Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Izákovy příběhy 5

Gn 25,19-26 Izák prosil Hospodina za svou ženu
19 Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka: Abraham zplodil Izáka. 20 Izákovi bylo čtyřicet let, když si vzal za ženu Rebeku, dceru Aramejce Betúela z Rovin aramských, sestru Aramejce Lábana. 21 Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. 22 Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" A šla se dotázat Hospodina. 23 Hospodin jí řekl: "Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu." 24 Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. 25 První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. 26 Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let.

(introit: Ž 22,2-6; evangelium: Mt 27,35-46 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“; epištola: Ř 8,24-28 Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.)
(42 Jako jelen mučen žízní; 366 Zavítej k nám, Duchu svatý; 248 Ježíše se nespustím; 636 Z tvé ruky, Pane můj)


Přátelé v Kristu,
u Izáka a Rebeky se znovu opakuje ta zápletka, kterou už známe z manželství Izákových rodičů. Také toto Izákovo manželství je po dlouhou dobu bezdětné, protože Rebeka je neplodná. Měřeno lidskými možnostmi je cesta dále uzavřená, a jen Bůh ji může otevřít, svým smilováním. A tady čteme, že se Izák za svou ženu modlí. Nepřeslechněme tuto drobnou zmínku, je velmi důležitá. Izák prosil Hospodina za svou ženu. Má to velký význam, když se manžel modlí za svou manželku. Nebo žena za svého muže. Rodiče za děti a děti za své rodiče. Když je rodina propojená modlitebními pouty. Když pro ty druhé nejenom něco děláme, ale když se za ně i modlíme. – Izák prosil za svou ženu, a Hospodin jeho modlitby přijal. Nemodlil se naprázdno, jeho touha byla naplněna. To se tady poví ve dvou větách, které následují hned po sobě. Ale víte, jak dlouho to trvalo ve skutečnosti? Izák se modlil celých 20 let. Z tohoto příběhu to můžeme vyčíst. Bylo mu 40, když si vzal Rebeku za ženu. A bylo mu 60, když se mu narodili synové. Celých 20 let se musel Izák modlit, než se dočkal vyplnění svých modliteb. Někdy nám může připadat, že v Bibli jde všechno ráz na ráz, že jsou zde lidé ve zvláštním kontaktu s Bohem, a on hned plní, co je potřeba, anebo jim zřetelně zjeví, jak to bude jinak. Z dnešního textu však můžeme vytušit, že tomu tak není. Izákova modlitba musela být vytrvalá, a jeho zkouška víry byla velmi zdlouhavá. Dvacet let. Když nám bude někdy připadat, že Bůh neslyší naše modlitby, vzpomeňme si na Izáka. Někdy trvá vyslyšení dlouho, velmi dlouho. Asi tomu tak má být. Někdy trvá, než pochopíme, co je pro nás skutečně dobré. Kdyby Bůh plnil naše modlitby hned a tak, jak my chceme, možná bychom u mnoha věcí brzy poznali, že splnění takových modliteb nebylo v náš prospěch. Někdy trvá naplnění našich modliteb dlouho asi proto, abychom byli připraveni na přijetí Božího naplnění. Vždyť se podívejme na Izáka: dovedeme vyložit, proč u Izáka bylo čekání tak dlouhé. On potřeboval pochopit, že jeho synové jsou jen z Boží milosti, že jsou součástí Božího plánu. Že ne z jeho schopností a plodnosti se děti rodí, ale že je závislý na Božím smilování. Jak dlouho nám lidem trvá, než tohle pochopíme.
U Izáka a Rebeky trvalo vyslyšení jejich modliteb tak dlouho taky proto, že potřebovali být připraveni k nesení takového úkolu. Ano, těžkého úkolu. Potřebovali být připraveni na to, že takové rodičovství může být obtížným povoláním. Jak slyšíme hned dále. - Rebeka otěhotní, jejich veliké přání je splněno. Tím ale není po problémech. Problémy se jen proměnily. Doteď měli problémy s bezdětností, teď nastávají problémy s dětmi. Rebeka je těhotná, a to je na jednu stranu požehnáním, na druhou stranu však problém. Děti se začaly v jejím těle strkat. A tady si můžeme přidat ještě jednu poznámku k chápání modlitby. Izákovy modlitby se naplnily, on poznává, že jejich děti jsou Božím požehnáním, zároveň je však pro něj s Rebekou těžké takové Boží požehnání unést. A tak si ani my nemysleme, že s vyplněním našich modliteb ustanou v našich životech těžkosti, že život s Božím požehnáním je snadný. Není. Když věříme v Boží milost, tak ona bude naše životní břímě ulehčovat, ale neodstraní je.
Když Rebeka zjistila, že se dvojčata v jejím břiše strkají, šla se dotázat Hospodina: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" Rebeka se ptá Boha, proč má tyto těžkosti, toto rizikové těhotenství. Ptá se: „Proč jsem otěhotněla takto, takto problematicky?“ A tady si řekněme, že se Rebeka neptá Boha po příčinách toho, co se s ní děje, ale po účelu, k čemu to povede. Jaký je rozdíl mezi obojím ptaním? Podstatný. - Když se ptáme po příčinách těžkých věcí v našem životě, nějakou odpověď snadno najdeme. Často si za ně můžeme sami, nebo je způsobili jiní lidé. Můžeme poznat, že jsou důsledkem našeho špatného života. Proč se rodí děti, které jsou už od dětství hněvivé? Nejčastěji proto, že jejich rodiče sami takoví jsou. Proč se rodí děti postižené, děti nemocné? Je to i naše vina. Kolik zlých věcí by ze světa mohlo zmizet, kdybychom nedávali bilióny na zbrojení, ale místo toho třeba do lékařského výzkumu. Příčiny většiny těžkých věcí můžeme najít. Tradiční odpověď zní, že jsme všichni hříšní a zkažení. Ale Rebeka se neptá po příčinách. Taky by si mohla třeba říci, že její synové budou hašteřiví proto, že ani jejich otec Izák neměl dobrý vztah se svými sourozenci, a že je to tedy dědičná zátěž. Ale Rebeka se neptá po příčinách. Neohlíží se nazpět. Ptá se po účelu toho, co se děje, ptá se po cíli, kam to povede. Snaží se pohlížet do budoucnosti. Jaký je Boží plán, kam Bůh její život vede? Kéž by věděla, kéž by mohla poznat, co Bůh zamýšlí, a jak promění její současnou nouzi v dobrý výsledek. Aby byla takovým poznáním utěšena. Ale my lidé vidíme do Božích záměru, do budoucnosti, mnohem méně než do minulosti. Dovedeme se vrtat v příčinách, dovedeme pojmenovat svá provinění, ale to nám moc nepomůže. Boží dobro, ke kterému vše směřuje, ještě moc nevidíme. Je věcí víry.
Ježíš jednou se svými učedníky potkal slepého člověka. Byl slepý od narození. A učedníci chtěli vědět, proč to je, jak je to možné, že se někdo narodí s takovým těžkých postižením. Učedníci chtějí znát příčiny, a ptají se Ježíše (J 9,1): „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Chtějí vědět, jak k tomu došlo, co bylo důvodem této těžké slepoty. Ale Ježíš jim na takovou otázku neodpovídá, a od hledání příčin je chce obrátit k hledění dopředu, z Božímu záměru a cíli. Odpovídá: ten člověk „je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ A pak toho slepého uzdravuje. Tím taky naznačuje, jaký je Boží záměr se světem. Ve světě je mnoho těžkostí, nemocí a postižení. Můžeme hledat příčiny, a můžeme je i křesťansky rozebírat. Tohle je hřích a tohle je vina. Ale větší smysl má vzhlížet k Boží nápravě, k dobrému cíli Božího díla. Bůh chce lidi zachránit, uzdravit a spasit.
Když byl Ježíš křižován, bylo to pro něj hodně těžké. Nejtěžší je, že tady poprvé ve svém životě nevnímá Boží blízkost. A ptá se taky: „proč?“ A je to stejné hebrejské proč, jaké je v otázce Rebeky. Volá "Eli, Eli, lama sabachtani?"(Mt 27,46). Ono slovíčko lama znamená proč, ale je to zase hebrejské proč účelové. Ježíš se neptá po příčině svého utrpení. Ta je jasná. Lidská zloba kolem něj vyrostla tak vysoko, že se i Ježíši zdá, že to nemůže být Boží vůle. Ani on nevidí, kde je v tomto Boží záměr. A tak volá: Bože proč? K čemu to bude dobré, že já tady takto umírám? Bože, dej mi poznat, jaký je cíl tohoto tvého dopuštění. My už známe svědectví apoštolů, že pak přišlo vzkříšení a přišel dobrý důsledek Ježíšovy oběti pro všechny hříšníky. Ale ani Ježíš z kříže nebyl schopen Boží budoucnost nahlédnout. A tak to zůstává pro nás lidi ještě stále. Apoštol Pavel poví krásnou větu, že (Ř 8,28): všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Účel Božího konání je dobrý a Bůh promění v dobré všechno zlo. Moc bychom chtěli už dnes vidět a vědět, jak se promění naše současné těžkosti, jaký je Boží plán s námi a jak to bude jednou u Boha. Ale nevíme. Útěchou není vědění, ale víra, že Bůh k dobrému vše dovede. Nevíme. Ale věřit můžeme a máme. Jako Izák a Rebeka věřili. A hlavně jako Ježíš věřil.

Pane Bože náš, vyznáváme, že také my se trápíme nad mnoha věcmi v našich životech, a nevíme, jak by mohly sloužit k dobrému. Prosíme tě o posílení naděje, že ty vše k dobrému proměňuješ.