Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez


Gn 2,15-17 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
Ž 128,1-2; Zj 21,1-7; J 4,34

Přátelé v Kristu,
přečetl jsem nám dnes počátek příběhu o rajské zahradě. Ten příběh přešel do obecné lidské vzdělanosti a určitě ho známe, také víme, k čemu následně v zahradě dojde, že lidé Boží příkaz neposlechnou. Tím se pak budeme zabývat při dalších kázáních, která už spadnou do letošního postního období. Postní doba je určena k tomu, abychom intenzivněji přemýšleli nad svou lidskou slabostí, nad svými selháními a hříchy. – Ale jak říkám, to bude tématem teprve pokračování tohoto příběhu, tématem dalších kázání. Postní období ještě nezačalo, a my si můžeme přestavit rajskou zahradu nejprve docela bezproblémově. Ona nebyla stvořena jako past na člověka, jako léčka, v které se má chytit. To, co tady čteme dnes, je líčení zcela pozitivní: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Bůh staví člověka do zahrady. Zahrada je zde místem zvelebeným, kultivovaným a zároveň chráněným. A člověk v této zahradě dostává svou práci a odpovědnost. Pro někoho by ovšem už těmito slovy mohla končit blaženost této představy. Co je to za ráj, když se tady musí pracovat? Jsou lidé, kterým je bližší antická představa ráje - jako místa šťastného nicnedělání. A nemusí to být jen lidé líní, kdo takto touží. Jsou bohužel i takoví, kteří nemají svou práci rádi, pro které je jejich práce úmorem, dřinou, jejíž smysl nevidí. Ano, pro některé je práce ponížením a vykořisťováním. Nedivím se, že pak touží po odpočinku a nicnedělání. Bible však přece jen mluví o jiném ideálu. Popisuje zde žádoucí stav, kdy člověk pracuje radostně a svobodně. Práce se pro něj stává naplněním a smyslem života. Vlastně každá práce, i ta nejvšednější, pak může být službou Bohu, bohoslužbou. Ve všem tom, co děláme s radostí, můžeme pole své činnosti „obdělávat“, to znamená „kultivovat, zlepšovat, vzdělávat“, a máme pole své činnosti „střežit“, totiž chránit je před zmatkem, marností, před chaosem. „Obdělávat a střežit“, to platí třeba pro naši práci na zahrádce, pokud nějakou máme, ale také třeba pro výchovu dětí, pro naši práci na počítači, pro práci s účetnictvím, a co já vím kde ještě. Všechno toto můžeme přijmout jako bohoslužbu, a taková práce nám pak přináší radost a svobodu.

A Bůh svým služebníkům pak dává taky všechno potřebné k životu. Už tady, v rajské zahradě. Hospodin Bůh člověku řekl: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst.“ Máš zde dost jídla, dostatek potěšení a krásy. O všechny stromy v zahradě se smíš starat, a tato tvá práce bude přinášet plody. Slyšíme opět, že je to myšleno opět nejdříve velmi kladně: ze všech stromů smíš jíst. A přesto nás lidi zajímá více to, co je řečeno navíc: Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. Jeden jediný strom mezi mnoha, a přece právě on poutá naší největší pozornost. Najednou jako by byly ty ostatní stromy tak nějak nezajímavé. Jejich plody se sice sytíme, ale to, co od Boha dostáváme, přijímáme jako samozřejmé – a v mysli nám vrtá, co je ten poslední strom zač? Strom poznání. A my přece toužíme rozeznávat dobré i zlé. My se přece chceme rozhodovat, co je dobré a co zlé, pro nás dobré a pro nás zlé. A nejenom svým rozumem to chceme poznávat – ostatně právě v biblické řeči znamená sloveso „poznat“ i něco více než rozumové poznání, něco více než získávání poznatků a rozlišování mezi dobrem i zlem. Biblické „poznat“ dokonce lépe vystihuje to, po čem toužíme. Chceme si všechno prožít, vyzkoušet, seznámit se s tím bytostně. A pak se teprve rozhodnout, zda je to dobré či zlé. Abych už konečně vysvětlil také na příkladech, oč tady jde, co pro nás dneska znamená jíst ze stromu poznání dobrého a zlého: mnozí lidé si dnes chtějí vyzkoušet drogy, aby si sami ověřili, zda jsou škodlivé. Tady možná ještě většina z nás chápe, proč je pro člověka dobré, když poslechne rady a doporučení, ať drogy raději ani nezkouší. V této věci ještě většinu z nás ten zákaz zarazí. Ale pojďme k jiné věci. Leckdo si chce vyzkoušet, jaké to je, mít milence nebo milenku. Nechce skončit u jednoduchého přikázání: „Nezcizoložíš“. Připadá mu, že jeho život bude chudý, když neokusí také nevěru. A když to bible zakazuje, připadá nám, že Bůh před námi skrývá něco dráždivě lákavého. Ale pojďme ještě dále. Možná většina z nás poslušně v životě přijala i zákaz nevěry. Ale jsme snad odolní i proti dalším zlým pokušením? Proti pýše, nelásce, hněvu? Ne, nejsme. A připadá nám, že toto vše k životu musí patřit. Řekneme, že by pro nás nebylo dobré, kdybychom to v sobě pořád jenom dusili, že to prostě nezvládáme, být pořád jenom svatí.

A tak už jen poslední odstavec. Řekli jsme si už, že uspořádání Boží zahrady je na počátku pro člověka velmi přejné. A také Boží zákaz je zamýšlen jako dobrý. Bůh nás chtěl a chce chránit před zlým. On nás chtěl uchránit, abychom si škodili, abychom své životy ničili. My si myslíme, že to zvládneme, když se zaplétáme s mnoha pokušeními, která nám škodí. Že to svedeme, rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Ale není to pravda, nemáme na to, a taková pokušení často rozervávají náš život na kusy, trhají naše srdce. To si jen myslíme, že v tomto můžeme být jako Bůh. On jediný však v sobě dovede obsáhnout vše, světlo i stín, slávu i hrůzu, radost i bolest, dobro i zlo. Strom poznání dobrého a zlého, ten jediný byl v ráji jen jeho. A nám se jedením z toho stromu ztratilo něco důležitého: povědomí o dobré poslušnosti. O poslušnosti, která ovšem není nesvobodou a ochuzením. O poslušnosti, která je hlubokou důvěrou, klidným spolehnutím na toho, kdo sám je moudrý a dobrý. – Od toho dávného jedení se chceme rozhodovat po svém, podle svého rozumu a své vůle. Jeden moudrý člověk však řekl, že dobře se rozhodujeme jen tehdy, když hledáme vůli Boží. Že každá jiná možnost nám škodí. Měřítkem se nám tu má stát Ježíšův pohled na svět a na život. On byl Bohu poslušný a my se tomu máme učit. A tak, až zase někdy budeme stát v nějakém těžkém rozhodování, a bude nám připadat, že cest je mnoho a není jasné, která z nich je dobrá a která zlá, a myšlenky se nám budou v hlavě motat tak obtížně, až to bude vypadat, jako bychom souběžně v ústech ještě převalovali ten dávný plod z ráje, vzpomeňme si v takovou chvíli my mudrlanti na slova Ježíšova: Já jsem ta cesta. Já jsem ta cesta, pravda a život.

Pane Bože náš, děkujeme za tvou dobrotu, která je od věků na věky.
Posiluj nás ve víře, že vše, co ty činíš a zamýšlíš, je dobré.

Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?

Gn 3,1-5 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Přátelé v Kristu,
když jsme zde minulou neděli četli popis rajské zahrady, tak ten končil Božím zákazem: Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, a byla tam i Boží výstraha: V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. Dnes do té Boží zahrady klidně vstoupí had Pokušitel a řekne: všechno je jinak: z toho stromu pojezte, a nebojte se, nepropadnete smrti. Slovo hada zde stojí v přímém protikladu proti slovu Božímu. A co si teď o tom lidé mají myslet? Jak to tedy je? Jaká je pravda? Jaké budou následky, když ze stromu pojedí? Zemřou nebo nezemřou? Zdálo by se ovšem, že pravdu měl had. Adam s Evou ze stromu poznání pojedí, a přesto přežijí. Vždyť biblické děje pak pokračují, od prvních lidí až k nám. Zdálo by se, že ta Boží výstraha byla planá a falešná, A přece právě v tom je tragédie lidského života: v tom napětí mezi slovem hadovým a slovem Božím. My jsme ještě nezemřeli, my ještě žijeme. Tak to s námi přece ještě není tak špatné, myslíme si. A přitom nám nedochází, jaká pravda byla v tom slově Božím. Když do nás vstoupí hřích, tak v nás život odumírá. Ten, kdo podléhá hříchu, ten také propadá smrti. Od té chvíle je pro nás smrt hrozbou. Takhle byla ta Boží výstraha míněna: Mzdou hříchu je smrt. A to zlo nás ničí postupně, dusí, drží pod pokličkou, devastuje. Napohled žijeme, ale podle Bible to život není, ta ví o životě jiném. A třebaže my hříšní ještě přežíváme, tak to, že jsme propadli smrti, znamená také, že smrt už dnes a trvale poznamenává celé naše životy. Smrt je naším strachem. My se pod znamením smrti ještě všelijak snažíme žít co nejlépe, nějak přežít či si užít, ale Bible už na svém počátku tento způsob nazve otevřenými slovy: že jsme propadli smrti. Smrti patříme.

Bylo záludné to hadovo konejšení v ráji. Jak si jen tak hrál se slůvky. Nikoliv, nezemřete. Jak dával prvním lidem falešnou naději, a my se té naděje ještě stále chytáme. Vždyť ještě neumíráme, a snad ještě nějakou dobu neumřeme. Snad se nám ještě nějakou dobu podaří udržet iluzi, že žijeme. Snad se nám ještě nějakou dobu podaří zakrývat nahotu té pravdy, že ten, kdo žije bez Boha, kdo žije v neposlušnosti Bohu, ten propadá smrti. Jak záludné bylo to hadovo konejšení v ráji. Vytvořil lidem iluzi, aby v ní mohli žít. A takové je ďáblovo působení napořád. On nemluví zjevné lži, které se dají snadno odhalit. On jen trochu posouvá pravdu, nepatrně ji pozměňuje, abychom jeho lež neodhalili. A přesto ona malá štěrbina mezi pravdou Boží a pravdou ďáblovou je dost široká, abychom jí propadli. Je to názorně vidět i na onom dialogu, který v dnešním příběhu vedou had a Eva. Pokušitel přistoupí k Evě, a ptá se ji: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ On mluví o tom, že Bůh prvním lidem cosi zakázal, ale hrozně přehání. Oni měli dovoleno ze všech stromů jíst a zakázáno jíst z jediného, had teď mluví o zákazu jíst ze všech stromů. To, co měli Adam s Evou chápat jako převahu Boží milosti, to teď had interpretuje jako boží znevolnění člověka: vše má zakázáno, nic nemůže. A my víme, že ta představa o Bohu dodnes v mnoha lidech přežívá, ta představa, že Bůh je tyran, který člověku nedává žádnou svobodu, že jeho slova jsou jen zákazy a zákazy. Ten malý posun mezi obrazem Boha, který cosi zakazuje ze své lásky, aby člověka před něčím uchránil - ano v Bibli jsou i zákazy, a mezi obrazem Boha, který člověku zakazuje vše, jako Bůh nadevše přísný, ten malý posun stačí k tomu, aby tudy propadla víra mnohých. Mnozí lidé odmítají Boha, protože si ho představují podle návodu onoho ďábla z ráje. – A co na to tenkrát hadovi řekla Eva? Taky její odpověď už v sobě obsahuje jakýsi malý posun, který je přitom dost velký, aby jím propadla její důvěra k Bohu. Ona hadovi zdánlivě oponuje: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Eva správně hadovi namítá, že Boží zákaz se týká jediného stromu, že jen z něho nemají jíst. Přidává si k tomu však svá slova, která Bůh neřekl: ani se ho nedotkněte. Ten dodatek o Evě prozrazuje, že ona má z toho stromu strach. Je pro ni pokušením, které ji přitahuje, aby si aspoň sáhla a plody prohlédla. Všimněte si toho posunu: Bůh chtěl, aby mu lidé důvěřovali, že si se zlem nemusí začínat, že on od nich pokušení drží v distanci. Ale Eva si teď myslí, že ona sama ze své síly má pokušení odolat. A má zároveň strach, protože ví, že na to nemá, že neodolá. Na co se já spoléhám, můžeme se ptát sami sebe? Na Boží pomoc nebo na svou silnou vůli? Ta nebezpečná propast vzniká mezi postojem, kdy se pokorně modlím: neuvoď nás v pokušení, a mezi postojem, kdy si naivně připouštím pokušení k tělu, s vírou v sebe, že já to přece zvládnu. To je přesně ten posun v myšlení, kterým propadne víra mnohých. - A Eva také ví, že zlo začíná mnohem dříve, než něco zlého udělám. Začíná už tehdy, když o zlu začínám uvažovat jako o možnosti – toto a toto bych mohl udělat, kdy se ho chci třeba jen lehce dotknout. V evangeliu to na praktických případech doříkává Ježíš: například cizoložství začíná už tehdy, když hledím na cizí ženy chtivě. A zabíjení začíná už tehdy, když se na někoho hněvám, když mu nadávám. Odtud už je to pak šikmá plocha, že se pak leckdy neumím ubránit a zlý čin také spáchám.

Milí přátelé, my své životy žijeme pod znamením smrti. A jsou jen dvě možnosti, dvě cesty, jak budeme ke smrti kráčet. Buď se pokusíme fakt smrti co nejvíce vytěsnit, a pak budeme nějak přežívat, nebo si i života užívat, nebo se i snažit žít, co nejlépe čas života využít. Podle svých sil. V iluzi, že náš život přece není tak špatný, že to zvládáme. - Anebo, ta druhá cesta: půjdeme v důvěře v Pána Boha, v poslušnosti k němu. Ano, budeme následovat Ježíše. Smrt i v tomto případě zůstává velkou neznámou, nikdo z nás přesně neví, co bude po ní. Ale smrt už není hrozbou, prokletím. Můžeme fakt své smrtelnosti zahrnout do své důvěry v Pána Boha. A potom ji můžeme očekávat jako vstup do Božího království.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že jsme mnohokrát chtěli zápasit s různým pokušením a že jsme mu mnohokrát podlehli.
Učíme se od tebe, který jsi pokušení odmítal v důvěře v Boží dobrotu a s mocí slova Božího. V takovou moc také věříme.
S lítostí teď myslíme na to, jak slabí jsou také lidé kolem nás. A chceme si pomáhat navzájem tím, že odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí

Gn 3, 6-7 Žena (Eva) viděla, že strom poznání je strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
Ž 91,1-4; L 16,19-26; Jk 1,12-15; píseň po kázání EZ 511

Přátelé v Kristu,
když na něco pohledíme chtivě, když se nám něco stane pokušením, hned se promění náš pohled. To musíme mít! Hned nám připadá, že to, po čem toužíme je skvělé, výborné, dokonalé. A v dnešní době nám s posilováním té iluze dost pomáhá show-business a reklamy. Nějaká herečka nám připadá neskonalé krásná. Protože ji kamery dovedou zabrat. Stane se idolem mnoha mužů. A nějaký nový výrobek, to je konečně dokonalost sama. Mistři reklamy nás dovedou dostat, kam potřebují. – Podobnou iluzi si však zažila už pramáti Eva. Had jí vnukl myšlenku, že by mohla okusit plod ze stromu poznání. A ona hned vidí, zaprvé, že je to strom s plody dobrými k jídlu. Jak tohle mohla vědět? Vždyť se na něj prozatím jenom dívala, vždyť chuť těch plodů ještě nezná? A přesto se jí už sbíhaly sliny. – A ten strom byl, zadruhé, lákavý i pro oči. Tak to totiž s pokušením bývá, že má lákavý vzhled, přitažlivý zevnějšek. O tom by nám mohli vykládat ti, pro které se ideálem krásy stala láhev s kořalkou nebo blikání hracích automatů. Ale i nám ostatním se to, co nám škodí, často nabízí s líbivou slupkou. Sám se třeba přiznám, že pro mne byly v poslední době pokušením některé filmy, které byly plné násilí. Násilí samo nemám rád, protiví se mi. Zde však bylo znázorněno přitažlivou uměleckou formou. Měli bychom si na to dávat pozor. Stará tradice říká, že i sám ďábel se často zjevuje jako anděl světla. A my bychom měli umět rozlišovat, co je skutečné světlo a krása, a co jen falešný lesk, pozlátko. – A zatřetí je o tom rajském stromu poznání řečeno, že přímo sliboval vševědoucnost. Ano, leckteré pokušení i tohle slibuje. Už i běžný alkohol. Člověk se přiopije, a těch nápadů, co najednou má. Připadá mu, že alkoholem dostal inspiraci, že teď ví, co má udělat, vidí svou situaci úplně jinak. Dostává se do změněných stavů vědomí, hlavou se mu honí celé vesmíry atd.

Pro Evu v ráji byl tedy ten plod ze stromu poznání lákavý hned v mnoha ohledech najednou. A Eva tedy vzala z jeho plodů a jedla. Nejzajímavější na této větě je ono slovíčko „tedy“, Byl lákavý, a ona tedy jedla. Protože to bylo lákavé, vzala si. Bůh jí to sice zakázal, ale to na ni v tuto chvíli žádný vliv nemělo. Plod byl lákavý, vzala si tedy. Jakoby to bylo samozřejmé. Žádný Bůh jako by v tuto chvíli nebyl. Pro Evu teď existuje jen to, po čem touží. Její žádostivost. Ona se tady rozhoduje podle svého. Ničím jiným se ovlivnit nedá, na nic jiného nemyslí. Ani na Boha. Vždyť ona sama teď může být jako bůh. Ona sama si určuje, co chce, co je pro ni dobré. Tu myšlenku ji vnuknul Pokušitel: Vy sami můžete být jako bůh. Proč byste se měli rozhodovat podle Božího slova? Vždyť se můžete rozhodovat podle své vlastní vůle. A dnešní příběh pak ukazuje, jak si to jen myslíme, že se rozhodujeme sami, podle svého rozumu. Kolik dalších věcí je v našem rozhodování namícháno, kolik falše, kolik našich iluzí a kolik ďáblova našeptávání, manipulace. – V Novém zákoně se často vyskytuje v seznamech neřestí „žádostivost“ nebo „vášeň“. To však neznamená, že bychom neměli po ničem toužit, nic si přát. Neřestná a zkázonosná je touha tehdy, když nás zaslepí, když máme najednou klapky na očích, a to, po čem toužíme, zapálí naše srdce, nejsme schopni myslet na nic jiného a takhle se ženeme od pokušení k pokušení, a nakonec možná až k prázdnotě a zmaření života.

Pro Evu byl ten rajský plod neodolatelným pokušením. A Eva ho utrhla a dala i své muži. A když ho jedli, první věc, která se s nimi stala, bylo zjištění, že jsou nazí. Tak tedy začíná ta jejich vševědoucnost. Toto je první velké poznání. Oni byli nazí i předtím, ale doposud jim to nevadilo, to jim zvláštní nepřišlo. Tam, kde je jednota, kde je harmonie a soulad, tam má své místo i nahota. Mezi lidmi nejbližšími, kteří se mají rádi. Ale Eva s Adamem teď na sebe koukají, otevřely se jim oči, a oni vidí, že je něco v nepořádku. Začnou se stydět. Začnou se stydět za svou nahotu. Měli by se stydět za to, co provedli, za svou neposlušnost vůči Bohu, ale tu se budou snažit skrýt, z té se budou vymlouvat. Své špatné myšlenky a hříchy člověk skryje ve své mysli a svém srdci, docela snadno, že se pak už ani nestydí. Ale někdy nás stud přece jen dostihne, přijde k nám zvenku, přepadne nás. Ukáže se nám naše základní odhalenost, nekrytost, ubohost. Poprvé se to stalo těm dvěma v ráji, když vypadli ze vztahu důvěry k Bohu. Otřáslo to jimi, ale hned měli řešení. Spletli fíkové listy a přepásali se jimi. A tak i my máme oblečení, abychom zakryli svá těla, ale máme různé způsoby, abychom zakryli i nahotu svého života, ubohost svého životního způsobu.

A teď ještě na závěr krátce pomysleme na boháče, o kterém jsme četli v podobenství z evangelia. O tom bohatém muži je zdůrazněno, že se nádherně a vybraně strojil. V takovém oblečení pak člověk nejenom dobře vypadá, on přímo budí dojem, jako by se ho přízemnost netýkala. Svým oděvem dává najevo, že dovede žít. Pod dobře vypadajícím oděvem skryje, že je člověk jako každý jiný. Až později peklo odhalilo pravdu o jeho ubohosti, jeho nahotu, když jeho oděvy shořely v plameni a jeho tělo trpělo muka. – A co žebrák Lazar, ta druhá postava tohoto podobenství, postava kontrastní? Na počátku je zubožený, že i jeho vředy jsou vidět, leží na ulici. Jeho ubohost jako by se přímo valila otevřenými jizvami z jeho těla, a je všem lidem na očích. Na konci se však i tady ukáže pravda jeho života. Lazar je ukrytý v klíně praotce Abrahama. - Ten, kdo věří v Boha, kdo je mu poslušný, je jakoby ukryt v jeho náruči. Sám o sobě nepřestává být ubohý, odhalený, nahý. Jen málo a dočasně to mohou skrýt naše šaty, které nosíme. Poslední slova, která napsal Martin Luther, byla: „Jsme žebráci, taková je pravda.“ A tohle nemůžeme zakrýt šaty, ani svým bohatstvím, ani tím, že žijeme docela dobře a pokojně – jak se o to teď budou snažit Adam s Evou, a symbolizují to ony fíkové listy, kterými se přepásali (fíkový strom je v Bibli symbolem pokoje a blahobytu). Svou lidskou ubohost však můžeme skrýt jediným způsobem. Můžeme se ukrýt u Boha. Jak řekl žalmista, blaze je tomu, kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí. A Ježíš na kříži, bezmocný a ostatně také nahý, jako druhý Adam, říká Bohu: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Pane Bože, dotkni se nás přes nějakou věc, za kterou se stydíme,
a dej nám moudrost, ať se pak neschováváme v sobě,
ale ať hledáme své zahalení u tebe.

Kde jsi?

Gn 3,8-10 Tu uslyšeli Adam s Evou hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“

Ž 139,1-12; L 19,1-10; Žd 3,7-13

Přátelé v Kristu,
Hospodin Bůh se prochází po rajské zahradě za denního vánku. Ano, trochu nás překvapí, že je tu Bůh popisován takto, na lidský způsob, ale jinak je ta představa moc pěkná. Bůh se kochá z toho, co tak dobře stvořil. Prochází se svou krásnou zahradou. Kolem něj zároveň příjemně povívá vánek. Jemný větřík roznáší vůně, šustí v korunách stromů. Jsou to okamžiky pokoje, blaha, krásy. – Takhle to bylo v rajské zahradě stvořeno také pro člověka. Ale co dnes čteme o Adamovi s Evou? Jejich pocity jsou v tuto chvíli zcela jiné než pokoj a štěstí. Přepadl je strach a stud. Bohu se schovávají. Oni porušili Boží příkaz, pojedli ze stromu poznání, a teď se jako provinilci Boha bojí.

Hospodin Bůh se prochází po zahradě, a udiví ho, že Adama s Evou nikde nevidí. Byl zvyklý je potkávat, rád s nimi pobýval, ale oni tu teď nejsou. Viděli nebo slyšeli Boha přicházet, a tak se před ním ukryli. Hospodin Bůh na ně teď volá, volá je hlasem lásky, ale oni už v jeho hlase slyší hrozbu. Chovají se tady jako malé děti. Bojí se pokárání, bojí se trestu. - Bůh stvořil člověka ze své lásky. Ve společenství se Bohem se nemusíme ničeho bát. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“, řekne apoštol Pavel. U Boha můžeme najít úkryt a spočinutí. Avšak už tady, na prvních stránkách Bible, vidíme, kam člověka vede jeho hřích: do nepřátelství vůči Bohu. Člověk byl stvořen tak, že v obecenství s Bohem se nemáme čeho bát. Hřích však přetvoří člověka, že on se naopak bojí tohoto obecenství. Tu Boží blízkost, která mu měla být útěchou, už teď nesnese. Bojí se Božího soudu a odsouzení. Proto raději volí útěk před Bohem. A Bůh na první lidi volá: „Kde jsi, člověče?“ To je dotaz na místo, kde se Adam s Evou právě nacházejí. Ale je to také otázka obecnější: jak jsi na tom? Kde se schováváš? A je to otázka i na nás: Kde jsi, člověče? Chceš se s Bohem setkat, nebo se od něho odvracíš? Věříš v jeho lásku, nebo si ho představuješ jako přísného soudce? A kde hledáš pokoj a bezpečí?

Adam s Evou jsou v tu chvíli ukrytí v stromoví. Oni měli možnost hledat útočiště u Boha, v jeho náruči, i po svém hříchu, v Božím slitování a odpuštění, ale místo toho teď od Boha utíkají, a ukrývají se mezi větvemi stromů. Nechtějí vyjít na cestu za Bohem, raději vězí skrytí za hradbou zeleně. Jako by to pro Boha nějaká hradba byla, pro Boha, který o nás ví, ať jsme kdekoliv. - Adam s Evou si zvolili úkryt v zeleni listů. A to není jen tak. To není jen nějaká nevinná skrýš. Starověký člověk si představoval, že stromy jsou obývány démony, že v nich sídlí velká přírodní síla. Dodnes některým lidem zůstal zvyk objímat stromy a čerpat z nich energii. A když se teď Adam se Evou skrývají ve stromoví, naznačuje to, že tady hledají také ochranu a pomoc, jinde než u Hospodina, ochranu také před Božími nároky. A když listím těch stromů povíval vánek, mohl jim ten zvuk připadat, že s nimi stromy mluví. Byl to zvuk, který je možná uklidňoval. Tohle šumění jim asi bylo příjemnější než hlas Boží, hlas mocný, hlas stvořitelský. A oni by raději ani neslyšeli ten hlas, který je osobně oslovoval, hlas velké lásky, který jim teď ovšem po jejich hříchu připadal především jako hlas mocného soudce. – Je to i dnes tak, že mnozí lidé hledají duchovno v silách přírody, ve věcech stvořených, místo aby hledali Stvořitele, který je za tím vším. Hledají v přírodě harmonii a zklidnění, a nechtějí se konfrontovat s Bohem, který stvořil člověka. Dopadá to často tak, že poslouchají různé démony a bůžky, nechtějí poslouchat hlas Boží.

Také celník Zacheus byl ukrytý ve stromoví. Četli jsme o tom příběh z evangelia. Když však Zacheus vyleze na větev moruše, už za tím není žádná postranní myšlenka. Nic o démonech. On tam prostě vyleze, aby lépe viděl. Dověděl se totiž, že přichází Ježíš, a postavou malý Zacheus chce lépe vidět. Ve větvích se neskrývá, na druhou stranu však ani nečeká, že by si ho Ježíš všiml. Vždyť všude kolem je tolik lidí. Proč by si měl Ježíš všimnout zrovna jej? Bible je jeden dlouhý lidský příběh, my jsme základ kázání četli z jeho prvních kapitol. A tohle druhé dnešní vyprávění, o Zacheovi, je mnohem pozdější kapitola. Ovšem kapitola téhož lidského příběhu. Zacheus už je takový obyčejný hříšník. Ve svém hříchu se už naučil žít, už není jako Adam, kterého první hřích ještě vylekal. Zacheus už má hřích jako životní způsob. A je ve svém hříchu zabydlen a uzavřen, hledá uspokojení ve svém bohatství. Už si zvykl, že je daleko od Boha i ostatních lidí. Ano, žije izolován také od lidí. Všichni v jeho okolí totiž vědí, že Zacheus je podvodník, a proto ho sice potkávají, ale zároveň nevidí. Přehlížejí ho, nechtějí vidět. - Teď se však Ježíš nečekaně zastaví právě pod tím stromem, a volá: Zachee, pojď ke mně. Co bude dále? Zacheus naštěstí dovede udělat to, co nesvedl Adam. Ježíšovo volání přijímá jako dobré. To zavolání samozřejmě soudí jeho život, a Zacheus okamžitě poznává, že tady stojí někdo, kdo ho zná, kdo zná jeho život, kdo prohlíží jeho nitro až do největší hloubky. U Zachea však naštěstí převládne radost z toho, že Ježíš má o něho zájem. Po těch dlouhých staletích hříšných útěků před Bohem si teď Zacheus užívá toho, že si ho Ježíš všiml. A Zacheus se teď může postavit před něj, tváří v tvář. Slyší jeho zavolání jako láskyplné, slyší v oslovení jeho lásku, která ho přijímá a nesoudí. A on pak sám má odvahu vynést soud nad svým životem: „jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ - Podobně hledá Ježíš také nás. A volá: „Kde jsi, člověče?“ Jestlipak dostaneme odvahu vylézt z toho stromoví, kde se ukrýváme, a dát se na cestu k němu?

Jsme rádi, Pane Bože, že ty jsi Bůh na cestě, také na cestě dějinami,
a že nás nenecháváš vězet, především v našem strachu.