Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Přišli jsme se mu poklonit

Mt 2,1n: Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit."

Přátelé v Kristu,
mudrci od východu se po dlouhé cestě dotrmáceli do Jeruzaléma, a zde se ptají po nově narozeném židovském králi. Stojí před Herodem, který je aktuálním, současným a poměrně mocným králem Židů. Stojí před ním, a ptají se ho, jestli neví, kde se narodil král nový. Asi se ti mudrci ptali bezelstně, a mysleli si, že se ptají na místě, kde by to měli nejspíše vědět – v hlavním městě a v královském paláci. Herodes tu otázku slyší, a asi nejdříve nevěří svým uším: právě narozený král Židů! Vždyť on sám je král, a ještě při síle! To musí být nějaká provokace, pomysli si nejspíše Herodes. A brzy mu dojde, že to není provokace ze strany tady těchto mudrců, kteří stojí před ním, ale provokace ze strany Hospodina. To Bůh mu zasáhl do života. Boží moc se postavila do cesty jeho moci. Boží moc proti moci lidské. A jak se zachová Herodes? Padne na kolena a vyzná svou slabost a neschopnost? Kdepak. Bude kolem sebe kopat, co to jen půjde. Nejdříve ze všeho nechá povraždit novorozence v Betlémě. Tohle je v jeho moci, nechat pozabíjet děti, které dostaly svůj život od Boha. - Všelijak se můžeme Bohu vzpírat. Jak to děláme my, když nám nějaká moc zasáhne do života? Když nám zkříží plány? A když i my můžeme mít podezření, že to Bůh nás chce o něčem poučit? Necháme se? Pokoříme se? Anebo se rveme, aby všechno bylo dál po našem, podle naší vůle, protože jinak si to představit nedovedeme? Zdá se, že taková je obecná zákonitost světa, že se každý rve o to své, o svůj život a své postavení, o svou slávu.

Vedle toho jsou ovšem občas chvíle, kdy si uvědomíme, že není pouze řád světa, a že ten dokonce není ani nejmocnější, i když se zdá v našich životech všudypřítomný. Jednou z takových chvil je, když stojíme pod hvězdnou oblohou. „Hvězdné nebe nade mnou“, říká jeden velký filosof, „to mě naplňuje vždy novým úžasem a úctou.“ Proč o tom mluvím právě teď? Protože hvězdné nebe hraje velkou roli i v našem dnešním příběhu. Přesněji: uprostřed spousty hvězd hvězda jedna, zvláštní, která pohnula naše mudrce, aby se vydali cestou k židovské zemi a ptali se zde po nově narozeném králi. „Viděli jsme na východě jeho hvězdu.“ Ta slova říkají, že svět nahoře nějak souvisí s naším světem dole. A ten nově narozený král má svou hvězdu. Život tohoto zdánlivě bezbranného dítěte, které mudrci nakonec najdou v betlémské stáji, život Ježíše má zakotvení v nebesích. A hvězda je zde symbolem Boží ochrany. Podobným symbolem, jako když později sám Ježíš řekne (Mt 18,10), že i lidé napohled bezbranní mají své ochranné anděly, kteří jsou v blízkosti Boží a přimlouvají se za ně. Strážný anděl je podobný symbol jako je vánoční hvězda. Symbol Boží péče, která patří každému člověku, i tomu nejslabšímu, i tomu, kdo je opuštěný. Možná aspoň zmínka o hvězdě měla Heroda trknout. Ale netrkla, on byl zřejmě jako všichni pyšní lidé zaslepený tím, že jeho vlastní sláva se „dotýká hvězd“.

A tak půjdou mudrci od Heroda dále. Čeká je cesta z hlavního města Jeruzaléma do malého Betléma. I tam je povede hvězda. Půjdou, aby se poklonili malému Ježíši v jeslích. Ano, všimněme si toho. Dlouhá je cesta, kterou našlapou jejich nohy. Odněkud z východních zemí přišli do Judska. Ale dlouhá je taky cesta, kterou urazí jejich oči, jejich pohled. Nechali se vést hvězdou a tak dlouho pozorovali nebe, pohlíželi vzhůru, ale ten jejich pohled skončí skloněním. Mudrci, kteří byli zvyklí zvedat svou hlavu k nebesům, pokleknou a skloní se před Ježíšem. Pohlíželi hodně nahoru, ale nakonec se dovedou dívat i hodně dolů. – A co my? My jsme asi většinou lidé spíše středního pohledu. Nejvíce nás zajímá, co máme rovnou před očima. Asi nepohlížíme moc nahoru, to víme, že to není pro nás, myslet si moc, moc zvedat hlavu – v různých významech této fráze. Ale nepohlížíme ani moc dolů. Sotva dovedeme vyčíst něco důležitého z ubohosti světa, ze svědectví o lidské bídě. Sotva dovedeme čerpat duchovní inspiraci z toho, když narazíme na lidskou slabost. – A přece chci teď o Vánocích zdůraznit právě tuto spodní část pohledu. Důležitost sklonění. Důležitost pokory. Můžeme se i u těch pohanských mudrců učit. Jejich sklonění je zároveň vyznáním, že pozemská moudrost nestačí. A v tom asi byla jejich moudrost největší, že se dovedli sklonit, že přiznali, že jejich vlastní lidská moudrost je omezená. - A potom si u nich máme všimnout toho, že oni skutečně rozpoznávají krále v malém Ježíši, a nedají se zmást bídou situace, stájí a chudými lidmi okolo jeslí. Opět se od těch mudrců můžeme učit vnímavosti srdce, vnímavosti víry. Vnímavosti k tomu, co ani nejde běžně vidět, co je skryto pod povrchem věcí a pod nánosem banalit. Pod složitými okolnostmi.

A moje poslední poznámka. Ještě jednou se podívejme, co je řečeno o cestě těch mudrců. Přišli od Východu – poklonit se Ježíši. Není to zvláštní? Dnes se toho, co přichází z Východu, na náboženské rovině spíše bojíme, nebo to považujeme za nepříjemnou konkurenci. Ovšem byli bychom rádi, kdyby to bylo i dnes tak, jak to čteme v dnešním evangeliu. Kdyby se různí mudrci od Východu přišli Ježíši poklonit, moudří muslimové a buddhisté a hinduisté a další. – Není to naivní představa? Věřím, že možné by to bylo. Ale až tehdy, až to dokážeme my sami. My, co si říkáme křesťané. Až ze srdce vyznáme, že Ježíš je náš Král, a skloníme se před ním. Upřímně a pokorně. Předpovídá to taky jeden biblický hymnus (Fp 2,10-11), že na konci času se před jménem Ježíšovým skloní každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - i ta naše kolena, i kolena pohanů a lidí nevěřících - a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus jest Pán.

Skláníme se před tebou, Ježíši Kriste, a zároveň vyznáváme, že nedovedeme být dost a správně pokorní.
Věříme, Pane, že ty nám i ze slabosti pýchy můžeš a chceš osvobodit.
Jako vděčně přijímáme tvé odpuštění pro sebe, odpouštíme i my v tuto chvíli těm, kdo se svou pýchou provinili vůči nám.