Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 19

Gn 24,1-9 Vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka
1 Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. 2 I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: "Polož ruku na můj klín. 3 Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím. 4 Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka." 5 Služebník mu na to odvětil: "Co když mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?" 6 Abraham řekl: "Chraň se tam mého syna zavést! 7 Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. 8 Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj!" 9 I položil služebník ruku na klín svého pána Abrahama a odpřisáhl mu to.

Přátelé v Kristu,
tohle je poslední příběh o Abrahamovi, který ještě stačíme vyložit. Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal, čteme tady na úvod.. A u Abrahama to znamená, že teď už je skutečně hodně starý, je už vdovec, žije s dospělým synem, který se mu narodil, když mu bylo rovných sto let. A dnes se dovídáme, jaké přání ještě Abraham má – poslední přání, aby mohl klidně umírat. Jaké jiné by ostatně mohl mít? Je to tak lidsky pochopitelné. Abraham si přeje, aby se jeho syn Izák dobře oženil. Přeje si to tak mnoho stárnoucích lidí: aby si jejich děti našly vhodné životní partnery. Odchováte své vlastní dítě, vychováte z něho dospělého člověka, snažíte se mu předat hodnoty, které jsou pro vás důležité, ale teď do toho vstupuje prvek nejistoty: koho si najdou, s kým budou žít? Bude pro syna manželka pomocí a posilou? Žena statečná, moudrá, prozíravá, tu také Starý zákon zná vychválit. Anebo bude pro svého manžela jako koule na noze a ustavičným svodem? Také pro to nalezneme ve Starém zákoně příkladů bezpočet, vzpomeňme nechvalně alespoň na manželku Jobovu, které musel říci: „Mluvíš jako jedna z bláznivých mluvívá.“ (Jb 2,10K) Kniha Přísloví tu zkušenost zobecní: „Paní Hloupost je halasná, prostoduchá, vůbec nic nezná.“ (Př 9,13) A o dobré řešení této věci se tu ještě Abraham snaží: jak zajistit svému synovi manželku dobrou, a uchránit ho manželky zlé. Je to důležité snažení, které ovlivní celý Izákův život.

A my si všimněme, co Abraham od své snachy očekává. Jak si chce zajistit, že nevěsta bude dobrá? On posílá svého služebníka, aby ji vybral z místa, z kterého sám Abraham přišel. Na tom mu záleží nadevše. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím. Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka. Proč na tom Abraham trvá? Proč je to pro něj tak důležité? Vlastně se tady opakuje to, co bylo v jeho vlastním životě podstatné. On byl Hospodinem vyveden „ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce“. A on poslechl Hospodina. Toto rozhodnutí bylo základním v jeho životě. Šel jakoby do nejistoty a šel ve velké důvěře v toto povolání. Ono určilo celý jeho další životaběh. A teď Abraham hledá pro svého syna manželku, která by se odvážila udělat totéž, která by měla odvahu opustit dům otce a matky, to znamená také dům své víry, a která by se odvážila vydat na cestu víry Abrahamovy. Abrahamovi záleží na tom, aby si jeho syn vzal věřící manželku. A „věřící“ tady znamená: ochotnou vydat se na cestu nezajištěnou, přesto však spojenou se zaslíbením a požehnáním. Abraham se synem Izákem měli kolem sebe v tu dobu plno žen místních, kenaanských. Ty však byly k takové životní cestě asi zcela nevhodné. Vždyť byly zatížené pohanstvím, představami o bozích, kteří zaručí člověku úspěch a plodnost, když člověk provede ty správné obřady a přinese vhodné oběti. Abrahamovi naproti tomu záleží na tom, aby jeho snacha byla otevřená k slyšení Božího hlasu, aby nezůstávala u života podle lidských přání a zvyků. Aby dovedla vyjít na tu cestu, na kterou první vykročil Abrahama, jeho syn Izák má jít dále, a ona cesta pak pokračuje přes staletí. – Myslím teď na naši dnešní dobu. Je snad doposud zvykem, že to věřící rodiče svým dětem říkají: „najdi si věřícího partnera. Jde o podstatnou volbu“. Zpočátku možná mladým připadá, že na tom tolik nezáleží, jestli je jejich partner věřící, vždyť se přece mají rádi a v tolika věcech si rozumějí. Ve společném životě však jistě přijdou chvíle, kdy to pocítí jako nesmírný nedostatek, že se nemohou se svým partnerem sejít ve víře v Boha. Spoléhám na Boha, a je mi oporou. Naproti tomu pro nevěřícího člověka je to prázdný pojem, kterého se nemůže chytit. A budu v tomto doporučení ještě důslednější. Také smíšené sňatky jsou velmi obtížné. Vy asi víte, že jinak jsem vůči katolíkům naladěný dost pozitivně. Myslím, že už víme, že nás podstatně více věcí spojuje než dělí. Když se však taková ekuména má osvědčit v rodině, když chce každý z manželů chodit do svého kostela, končí to po čase většinou prostě tak, že ani jeden z nich nechodí nikam. A když chtějí v takovém rozdělení nábožensky vychovávat děti, může se to vůbec podařit? Nevím, pochybuji.

Abraham tedy posílá svého služebníka, aby Izákovi našel ženu schopnou víry. Když však Abrahamův služebník slyšel, co po něm jeho pán žádá, správně vytušil, že by mohly nastat těžkosti. „Co když mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země?“ Vždyť není každý člověk schopen toho co ty, Abrahame. Copak ho jde nutit k tomu, aby věřil Bohu? A služebník se ptá: „Mám v tom případě tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?“ Abraham se zhrozí nad tou představou. „Chraň se tam mého syna zavést!“ – Je to možné, že ona vyvolená žena nebude chtít. Rozhodne se zůstat doma. Lidská svoboda může postavit tomuto Božímu plánu meze. Děje se to tak mnohokrát, že lidská neposlušnost dovede Boží vůli zbrzdit, člověk může říci: ne, já nechci, já s tím nechci nic mít, já Bohu nevěřím. Nevyjdu na nezajištěnou cestu za nejistou vidinou. Raději zůstanu v tom co znám a mám. Abraham to zná, ví, že mohou nastat komplikace. On se kdysi statečně rozhodl, že na Boží zavolání vyjde, teď se však může stát, že ona žena řekne na podobné zavolání „ne“. A přece je Abraham jistý, že lidská svoboda může Boží vůli jen omezit a zbrzdit, ne však obrátit, zvrátit. „Chraň se zavést mého syna zpátky.“

A jako povzbuzení na cestu dostává ten služebník pěkná slova: „Hospodin sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna.“ Bůh pošle před tebou svého posla, Kraličtí překládají: „onť pošle svého anděla před tebou“, a to sedí, je to zaslíbení trochu tajemné, onoho anděla služebník přímo neuvidí, a přece, jakoby někdo šel před ním a otvíral mu dveře, mnoho náznaků a znamení ho bude ujišťovat, že ta cesta, po které jde, je správná a požehnaná. – Možná míváme někdy při dobrém díle stejný pocit: Bůh je s námi, nejen z našich schopností se nám daří. Tak to poví například také apoštol Pavel o své cestě: „Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně.“ (2K 2,12). A je to povzbuzení i pro nás: na to, co máme udělat, nejsme sami, předchází a provází nás anděl, anebo Duch svatý, tolik zas na pojmenování nezáleží, a nezáleží příliš ani na to, jak andělskou přítomnost popíšeme, je to jen názorná představa a znamená prostě: Bůh je s námi. Nejsme sami na zvládnutí našeho života, našich poslání. Nejsme na to sami, nikdy, Bůh před námi posílá své posly, až k cestě poslední, kdy nám sám Ježíš otvírá dveře od hrobu a smrti. Tím nás potěšuje: "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,1-3)

Apoštolské vyznání víry