Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Pryč od Hospodina

Jon 1,1-3 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Ž 103,19-22; Mt 15,21-28; Ř 5,6-9
EZ 203 Pán Bůh je láska; 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Přátelé v Kristu,
Jonáš dostává od Boha jednoznačný příkaz, co má dělat. „Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: Vstaň a jdi a volej.“ Možná si nejdříve pomyslíme, že takto bychom si to přáli i my. Slyšet přímo slovo Boží, vědět jasně, co je naším úkolem pro život. – V tomhle to měl Jonáš jakoby jednodušší, věděl, co má udělat, kam má jít, co má mluvit. Ale vůbec mu to nepomohlo. On se totiž hned začal chovat jako my. Začal Boží věci komplikovat a zatemňovat. Boží příkaz, který dostal, byl jasný: „Ninivští páchají zlo, a já, Bůh, chci jejich zlo napravit. Proto běž, Jonáši, a varuj je, aby od svého zla upustili.“ Ale Jonáš se asi ptá: „A co je skutečně zlo, a co je dobro? Je to, co Bůh zamýšlí, opravdu dobré? Nemůže to uškodit – mně? Nám?

V dnešních verších vlastně čteme jen to, že Jonáš Boží příkaz odmítne, a vydá se naprosto jinam. Abychom aspoň trochu pochopili, jaké vnitřní uvažování ho k tomu vedlo, musíme si připomenout, kdo je Jonáš, a co je Ninive. Takže popořadě: kdo je Jonáš? Je to prorok, který ve starozákonní době působil v Izraeli. Nejprve uprostřed svého vlastního lidu konal to, k čemu ho teď Bůh chce poslat do Ninive. Káral hříchy lidu a volal ho k nápravě. Usilovně se snažil, aby uprostřed Božího lidu vládla spravedlnost a právo, aby se lidé rozpomenuli na Boží zákon. A nyní má totéž jít hlásat do Ninive. To se Jonášovi ovšem nechce. Protože: co je to za město zvané Ninive? Ninive je hlavní město vzdálené asyrské říše. A Izrael Asyřany nenáviděl. Viděl v nich hrozbu. Považovali Asýrii za zpupnou a brutální velmoc. A modlili se k Hospodinu, aby svůj lid před Asyřany chránil. Samozřejmě si přáli, aby Bůh Asýrii za její svévoli potrestal. A jestli by teď Jonáš měl jít a varovat je, a oni by ho poslechli a napravili se, a nebyli Bohem potrestáni, a zůstali by silní a pro Izrael hrozbou, kdo ví, co by se dělo dále… - A tak snad už vidíme, jaký měl Jonáš v hlavě zmatek. Boží vůle byla jasná: chci dobro pro všechny, pro Izraelce i pro Asyřany. Ale Jonáš si mohl myslet: je dobro pro Asyřany i dobrem pro nás, Izraelce? Nebylo by snad pro Izraelce lepší, kdyby se měla Asýrie hůře, kdyby byla oslabená, Bohem trestaná? – A co teď Jonáš udělá? Mohl by se s Bohem hádat, diskutovat. Tak to například dělával Mojžíš, když slyšel, co Bůh zamýšlí. Ale Jonáš se nehádá. Ví, že to nemá cenu. Ví, že s Božím sklonem k dobru nic neudělá. Jakoby Bůh byl nějaký tvrdohlavý stařec, který si stejně udělá po svém, a který možná ani nedomýšlí, jaké bude mít jeho jednání důsledky, ale kterému nemá smysl něco vysvětlovat. A tak Jonáš neřekne ani slovo. Ať si Bůh dělá, co chce. Jonáš má jen hroznou nechuť mu s tím pomáhat. Nechat se do Božího úsilí o dobro zatáhnout. A tak Jonáš touží jen po tom, aby mohl zmizet. Pryč od Hospodina, pryč od Hospodina.

Jak už jsme si řekli, Jonáš původně prorokoval ve prospěch Izraele. Šlo mu o dobro, ale především o dobro vlastního lidu. A teď mu připadalo, že dobro Izraele bude tím větší, čím větší bude bída Ninive. Ve světě není dost dobrá pro všechny, a ti, kdo ho mají, musí si ho chránit před ostatními. Takové bylo Jonášovo geopolitické uvažování. Viděl prostě svět jako rozdělený frontovými liniemi. Tady jsme my, kdo jsme na straně Boží, a proto je dobře, když se nám vede dobře. A tamhle daleko jsou ti, kdo nás ohrožují a jsou naší nepřátelé. Zaslouží si Boží trest. Pak i my budeme spokojenější. Když bude jasnější hranice mezi dobrem a zlem, mezi námi a oněmi, mezi Boží milostí a Božím trestem. Zachovat takové hranice si Jonáš přál, a že by zrovna on je měl překračovat a bořit, co mu bylo zcela proti mysli. – Jakoby světem vedly frontové linie: mezi těmi, kdo jsou Bohu blízko, a mezi těmi, kdo jsou mu vzdálení. Mezi námi, kteří toužíme po Boží milosti, a těmi, kdo si zaslouží Boží trest. Možná je taková myšlenka zakořeněna také hluboko v nás. A abychom se s ní dovedli také my vyrovnat, může nám pomoci, když se podíváme, že i Ježíš sám s takovo myšlenkou, s tímto předsudkem bojoval. O tom vyprávěl dnešní příběh z evangelia. Připomeňme si: Ježíš se potkal se kananejsou ženou, která ho prosí o pomoc. Ale on ji odmítl. Ne, že by ji přál něco zlého, ale prostě mu připadalo, že nemá dost času a sil, aby pomáhal všem. A tohle byli pohané. Snad jednou nastane čas, kdy i jim vzejde spása a Bůh se nad nimi smiluje. Snad jednou to Bůh udělá. Já jsem však poslán k ovcím z rodu Izraelského. Takto překvapivě tedy smýšlí i Ježíš: že jeho působení má mít hranice, že jsme my a oni. A tady ho ta samařská žena o něčem drsně poučí. „Možná si vy Izraelci o nás myslíte, že jsme jenom pohanští psi, a jen vy sami že smíte jíst chléb u Božího stolu. Ale představ si, Ježíši, že psi často jedí to, co ze stolu spadne, i když jsou to třeba jenom drobty. A co je důležité: i ty drobty jsou ze stejného těsta jako chléb na stole. I nám pohanům patří Boží milost, a o tu stojíme, o to stejné, čím se sytíte vy. I kdyby to byly jenom drobty Boží milosti. To je i pro nás nejvzácnější potrava.“

A Ježíš tehdy pomohl. Zachoval se jinak než Jonáš. Poznal, že z Boží milosti máme s těmi druhými společného mnohem více, než si běžně myslíme. A naším úkolem je pak přát dobro všem, a usilovat o ně. Protože Boží láska platí všem. – Stále znovu se tu však vnucuje lidská námitka: To se lehce jen tak mluví o Boží lásce ke všem lidem. To je příliš snadné, zjednodušit Bibli na větu, že Bůh je láska. Tak jednoduché to přece není, nemůže být. A tak to zesložiťujeme a v mysli sami přemýšlíme, kdo tak asi má nárok na Boží milost, a kdo tak asi propadá Božímu trestu. Sami sobě přejeme milost, ale myslíme si, že bude dobré, když jiné lidi Bůh odsoudí a potrestá. – Z dnešního počátku příběhu o Jonášovi se však učíme tyto věci: My máme přát i druhým lidem dobro. Nemá se to dít naivně, že se budeme na všechny jen usmívat. Někdy máme své bližní i varovat a jasně pojmenovat: tohle a tohle je zlé. Nemá se to dít povýšenecky, vždyť i my jsme přece byli velkými hříšníky, ke kterým musel někdo přijít a zvěstovat nám Boží milost a dobrotu. A navíc – vždyť jsme těmi hříšníky i dále. Sami možná nemáme více, než drobty Boží milosti. Ale Bohu díky za ně. A mysleme na to, že jsou tu i další lidé, kteří aspoň o takové drobty stojí.

Chceme si, Pane Bože, připomenout, jestli jsme i my byli tebou někam posláni,
a chceme v sobě posilovat úmysl plnit tvou vůli,
v důvěře ve tvou dokonalou dobrotu.