Syn člověka musí po třech dnech vstát

Mk 8,31-33 A začal Ježíš své učedníky učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Přátelé v Kristu,
v dnešním příběhu se Petr a Ježíš navzájem kárají. Zajímavé. Nejdříve Petr kárá Ježíše, že mluví o těžkých věcech, které ho mají potkat. A kárá ho decentně, v ústraní, svého Mistra. Potom následně však kárá Ježíš Petra za to, že ho pokáral. A Ježíš to dělá otevřeně, před ostatními učedníky, na plná ústa. Co si o tom myslíme? Na kterou stranu se přidáme my? Kdo z nich si své pokárání zasloužil?

Neříkejme ukvapeně, že Petr si ho zasloužil. Protože i my běžně jsme spíše jako Petr, na straně Petrově. Představme si tu situaci: Ježíš tady právě mluvil o utrpení, které ho čeká. A Petr ho kárá: „O takových věcech se nemluví.“ Jako bychom slyšeli sami sebe na Petrově místě. Takto se to přece říkává: „o těžkých věcech je přece lepší nemluvit, a ani na ně nemyslet. Sice v každém životě nějaké přijdou, ale je lepší na ně nemyslet předem. Když přijdou, tak přijdou, ale proč se jich obávat předem? A třeba nepřijdou, třeba se nám vyhnou.“ Myslím, že přibližně takovým způsobem přemýšlel učedník Petr, a proto Ježíše pokáral. Asi mu Ježíš připadal jako škarohlíd. Proč přemýšlet a mluvit o těžkých věcech? Čemu to pomůže? Jako by Ježíš ty těžké věci do svého života přivolával. Jakoby si neuměl užívat toho, že je doposud ještě Ježíš s učedníky docela v klidu, že si užívají přízeň davů, že ti prozíravější z lidí okolo už vyznávají Ježíše jako velkého proroka, jako Eliáše a tak dále.

Ježíš mluví o neštěstích, která přicházejí do jeho života. Která přicházejí nutně, on říká: to všechno se musí stát. I my možná máme pocit, jakoby náš život sebou nutně přinášel některé těžkosti. Nemoci, bolest, nepochopení od druhých lidí. Ježíšova řeč nyní má však ještě hlubší rovinu, než jsou neštěstí, která přicházejí do běžného lidského života. Ježíš mluví o tom, čím bude muset projít Syn člověka. A tady samozřejmě mluví sám o sobě a o svých pašijích. Zároveň však i tady si můžeme domýšlet, že taková příkoří čekají ve světě každého „syna člověka“. Totiž na každého, kdo bude důsledně plnit Boží vůli. Jakoby to byly nějaké přidané těžkosti, přidané k těm, které prožívá běžný, nevěřící člověk. Přidané v té míře, v jaké se rozhodneme být poslušni Pánu Bohu. Svět je totiž Bohu nepřátelský, víře nepřátelský, křesťanům nepřátelský. Taková je pravda, kterou přece všichni nějak a každodenně zažíváme. A to nepřátelství má mnoho podob. Ježíš je tu také postupně jmenuje. Nejprve: Syn člověka musí mnoho trpět. To je začátek, a Ježíš tady myslí na nepochopení ze strany světa, na lidský výsměch a překrucování svých slov. Myslí na to, že bude všemi opuštěn, že je osamělý ve svém spoléhání na Boha. Už toto je těžké trápení. A tohle asi my všichni jako věřící lidé do určité míry známe a zažíváme. Dále Ježíš předpovídá: Syn člověka musí být zavržen od starších, velekněží a zákoníků. To znamená: autority světa posoudí, že Ježíš nemá pravdu, není v právu. Jsou tady přece v každé době takoví, kdo určují, co je pravda, o co máme my obyčejní lidé usilovat, čemu věřit. A tehdy u Ježíše odsoudili mocní tohoto světa jeho životní způsob, jeho víru a nároky. Prohlásili, že takto to není správně, že takto nelze žít. A potom: Syn člověka musí být zabit, předpoví Ježíš. Mocní tohoto světa mě zabíjí. Ještě toto je v jejich moci. Takhle udělají definitivní tečku za mým životem. Ještě takto mohou stvrdit, že život Syna člověka byl marný, beznadějný. Mocní mě odsoudí a zabijí, a obyčejní lidé se proti tomu nepostaví, naopak, mnozí budou s mým odsouzením souhlasit.

Různé jsou podoby zla ve světě. Mnohá jsou utrpení, kterými prochází každý člověk. A lidé upřímně věřící jako by těch trápení na sebe přivolávali ještě více. Nebo nás Bůh více zkouší, aby se naše víra protříbila a osvědčila. Když se snažíme upřímně žít a zvěstovat svou víru, jistě zakusíme mnohé z toho, co tady Ježíš popisuje. Zažijeme výsměch a nepochopení od druhých, běžných lidí. Můžeme se také vidět jako souzeni těmi, kdo v tomto světě mají moc a rozhodují, co je správné. Pavel pěkně ten odsudek nazve: věrní křesťané vypadají v očích světa jako „blázni pro Krista.“ A nakonec – jsou i dnes ve světě místa, kdy lidé pro věrnost víře umírají. - To všechno jsou formy zla, které jakoby do života věrného křesťana přicházely nutně, zákonitě: Syn člověka musí mnoho trpět. - Potom je však ještě jedna podoba zla, kterou k tomu všemu přidáváme my křesťané sami. Dokonce jakoby v dobré víře jednáme špatně. A právě to je popsáno v dnešním příběhu. Je to znázorněno v postoji Petrově. Petr kárá Ježíše, ať o tom všem zlém nemluví. Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho pro jeho řeči kárat. Ještě také toto mezi námi ten Zlý chce vyvolat. Abychom jeho působení skrývali. Abychom před ním sami uhýbali: ve svých činech i ve svých myšlenkách. A tak my všichni někdy k těm všem zlům, která jsou a která do života přicházejí, přidáváme ještě toto: přáli bychom si žít v blažené nevědomosti. Nechceme si těžkosti, patřící k životu, a ještě více k životu víry, připustit. Vytěsňujeme je ze svého myšlení. A uhýbáme před nimi. Nejenom, že ten zlý působí v našich životech. On to chce ještě skrýt. Aby to jakoby nebylo. Abychom o zlých věcech nemluvili, nepřemýšleli. A už vůbec ne nahlas a společně. Možná by si přál, abychom se děsili každý sám, kdesi ve skrytu duše. A sami v sobě abychom si hledali způsoby, jak se zlému vyhnout, hledali si omluvy a výmluvy, proč nejít cestou věrnosti a spravedlnosti.

Zde při bohoslužbách však nemusíme o zlých věcech mlčet. Ježíš o nic mluvil otevřeně, to je v dnešním evangeliu zdůrazněno. Řecké slovo pro takovou otevřenost je „parrésia“, a znamená také „svobodu slova“ a „radostnou důvěru“. Takto tedy o těžkých věcech můžeme mluvit i my: otevřeně a s radostnou důvěrou. Tedy přesně opačně, než si přeje ten Zlý. On by byl nejraději, kdybychom byli stísnění v sobě a zoufalí. O těžkých věcech abychom mlčeli a tak se tvářili, že nejsou. Ale my nemusíme tomu Zlému pomáhat jeho dílo skrývat, nemusíme zlé věci v našich životech a ve světě přehlížet. Když se nenecháme tím Zlým zastrašit, odradit, zastavit, možná se budeme umět lépe navzájem povzbuzovat k cestě víry. A taky a hlavně: nezarazíme se při prvních slovech z toho, co Ježíš předpovídá. Budeme se umět podívat až k tomu, čím končí: Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A na to se umějme orientovat, na to se umějme spolehnout. Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A jestliže on, pak i ti, kdo se jím nechají vést.

Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král.