Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

"Můj Pán a můj Bůh."

J 20, 24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25 Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." 26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." 27 Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" 28 Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." 29 Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."

Přátelé v Kristu,
seznamujeme se dnes s učedníkem Tomášem. Tohle je jeho příběh. Ano, to je ten Tomáš, kterého běžně nazýváme „nevěřícím Tomášem“. A říkáme podle něj druhým lidem: „Ty jsi ale nevěřící Tomáš,“ - když nevěří tomu, co jim říkáme. Ale pro učedníka Tomáše je přívlastek „nevěřící“ použit nepřesně, a až pomlouvačně. Vždyť nakonec se přece tento Tomáš propracuje k nejsilnějšímu vyznání Ježíše, jaké vůbec v Janově evangeliu nacházíme: "Můj Pán a můj Bůh." Tak jakýpak nevěřící Tomáš? – Mám rád, když je z evangelia možno vyčíst konkrétní povahy konkrétních lidí. A můžeme se něco více dovědět o tomto Tomášovi? Vlastně o něm máme jen jednu další zprávu. Čteme o něm v příběhu o vzkříšení Lazara, v příběhu, který o mnoho kapitol předchází našemu dnešnímu textu. Ježíš se chystal jít ke hrobu svého přítele Lazara, který zemřel před několika dny. Učedníci měli z takové cesty strach. Řekli mu: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" Ježíš se přesto rozhodl, že půjde, a právě tady řekl Tomáš (J 11,16): „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" Vidíme, že Tomáš je tady neohrožený, odvážný. Horuje pro to, z čeho mají ostatní učedníci strach. Nebojí se. – A stejně odvážný je Tomáš taky v našem dnešním evangeliu. Četli jsme dnes další ze zpráv o Ježíši vzkříšeném. Navazuje na zprávu, kterou jsme četli před týdnem, na velikonoční neděli, o tom, jak byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Možná jsme si mysleli, že takto vystrašeni byli všichni učedníci. Ale dnes se dovídáme, že Tomáš s nimi nebyl. On asi neměl strach, a chodil někde venku. Nevíme, jestli přímo vyhledával nebezpečí, jestli se držel někde v blízkosti Ježíše. Ale s učedníky, s těmi vystrašenými, nebyl. Byl venku. Byl na druhé straně dveří, které oni zabouchli, ze strachu, aby se schovali uvnitř. Tomáš drsňák, Tomáš dobrodruh. – A s touto jeho charakteristikou mi ladí i to, co Tomáš odpovídá ostatním, když mu oznamují, že Vzkříšený za nimi přišel. Oni říkají: "Viděli jsme Pána." A on jim odpovídá: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." – Zase se Petr vůči ním vymezuje. Oni jsou nadšeni z toho, že viděli Vzkříšeného, ale Tomášovi by to nestačilo, jak teď říká. Možná hledí na ostatní učedníky s despektem: „Co mi budou tihle vykládat, vystrašenci?“ To on by si musel vložit prst do ran po hřebech, a celou dlaň do rány v Ježíšově boku. Mu by nestačilo pouhé vidění, on touží to zkušenosti plnější, hmatatelnější, masitější. Znáte to, tenhle typ lidí? Já pár takových znám. Všechno si chtějí naplno zažít, všechno osahat. Všechno chtějí zažít naplno, hmatem, sluchem, třeba i s tím, že se jim zvedne žaludek, nebo že to bude nebezpečné. Lidé zážitkoví, živelní, kteří by nejraději všechno, co je vně, přímo otiskli do svého těla. Dobrodruzi.

A potom přichází Ježíš za svými učedníky znovu. Tentokrát je s nimi i Tomáš. Ježíš je všechny zdraví: „Pokoj vám.“ Pak se obrací přímo na Tomáše. A téměř doslova opakuje ta slova, která Tomáš říkal jako podmínku svého uvěření: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.“ Ježíš bere Tomáše s jeho pochybností vážně. On respektuje, že je Tomáš takový osobitý, svérázný. Je vnímavý k jeho charakteru. A chce i jemu umožnit cestu k víře. Proto: Tomáši, sáhni si, pokud chceš a potřebuješ to. „Nepochybuj a věř!" – Ale Tomáš si nesáhl. A přesto uvěřil. On toužil po silné zkušenosti, a představoval si, jak taková silná zkušenost má vypadat, že musí být masitá. Nakonec silnou zkušenost skutečně zažil, ale jiného rázu. A tou byl přemožen. Zažil osobní setkání s Ježíšem. Setkání tváří v tvář. Už si nepotřeboval sahat do jeho ran. Už netrvá na splnění svého požadavky. Slyšel Ježíšův hlas a vnímal jeho lásku. Stačilo mu, když zažil, že Ježíš se obrací k němu osobně, že s ním mluví, že ho přijímá, že mu rozumí, že je citlivý k jeho potřebám. Tomáš je přemožen pohledem na Ježíšovi tvář. Tím, že slyší jeho hlas. Tím, že vnímá jeho péči. Shrnutě řečeno: Tomáš je přemožen Ježíšovou láskou. A proto říká své silné vyznání: "Můj Pán a můj Bůh." - Ježíš je můj Pán, říká Tomáš v první části svého vyznání: já jsem si až doposud předepisoval, jak má vypadat důkaz pro mou víru. Představoval jsem si, jaká zkušenost by mě přesvědčila. Ale teď přišel Ježíš a všechno je jinak. On mě ovládl a já vím, že je to tak dobře. On je můj Pán. – A on je můj Bůh, říká Tomáš v druhé části. Až rouhačská věta v ústech žida. A přesto ji Tomáš řekl. Protože jak jinak popsat, že tento Ježíš, s kterým se Tomáš opět potkává, ztělesňuje lásku vyšší než je láska lidská? Ježíš je láskou, která překonala i smrt. On, všemi učedníky opuštěn, jejich slabosti na sebe vzal, a jako Vzkříšený se k nim zase vrací. (Ježíš ve svém životním příběhu koncentruje to, co Izrael zažíval se svým Bohem v celých dějinách. Lásku, která se obětuje. Milost, která odpouští i těžký hřích. Ježíš zjevuje samotnou povahu Boží.)

Takže to bylo dneska o Tomášovi. Tomáš byl přemožen osobním setkáním s Ježíšem. Myslím, že my už takovou zkušenost jako Tomáš nemáme. Nevidíme Ježíšovu tvář, neslyšíme jeho hlas svýma ušima. O nás platí ono: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." My Ježíše nevidíme, ale slyšeli jsme svědectví učedníků, že viděli Vzkříšeného. A můžeme se s ním potkat v jeho slově. Mám vlastní, opakovanou a hlubokou zkušenost, že evangelium je dostatečné k poznání Ježíšovy povahy, k uvěření v jeho lásku. - „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." To už je příběh církve. Janovo evangelium bylo sepsáno až v několikáté generaci po vzkříšení. Tady už ta původní historie, která se stala za zavřenými dveřmi, bourá zdi a prolamuje se přes všechny hranice, a přerůstá svým významem všechny věky.

I s námi se může stát podobný zázrak jako v Tomášově případě. Leckdo z nás může být nedůvěřivý: Mám věřit v Ježíše? Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Leckterý z nás může být kritický pozorovatel bídy církve: Neuvěřím tomu, co mi vy křesťané říkáte, že vy sami věříte ve vzkříšeného. Ale když sám Ježíš zvěstování své církve potvrdí, tím, že zjeví svou lásku, pak leckdo vyzná se vší opravdovostí, které je schopen: "Můj Pán a můj Bůh."

Pane Ježíši, tak moc se v dnešní době říká, že máme žít své životy naplno.
Chtěli bychom žít naplno s tebou, prosíme, pomoz nám.

Pokoj vám!

J 20,19 Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." 22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého."

Přátelé v Kristu,
Ježíš přichází zpátky za svými učedníky. Vrací se k nim. Oni ho opustili před třemi dny. Připomeňme si: bylo to ve čtvrtek večer, pobývali spolu tehdy v getsemanské zahradě, při nočním odpočinku. Jejich pokoj však v tu chvíli narušilo řinčení zbraní, přišla tam horda, která měla za úkol zatknout Ježíše. Tady začal strach učedníků, oni Ježíše ve strachu opustili a utekli. Jak čteme v dnešním nedělním evangeliu, strach učedníků po celé tři dny stále trval, a spíše se stupňoval, nakolik měli učedníci zprávy o tom, co se s dále Ježíšem dělo. A teď jsou shromážděni za zavřenými dveřmi, protože tuší, že už jen přiznání k Ježíši by je mohlo stát život. Vystrašená hrstka, sdílející se ve svém strachu. – A Ježíš teď přichází za nimi. Oni mají ve svých hlavách temné představy, co by je mohlo potkat: Teď přichází Ježíš, kterého skutečně potkalo to, čeho se oni báli. On přichází dokonce z hrobu. On za ty tři dny prošel výslechem, mučením, popravou, ano i hrobem. A teď přichází za svými učedníky zpátky a postavil se uprostřed nich. Stal se zázrak. Zázrak vzkříšení. Těžko pochopitelný, nebo vlastně zcela nepochopitelný a nepopsatelný. Ježíš byl vzkříšen. Nikdy se nedobereme plně, co to znamená a co se vlastně stalo. Ale neméně překvapivé je to, co Ježíš svým učedníkům říká – a chce, aby to pochopili a přijali. Jeho první slova jsou „Pokoj vám“. - Nad těmi i my přemýšlejme a pokusme se je přijmout.

Pokoj vám. Ježíš tady mluví o pokoji. Je to myslím hodně nečekané. Možná by učedníci od Ježíše čekali jiné výzvy. Kdyby to bylo v nějakém akčním filmu, řekl by: „Tak, a teď jim to oplatíme. A jdeme na ně.“ A děj toho filmu by mohl být skvělý, protože Ježíš má přece zázračné schopnosti – například už víme, že dovede procházet zavřenými dveřmi. Kolik lstí na Židy a Římany by se dalo takto vymyslet, Ježíš by se objevoval a zase mizel, nechával by za sebou třeba nálože nebo mrtvoly. Mohl by to být veliký akční film – Ježíš má na sobě ještě stopy po hřebech, a v akčním filmu je to jasné předznamenání, že jeho pomsta nad nepřáteli bude ještě skvělejší. Hrdina byl potupen, ale o to větší bude úleva, když nakonec nade všemi zvítězí. – Akční filmy mohou být někdy velmi poučné. Ukazují nám, jaká jsou naše hluboká přání, jak si představujeme, že by to ve světě mělo být a chodit. Nespravedlnost má být jasně potrestána. A od kladného hrdiny očekáváme, že se jeho převaha jasně projeví. – Ostatně: vždyť to tak vidí i některé křesťanské skupiny. Říkají, že je Ježíš na jejich straně. A myslí si, že s ním mohou jít do boje, porazit všechny nepřátelé víry. Říkají, že je s nimi ten mocný, vzkříšený Ježíš. A proto si myslí, že jejich kampaň zde ve světě musí být velká a úspěšná. – Ale v evangeliu vzkříšený Ježíš říká učedníkům nejdříve jen ono: „Pokoj vám.“

Pokoj vám. Pokoj vám, jak tady jste. Upokojte nejprve svá srdce. A potom jsou učedníci vysláni do světa. Ale opět s tím, aby zvěstovali pokoj: Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Se zvěstováním pokoje mají vyjít. A to by nemělo být složité. Vždyť to je zvěst, o kterou lidi opravdu stojí. To je evangelium, po kterém je poptávka. Lidé po pokoji touží, o tom jsem přesvědčen. Všichni lidé. To nejen my křesťané při četbě pašijí si připomínáme nespravedlnosti a bolesti světa. Rány na svém těle, rány na svém srdci nese taky tolik jiných lidí. A touží po pokoji, po míru, po klidu, po spočinutí. - Když však lidé touží po pokoji po způsobu lidském, snaží se myšlenky na bolest a utrpení vytěsnit. Snaží se na věci, které je trápí, prostě nemyslet. Bolest se dá otupit a myšlenky na vlastní smrtelnost se dají zahnat. To pak jsme my lidé jako ti učedníci, shromáždění za zavřenými dveřmi. Ať všechen nepokoj zůstane venku, ať se nás dotkne co nejméně. – A tady přichází Ježíš, který zvěstuje pokoj Boží. Přichází ten, kdo sám má nejvyšší zkušenost s utrpením a nespravedlností – a zvěstuje pokoj Boží.

Milí přátelé, evangelium není složité. Prostě mluví o pokoji. Ano, jde o to, abychom my lidé mohli mít pokoj ve svém srdci. Abychom se dovedli zbavit našich strachů, které nás jinak ovládají. Které nás nutí, abychom utíkali za dveře svých domovů, nebo dokonce, abychom se uzavírali sami do sebe. Nebo abychom dokonce utíkali sami před sebou: v alkoholu, v přmíře práce a podobně. Abychom vytěsňovali věci, které by nás trápily. Evangelium je o pokoji, a Ježíš o velikonoční neděli přichází, aby nejdříve zvěstoval právě pokoj: Pokoj vám. – Jaký je to pokoj? Už jsme si řekli, že je protikladem ustrašenosti. Nebojte se. Pokoj vám. Co dále o tom pokoji můžeme říci? Je důležité vědět, že takový pokoj si nemůžeme zajistit my sami. Třeba nějakým cvičením. Ježíš říká učedníkům: "Přijměte Ducha svatého.", a to je biblický způsob, jak vyjádřit, že ten pokoj pochází odjinud, ne z našeho nitra. Ten pravý pokoj je něco, co je nám darováno. Lidské srdce samo si dovede pracně vytvořit právě jen ten pokoj, že znepokojivé myšlenky vytěsní. Uteče, zavře se. (Nebo podobně buddhistické pojetí – existenci utrpení zpochybní: prý je to jen iluze, zdání.) Naproti tomu ten pokoj, který přichází od Boha, ten nám umožňuje, abychom vzali existenci zla vážně, ale ještě nad to abychom věřili na dobrotu Boží. – A jak na ni můžeme věřit, když zla a bolesti a nespravedlnosti je ve světě tolik? Jak můžeme věřit na dobrotu Boží? Mám na to jedinou odpověď - velikonoční příběh. Tady Ježíš přichází a říká: "Pokoj vám. " Ježíš, ten, který byl všemi opuštěn, ten, který zakusil mučení a prošel smrtí, ten říká: „Pokoj vám.“