Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Syn člověka musí po třech dnech vstát

Mk 8,31-33 A začal Ježíš své učedníky učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Přátelé v Kristu,
v dnešním příběhu se Petr a Ježíš navzájem kárají. Zajímavé. Nejdříve Petr kárá Ježíše, že mluví o těžkých věcech, které ho mají potkat. A kárá ho decentně, v ústraní, svého Mistra. Potom následně však kárá Ježíš Petra za to, že ho pokáral. A Ježíš to dělá otevřeně, před ostatními učedníky, na plná ústa. Co si o tom myslíme? Na kterou stranu se přidáme my? Kdo z nich si své pokárání zasloužil?

Neříkejme ukvapeně, že Petr si ho zasloužil. Protože i my běžně jsme spíše jako Petr, na straně Petrově. Představme si tu situaci: Ježíš tady právě mluvil o utrpení, které ho čeká. A Petr ho kárá: „O takových věcech se nemluví.“ Jako bychom slyšeli sami sebe na Petrově místě. Takto se to přece říkává: „o těžkých věcech je přece lepší nemluvit, a ani na ně nemyslet. Sice v každém životě nějaké přijdou, ale je lepší na ně nemyslet předem. Když přijdou, tak přijdou, ale proč se jich obávat předem? A třeba nepřijdou, třeba se nám vyhnou.“ Myslím, že přibližně takovým způsobem přemýšlel učedník Petr, a proto Ježíše pokáral. Asi mu Ježíš připadal jako škarohlíd. Proč přemýšlet a mluvit o těžkých věcech? Čemu to pomůže? Jako by Ježíš ty těžké věci do svého života přivolával. Jakoby si neuměl užívat toho, že je doposud ještě Ježíš s učedníky docela v klidu, že si užívají přízeň davů, že ti prozíravější z lidí okolo už vyznávají Ježíše jako velkého proroka, jako Eliáše a tak dále.

Ježíš mluví o neštěstích, která přicházejí do jeho života. Která přicházejí nutně, on říká: to všechno se musí stát. I my možná máme pocit, jakoby náš život sebou nutně přinášel některé těžkosti. Nemoci, bolest, nepochopení od druhých lidí. Ježíšova řeč nyní má však ještě hlubší rovinu, než jsou neštěstí, která přicházejí do běžného lidského života. Ježíš mluví o tom, čím bude muset projít Syn člověka. A tady samozřejmě mluví sám o sobě a o svých pašijích. Zároveň však i tady si můžeme domýšlet, že taková příkoří čekají ve světě každého „syna člověka“. Totiž na každého, kdo bude důsledně plnit Boží vůli. Jakoby to byly nějaké přidané těžkosti, přidané k těm, které prožívá běžný, nevěřící člověk. Přidané v té míře, v jaké se rozhodneme být poslušni Pánu Bohu. Svět je totiž Bohu nepřátelský, víře nepřátelský, křesťanům nepřátelský. Taková je pravda, kterou přece všichni nějak a každodenně zažíváme. A to nepřátelství má mnoho podob. Ježíš je tu také postupně jmenuje. Nejprve: Syn člověka musí mnoho trpět. To je začátek, a Ježíš tady myslí na nepochopení ze strany světa, na lidský výsměch a překrucování svých slov. Myslí na to, že bude všemi opuštěn, že je osamělý ve svém spoléhání na Boha. Už toto je těžké trápení. A tohle asi my všichni jako věřící lidé do určité míry známe a zažíváme. Dále Ježíš předpovídá: Syn člověka musí být zavržen od starších, velekněží a zákoníků. To znamená: autority světa posoudí, že Ježíš nemá pravdu, není v právu. Jsou tady přece v každé době takoví, kdo určují, co je pravda, o co máme my obyčejní lidé usilovat, čemu věřit. A tehdy u Ježíše odsoudili mocní tohoto světa jeho životní způsob, jeho víru a nároky. Prohlásili, že takto to není správně, že takto nelze žít. A potom: Syn člověka musí být zabit, předpoví Ježíš. Mocní tohoto světa mě zabíjí. Ještě toto je v jejich moci. Takhle udělají definitivní tečku za mým životem. Ještě takto mohou stvrdit, že život Syna člověka byl marný, beznadějný. Mocní mě odsoudí a zabijí, a obyčejní lidé se proti tomu nepostaví, naopak, mnozí budou s mým odsouzením souhlasit.

Různé jsou podoby zla ve světě. Mnohá jsou utrpení, kterými prochází každý člověk. A lidé upřímně věřící jako by těch trápení na sebe přivolávali ještě více. Nebo nás Bůh více zkouší, aby se naše víra protříbila a osvědčila. Když se snažíme upřímně žít a zvěstovat svou víru, jistě zakusíme mnohé z toho, co tady Ježíš popisuje. Zažijeme výsměch a nepochopení od druhých, běžných lidí. Můžeme se také vidět jako souzeni těmi, kdo v tomto světě mají moc a rozhodují, co je správné. Pavel pěkně ten odsudek nazve: věrní křesťané vypadají v očích světa jako „blázni pro Krista.“ A nakonec – jsou i dnes ve světě místa, kdy lidé pro věrnost víře umírají. - To všechno jsou formy zla, které jakoby do života věrného křesťana přicházely nutně, zákonitě: Syn člověka musí mnoho trpět. - Potom je však ještě jedna podoba zla, kterou k tomu všemu přidáváme my křesťané sami. Dokonce jakoby v dobré víře jednáme špatně. A právě to je popsáno v dnešním příběhu. Je to znázorněno v postoji Petrově. Petr kárá Ježíše, ať o tom všem zlém nemluví. Petr si vzal Ježíše stranou a začal ho pro jeho řeči kárat. Ještě také toto mezi námi ten Zlý chce vyvolat. Abychom jeho působení skrývali. Abychom před ním sami uhýbali: ve svých činech i ve svých myšlenkách. A tak my všichni někdy k těm všem zlům, která jsou a která do života přicházejí, přidáváme ještě toto: přáli bychom si žít v blažené nevědomosti. Nechceme si těžkosti, patřící k životu, a ještě více k životu víry, připustit. Vytěsňujeme je ze svého myšlení. A uhýbáme před nimi. Nejenom, že ten zlý působí v našich životech. On to chce ještě skrýt. Aby to jakoby nebylo. Abychom o zlých věcech nemluvili, nepřemýšleli. A už vůbec ne nahlas a společně. Možná by si přál, abychom se děsili každý sám, kdesi ve skrytu duše. A sami v sobě abychom si hledali způsoby, jak se zlému vyhnout, hledali si omluvy a výmluvy, proč nejít cestou věrnosti a spravedlnosti.

Zde při bohoslužbách však nemusíme o zlých věcech mlčet. Ježíš o nic mluvil otevřeně, to je v dnešním evangeliu zdůrazněno. Řecké slovo pro takovou otevřenost je „parrésia“, a znamená také „svobodu slova“ a „radostnou důvěru“. Takto tedy o těžkých věcech můžeme mluvit i my: otevřeně a s radostnou důvěrou. Tedy přesně opačně, než si přeje ten Zlý. On by byl nejraději, kdybychom byli stísnění v sobě a zoufalí. O těžkých věcech abychom mlčeli a tak se tvářili, že nejsou. Ale my nemusíme tomu Zlému pomáhat jeho dílo skrývat, nemusíme zlé věci v našich životech a ve světě přehlížet. Když se nenecháme tím Zlým zastrašit, odradit, zastavit, možná se budeme umět lépe navzájem povzbuzovat k cestě víry. A taky a hlavně: nezarazíme se při prvních slovech z toho, co Ježíš předpovídá. Budeme se umět podívat až k tomu, čím končí: Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A na to se umějme orientovat, na to se umějme spolehnout. Syn člověka musí.. po třech dnech vstát.. A jestliže on, pak i ti, kdo se jím nechají vést.

Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal,
smrt již nemá práva, vítěz tys a král.

Zapři sám sebe

Mk 8,34-37 Zavolal k sobě Ježíš zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Rut 1,1-8.14-17; Ga 5,17-24; EZ 636 Z tvé ruky, Pane můj, 196 Co činí Bůh, vše dobré jest

Přátelé v Kristu,
když slyšíme slovo kříž, co nás napadne nejprve? Myslím, že kříž Ježíšův. Tak to asi má většina z nás. Kříž máme spojený s ukřižováním, s tím děním, které se odehrálo na Golgatě. Kříž, to je pro nás především onen jedinečný kříž Ježíše Krista. Jedinečný, který je zmnožen do bezpočtu zobrazení, které dodnes můžeme v naší kultuře vidět. Kříže při krajích cest, kříže jako přívěšky na řetízcích. Ale je to pořád ten jediný symbol: kříž Ježíšův. Symbol, který je nám ovšem zároveň dosti vzdálen. Vždyť je to už celá tisíciletí, co se ona událost stala. A třebaže my o sobě říkáme, že chceme Ježíše následovat, sotva někdo z nás očekává, že by nám někdy hrozilo křižování. Bohu díky, že tomu tak je.

Přesto v dnešním evangeliu Ježíš říká, že ve svém životě máme nést kříž. Ale ani on už to nemyslel doslova, když to svým tehdejším posluchačům říkal. Nemyslel tím to, že by Římané měli připravenou celou zásobárnu dřevěných křížů pro všechny, kdo Ježíše následují. Už Ježíš myslel svá slova obrazně, když říká, že na sebe máme vzít svůj kříž. - A vlastně to tu dnes i nám říká dvěma způsoby. Mluví o dvojím nesení kříže. Řekne: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ To druhé nesení kříže hned odhalíme: vezmi svůj kříž. To je způsob, který se dodnes uchoval v našem způsobu mluvení. Když například řekneme: „mám já s tebou ale kříž.“ Nebo když hodnotíme život nějakého člověka: „nesl trpělivě svůj kříž.“ Kříž je tady výrazem pro životní soužení a utrpení. To je kříž, který nám život a svět často nakládá na naše záda. – Abychom však objevili, že je v dnešním výroku řeč ještě o jednom nesení kříže, musíme ho číst pečlivěji. Ježíš tady říká také: zapři sám sebe. A v onom „zapři sám sebe“ je taky ukryto nesení kříže. Vždyť co to znamená: „zapři sám sebe“? To znamená, že si své plány nechám zkřížit plány Božími. Hledám a poznávám vůli Boží, a pustím ji do svého života, aby překřížila vůli mou, lidskou. My si běžně žijeme po svém, máme své touhy, své hodnoty, pro které chceme žít, své pojetí, co je pro nás dobré, své naděje, své mechanismy, jak se bráníme zklamání, jak se snažíme vyrovnat s těžkostmi. Máme slabší nebo silnější vůli, která se snaží to vše uskutečnit. Máme více či méně životní energie, která nás vším pronese až ke smrti. To jsou naše jistoty. Teď však Ježíš řekne: Zapři sám sebe. Přestaň se spoléhat na to, na co se spoléháš běžně. Dej na chvíli svému myšlení volno, ustup aspoň kousek se svým lidským spoléháním. Nehledej pořád jen vůli svou. Nemysli si, že svůj život naplníš a zachráníš sám. Kdo chce jít za mnou, řekne Ježíš, hledej a připomínej si, co je vůle Boží.

Zapři sám sebe, to znamená „ukřižuj v sobě svou mysl“. Nes jako svůj kříž připomínku, že Boží vůle je často jiná než vůle tvá. Že Bůh pro tebe zamýšlí třeba jiné dobro, než ty prozatím za dobré považuješ. Že to, co považuješ za svůj úspěch, třeba žádný úspěch není. Že jsi pyšný na věci, které žádnou chloubou nejsou. Ale také naopak: že to, co považuješ za své ztroskotání, v Božích očích není neštěstím, ale možná příležitostí k nové životní etapě, k růstu v moudrosti, ke zrání víry. To je kříž, který si máme sami uložit – ve své mysli, ve svém srdci. – A teď: tenhle kříž, který si máme sami uložit, by se mohl zdát lehčí než ten kříž vnější, který na nás ukládá život a svět, ten, který spočívá v hmatatelných a viditelných těžkostech. Ale není lehčí. Není lehčí ukřižovat svou mysl než trpělivě nést životní těžkosti. Skoro by se zdálo, ukřižovat svou mysl je těžší. Vždyť kolem sebe a mezi sebou máme mnohé, kteří své životní kříže tak či tak nesou, statečně a vytrvale, mám k nim velký obdiv. Ale kolik z nás by dovedlo upřímně vyznat, že chceme plnit jen a jen vůli Boží? Kolik z nás by dovedlo říct s Ježíšem onu známou větu z getsemanské záhrady, když se připravoval na své ukřižování: „Ne má vůle, ale tvá vůle se staň, Bože.“ – Proto si myslím, že ono ukřižování vnitřní, v mysli a v srdci, je náročnější a taky vzácnější. Jen málo křesťanů toto rozhodnutí opravdu udělalo. – Ukřižování mysli je navíc základnější než nesení kříže. Má být průpravou, abychom dovedli nést kříž života. Protože taky ono pořadí, které tady Ježíš zmiňuje, je důležité. Zapři sám sebe, a potom vezmi svůj kříž. Běžně, podle lidského rozumu, bychom to asi viděli v obráceném pořadí. Když na tebe v životě dolehnou těžkosti, musíš zatnout zuby a nést. Musíš se zapřít a vydržet. Zatímco Ježíš tady sebezapření úmyslně zmiňuje na prvním místě. Ono je jakousi přípravou na nesení křížů vnějších. Přípravou je důvěra, že Boží vůle pro náš život je dobrá. Důvěra, že Bůh nás v žádném trápení neopouští. A kdo zvládá a důsledně provádí ono křižování vnitřní, potom dovede lépe nést i kříže životní. - A vzpomínám teď s vděčností na křesťany, kteří měli a mají své životy promodlené, kteří jsou ztělesněním pokory a věčnosti. Jsou takoví i mezi námi dnes. Kteří říkají: Bože, od tebe jsme dostali své životy. Chceme ve víře přijímat i všechno, co v nich přichází.

Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž. Křižování a křižování. Srozumitelné to snad je, ale stále tak obtížně přijatelné. A tak se nakonec pokusím dnešní zvěst říci trochu civilněji. V jedné oblíbené písni totiž zpíváme: „Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít.“ A to je vlastně totéž, co říká Ježíš. Za těmi slovy písně je cítit důvěra, že „co činí Bůh, vše dobré jest.“ Důvěra, že platí: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ A v této důvěře pak mohu přijímat vše to, co mě v životě potkává. Přijímám vše, s čím se musím potýkat, když jdu cestou víry, lásky a naděje. Náš rozum by si rád hledal své cestičky, jak se všemu těžkému vyhnout. Výsledkem takového vyhýbání však je nevěra, neláska, beznaděj. Ale právě v takovém rozumování máme sami sebe zapřít, a svůj kříž vzít na sebe.

Děkujeme ti, Pane, za víru, že jsi cestou kříže prošel ke vzkříšení.

Kdo by chtěl zachránit svůj život

Mk 8,35 Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.

Iz 50,4-10; 1K 13,1-3

Přátelé v Kristu,
slova, která jsme právě četli, řekl Ježíš původně svým učedníkům. A právě na dalším osudu učedníků taky můžeme nejlépe vidět, co tato slova znamenají. Připomeňme si proto, jak to s učedníky v evangeliu bylo. A především: jak to s nimi bylo ve chvílích, kdy Ježíš vstupuje na nebezpečnou cestu, když se učedníci rozhodují, zda zůstanou či nezůstanou při něm. Nejdříve všichni učedníci Ježíši slibovali, že ho nikdy neopustí. „I na smrt s tebou půjdeme“, říkali. Pak však byl Ježíš zatčen římskými vojáky a všechno bylo najednou jinak. Všichni jeho učedníci ho opustili. Svůj předchozí slib asi mysleli vážně, a přece v tuto chvíli jaksi nemohli dál. Nedovedli Ježíše následovat. Cosi jim bránilo. Měli strach o svůj život. Na druhou stranu ovšem nemohli svou předchozí zkušenost s Ježíšem jenom tak hodit za hlavu. Nedovedli jen tak říct: byli jsme slabí, abychom mu dovedli být věrni, budeme si raději zase žít jako dřív. Nechtěli se jen tak ztratit v davu obyčejných lidí. Byli vystrašeni, někde ukrytí, to ano, ale spolu. Spojovala je společná zkušenost, to co zažili s Ježíšem, svým Mistrem. To, že Ježíše zradili, jejich životy proměnilo. Jejich sebevědomí bylo najednou pryč. A oni začali přemýšlet, a museli bolestně přemýšlet, o co v životě skutečně jde. Ježíše viděli jít dále, cestou utrpení, ale v důvěře v Boha. Ale k tomu oni sílu neměli. Svůj život zachránili, spokojeni však nebyli. Mohli žít dále, po svém, hrozilo však, že to dále bude život prázdný, marný. A čteme o tom jejich vnitřním zápase v evangeliu i konkrétní příběhy. Jidáš své selhání neunesl, a svůj život si vzal. Také Petr své selhání prožíval žalostně a bolestně, až do hloubi duše a s hořkými slzami. Učedníci ztrátou svého Mistra ztratili také smysl života. Naplnilo se to, co říká Ježíš v dnešním slovu: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Oni ztratili pro co žít. – Do jejich prázdnoty, marnosti a strachu musel přijít znovu Ježíš, Zmrtvýchvstalý. Přichází zpět ke svým učedníkům a dělá z nich apoštoly. Posílá je do světa, aby hlásali evangelium. A oni jdou, jejich životy dostaly nový smysl. Doposud byli učedníci programování strachem o vlastní život. To je program, podle kterého fungujeme také my všichni, po většinu času. A je těžko se z něho vymknout. Říká se, že pud sebezáchovy je snad největší silou našich životů. Jen silná a převratná zkušenost se Zmrtvychvstalým Ježíšem mohla u učedníků způsobit změnu jejich životního programu. Odteď už to nebude program zaměřený na záchranu vlastního života. Obětují se pro Ježíše a evangelium.

Tolik ze života učedníků. Co z toho ale plyne pro nás? Zdálo by se, že v našich životech věci víry nejsou položeny tak ostře. Následování pro nás není otázkou života a smrti. Nemusíme se trápit nad otázkou, jak bychom dovedli dosvědčit svou víru, kdyby nám hrozilo mučení. Kvůli selhání ve víře se většinou nehroutíme. A nechodí nás utěšovat Zmrtvýchvstalý. Jakoby to těžké a bolestné dilema „následovat nebo nenásledovat?“ nebylo v našich životech tak vyostřené. Jako bychom my mohli Ježíše následovat ještě stále jen tak napůl. Nebo slibovat věrnost pouhými slovy, třeba i vážně míněnými, ale neprožitými. Jakoby stačilo, že opakujeme to, co dělali Ježíšovi učedníci před jeho zatčením. – To však nestačí. To ti učedníci bolestně zjistili. A pokud jsme ochotni se do dnešních Ježíšových slov nechat vtáhnout hlouběji, dvě z těch slov nám mohou pomoci. První z těch slov: spasení. Ježíš tady říká: Kdo by chtěl svůj život zachránit. Doslova tam v původním textu je: „Kdo by chtěl svůj život spasit“. Také my bychom rádi svůj život spasili. Co to znamená? Víc než snahu život zachránit. Tím se nemyslí jen to, že se bojíme smrti, že se nám nechce umírat. Že bychom chtěli žít co nejdéle. My navíc máme touhu svůj život „spasit“, a to znamená, že bychom rádi unikli pomíjivosti, rádi bychom dali svému životu nějaký vyšší smysl, rádi bychom se oslavili. Například tím, že hodně v životě dosáhneme, aby tu zůstala po nás památka, nebo že založíme velkou rodinu, která bude dobrá po mnoho generací. Někdo se snaží hodně publikovat, někdo si aspoň koupí velkou hrobku. Různými způsoby se snažíme dát našim životům vyšší smysl, trvalost i po naší smrti. Snažíme se sami sebe spasit. Ježíš však řekne, že všechny tyto způsoby sebespasení jsou marné. Vyčerpávající, a přece beznadějné. Kdo by chtěl spasit svůj život, ten o něj přijde. Utratí ho tím marným úsilím. – A co Ježíš nabízí jako řešení? Abychom svůj život naplnili něčím, co má smysl, pořádný smysl. Kdo přijde o život pro mne a pro evangelium, ten jej zachrání. Ježíš tady volí dost tvrdá slova: máme o svůj život přijít pro něj, svůj život obětovat pro evangelium. Zní to tvrdě, ale nějaké laciné a polovičaté řešení tady nepomůže. Vždyť podle Bible člověk odpadl od Boha a je ve svém hříchu ztracen. Pokud žijeme jen ze svých sil, posouváme se po šikmé plošině k prázdnotě smrti. Jen ten, kdo se na Boha upne, kdo se Bohu vydá, jen ten může být zachráněn.

A ještě na jedno slůvko z dnešního verše se musíme podívat přesněji, na slůvko „duše“. Když jsme dnes četli: kdo by chtěl zachránit svůj život, je tam v řečtině doslova: „kdo by chtěl spasit svoji duši“. V našich Biblích najdete tento doslovný překlad jako poznámku naspod stránky. Tedy o duši je zde řeč. Dokonce řecké slovo pro duši nám bude povědomé, duše se řecky řekne „psyché“. – O záchranu duše tady dnes jde. A to mi připomnělo, jak často se dnes mluví o tom, že duše dnešního člověka je nemocná. Trpí „psychózou“. A pečují o ni „psychologové“ a „psychiatři“. Od kolika jen lidí ve svém okolí jsem to v poslední době slyšel, že takovou pomoc museli vyhledat. A psychoodborníci jim často pomohli a těm lidem se ulevilo. Ale to je jen ulehčení, jen částečná pomoc, jen zakrývání mnohem hlubšího problému. Tou hlavní psychózou, kterou trpíme všichni, je naše odvrácení od Boha. Čím méně je mezi lidmi víry, tím více duševních nemocí. I takový C. G. Jung, možná největší psycholog 20. století, říkal, že příčinou psychózy moderního člověka je jeho odnáboženštění. A tady s Jungem souhlasím i nesouhlasím. Souhlasím s jeho diagnózou, že příčinou našich duševních nemocí je vposledku nedostatek víry. Ale podle Bible nemá Jung pravdu v tom, že by se to týkalo až moderního člověka. Ta diagnóza platí už od počátku světa. A naše duše bude nemocná tak dlouho, dokud nespočine v Bohu.

Ježíši Kriste, vyznáváme, že sami nedovedeme dát naším životům smysl.
chceme znovu zaslechnout tvé povolání a jej se držet.