Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Laudato si

Máme v mládežnických zpěvnících velmi oblíbenou píseň na text podle modlitby sv. Františka z Assisi. Refrén této písně je ponechán přímo v italštině: Laudato si, o mi Signore, což znamená: Chválím tě, můj Pane.

Před léty jsme byli s několika rodinami na sborové dovolené u moře v Itálii. Bydleli jsme v apartmánech, které pronajímaly místní rodiny - znáte to, vlastník domu zpravidla přes léto bydlí v přízemí, a horní patro pronajímá turistům. Večer jsme se pak pravidelně scházeli k pobožnostem u toho domu, kde bylo největší venkovní posezení. Četli jsme z Bible, modlili se, zpívali s kytarou. Starý pán toho domu přicházíval také, byť neuměl ani slovo v jiném jazyce než italštině. Stále se však na nás příjemně usmíval, byl rád, že se něco děje.

Před pobožností jsem vždy nechával naše lidi vybrat, jaké písně budeme spolu zpívat, a pochopitelně kdosi navrhnul i Laudato si. I když myslím nikomu z nás nejprve ani nedošlo, že tady budeme zpívat cosi v italštině. Docvaklo nám to však velmi zřetelně, když se k nám po několika slovech refrénu pán domácí hlasitě připojil. Bylo vidět, jak je rád, že si rozumíme. – A taky další večery. Jaksi poznal, kdy se ostatních ptám, jaké písně budeme zpívat, a hned vykřikoval: Laudato si, laudato si.

Náboženská neutralita

To ještě naše S. chodila do školky. Když jsme dostali do ruky vnitřní směrnice, kterými se školka řídí, bylo tam taky napsáno, že výchova v mateřské škole je „nábožensky neutrální“. Řekl jsem si, že tedy dobře. – Pak však jednou přišla dcera domů a oznámila nám, že budeme mít děťátko. Koukali jsme na ni překvapeně, jak na to přišla. A dostali jsme to z ní až postupně. Byl zrovna předvánoční čas a oni měli ve školce program o vánočních tradicích. O narození Ježíše si neříkali nic, jen odlévali olovo a podobně. A S. z jejího kusu horkého olova ve studené vodě vznikl jakýsi tvar, který paní učitelce připomněl miminko, a ona dceři řekla: „Asi budeš mít sourozence“. – Tak to jsem pak byl poprvé si ve školce postěžovat. Jaká je to náboženská neutralita, když o Ježíši nesmí padnout ani slovo, ale pověry se berou jako něco neškodného a přijatelného.

Dlouhověkost

F. Š. se dožil skoro sta let. Téměř do konce života chodil na bohoslužby a byl čiperný. Když zemřel profesor Lochman ve svých 82 letech a jeho parte viselo v předsálí, zastihl jsem před ním F., jak si ho čte a vzdychá: „Takový mladý!?“  

Á propos parte

To mi připomnělo, co pro mne bylo jedním z nejsilnějších křesťanských svědectví.  Teologii jsem začal studovat v roce 1991. A bylo téměř samozřejmé, že v prvním ročníku nás nejvíce zaujal profesor Heller. Dodnes si vzpomínám, jak přednášel vášnivě, a jen občas nahlížel do papírů, které držel před sebou. Ale jaké to byly papíry – koukal z nich na nás výrazný černý rámeček. Své tehdejší přednášky měl totiž napsány na rubu pohřebních oznámení profesora Molnára, který zemřel jen pár měsíců předtím. Říkal jsem si: tak to je fajn, tady se opravdu nebere smrt zas tak vážně.

Veselý pohřeb?

Leží to v mé poličce jako časovaná bomba. Kdesi jsem totiž prozradil, že několik málo starých lidí ze sboru za mnou během let přišlo, aby mi řekli, jaký má být jejich vlastní pohřeb, jaké písně na něm mají zaznít a podobně. Na tento popud pak za mnou přišel i onen bratr, ovšem sotva čerstvý důchodce, veselá povaha. A říká mi: „Bratře faráři, já bych si přál pro sebe pohřeb veselý, s cimbálovkou a nějakým humorným povídáním.“ Jeho nápad se mi docela líbí, docela si i takový pohřeb dovedu představit. A on mi to jednou za čas připomene: „Bratře faráři, buďte připravený! Rodina s tím nebude souhlasit, budou protestovat, ale řekněte jim, že to bylo opravdu mé přání.“

Brzdy

Když jsem byl v seniorátním výboru, dostal jsem také za úkol vizitovat sbor v B., kde jako farář v důchodu vypomáhal můj ostravský předchůdce LK. Mluvili jsme se zástupci sboru kolem stolu o různých věcech, a mezi tím mi tamější sestra kurátorka povídá:
„Měl byste bratru faráři domluvit, vůbec na sebe nedává pozor. Onehdy jel svou starou škodovkou přes celou Moravu, i když mu nebrzdily brzdy.“
„Ale nepřehánějte. Docela brzdily.“ oponoval L.
„Nebrzdily“, trvala na svém kurátorka.
Raději jsem odvedl řeč jinam, a až v soukromí jsem se pak L. ptal, jak to s těmi brzdami bylo. „Ruční brzdila“, povídá mi.

Mobilní telefon

Sestra D. jezdívala ráda do sboru v úterý ráno do Kavárničky. Byla i ve stáří ve svém myšlení velmi čilá, ráda se o všechno zajímala. Jen už nebyla moc schopna sledovat nové technické vymoženosti. Vždycky když jsem se chystal pustit něco z CD, ptala se mně, co to mám v ruce za kolečko. A ještě jedna věc se opakovala víckrát: někdy už od okamžiku svého příjezdu naznačovala, že má pro nás úžasnou novinu. Jako bývalá učitelka dovedla své vyprávění napínavě stupňovat. Nejdříve počkala, až se všichni posadíme, pak nás utišila počátkem vyprávění o tom, kolik bylo v tramvaji lidí, a pointou bylo: „A představte si – v té tramvaji někdo telefonoval!“

Musíš zmáčknout křížek

Navštívit mě přichází můj svérázný nevěřící přítel. Očekávám ho, a tak i vím, že je to on, koho slyším dole u mezidveří mačkat číselný kód. Zřejmě ho spletl, protože zkouší další a další číselné kombinace. Ale dveře se neotvírají a on se tam vzteká.
Jdu za ním a vysvětluji: „Když ta čísla spleteš, nemá smysl vyťukávat další. Musíš stisknout křížek.“ Vtom si uvědomím krásnou víceznačnost těch slov, a tak si ho dobírám:
„Víš přece, že jsi na faře. Když se spleteš, musíš stisknutím křížku přiznat svou chybu. Teprve pak to můžeš zkoušet znovu.“
„Nikdy nepřiznám svou chybu,“ říká mi i on napůl v žertu.
A já se na něj usmívám: „Však tě znám, právě proto jsem tě přišel zachránit.“

Radost z Tóry

To byl pár let v Ostravě rabínem Michael D., poslaný sem z Jeruzaléma. A opravdu se snažil maličkou ostravskou židovskou obec pozvednout. Jednou nás pozval na svátky Simchat Torah – Radost z Tóry. Až na závěr té slavnosti jsem pochopil, proč pozval hned tři evangelíky.

Ale postupně. Ten svátek je dovršením osmidenních svátku Sukot, a jak Michael řekl, abychom měli úplný požitek z dovršení, musíme znát, co mu předcházelo, a oddrmolil pro nás liturgii všech sedmi předchozích dní – asi během 20 minut.

Potom nám připomněl, že svátek je radostný, že oslava začne po půlhodinové přestávce, a že on, aby se dostal do nálady, vypije litr vína. Oznámil nám to naprosto věcně, ale protože asi tušil, že nám to bude znít podezřele, hned dodal, že žid se nikdy neopije, s řečnickou otázkou: „Vy jste snad někdy viděli opilého žida?“

V jídelně, která byla vedle bohoslužebné místnosti, si sedl ke stolíku, a soustředěně, skleničku po skleničce, do sebe litrovku vína nalil. Pak jsme se vrátili k bohoslužbám. Michael odzpíval liturgii, tentokrát už v tempu, které jsme si mohli vychutnat. A potom jsme každý dostali přes rameno jeden velký symbolický svitek, a tančili jsme s nimi kolem bimy. Michael byl výborný, podařilo se mu vtáhnout nás do veselého reje. A měl to dobře spočítané – my tři jsme mu chyběli do počtu deseti účastníků, kteří byli potřební, aby byla oslava platná. Sice by to měli být pravověrní židé – ale kdo by na to hleděl, když tím hlavním má být radost?

Vy Pražáci nic takového nemáte

Byli u nás na návštěvě manželé B., tehdy bydleli v Praze. Když šli na procházku do města, poslechli naše doporučení, aby si Ostravu prohlédli z radniční věže.

Když jeden z průvodců zjistil, že jsou z Prahy, řekl, že on speciálně si je vezme na starost. A měl pro ně takovýto výklad: „Tamhle to jsou Vítkovické železárny – to je asi jako u vás Kladno. Tamhle je sídliště Výškovice – to je asi jako u vás Jižní město...“

Pokračoval ve stejném duchu ještě notnou chvíli. A pak měl připravenou závěrečnou větu: „Tamhle jsou Beskydy a tamhle Jeseníky – a vy Pražáci nic takového nemáte.“