovo Mesiášství, ale zároveň si jím nebyl jistý. Ježíš byl prostě jiný, než si on Mesiáše představoval. Už v dnešním příběhu jsme viděli, že čekal Mesiáše, na kterém bude jeho velikost vidět. Ale že byl Ježíš potvrzený Božím hlasem z nebe, to slyšel jen Ježíš sám. Janovi v jeho přemýšlení, v jeho cestě víry teď ještě ulehčeno nebylo. Určitě jsme v podobném dilematu i my, když se máme spolehnout na Ježíše trpícího a ukřižovaného. A navíc si Jan Křtitel představoval Boží moc jako moc trestající. Jako přísný Boží soud. Proto se sám snažil žít asketickým životem, aby ukázal, že obstát před přicházejícím soudem není snadné. Jak mnoho lidí i dnes si je schopno představit Boha jako přísného soudce – a když Boží soud nad hříšníky – nad těmi „druhými“ - často zjevný není, jak bychom my mohli v Boží moc uvěřit? I toto je dilema, které od Jana přetrvalo dodnes. – Přemýšlení nad Janem Křtitelem je důležitým rozcestníkem. Už v evangeliu se také Ježíš lidí ptal: „Odkud měl vlastně Jan Křtitel svoji moc? Od Boha nebo od lidí?“ Zdá se, že také podle Ježíše je to důležitá otázka. A je snadné plácnout, že Jan byl Boží člověk, pokud Jana nebudeme brát vážně. V jeho pokoře i v jeho pochybnostech nad Ježíšem. Jan Křtitel je pod vedením Ducha tam, kde ukazuje a vede druhé k Ježíši. A když se i my rozhodneme pro takovou cestu víry, je naše osobní křesťanství až tam, kdy i my sami nad sebou uslyšíme slova o Boží lásce: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“