A Duch Ježíše hned vyvedl na
poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a
andělé ho obsluhovali.
Oz
2, 9-22; Ž 32,1-8; Jk 4,7-10
Přátelé
v Kristu,
hned na
začátku svého veřejného působení, hned po svém křtu byl Ježíš veden na poušť.
Tam se postil 40 dní a nocí. Podle evangelisty Marka a jeho nejstaršího
evangelia je už těchto pár slov podstatnou částí jeho zprávy o pokušení. Když
říká prostě jen to, že Ježíš pobývá na poušti. - My možná máme v mysli a
před vnitřním zrakem spíše delší a barvitější verze, které sepsali Matouš a
Lukáš, a kde se příběh hned rozjede do bohatých obrazů, kdy ďábel ukazuje
Ježíšovi kameny, aby z nich udělal chleby, atd., atd. Ale dnes už brzdím. Protože
tuhle představivost tentokrát rozjíždět nechci. Krátká Markova verze nám může
pomoci, abych nepřehlédli to, co je podstatné už při popisu celé situace. Ježíš
byl vyveden na poušť. Především o poušti dnes budeme uvažovat. - Abychom
pochopili už tuto úvodní poznámku, potřebovali bychom si i sami prožít poušť.
Aspoň v té symbolické formě, kdy církev mluví o 40 dní postu. Máme
k tomu příležitost. I kdyby jen v odlehčené light verzi.
V Ježíšově době totiž půst znamenal, že nic nejedl a nepil. Prostě poušť,
pustina. Místo, kde není voda a není jídlo. - V biblických mapách
naleznete toto místo oranžovohnědé. Nejsou tam žádné potůčky a žádná zeleň. Nemusíme
si ji představovat jako Saharu s dunami, velbloudy a palmami. Spíše jako
pustinu se suchou půdou, kde nic neroste, šedou, vybledle okrovou. Ježíš zde
vyhladověl a vyprahl žízní.
Přesto pro něj bylo nějak dobré, že
tady v poušti byl. Vždyť ho sem vyvedl Duch svatý. Takže za tím určitě byl
Boží záměr. A Ježíš se tady na poušť vyvést dal. Pochopil, že to má mít nějaký
dobrý účel. A proti Duchu svatému tady hned stojí satan. Vlastně ne hned. Mezi
zmínkou o Duchu, který Ježíše do pouště vyvedl, a zmínkou o satanovi, který
Ježíše v poušti pokoušel, tady stojí právě ta poušť. Ježíš v poušti
pobýval. Poušť jako jakési herní pole, či bitevní pole?
Jaké
to je, být na poušti? Jaké by to bylo, být na poušti 40 dní? - Jestli můžeme,
představme si teď 3 věci spojené s pouští. Nejprve – pasivitu. Poušť je místo bez
života. Která i člověku bere sílu a chuť do života. Jen se tu drobně přesívá
prach, suchá zem. Jinak se nic nehýbá, takže ani běh času není zřetelný. V poušti
se nedá nic dělat. Poušť na vás působí pasivně. Tím, že je pouští, že je tu
málo života, málo podnětů pro smysly, málo k dělání. A vy se snažíte
prostě jen přežít, být. Skoro bych řekl, že až bude Ježíš zápasit
s pokušeními, že to bude snazší. Bude aktivní, bude přemýšlet, bude čelit
Pokušiteli tváří v tvář, bude diskutovat. Aktivita sedí nám lidem více než
pasivita. I ta těžká práce a problémy jsou lepší než nicnedělání a prázdno. Jak
chcete čelit poušti? Určitě víte, o čem mluvím. Jak je to těžké vydržet
nicnedělání, snést nudu. Vydržet sám se sebou. Je to až nebezpečné! Samotka je
nejhorší druh vězení, a samota může být jako vězení.
Člověk prý začne v trvající
samotě rozmlouvat sám se sebou. A není to rozhovor nijak příjemný. Člověku se
mohou zjevovat jeho vlastní vnitřní běsy. Všimli jste si někdy, kolik hlasů
v nás mluví i v běžných situacích? Natožpak kdyby zmizely vnější
podněty, které poutají velkou část naší pozornosti, a jediné, co by se dělo, by
byly naše vnitřní pochody? Jak by na nás křičely, jak by si vynucovaly naší
pozornost? - Ve filmu Poslední pokušení, který zfilmovává i tento příběh o pokušení
na poušti, jsou scény se satanem znázorněny jako vnitřní halucinace, které
Ježíš zažil. „Byl mezi dravou zvěří“, řekne evangelista Marek, a třeba to byly
Ježíšovy vnitřní vize, šelmy, které jsou v lidském srdci. Nepřál bych si,
aby vám z dnešního kázání zůstalo jen to, že jsem tady tvrdil, že měl
Ježíš halucinace. Ale jako druhého motivu pouště se toho trochu přidržet chci.
Poušť, a postní období v nás mohou vyvolat změněné stavy vědomí. A takové změněné stavy vědomí nejsou jen něco
škodlivého. I my bychom něco takového potřebovali. Potřebujeme jiné náhledy na
skutečnost kolem nás. Potřebujeme se vymknout z našich běžných a už
zaběhlých způsobů vnímání, myšlení, mluvení, jednání. Vždyť to, jestli věříme
v Boha, vlastně je právě takovým změněným stavem vědomí. K víře
nestačí, že si žijeme běžně, světsky, a to si zpestřujeme křesťanskými prvky. Zkusme
si představit naši pozici takto: Kéž bychom dovedli být sami se sebou, jakoby
v poušti, a přes ty běsy, které nás možná brzy obkrouží, čekat a volat na
Boha, který k nám chce a může přijít.
Jak krásně končí příběh pokušení
Ježíšova, když k němu nakonec přicházejí andělé. Konečně mu dávají najíst
a napít. Andělé ho obsluhovali. A
tady jsem už u třetího a posledního motivu pouště. Ježíšovi muselo moc chutnat.
Každé jídlo a každý nápoj by pro něj v tuto chvíli byl andělský. V poušti,
a v postním období si totiž člověk může zažít to, že má nedostatek, že nemá všeho nadbytek. Jak
to může být i dobré, když člověku zakručí v břiše, když dokonce trochu
vyhladovíme. Jak si pak dovedeme lépe vychutnat první sousta jídla, jak za ně
být znovu vděčni. Už ve Starém zákoně se vyskytuje několik míst, kde lidé,
usídlení v zaslíbené zemi, vzpomínají na roky prožité putováním
v poušti. Byly to doby jistě těžké, ale přesto nějak opravdovější, než ty
u plných hrnců masa. Nepůjdeme do pouště. Postní období pro nás může být
takovou příležitostí.