Znamení Syna člověka na nebi

Mt 24,29n  Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.

Da 7,13-14; Zj 1,7-8

Přátelé v Kristu,

v dnešním textu se mluví o posledních dnech světa, a mluví se o nich jako o dnech soužení. Mnoho je těch předpovědí soužení, které se musí naplnit. A nedivím se, že mnoha vnímavým a citlivých lidem ve všech dobách připadalo, že právě teď jejich doba je nejtěžší, že právě teď to musejí být ona utrpení, o kterých mluvil Ježíš, že svět už nemůže jít dále.

            Ale přece jen, po všech utrpeních, která budou viděna na zemi, to dění pokračuje, pokračuje na nebi. „Slunce se zatmí a měsíc ztratí svou tvář.“ Slunce a měsíc, ta dvě nebeská světla, která patří k našemu světu a která skoro každý den vidíme, ta byla ustanovena při stvoření světa jako služebníci k měření času. Aby se podle světla slunce střídal den a noc, aby měsíc svými fázemi odměřoval týdny a svým cyklem určoval délku měsíce. Teď se však slunce zatmí a měsíc se zatmí. Den nebude k rozeznání od noci. Skončí naděje pro ty, kdo zažívali něco v životě jako temnotu a těšili se na nové svítání. A skončí úleva pro ty, kdo museli nést tíži a namáhavost dne a dní, a těšili se na klid noci. Nyní je čas nabourán, vše je v trvajícím šeru. Den jako noc, není to den ani noc. Určitě jste už někdy zažili dočasné zatmění slunce, kdy celý svět ustrne v divné nejistotě. Tak takové to prý bude nakonec, a trvale. A hvězdy začnou padat. Celý řád kosmu je otřesen.

Nedivím se ani těm, kdo chtějí najít ve světovém dění nějaký řád. A nacházejí. Dokonce řeknou, že se věci dějí stále stejně, stále se opakují. A vidí odraz takového řádu třeba v kruhovém pohybu hvězd a planet – například astrologové. Všechno se v cyklech stále vrací. Nic nového pod sluncem, říkali na všechno už staří Římané, nic nového pod sluncem nemůže nastat. Anebo možná znáte, co říkal Imanuel Kant: „Dvě věci mě naplňují velkým údivem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Jiní by řekli: „na nebi je pevný řad, ale v lidských srdcích velký nepořádek.“ Ale i ten nepořádek je pořád stejný. Lidské chyby a pády se také opakují zdá se s železnou pravidelností.

            Teď však, v ten den, který Ježíš předpovídá, v poslední den, kdy je všechno potemnělé, kdy už slunce a měsíc neodměřují čas, cykly stále stejné, tehdy se místo nich ukáže na nebi znamení Syna člověka. Objeví se znamení Ježíše ukřižovaného. Ano, tím znamením je kříž. A toto bude ještě jeden hrozný pohled k tomu všemu, co se doposud dělo na zemi. Pohled na kříž, na Ježíše křižovaného. Není to nic pěkného, znovu hledět na ukřižování. A lidé začnou bědovat, lomit rukama, kvílet. Z té hrůzy pohledu. Vždyť toto znamení je hrozné samo o sobě, a teď navíc visí na nebi a hrozí lidi zavalit, spadnout na ně z nebe.

           

Milí přátelé, máme zase po roce advent. Říkáme, že čekáme druhý příchod Ježíše Krista. Ale myslíme si vůbec, že se svět může proměnit? Že ve světě může nastat něco úplně jiného a nového? Anebo jsme spíše přesvědčeni, že ve světě zůstává vše stále při starém, že se sotva může stát něco nového? Že řády světa a kosmu jsou neměnné? Vysmíváme se možná astrologům, ale nejsme jim podobni v tom, že se i my řídíme podle obvyklých schémat světa? Nic nového pod sluncem, říkáme skepticky ke všem snahám změnit svět. Vždyť člověk je pořád takový stejný.

            Nový zákon však poví, že řád světa pomíjí, a pomine. A ony vesmírné řády, které se zdály vše neměnně ovládat, jako jakýsi obrovský hodinový stroj, ty se otřesou. - A co je tedy to, co přijde jako nové? Co se to ukáže na plátně ztemnělého starého řádu? Znamení Syna člověka. Bude potemnělé nebe, a na něm znamení Syna člověka. Věřícím lidem však začne právě takto svítat nová naděje. A my snad už tušíme proč. Ze dvou důvodů.

            Zaprvé: Protože víme, že křesťanský kříž ukazuje ke vzkříšení. Kříž je znamení samo o sobě temné a je také připomínkou naší viny. Vždyť i my sami jsme vinni na Ježíšově ukřižování – Ježíše ve svých životech zapíráme stejně jako jeho tehdejší učedníci a jako bychom ho znovu vydávali na kříž.  Podobně neseme vinu i na mnohém utrpení v dnešním světě. A přece víme, že Ježíš byl vzkříšen, že tím posledním na zemi pro něj nebyl kříž, nýbrž otevřený hrob. Vzkříšením Ježíše Bůh vytvořil puklinu v řádech světa. Jen a jedině vzkříšení Ježíše ukazuje, že běh soukolí zákonitostí světa není neměnný.

            A zadruhé: protože ten kříž, který bude jednou na nebi jako pečeť nad světem, má být už dnes pečetí srdce křesťana. My se přece každodenně snažíme nést svůj kříž. To znamení, které bude platit nad světem, přece už dnes platí v našem srdci. Ježíš říká (L 9,23n): „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ Co je myšleno tím každodenním křížem? Kříž je to, co mi už dnes kříží cestu, tu kterou umíněně a někdy zaslepeně sleduji. Každý z nás v každou chvíli něco takového máme. Přemýšlejme u sebe, co je pro nás takovým křížem, který máme přijmout. Kříž je všechno to, co křižuje mojí člověčinu. Podvolím se? Nechám se vykolejit ze svého spoléhání na lidský rozum a vlastní síly? Vezmu ten svůj životní kříž na sebe? Nesení kříže je i v našich životech jediným způsobem, jak nežít jen podle řádů světa.  Jak nepodléhat schématům, v kterých se náš život pohybuje. Schématům zdánlivě pořád stejným, které však jednou pominou. I když se dnes jeví jako vševládnoucí. Zdají se věčně opakující. Jak jinak bychom se mohli vymotat a zachránit z bludných kruhů našich slabostí a hříchů? Jen tak, že se už dnes učíme nést svůj životní kříž. Pak jednou nám bude ten kříž nebeský ne hrozbou, ale pravdou a nadějí.