Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom

L 2,16-20 Pastýři spěchali a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Ž 119,10-14; Gn 37,5-11; 1K 13,9-12

Přátelé v Kristu,
k jeslím přišli pastýři, a tady Marii s Josefem vyprávěli, co jim o tom dítěti zvěstoval anděl. Slyšeli to i další přítomní, a všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Všichni jsou v tu chvíli spojeni v údivu. Ale všimněme si, že tento zážitek se u nich rozvine dvěma různými způsoby. Nejprve sledujme pastýře: Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli. To je ten první způsob. A rozhodně není podružný. Pastýři jsou naplnění radostí, a vede je to k tomu, aby oslavovali a chválili Boha. Možná jim to ještě nějaký čas vydrželo. Možná ještě dlouhý čas, to nechci snižovat. Viděné a slyšené pro ně bylo podnětem ke gejzíru radosti. Radovali se z toho, co slyšeli a viděli. – Potom tu však máme popsán ještě jeden způsob prožívání. Pastýři už od jeslí odešli, ale my se k nim ještě vraťme, a podívejme se na Ježíšovu matku. Viděli bychom asi jak se o malého Ježíše stará, jak o něj pečuje. A k tomu je tu napsáno: Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Maria si ten vánoční podnět uloží do své mysli a tam si ho uchová, a tam nad ním rozvažuje. Slova, která slyšela od pastýřů, jsou pro ni jako semínko, které se do její mysli uložilo, a ona mu svým domýšlením dává vzrůst. Maria to asi viděla komplikovaněji než ti pastýři. Pro ni nebylo všechno tak snadno dokonáno. Ano, Ježíš se narodil. Ano, anděl z nebe ohlásil, že toto je Boží syn. Ale je to snad už tím pádem jasné? Co to znamená? Co to bude znamenat?

Je několik dní po Vánocích, a my se můžeme ptát sami sebe, jaké důsledky mají Vánoce pro nás. Jak doznívají v našich srdcích – tím anebo oním způsobem? Jako u pastýřů nebo jako u Marie? Vánoce samotné jsou pro nás asi dodnes svátky spojené a údivem, vánoční zvěst snad v nás stále probouzí úžas. Vzpomeňme na koledy. Jestli jsme je letos zpívali, pak většina z nich vyjadřuje právě toto: údiv, že se Ježíš narodil, v betlémské stáji narodil, Boží syn se pro nás narodil. No dobře, ale to snad není všechno, to nemůže být všechno. Jak se to dotýká našich životů? Co s námi bude dále, co po Vánocích?

Stejně jako o svátku vánočním i dnes znovu čteme druhou kapitolu podle Lukáše. Tentokrát ovšem s perspektivou povánoční. Dění v betlémské stáji už je za svým vrcholem. Vrcholným okamžikem bylo, když zde byli všichni přítomní spojeni ve velkém údivu a radosti. Potom se však rozešli. A Maria v Betlémě teď koná docela běžné činnosti, stará se o své dítě, a k tomu nad Ježíšem přemýšlí. Vlastně musí stále konfrontovat slovo Boží a žitou skutečnost. Ona slyšela, že se z ní narodí Mesiáš, slyšela velké věci, které se mají stát, ale teď musí docela prostě pečovat o toto dítě ve stáji. Slyšela velká Boží zaslíbení, realita se však zdá docela všední, až ubohá. Jde obojí vůbec dohromady? Jak se má to, co ona zažívá, k tomu, co o tom předpověděl Bůh? Jako by to byly dvě různé věci, jako by to byly dvě koleje, mimoběžné, které jdou už dlouho vedle sebe. Sejdou se někdy, setkají, protnou? A co teď v Mariině mysli převáží? Bude to starání nad těžkými poměry? Nebo si uchová spolehnutí na Boží zaslíbení?

Tak i my musíme ve svých životech konfrontovat to, co vidíme kolem sebe s tím, co čteme v Bibli. A často, velmi často je skutečnost mnohem ubožejší než to, co čteme v Bibli. Připadá nám, jako by se biblická zaslíbení naší reality netýkala. Čteme, že Bůh je láska, a pak žijeme ve světě, který je takový divný, šedivý, násilný, marný. Čteme, že se máme milovat navzájem, ale takové předsevzetí často ztroskotá na setkání s prvním konkrétním člověkem, který nás naštve, na kterého nemáme trpělivost, jehož jednání nerozumíme. Setkají se ta slova, která slyšíme v kostele, někdy s realitou mimo kostel?

O Ježíšově matce Marii čteme, že vše, co o Vánocích viděla a slyšela, zachovávala v mysli a rozvažovala o tom. Chovala se tedy asi jako každá matka, která sleduje své dítě, a přemýšlí nad tím, co z něho vyroste. A přece v Mariině případu jde o něco jiného. Běžná matka do svého dítěte promítá svá vlastní očekávání. To jistě dělala Maria taky, kromě toho ovšem o Ježíši slyšela zaslíbení Boží. A tenhle Boží příběh ona musí domýšlet, něco, co si nevymyslela sama. Je to příběh, který se bude rozvíjet před ní. Příběh, který se bude vyvíjet až k těžko pochopitelnému konci, její syn bude ukřižován.. Ale pak také vzkříšen. Jak to všechno jednou v budoucnosti Maria pochopí a přijme? - Ale právě proto, že je to příběh, platí tady, že konec nemůžeme dobře pochopit, jestli ho nesledujete od počátku. A počátkem je zde Ježíšovo narození - anebo je počátkem vlastně už jeho početí, tedy situace, kdy bylo Marii zaslíbeno, že se z ní Mesiáš narodí. Anebo je ten počátek ukryt někde ve starozákonních zaslíbeních Mesiáše. Taková prostě Bible je, že se vše vrací až k úplnému počátku všeho. Boží úmysly zůstávají stejné od počátku světa. Teď ale tedy mluvíme o příběhu Ježíše samého. A i v příběhu jeho života se mnohé motivy rozvíjejí už od jeho narození. Už ubohost stáje něco znamená, a něco vypovídá o tom, jaký bude celý příběh. Ve zkratce můžeme říct, že dřevo jeslí odkazuje ke dřevu kříže. – A tak bych nám všem doporučil Mariin přístup. Ona to vše zachovává v mysli a rozvažuje o tom. Domýšlí to, co viděla a slyšela o Vánocích. Ona trpělivě konfrontuje realitu a Boží zaslíbení. Ani její osobní příběh nebude jednoduchý. Její pochopení Ježíše projde mnoha propady a krizemi. Ale když je o ní na začátku knihy Skutků apoštolských napsáno, že po Velikonocích spolu s apoštoly s velikou radostí chválí Boha (L 24,52n, Sk 1,14), tak tentokrát je to už radost vyzrálá, vytříbená. Radost spojená s porozuměním. Radost jako výsledek věrnosti a trpělivosti.

Pane Ježíši Kriste,
děkujeme za všechna poznání, ke kterým jsme už na cestě víry mohli dojít.
A děkujeme za naději, že jednou poznáme plně a dokonale.

I oddělí jedny od druhých

Mt 25,31-33 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.

Přátelé v Kristu,
naše podobenství začíná jako scéna ve velkofilmu, možná katastrofickém? uvidíme postupně. Určitě jste nějaký podobný už viděli. A takové filmy dovedou zaujmout, dovedou námi otřást, myslím, že největší požitek však máme z toho, že ty filmy ještě nejsou o nás, a že přes všechny hrůzy, které se odehrály na filmovém plátně, my odejdeme zase v pohodě domů. Proto bychom i začátek tohoto delšího podobenství mohli číst nejdříve trochu odtažitě. Všechno se to přece stane jednou, a nikdo neví kdy, kdoví jestli vůbec někdy. Na obrovské pláni budou shromážděny všechny národy, tedy obrovské davy těch, kdo kdy žili na zemi, a my víme, že v takovém davu bychom se snadno ztratili, kdybychom chtěli, například kdybychom se chtěli vyhnout přísnému pohledu soudce. A na té pláni budou od sebe odděleny, tak se to při prvním čtení zdá, celé národy, ty špatné od těch dobrých. Zdá se tedy, že půjde o jakési nastolení dějinné spravedlnosti, ale zase: co my s tím, my, kteří si vůbec nepřipadáme jako tvůrci dějin, jako ti, kdo by mohli něco ovlivnit, spíše jsme jen malá, hodně malá kolečka v obrovském soukolí. My si žijeme své malé a obyčejné životy, dějinné soudy se nás netýkají. Nanejvýš přemýšlíme, jak bude souzen náš vlastní, jednotlivý život. Takže by mohlo být opravdu snadné představit si tu velkolepou scénu, ale pak Bibli s klidem zaklapnout, a říct si, že to není o nás.

Ale stačí tu scénu jenom jinak nasvítit, a ona se hned promění. Ten výjev potřebuje intimnější, ne tak ostré nasvícení. Vždyť to není zasedání mezinárodního tribunálu – vždyť je to scéna jak z valašské salaše. Spíše si tu můžeme představit docela běžnou situaci z nějakého prostředí, kde se chová malý dobytek, kdy pastýř navečer třídí ty, které přivedl z pastvy, své ovečky a kozy. A mnohé podrobnosti v dnešních verších skutečně napomáhají k vykreslení spíše takové představy. Začíná to už tím slovesem: všichni budou shromážděni před Syna člověka. Doslova sehnáni, do jednoho stáda. Potom je tu řeč o ovcích a kozách, o dvou druzích dobytka přibližně stejné velikosti, které se běžně pásávaly spolu. A nakonec je tu ještě napsáno, že pastýř oddělí ovce od kozlů, a já jsem se dočetl, že to byla běžná a nutná činnost izraelského pastýře při večerním třídění, protože ovce potřebují jiné podmínky k přenocování než kozy, kozy jsou náročnější na teplo, chlupatější ovce snesou nižší teplotu.

To všechno jsou podrobnosti, které musely být tehdejším Ježíšovým posluchačům docela známé, nám asi méně, ale to zase tolik nevadí, protože i nám je jasné, že tu fakticky nejde o ovce a o kozly, nýbrž že to podobenství je o nás lidech. Že je to podobenství o lidech dobrých a lidech špatných. A ovce a kozli že jsou jen symbolem takových skupin lidí. A ta zvířecí symbolika je v Bibli už velmi stará. Ovce je prastarým obrazem pro lidi spravedlivé, pro ty, kdo poslušně jdou pod vedením Boha-pastýře. Pro ty, kdo pod jeho vedením vyhledávají zelené pastviny, a kdo se, pokud ho znají, nebojí za ním jít i šerou roklí. Zatímco na druhou stranu kozel je obrazem zla. Ve Starém zákoně čteme například o kozlu Azazelovi, který byl jednou za rok vyháněn do pouště, aby symbolicky odnášel hříchy lidu, které na něj byly naloženy. A také mnohé vzhledové rysy ovce a kozla napomáhají tomu, aby tato zvířata mohla být viděna jako znázornění dobra a zla. Už jejich barva – typická ovce je přece bílá, a bílá je obrazem světla. Zatímco kozy nejběžněji bývaly tmavé, černohnědé, jako čert. Pak typické chování a třeba i sklon hlavy leccos napovídají. Ovce jako by zobrazovala pokoru a tichost, zatímco koza nestálost a svéhlavost. A ještě jeden, poslední rys zmíním, je tady dnes řeč ne o ovcích a kozách, ale o ovcích a kozlech. Mluví se zde o samicích ovcí, ale kozích samcích, to aby byl ten kontrast ještě zvětšen, abychom si hlavu kozla představili hned i s jeho rohy, nástroji jeho bojovnosti, symboly spoléhání na vlastní sílu.

A teď jsou tedy ovce i kozy, lidé spravedliví i nespravedliví, shromážděni kolem svého pastýře. Ta scéna je typická pastýřská večerní, už ubylo světla, všechno se zdá méně zřetelné. Možná i ty rohy jsou méně vidět, a barva není hned rozpoznatelná, vždyť jak říká jedno přísloví, „ve tmě je každá kočka šedá“. A také nám se může dnes v naší době zdát, jakoby na svět padalo šero, a čas světa jakoby pokročil. A není snadné rozeznat lidi dobré od lidí špatných. Jako by se všechno slévalo do převládající šedi. Ale tak to připadá nám. Tím, kdo třídí jedny od druhých v našem textu, je Syn člověka, tedy Ježíš a tedy ten, kdo nese také titul Dobrého pastýře. Tedy ten, kdo své svěřené dobře zná, zná každého jménem. Je to přece ten, kdo nás vodil životními cestami, kdo chtěl, abychom důvěřovali jeho hlasu a on nás mohl dovést na dobré pastviny, a teď v podvečer, nakonec, i do místa bezpečného spočinutí.

O ovcích a kozlech je tady dnes řeč. A o tom, že obě skupiny jsou pro Ježíše snadno rozpoznatelné. To je něco, co my takto nedovedeme, mezi lidmi přesně rozlišovat. A přesto se už dneska projevuje, že někdo žije život naplněný, smysluplný, a někdo život prázdný, marný. A není to jedno, jak kdo žije, a jednou se to ukáže, že je mezi oběma životními způsoby nebetyčný rozdíl. V tom rozdílu je výstraha, a je v něm naděje. Nejdříve výstraha, hrozba. Není jedno, jestli jednáme milosrdně, nebo nic neděláme. Protože o skutky milosrdenství, o činy lásky v dalším průběhu tohoto podobenství půjde. V našich životech stojíme často v situacích, kdy můžeme někomu pomoci, někoho potěšit, či dokonce zachránit. A není jedno, jestli to uděláme, nebo neuděláme. Kdo nedělá to, co dělat má, kdo to přehlíží nebo se tomu vyhýbá nebo se z toho vymlouvá, ten bude jednou postaven na levici. To nedělání je označeno jako levárna. Život bez takových skutků je prázdný a potom také beznadějný. – A teď, zadruhé, je v tom slově o oddělení ovcí a kozlů také naděje. Protože ovce budou postaveny po pravici, jejich životy budou uznány jako pravé, správné. A to je důvod k radosti. Za tuto naději se ti, kdo jednají milosrdně, nemají a jednou nebudou stydět. Budou postaveni po pravici. Dnes si možná ještě zoufáme, nejsme si jisti, jestli to má smysl, pomáhat potřebným, jednat soucitně, vždyť se nám zdá, že mnozí na to kašlou, a žijí si docela spokojeně. Ale jednou bude jedno od druhého zřetelně odlišeno. Dnes ještě přemýšlíme, jestli je to k něčemu, když se snažíme odlišovat od běžného životního stylu, kdy nám připadá, že každý myslí jen na sebe. Naše podobenství ukazuje, k čemu to je, Syn člověka to jednou ocení. – A tak si tu scénu ještě jednou představme: Ježíš Kristus přijde ve velké slávě a s ním všichni andělé. Všichni lidé zde budou, a my se mezi nimi neztratíme. A pak budeme moc rádi, že budeme postaveni napravo od jeho trůnu. Pokud už zde na zemi dnes jednáme správně.

Ježíši Kriste, pastýři náš, my Tvoje ovečky, známe tvůj hlas,
kterým nás voláš za sebou teď, prosíme - po celý život nás veď.

Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst…

Mt 25,34-36 Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Ž 24,7-10; Iz 53,3-5; Ef 2,4-10

Přátelé v Kristu,
dnes je první neděle adventní. Mluvíme o adventu jako o velkém příchodu Ježíše zpět na zem. K tomu dni se vztahuje také onen časový údaj „tehdy“, kterým začíná dnešní evangelium. „Tehdy“, tedy v onen velký den, který má přijít, se stane, že Ježíš jako věčný král pozve spravedlivé do svého království, které je pro ně připraveno od založení světa. Možná jsou tím naše myšlenky vybuzeny k představám, jak slavné to všechno bude, jak velkolepé. Hned následující Ježíšova slova by nás však měla překvapit. To pozvání, kterého se dostane spravedlivým, má jasnou návaznost na to, jak my žijeme naše životy tady a teď. Je zde ve velké perspektivě připomenuta naděje, po které my všichni jako křesťané toužíme, naděje Božího království, ale ten nadějný výhled nás má vést nejprve k tomu, abychom se zamysleli, jaké je naše jednání zde, v tomto světě, ve světě plném bídy a trápení. V dnešních verších je prostě spojena myšlenka na věčnost s myšlenkou na docela všední okamžiky našeho života. Je tu řeč o tom, které drobné okamžiky mají věčnou platnost. O tom, že určité malé skutky z našeho života přetrvají. Garantem toho je Bůh, který je Pánem času, a proto dovede spojit okamžik a věčnost. A udělat z našeho malého dobra, které tady na zemi občas vykonáme, z našeho namáhavého snažení, své konečné dobro, slavné a radostné.

A jaké jsou tedy ty drobné skutky, které máme konat? Je tady uvedeno šest příkladů. Vyznáme se v nich? Je v tom nějaký systém? Ale ano. Musíme je vzít po dvojicích. A tak tedy první dva: Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít. To jsou situace, kdy druhého člověku schází to základní, potřebné k životu. Kdy hladoví nebo žízní. A my pro něj můžeme být napojením, nasycením, životem. My můžeme být jeho záchranou, třeba tak obyčejně, že mu dáme najíst nebo napít. Možná z toho slyšíme už i to, že my tu máme zafungovat trochu jako Pán Bůh nebo jako Ježíš. Vždyť o Bohu Bible mnohokrát vyznává, že od něj je pravé nasycení našich životů, že on tiší naší životní žízeň. A také když myslíme jen na běžné jídlo a pití, pokud tímto dovedeme posloužit druhých, dáváme z toho, co jsme sami dostali, co je součástí Božího stvoření. - Ale pojďme už k druhé dvojici: byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě. Tady se mluví o situacích, kdy život člověka už není bezprostředně ohrožen, a přece: jak je to hrozné, když jsme vystaveni cizotě světa, když nás nic nechrání. Když nemáme žádné bezpečné místo k spočinutí, jak se to může stát těm, kdo cestují, nebo poutníkům, bezdomovcům. Anebo když někdo dokonce zůstane nahý. Vidíme ho, jak se celý krčí do sebe, vystavený pohledům druhých a nepřízni počasí. Pokud se s někým takovým potkáme a dovedeme pomoci, pomůžeme mu tak obnovit pocit, že je člověkem, a nejen štvaným zvířetem. Prožitek bezpečí a odpočinutí je velmi důležitý. Ve faktické a materiální podobě tak můžeme dát to, co pak ti lidé mohou poznat na rovině duchovní: že Pán Bůh je nám útočištěm, že nás má ve své pečující dlani, že nás chrání. – A ještě ta poslední dvojice dobrých skutků: byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tady by se chtělo pokračovat a říct, že tohle už vůbec nejsou základní životní potřeby. Že takový návštěvník přece nemocného nevyléčí a vězně z vězení nevysvobodí. A přece se tady právě naopak ukazuje, jak jsou tyto záležitosti pro člověka podstatné. Při těchto posledních dvou dobrých skutcích se neoddalujeme od základních životních potřeb, naopak, když je dovedeme konat, nasazujeme sami sebe intenzivněji a osobněji. Když chceme navštívit nějakého nemocného, nebo když můžeme navštívit některého vězně, víme, že budeme muset vydat něco z nás, že se budeme muset tomu druhému otevřít, že se musíme snažit pochopit jeho situaci, naladit na strunu jeho nouze, a pak pro něj hledat potěšení, které je životné. Že se tady nejvíce odhalí, jestli jenom tak „kecáme“ prázdná a laciná slova útěchy, nebo zda se sdílíme o útěchu, která je útěchou i pro nás. Tady nakonec se nejplněji ukazuje, co je hlavním smyslem všech tří dvojic dobrých skutků: že se my lidé potřebujeme navzájem, že „není dobré člověku býti samotnému (Gn 2,18)“, že máme být sobě navzájem bližními, že si máme pomáhat. Že i naše vlastní milosrdenství má mít leckdy povahu „adventní“, to znamená, že někdo třeba touží po našem „příchodu“, že za ním zajdeme a potěšíme ho.

A poslední odstavec, poslední otázka. Už snad víme, oč v tomto oddíle fakticky jde: máme pomáhat druhým lidem, potřebným. Ale proč je to tu napsáno tak divně jakoby zašifrovaně, že to všechno děláme pro Ježíše? Neboť jsem hladověl, a dali jste MI jíst, žíznil jsem, a dali jste MI pít… atd. Protože tady nejde jen o spolulidství, nejde jen o lidské zdůvodnění, proč jednat milosrdně. Zdá se mi, že pouhá lidská motivace je slabá. To se nám pak často stává, že pomáháme nějaké dobré myšlence, třeba na něco chvályhodného přispíváme, ale konkrétní potřebné, ty jednotlivé lidi nevidíme, nepotkáme se s nimi. A když jindy zase potkáme právě ty jednotlivce, třeba toho, kdo má hlad, nebo bezdomovce, třeba nás jejich bída viděna nablízko znechucuje, a oddalujeme se od nich, a hledáme si omluvy, proč nepomůžeme. A když máme navštívit někoho těžce nemocného, zase nám dojde, jak taková situace může být nepříjemná, jak těžko se v ní hledají slova, a na tu návštěvu nejdeme. A tady by nás mohlo motivovat to, co říká Ježíš. Protože on totéž zažil. Když trpěl a byl na tom nejhůře, lidé kolem něj to nechtěli vidět a „zakrývali si tvář“. Najednou neměl nikoho, kdo by byl při něm, „kdekdo se ho zřekl“. Najednou „byl opovržený a lidé si ho nevážili“. Tak se tenkrát na Ježíši trpícím tříbila víra těch, kdo byli kolem něj. Mnozí si mohli oprávněně říct a taky si říkali: tohle přece nemůže být Boží syn, Mesiáš, když musí trpět. Spíše se zdá, že i Bůh ho tím utrpením trestá. A vyžadovalo to zrak víry, který by pod tím utrpením viděl Ježíšovu slávu, hodnotu pro Boha. – Podobně pak dělá Ježíš i z naší pomoci potřebným otázku víry. Máme přirozený sklon vidět v ubohých lidech zároveň lidi méněcenné, opovrhovat jimi, vážit si jich méně než lidí, kteří jsou spořádaní. A přece oni mají hodnotu v Božích očích. Mají svou důstojnost - jako lidé, jako obraz Boží, hodnotu stejnou jako ten Syn člověka, Ježíš. Právě na těch, kdo jsou nejbídnější, Bohu nejvíce záleží, a my v tom můžeme trochu pomoci.

Pane Ježíši Kriste, tvé slovo je pro nás jako zpovědní zrcadlo, a my musíme přiznat, že jsme to nesvedli: sytit hladové, napojit žíznivé, ujmout se lidí bez domova, oblékat nahé, navštívit nemocné a ty, kdo jsou ve vězení. Vyznáváme to teď každý sám jako hřích v míře, v které jsme to jako svůj hřích rozpoznali. – Vyznávám
Věříme ve tvé milosrdenství, Pane Ježíši, že tvou vůlí pro nás není trest, ale naše náprava. Věříme, že také na nás hledíš jako na potřebné, kteří potřebují tvé odpuštění a zmocnění. – Věřím
A protože v tuto chvíli svou nápravu začínáme od úmyslu svého srdce, chceme o svých bližních milosrdně smýšlet, a odpouštíme těm, kdo se provinili vůči nám. – Odpouštím

Všemohoucí Bůh, který odpouští všem kajícím hříšníkům, vás obdaruj
svou milostí, odpusť vám všechny vaše hříchy a zbav je moci nad vámi,
upevni, utvrď a posilni vás ve všem dobrém a zachovej vás k věčnému životu.
Amen.

Pane, kdy jsme tě viděli?

Mt 25,37-40 Ti spravedliví Synu člověka odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Ž 143,1; Př 14,31-35; 1J 4,8-12

Přátelé v Kristu,
už před léty mě zaujal jeden z příběhů o Janu Palečkovi, který byl šaškem krále Jiřího z Poděbrad. Jednou Paleček přiběhne na hrad celý vyděšený: „Za hradbami města se válí tělo Páně.“ Ta zpráva se hned donesla ke kněžím, kteří si mysleli, že Paleček viděl u cesty nějakou pohozenou hostii. Vždyť chléb používaný při večeři Páně je „tělo Kristovo“. Rychle vypravili procesí s nosítky, aby hostii donesli do chrámu. Takovému tělu Páně přísluší nejvyšší pocta, a ne aby leželo zneuctěné někde v prachu. Procesí však na místě, které jim popsal Paleček, najde jen nemocného špinavého žebráka. Tedy opravdu Krista, ale po způsobu, jak o něm mluví naše dnešní podobenství. Zde Ježíš říká: Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili. – A my můžeme přemýšlet, jak se nám to v dějinách zvrtlo, když za bohoslužbu se považuje něco vznešeného, kdy se naše srdce pozvedají vzhůru, něco duchovního, kdy se jakoby uvolňujeme z běžných tělesných a světských starostí. Zatímco naše dnešní verše nás vracejí tvrdě na zem: Krista máme vidět v lidech kolem sebe, dokonce v těch, kdo jsou nejubožejší, nepatrní, malí, nevýznamní a nízcí podle lidského hodnocení.

Zápletka dnešního textu však spočívá dále v tom, že ani ti, kdo jsou podobenstvím ocenění a vyhlášení jako spravedliví, ti, kdo nuzným pomáhali, tak Krista neviděli. A to je rozhodně i naše situace. Žijeme, snažíme se žít dobře ve světě, Krista však nevidíme. Jakoby ho nebylo. Prosím vás, to je důležitá poznámka, a zvlášť důležitá pro konec adventního období. Vždyť kolem nás probíhá zase ono velké třeštění, kde to vypadá, že je Ježíš ve světě jakoby samozřejmě znám. Přede dveřmi jsou svátky jeho narození. Budeme si připomínat, a i mnozí necírkevní lidé si budou připomínat, že se Ježíš narodil do světa. A potom, jako by tu samozřejmě byl, jako by samozřejmě patřil do lidského uvažování, do církevní tradice, jako by se prostě přetvořil do našich zvyků, betlémů a koled. Jako bychom o Vánocích mohli říct: aha, tak na toto jsme čekali. – Celý význam adventního období je však v tom, že ono nemá jenom jedno vyústění, ale dvě. Jedním vyústěním jsou Vánoce, ano Ježíš se narodil do světa, kde žil jako člověk. Druhým vyústěním je však to, že na jeho příchod, na ten velký Advent ještě čekáme. Ježíš přijde jako Syn člověka. Přijde tak, jak si to my ještě neumíme představit. A je to vlastně zajímavé a překvapivé, že na jeho příchod ještě čekáme. Nový zákon na mnoha místech poví, že Ježíš Kristus je nám i dnes blízko, je blízko lidskému srdci. Je ztělesněním Boží lásky k nám, která přece stále trvá, a Kristova láska se má se projevit i v naší lásce k bližnímu. My ho přesto nejsme schopni vidět. A na jeho příchod čekáme jako na nějakou vnější událost. On se zjeví v moci, ale vlastně ukáže jen to, co my máme v srdci už dnes. Teď nám cosi brání, abychom vnímali skrze lidi, kteří jsou kolem nás. Proto ta udivená otázka, kterou se ptají i ti spravedliví v našem podobenství: „Pane, kdy jsme tě viděli?“ A proto i my čekáme na jeho Advent, abychom to aspoň jednou plně pochopili.

Nabídnu vám teď jednu pomůcku, abychom dovedli aspoň částečně nahlédnout do onoho tajemství Kristovy přítomnosti. Víte, že v křesťanství mluvíme o Boží Trojici, o Otci, Synu a Duchu svatém. Bůh Otec, to je Bůh nad námi. Bůh, který všechno přesahuje, který je počátkem i koncem všeho, který je hloubkou bytí i nanejvýš vyvýšený. To si i většina lidí dovede představit, co znamená „Bůh nad námi“. - Druhá osoba Trojice co do obtížnosti pochopení je, možná nečekaně, Duch svatý. Duch je, můžeme říct, Bůh v nás. Bůh v našem nitru, když se modlíme, když máme radost ze života, z krásy světa. Když milujeme, když máme sílu odpouštět, když máme inspiraci – když něco tvoříme, když jsme moudří, atd. Tomu rozumíme a spolu s námi by tomu přitakala i většina lidí. Tušíme, co znamená „Bůh v nás“. - Ale teď ta božská osoba, která je k pochopení nejtěžší. Ježíš. A znám to i z mnoha pastoračních rozhovorů, že je pro nás těžké vnímat Ježíše jako osobu Bohu rovnou. A když máme obtíže toto pochopit, souvisí to právě se zvěstí dnešního evangelia. Protože Ježíš, to je Bůh v našem bližním. - Snad jsme schopni uznat, že nás něco přesahuje, Bůh Otec. Snad jsme schopni poznat svou vlastní hodnotu, v Duchu svatém. Ale uznat, že nějaký ubohý člověk má před Bohem stejnou hodnotu jako my, to je pro nás velmi obtížné. Řekl jsem, je to jen pomůcka k přemýšlení, tato trojitost: Bůh nad námi, Bůh v nás, Bůh v našem bližním. A je to ostatně totéž, o čem mluví největší přikázání. Když řekne: Miluj Boha svého, a miluj bližního svého jako sebe sama. Že milujeme Boha, to řekneme snadno. I každý sám sebe si většinou zamiluje a svou hodnotu nahlédne. Ale milovat ve stejné míře své bližní, s tím máme stále problém.

A teď se ještě nakonec podívejme, jaký výklad dal Ježíš tomuto podobenství skrze své vlastní skutky. On sám se snažil lidem kolem sebe pomáhat a sloužit. Sytil hladové, potkával se s nemocnými. On se mnohým prokázal jako obětavý bližní. A obětoval se pro ně do té míry, že právě takto lidé nejčastěji poznávali jeho božský charakter: když zažili jeho pomoc, službu. Mnohý uzdravený se nemohl udržet a hlásal, že poznal jeho mesiášskou moc. – Pak se však v jeho příběhu cosi zlomilo, a Ježíš sám se stal potřebným. Byl opuštěný, zraněný, žíznící. Lidé kolem něj se mu v jeho utrpení dokonce vysmívali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže.“ Tady se zase projevila ona zatracená lidská povaha: každý ať si pomůže sám. Tvé starosti mě zajímají jen tehdy, kdy já to uznám za vhodné. – My bychom snad nebyli tak bezohlední. My bychom ho přece nezapřeli, my bychom se ho dovedli zastat, být s ním. My bychom se mu snažili pomoci. Nevím však, zda bychom to dovedli. Snadno se to slibuje, když víme, že stejná situace už nenastane. Jistě dnes nemůžeme pomoci přímo Ježíši. Ostatně, ani to nepotřebuje. Bůh sám ho zachránil. A Ježíš dnes naší pozornost vede jiným směrem: pomůžeme mu tím, že budeme pomáhat jeho bratřím, jak je on sám nazývá, totiž těm, kdo jsou pro lidské oči nepatrní, kdo jsou nuzní, strádající.

Pane Ježíši Kriste,
ty nám dáváš poučení, aby naše oči viděly, co jinak nevidí,
abychom viděli obraz Boží,
v tobě, v sobě samých, i ve svých bližních.
Chceme podle toho poznání i jednat, to slibujeme.

Nejstarší předpovědi přichodu Mesiáše

Gn 3,14n Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“


I. Gn 3,14n Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.
I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

sklon člověka k hříchu, který je v srdci člověka
je ve vyprávění Gn zvnějšněn, jako vnější moc, která je nepřátelská Bohu

o hadovi zde bylo řečeno, že patří k polní zvěři, stvořené Hospodinem
je mezi ní ovšem (3,1) nejchytřejší (K)/ nejzchytralejší (ČEP)
což muže mít nádech negativní, v Bibli však většinou pozitivní – uvidíme v dalším
žádné stvoření není jednoznačně špatné
i viděl Bůh, že všechno, co stvořil, bylo dobré

NZ identifikuje hada s ďáblem:
Zj 12,9: ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět
už zde, v Gn 3, je ďábel na základě své pokušitelského konání zavržen

co vlastně had udělal?
pozvedl se, aby mohl mluvit z Evou,
a stal se pokušitelem, s nabídkou, že lidé se mohou stát bohy

připomněl lidem Hospodinův zákaz
a napověděl jim, že by ho mohli porušit
připomněl jim, že mají tu možnost
a tu možnost v nich probouzí jako touhu,
ovšem touhu podloženou překroucením Božích slov (zakázal jíst ze všech stromů,
nezemřete, budete jako bohové)

hada a jeho interpretaci H. vůle zde člověk použije jako nástroj
k překročení H. příkazu
tento nástroj je zde proklet,
ne had jako součást Božího stvoření,
tento způsob lidského jednání je zde proklet

prokletí znamená: odříznutí od budoucnosti, od zaslíbení
a už nyní od společenství, od ostatních zvířat
odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře

a teď tedy had slyší:
Polezeš po břiše (a jak se tedy pohyboval doposud?)
tato slova ho vracejí k jeho původnímu určení
had se po stvoření plazil po zemi,
když však chtěl svést člověka, začal se vzpínat,
aby se mohl postavit vůči člověku, proti člověku, tváří v tvář
proti tomu, kdo jediný chodí po zemi vzpřímeně
a tím i proti Bohu, který je vyvýšený

had svým plazením
má člověku připomínat, že Bůh už pokušitele pokořil
kdo se povyšuje, bude ponížen

žrát budeš prach – prach je živel podsvětí
myslí se na prach, který vzniká rozpadem živých tvorů
had už nyní prach požírá, splývá se svou pomíjivostí
žije ze smrti a žije ve smrti
(tak i naše životy mohou být takové, že se živíme smrtí,
a smrt nás stále více naplňuje, odumíráme)

je to stejné slůvko jako v 2. kapitole:
kde je o stvoření člověka řečeno: prach jsi a v prach se obrátíš
- to je pravda o nás – dokud nás Bůh z prachu nepozvedne
a nedá nám svého ducha

dokonce může říct, že had je tady obrazem hříšného člověka,
něčeho v člověku
had v ráji jen oslovuje sklon k hříchu, který je v nás

(příběh o reptání Izraelců na poušti:
Bůh dal jedovaté hady, aby je štípali,
Mojžíš prosí Boha o pomoc, ta je jiná než očekává,
má jednoho hada vyzvednout na tyči, jakoby napřímit,
kdo na něj pohlédne, ten bude zachráněn
zde je had nástrojem záchrany
když je ten, kdo žije v prachu, kdo sám je prach,
Bohu poslušný,
a z Boží vůle povýšený
- v napřímení toho, co je zlé, co je jen prach a popel,
toho, co propadá smrti, je záchrana
pokud pohlédneme s vírou na Boha
J 3: tak bude vyvýšen Syn člověka)

mezi tebe a ženu položím nepřátelství
zde můžeme myslet nejdříve na vrozený odpor člověka k hadům
a na nebezpečí, které od nich hrozí člověku

a to na hlubší rovině symbolizuje
náš stálý boj se zlem, s ďáblem

i mezi símě tvé a símě její
Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.
je zde představa člověka, který zabije hada tím, že mu šlápnutím rozdrtí hlavu

starozákonní ženy proto tak očekávají narození potomka,
v naději, že třeba právě z ní se narodí ten, kdo porazí zlo,
na narození potomka se upínaly všechny naděje
(už Eva 4,1 při narození Kaina: „získala jsem muže a tím Hospodina“,
ale musí poznat, že on ještě není Spasitelem, právě naopak – strůjcem smrti)
a právě proto byla neplodnost ženy snášena tak těžce

símě z ženy, lidstvo, je tu nakonec reprezentováno Kristem
on rozdrtil zlo v jeho hlavě, slavil kapitální vítězství
ale sám je přitom smrtelně uštknut do paty
je potomkem, který lidem otvírá znovu ráj

tento text se označuje protoevangelium –
je zde zaslíbeno Kristovo vítězství nad Antikristem
ve starých latinských překladech je
„ona ti rozdrtí hlavu“ a je vztahováno na Marii (místo ipse „ipsa conteret“)
což podporovalo mariánský kult

Ř 16,20: Bůh pokoje brzy srazí Satana pod vaše nohy.
on tam ještě není,
nám někdy připadá, že je zlo silou jen přízemní,
že je snadné ho překročit,
ovšem zlo se často vzpíná, svádí nás, jako Adama s Evou, mluví k nám
ale i ten, kdo se nenechá, kdo je věřící jen Hospodinu,
kdo šlape po hadech,
Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. (L 10,18-19)
má vědět, že ho ten Zlý může uštknout





II. Gn 14, 17-20 Malkísedek
Když se Abram vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská.
A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího.
Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země.
Požehnán buď sám Bůh nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.

Abram se vrací z vítězné bitvy
4 předoasijští králové pokořili odbojná městská království
podél obchodní cesty do Egypta,
bitvy se účastbil také Abram, aby vysvobodil zajatého Lota

a teď Abramovi jako vracejícímu se hrdinovi vychází vstříc král Sodomy
předejde ho však Malkísedek

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího.
šálemský král a kněz v jedné osobě

král šálemský – šálém = pokojný je tu zároveň odkazem
na Jeruzalém – město pokoje
Šálem byl jeho starý název
Ž 76,3 V judské zemi je znám Bůh, má velké jméno v Izraeli. V Šálemu je jeho stánek
Melkísedek zde vítá předka toho Davida, který bude v Jeruzalémě kralovat později

přinesl chléb a víno – to byly od pradávna živly pro zotavení těla
zde ovšem zve král Abrama k účasti na posvátném hodu,
později byly předkladný chléb a víno k úlitbě pokládány
před Hospodina na oltář v chrámu

v chlebu a vínu zde můžeme vidět předjímku svaté večeře Páně,
a Ježíš říká, že kdo bude pít toto víno a jíst tento chléb, bude žít navěky

Nový zákon vůbec vidí v Makísedekovi předobraz Kristův
Žd 7,1 Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje.
Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.
Hleďte, jak vznešený je ten, jemuž sám praotec Abraham dal jako desátek nejlepší část své kořisti.

Žd 5,6 Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ A na jiném místě říká: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘

19 Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země
žehná Abramovi ve jménu Boha nejvyššího, jemuž patří nebesa i země
v Bibli je výraz Bůh nejvyšší jedním z pojmenování Hospodina

20 Požehnán buď sám Bůh nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“
tento kněz je vykonavatelem soudu a spravedlnosti, a tím i tvůrce pokoje

Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.
Malkísedek zde vstoupil nečekaně, nepřipraveně
je postavou Abramovi nadřazenou,
neboť mu Abram odevzdává desátky
jako později bude lid odevzdávat desátky Hospodinu

v této postavě obklopené tajemstvím, tedy jedná Hospodin sám

ve SZ je zřetelné očekávání nového kněze
lévijské kněžstvo fungovalo v chrámě za doby královské
i po návratu z babylonského zajetí a po obnově chrámu
až do jeho zničení Římany r. 70 po Kr.

ale už SZ zná také jiné kněžství
Ž 110,4 Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu.
tento žalm se asi původně vztahoval na davidovského krále
(který vládl v Jeruzalémě)

zároveň však v sobě jasně obsahuje přesah – kdo je oním knězem navěky?
odkazuje nad sebe, do budoucna, k příštímu naplnění

ve SZ zůstává toto zaslíbení nenaplněno
Davidovo království končí
Makabejci (asi 160 př. Kr.) byli z lévijského rodu a kralovali,
i s nimi byla spojována tato čekávání
ale i jejich panování mělo smutné vyznění – v krvavém potlačení jejich povstání

list Židům vztahuje tento příběh na Krista
odtud, z Gn, se vztahuje především k tomu, že Bible neudává původ ani místo pobývání Malchísedecha
ta postava se zde náhle objevuje a pak zase ztrácí
„je bez otce, bez matky, jeho dny nemají původ“
a z Ž doříkává to, že je knězem navěky




III. Gn 49,10-12 Oděv svůj vypere ve víně
9 Mládě lví je Juda. S úlovkem, můj synu, vystoupil jsi vzhůru. Stočil se a odpočíval jako lev, jak lvice. Kdo ho donutí, aby povstal?
10Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.
11Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů.
12Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.



Juda sám je osobností velmi dvojznačnou
- svého bratra Josefa se zastane, ale navrhne ho prodat do otroctví
Gn 36, 26 Juda řekl bratrům: „Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme? 27Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr.“ Bratři ho uposlechli.
- ale také se dokáže nasadit z lásky celým srdcem
když má s nimi do Egypta sestoupit i Benjamín, zaručuje se za něj otci Jákobovi
Gn 43,9 Já sám se za něho zaručuji, můžeš mě volat k odpovědnosti. Jestli ti ho nepřivedu a nepostavím před tebe, prohřešil jsem se proti tobě na celý život.
a stejně, když má Benjamín zůstat v Egyptě jako otrok za údajnou krádež bratří
44,33 Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít.

a toto je teď v tomto Jákobově požehnání reflektováno
9 Mládě lví je Juda. S úlovkem, můj synu, vystoupil jsi vzhůru.
Juda uspěl jako „lví mládě“
nedal si vyrvat kořist, Benjamína, za kterého se zaručil otci
vystoupil s ním zase z Egypta do Palestiny

10 Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.
Juda se osvědčil jako strážný svého bratra
proto od něj nebude odňato žezlo, taková je jeho královská moc,
bude mu zachováno prvenství a z něho vzejde Vykupitel,
jemuž budou poslušny všechny národy
Zj 5,5 Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“

s příchodem tohoto Mesiáše nastane blažený věk hojnosti a krásy
11 Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů.
12 Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.
ten věk je charakterizován vínem a mlékem

tak ve SZ i na dalších místech
Iz 55,1 „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!
Jl 4,18 A stane se v onen den, že z hor bude kanout mladé víno, z pahorků poteče mléko,

Mesiáš je zde bílý a červený, což jsou obrazy nového, plného života
Pís 5,10 Můj milý je běloskvoucí i červený

máme v tomto zaslíbení však i dva motivy disharmonické
1) tento Mesiáš přijede na oslátku
jízda na oslu je znamení pokory a poníženosti Mesiáše
Za 9,9 Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.

(ovšem sám osel je ztělesněná svéhlavost,
jízda mesiášského krále je tak znamením zkrocení, podmanění úhlavního nepřítele Božího i lidského,
toto přemožení je předpokladem pokoje)

oslátko dá odvázat (možná právě od vinného kmene)
sám Ježíš před svým vjezdem do Jeruzaléma
Mt 21 Když se přiblížili k Jeruzalému, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. 3 A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ 4 To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: 5 ‘Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘


2) a druhý disharmonický motiv
Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů.

víno je nejen symbol eschatologického veselí,
nýbrž i symbolem krve prolité za vinu, krve očišťující
Mt 26, 27 Pak vzal Ježíš kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.

v Zj soudící Kristus vystupuje v rouchu pokropeném krví
19,3 Má na sobě plášť zbrocený krví
zachráněni jsou ti, kdo svá roucha vybílili v Kristově krvi
7,13 Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.

tyto výrazy mají kultický podklad,
ale můžeme je pochopit i my, znamená to, že pro naši záchranu se musel někdo nasadit, prolit svou krev, zástupně,
Ex 12,13 Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.

takto se musel už Juda nasadit pro Benjamína,
tím spíše ovšem Mesiáš z jeho rodu za nás za všechny
Ef 1,7 V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost,
Žd 9,22 Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.
a my to máme uznat, uvěřit v to, „vyprat své životy v jeho krvi“

Pryč od Hospodina

Jon 1,1-3 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Ž 103,19-22; Mt 15,21-28; Ř 5,6-9
EZ 203 Pán Bůh je láska; 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Přátelé v Kristu,
Jonáš dostává od Boha jednoznačný příkaz, co má dělat. „Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: Vstaň a jdi a volej.“ Možná si nejdříve pomyslíme, že takto bychom si to přáli i my. Slyšet přímo slovo Boží, vědět jasně, co je naším úkolem pro život. – V tomhle to měl Jonáš jakoby jednodušší, věděl, co má udělat, kam má jít, co má mluvit. Ale vůbec mu to nepomohlo. On se totiž hned začal chovat jako my. Začal Boží věci komplikovat a zatemňovat. Boží příkaz, který dostal, byl jasný: „Ninivští páchají zlo, a já, Bůh, chci jejich zlo napravit. Proto běž, Jonáši, a varuj je, aby od svého zla upustili.“ Ale Jonáš se asi ptá: „A co je skutečně zlo, a co je dobro? Je to, co Bůh zamýšlí, opravdu dobré? Nemůže to uškodit – mně? Nám?

V dnešních verších vlastně čteme jen to, že Jonáš Boží příkaz odmítne, a vydá se naprosto jinam. Abychom aspoň trochu pochopili, jaké vnitřní uvažování ho k tomu vedlo, musíme si připomenout, kdo je Jonáš, a co je Ninive. Takže popořadě: kdo je Jonáš? Je to prorok, který ve starozákonní době působil v Izraeli. Nejprve uprostřed svého vlastního lidu konal to, k čemu ho teď Bůh chce poslat do Ninive. Káral hříchy lidu a volal ho k nápravě. Usilovně se snažil, aby uprostřed Božího lidu vládla spravedlnost a právo, aby se lidé rozpomenuli na Boží zákon. A nyní má totéž jít hlásat do Ninive. To se Jonášovi ovšem nechce. Protože: co je to za město zvané Ninive? Ninive je hlavní město vzdálené asyrské říše. A Izrael Asyřany nenáviděl. Viděl v nich hrozbu. Považovali Asýrii za zpupnou a brutální velmoc. A modlili se k Hospodinu, aby svůj lid před Asyřany chránil. Samozřejmě si přáli, aby Bůh Asýrii za její svévoli potrestal. A jestli by teď Jonáš měl jít a varovat je, a oni by ho poslechli a napravili se, a nebyli Bohem potrestáni, a zůstali by silní a pro Izrael hrozbou, kdo ví, co by se dělo dále… - A tak snad už vidíme, jaký měl Jonáš v hlavě zmatek. Boží vůle byla jasná: chci dobro pro všechny, pro Izraelce i pro Asyřany. Ale Jonáš si mohl myslet: je dobro pro Asyřany i dobrem pro nás, Izraelce? Nebylo by snad pro Izraelce lepší, kdyby se měla Asýrie hůře, kdyby byla oslabená, Bohem trestaná? – A co teď Jonáš udělá? Mohl by se s Bohem hádat, diskutovat. Tak to například dělával Mojžíš, když slyšel, co Bůh zamýšlí. Ale Jonáš se nehádá. Ví, že to nemá cenu. Ví, že s Božím sklonem k dobru nic neudělá. Jakoby Bůh byl nějaký tvrdohlavý stařec, který si stejně udělá po svém, a který možná ani nedomýšlí, jaké bude mít jeho jednání důsledky, ale kterému nemá smysl něco vysvětlovat. A tak Jonáš neřekne ani slovo. Ať si Bůh dělá, co chce. Jonáš má jen hroznou nechuť mu s tím pomáhat. Nechat se do Božího úsilí o dobro zatáhnout. A tak Jonáš touží jen po tom, aby mohl zmizet. Pryč od Hospodina, pryč od Hospodina.

Jak už jsme si řekli, Jonáš původně prorokoval ve prospěch Izraele. Šlo mu o dobro, ale především o dobro vlastního lidu. A teď mu připadalo, že dobro Izraele bude tím větší, čím větší bude bída Ninive. Ve světě není dost dobrá pro všechny, a ti, kdo ho mají, musí si ho chránit před ostatními. Takové bylo Jonášovo geopolitické uvažování. Viděl prostě svět jako rozdělený frontovými liniemi. Tady jsme my, kdo jsme na straně Boží, a proto je dobře, když se nám vede dobře. A tamhle daleko jsou ti, kdo nás ohrožují a jsou naší nepřátelé. Zaslouží si Boží trest. Pak i my budeme spokojenější. Když bude jasnější hranice mezi dobrem a zlem, mezi námi a oněmi, mezi Boží milostí a Božím trestem. Zachovat takové hranice si Jonáš přál, a že by zrovna on je měl překračovat a bořit, co mu bylo zcela proti mysli. – Jakoby světem vedly frontové linie: mezi těmi, kdo jsou Bohu blízko, a mezi těmi, kdo jsou mu vzdálení. Mezi námi, kteří toužíme po Boží milosti, a těmi, kdo si zaslouží Boží trest. Možná je taková myšlenka zakořeněna také hluboko v nás. A abychom se s ní dovedli také my vyrovnat, může nám pomoci, když se podíváme, že i Ježíš sám s takovo myšlenkou, s tímto předsudkem bojoval. O tom vyprávěl dnešní příběh z evangelia. Připomeňme si: Ježíš se potkal se kananejsou ženou, která ho prosí o pomoc. Ale on ji odmítl. Ne, že by ji přál něco zlého, ale prostě mu připadalo, že nemá dost času a sil, aby pomáhal všem. A tohle byli pohané. Snad jednou nastane čas, kdy i jim vzejde spása a Bůh se nad nimi smiluje. Snad jednou to Bůh udělá. Já jsem však poslán k ovcím z rodu Izraelského. Takto překvapivě tedy smýšlí i Ježíš: že jeho působení má mít hranice, že jsme my a oni. A tady ho ta samařská žena o něčem drsně poučí. „Možná si vy Izraelci o nás myslíte, že jsme jenom pohanští psi, a jen vy sami že smíte jíst chléb u Božího stolu. Ale představ si, Ježíši, že psi často jedí to, co ze stolu spadne, i když jsou to třeba jenom drobty. A co je důležité: i ty drobty jsou ze stejného těsta jako chléb na stole. I nám pohanům patří Boží milost, a o tu stojíme, o to stejné, čím se sytíte vy. I kdyby to byly jenom drobty Boží milosti. To je i pro nás nejvzácnější potrava.“

A Ježíš tehdy pomohl. Zachoval se jinak než Jonáš. Poznal, že z Boží milosti máme s těmi druhými společného mnohem více, než si běžně myslíme. A naším úkolem je pak přát dobro všem, a usilovat o ně. Protože Boží láska platí všem. – Stále znovu se tu však vnucuje lidská námitka: To se lehce jen tak mluví o Boží lásce ke všem lidem. To je příliš snadné, zjednodušit Bibli na větu, že Bůh je láska. Tak jednoduché to přece není, nemůže být. A tak to zesložiťujeme a v mysli sami přemýšlíme, kdo tak asi má nárok na Boží milost, a kdo tak asi propadá Božímu trestu. Sami sobě přejeme milost, ale myslíme si, že bude dobré, když jiné lidi Bůh odsoudí a potrestá. – Z dnešního počátku příběhu o Jonášovi se však učíme tyto věci: My máme přát i druhým lidem dobro. Nemá se to dít naivně, že se budeme na všechny jen usmívat. Někdy máme své bližní i varovat a jasně pojmenovat: tohle a tohle je zlé. Nemá se to dít povýšenecky, vždyť i my jsme přece byli velkými hříšníky, ke kterým musel někdo přijít a zvěstovat nám Boží milost a dobrotu. A navíc – vždyť jsme těmi hříšníky i dále. Sami možná nemáme více, než drobty Boží milosti. Ale Bohu díky za ně. A mysleme na to, že jsou tu i další lidé, kteří aspoň o takové drobty stojí.

Chceme si, Pane Bože, připomenout, jestli jsme i my byli tebou někam posláni,
a chceme v sobě posilovat úmysl plnit tvou vůli,
v důvěře ve tvou dokonalou dobrotu.

Vstaň a volej k svému (B)ohu!

Jon 1, 4-6 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi, na které se plavil Jonáš, hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“

Ž 4; Mk 4,35-41; Ř 5,1-2

Přátelé v Kristu,
dočetl jsem se, že příběh Jonáše, starý skoro 3000 let, nám poskytuje jedinečný pohled na život mořeplavců v době železné. Asi je to pravda, také z tohoto pohledu je ten příběh zajímavý. I když si myslím, že také dnešní moderní lodě by v takové situaci připomínaly pouhou třísku, zmítanou větrem a vlnami. A taky si myslím, že ani ten zmatek mezi námořníky by dnes nebyl jiný. Čteme tady: Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. – Ani na tomto se za 3000 let mnoho nezměnilo. Když se my lidé ocitneme uprostřed ohrožení, třeba uprostřed velké bouře, nebo třeba záplav, nebo v oblasti zemětřesení, napadne nás rychle myšlenka, že to, co se děje, je projev božího hněvu. A v takové situaci se leckdo začne modlit, i člověk, který by si v běžné situaci na Boha ani nevzpomenul. Většina lidí v takové situaci udělá cokoliv, aby se zachránili. Jako ti námořníci teď do vody shazují i věci cenné, které jsou v tuto chvíli ovšem závažím, jen aby zachránili aspoň svůj holý život.

A teď se nám ten popis běsnění na moři i na palubě trochu zpomalí a promění ve zmínku o dvou konkrétních osobách. Nejprve je zde řeč o Jonášovi. Zmatek mezi námořníky se ho vůbec nedotkne, jako by to nebyla jeho věc. Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Je to zvláštní klid, který Jonáš má. A nejenom nás Jonášův přístup překvapí. Do podpalubí za ním přichází velitel lodi a budí ho: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ – Hej, cizinče, jak tady můžeš spát? Na palubě se všichni snaží udělat, co mohou, aby nás všechny zachránili, a ty si tady ležíš. Situace je vážná, tak vážná, že už nám nezbývá než se modlit. A tak každý člověk na palubě úpěnlivě volá k tomu, koho považuje za svého boha. Loď je plná modliteb, to volání směřuje různými směry, námořníci se upínají na různá božstva, a ty, Jonáši se nemodlíš! Tvůj hlas nám chybí, čím více modliteb a čím více zapojených božstev, tím větší naděje na záchranu.

Milí přátelé, možná, že i nás brzy čeká taková doba, kdy naše země bude pestřejší co do způsobů víry a zbožnosti, kdy se budeme více setkávat s příslušníky jiných náboženství, s muslimy, s buddhisty, s hinduisty a s mnoha dalšími. A pravděpodobně nám budou připadat mnohem zbožnější, než jsme my. Mnoho muslimů se například dodnes modlí pětkrát denně v určené časy, i na veřejných místech, kde zrovna jsou. Hinduisté jsou schopni své modlitby drmolit po dlouhé hodiny. A tak dále a tak podobně. Určitě je za tím často představa, že se mají svému bohu často připomínat a jakoby ho stále držet v opratích. A tady nás křesťany napadne poučení Ježíšovo: „nemyslete si, že budete vyslyšeni pro množství svých slov.“ – Tahle mnohomluvnost modliteb asi nebude tou zbožností, ke které bychom se chtěli vracet. A proto by nám mohl být dokonce sympatický ten přístup Jonášův, který se od pohanů teď tak odlišuje. Zdá se, že jeho spolehnutí na Hospodina je hlubší, že on prostě věří, že se nemůže nic stát, že je v Boží ochraně, a proto teď nemusí s ostatními propadat strachu. Modlitba pro něj není magickým prostředkem, jak působit na Boha, aby udělal, co já chci. Jonáš se asi pomodlil před svým usnutím, svěřil se do Boží péče, vyznal své spolehnutí na Boží moc, a proto teď může tvrdě a pokojně spát.

Jonáš prostě jaksi našel svůj vnitřní klid. Nic ho nerozruší, ani bouře, ani ohrožení života. Možná je tohle ten způsob zbožnosti, který bychom i my chtěli hledat spíše. Zbožnost klidnou, neokázalou, která je prostě jen hlubokým spolehnutím na Boha. Spolehnutím v každé situaci, ať se kolem děje cokoliv. – Ale podívejme se konkrétně na Jonáše: je jeho přístup skutečně hodný obdivu? Vždyť jeho klid není založen na víře. Spíše právě naopak, on je právě na cestě od Boha, utíká před plněním Boží vůle. Snaží se Boha vytěsnit ze svého života. Možná se ještě před spaním pomodlil. Ale k čemu je taková modlitba, když Jonáš ve skutečnosti nechce, aby Bůh zasahoval do jeho života, ale chce mít od Boha pokoj? Jeho spoléhání, to už je to jenom gesto, už jen návyk, prázdný rituál, který ho uklidňuje. Jaký smysl může mít spoléhání na Boží věrnost a milost, když mu na straně lidské odpovídá neposlušnost Boží vůli? – Přemýšlejme: jsme v tomto my podobni Jonášovi? Vyznáváme, že Boha známe a Bohu patříme. Taková víra nám dává pocit vnitřního klidu. Ale je to skutečně pokoj Boží? Je naše spolehnutí na Boha skutečné? Není ten náš vnitřní klid náhodou stejně nepatřičný jako to, že tu teď Jonáš tvrdě spí v podpalubí? On z toho potřeboval být vzbuzen. Tak i my potřebujeme být někdy vzbuzeni z neposlušného spoléhání na Hospodina.

Na závěr si ještě jednou zopakujme, že pokud se máme snažit o nějakou obnovu zbožnosti, jistě to nebude zbožnost mnohomluvná. Spíše nám bude bližší taková zbožnost, která je hlubokým, i když navenek třeba nenápadným spolehnutím na Boha. Ale tady je nám Jonáš velkým vykřičníkem a varováním. Podívejme se na něj, s jakým falešným klidem spí v podpalubí. I zdánlivě oddané spolehnutí může být prázdné, a dokonce bezbožné. Jonáš klidně spí, ten klid se zdá až obdivuhodný. Zdá se, že se obrnil proti strachu. Ve skutečnosti se však snaží obrnit proti Bohu. – A teď na skok do evangelia: U Ježíše se ten motiv spánku na lodi v bouři opakuje. Ježíš klidně spí na podušce, zatímco jeho přátelé zápasí s vlnami a větrem, a bojí se o život. A taky oni jsou překvapeni, že on tak klidně může spát. U Ježíše je to ovšem opravdová víra, opravdové spolehnutí na Boží ochranu. – A potom najdeme v Ježíšově příběhu také jistou podobnost s těmi námořníky, kteří se v příběhu proroka Jonáše modlí na palubě. Vždyť i Ježíš přece podobně jako oni volal k Bohu v ohrožení svého života, víme o jeho getsemanské modlitbě. List Židům napíše, že Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí. To je však modlitba zcela jiná než magická, která chce Bohem manipulovat. Proto Ježíš končí slovy „ne má, ale tvá vůle se staň.“ I toto je výraz hlubokého spolehnutí na Boha. Takovému spoléhání se učme.

Pane Bože, prosíme o vnitřní pokoj.
Ale jestli spíme ve falešné sebejistotě, tak nás probuď
a dej se nám poznat jako mocný Pán.

Na ty muže padla veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“

Jon 1,7-10 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
Ž 96; Mt 4,1-11; Ř 12,1-2

Přátelé v Kristu,
když se má Jonáš představit ostatním námořníkům, tak řekne: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina.“ Říká, že je Hebrej, tedy žid, říká že je bohabojný, a tím Bohem, v kterého věří a kterého se bojí, je Hospodin. To se tenkrát ještě bralo jako dvě složky téhož: v určitého boha věřit, a toho boha se bát. Jonáš se svým vyznáním staví s ostatními námořníky do jedné řady. Každý z nich má svého boha, ke kterému volá ve své nouzi, a každý toho svého boha uctívá, každý z nich je bohabojný. Ale o svém Bohu, o Hospodinu, Jonáš zároveň řekne něco, co ho od ostatních odlišuje. On vyzná, že Hospodin je Bohem nebes, tedy i Bohem nad ostatními bohy, že právě Hospodin, jak Jonáš věří a vyzná, učinil moře i pevninu. A o tom, že je Jonášův Bůh skutečně mocný, se námořníci právě mohli přesvědčit. Jonášův Bůh byl schopen kvůli svému vyznavači vyvolat tuto velikou bouři, kterou teď všichni spolu zažívají. Takže Hospodin je mocný Bůh! Kvůli svému jednomu stoupenci je schopen vyvolat obrovskou bouři. – Ale to, co říká Jonáš dále, ti námořníci stejně nechápou. Jonáš jim řekl, že se bojí Hospodina, a zároveň, že před Hospodinem utíká. To je pro ně šok. Tohle jim nejde dohromady. Jak může Jonáš zároveň vyznávat, že Hospodinu patří celá země, a zároveň si myslet, že může před Hospodinem někam utéci? Tohle že je bohabojnost? To je nějaké nové pojetí bázně před Bohem. A námořníky tak v tuto chvíli přepadla ještě jiná velká bázeň. Jaká? Bázeň před Jonášovou neposlušností. Čeho to je tento človíček schopen! Jak hrozné nevěry! Jak velkého vzdoru!

Víte, ta klasická bohabojnost byla tehdy mezi lidmi běžná. A vlastně je běžná doposud. Lidé rozpoznávají ve svých životech, že je cosi přesahuje. Rozpoznávají božskou moc, proti které je člověk malý a bezmocný. Jistě různé národy a kultury nazývaly svá božstva různě, ale ten pocit bázně, ten byl všeobecný. Také v dnešní době se s tím často setkávám, když mluvím s lidmi i mimo církev. Řeknou, že poznali, jak je Bůh mocný. A mají před ním bázeň. Tuší, že mají žít dobře, spravedlivě, tuší, že se mají řídit podle zákona, který do života dostali. Tuší, že mají žít poslušně, jinak že se jim to v životě vymstí. Myslím, že to takto má mnoho, možná většina lidí dodnes: tuší, že život a svět mají nějaký božský řád, který se vyplatí brát vážně. – A teď do takového tušení proniká příběh o Jonášovi jako kulový blesk. Jonáš je Hebrej a věří v Hospodina. Je tedy reprezentantem víry, která byla snad nejzralejší, nejduchovnější. Jonáš znal moc pravého Boha, ten Bůh k němu také promlouval, zjevil mu svou vůli. A přesto je Jonáš Bohu neposlušný. Jak je to vůbec možné? Odkud bere Jonáš odvahu ke svému vzdoru? Kde v člověku se bere ta síla, že se postavíme Pánu Bohu? A skutečně je v člověku jedna základna, na které může takový vzdor vůči Bohu vyrůst. Taky Jonáš ví, že něco přece jen v Boží moci není. Ta ostatní náboženství, která měli pohanští námořníci na jeho lodi, byla to asi pěkná mezinárodní „sebranka“, ta ostatní náboženství vidí člověka často jen jako bezmocnou loutku v rukou mocného božstva. Lidé jsou takovým bohům vydáni naprosto na milost či nemilost. Zatímco Jonáš ví, že Hospodinu z jeho pravomoci přece jen něco vypadává. Svobodná vůle člověka to je, a tou Hospodin manipulovat nechce. – Jonášův Bůh se brzy ještě jednou prokáže jako skutečný Pán všeho, on utiší tu bouři, kterou sám rozpoutal. Jonášovo neposlušné a vzdorovité srdce však utišit nedokáže, nemůže.

Ti námořníci byli Jonášovým smýšlením šokováni. S něčím takovým se ještě nikdy nepotkali. I nám dnes může Jonášova víra připadat jako nečekaně současná. On se rozhoduje velmi suverénně, jeho osobní rozhodnutí a svobodná vůle jsou tím, co řídí jeho cesty. Jonáš se rozhoduje proti Bohu, chce být svobodný od Boha – jak moderně to zní. Dovolím si však tvrdit, že Bůh Jonášovým vzdorem překvapený nebyl. Pro něho to nebylo nic nového. Vždyť s takovou nevěrou a neposlušností se v Bibli setkáváme už od prvních stránek, už od prvních lidí vůbec. Už Adam s Evou řekli Bohu "ne", vypověděli mu poslušnost a chtěli se rozhodovat po svém. První kapitoly Bible to nazvou výstižně: nabídka toho hada z rajské zahrady přece zněla: „můžete sami být jako bohové“. Můžete být svrchovaní, sami si můžete volit cesty života. Této možnosti se pak chytá i Jonáš v našem příběhu. – A ty pohanské námořníky, když slyšeli, že se Jonáš snaží Bohu vzepřít, přepadla velká bázeň. Jak velká je tahle nevěra! A, můžeme domyslet: jak velký je Bůh, který u svých vyznavačů tohle snese. Jak velký je Hospodin, že člověka neodmítá ani v jeho vzdoru, ale stojí a zápasí o něj. Jak velký je ten biblický Bůh ve své trpělivosti a shovívavosti, že si může dovolit čekat, zda se Jonáš svobodně rozhodne, že splní úkol, který mu Bůh dal. – A když my vidíme tu možnou velkou propast mezi vůlí Boží a vůlí lidskou, když vidíme, jak moc se rozcházejí cesty, po kterých bychom měli jít, a ty, po kterých jdeme, můžeme vyznat křesťansky: jak velký je náš Spasitel, že tu široce rozevřenou propast dovedl překonat! Ježíš Kristus se rozhodl pro poslušnost až do konce, se všemi důsledky. Dnes jsme z evangelia slyšeli, jak se v té poslušnosti i on musel cvičit. Když byl pokoušen na poušti, byly před ním vždy dvě cesty, dvě možné volby. A obě vždy vypadaly docela rozumně a přijatelně. „Proč bys měl, Ježíši, hladovět?“, a potom: „Ověř si, že tě chrání Boží andělé.“, a potom: „Může ti patřit celý svět.“ Jedna z možností volby vždy vedla k posilování sebevědomí člověka, jen ta druhá ho vedla k víře, do společenství s Bohem. A takto podobně se máme cvičit i my. V mnoha konkrétních situacích se rozhodovat pro Boha a ne proti němu.

Jistěže jsou i před námi obě možnosti otevřené, poslušnost i neposlušnost vůči Bohu. A když vidíme nevěru dnešních lidí, asi bychom měli být jako oni pohanští námořníci sevření bázní a údivem, že to Bůh snáší. Ale většinou se tomu už ani nedivíme, vždyť i my sami se přece někdy v nevěře propadáme až po uši. A Bůh i na nás čeká. Čeká, co z toho, co je v nás adamovské a jonášovské, co z toho se vírou přetvoří v kristovské. Protože jen poslušnost nás přivede zpátky k našemu životnímu povolání a k společenství s Bohem.

Dej nám, Pane Bože, bdělá srdce.

Volali tedy k Hospodinu

Jon 1,11-16 Zeptali se námořníci Jonáše: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

Ž 104,23-43; Mt 27,15-26; Sk 2,38-42

Přátelé v Kristu,
loď, na které se plaví Jonáš, už není schopna odolávat bouři. A tak se námořníci chystají udělat zoufalý čin. Jonáš bude hozen přes palubu. Co tento čin znamená? To rozdílně vysvětluje Jonáš a rozdílně vnímají námořníci. Jonáš řekne: Uvrhněte mě do moře, a moře vás nechá na pokoji. On říká, že se má stát nutnou obětí, přinesenou moři. Tak divně a podezřele to ten zbožný žid Jonáš říká. Jakoby moře bylo nějaká mocnost, jakoby to nějaká ohromná příšera, která vyžaduje lidské oběti. „Hoďte mě do moře, a moře vás nechá na pokoji.“ Zatímco námořníci jako by byli lepší vyznavači Hospodina než Jonáš. Oni už vědí, že největším ohrožením jim není moře, že Hospodin je za tím vším děním, a Boha především že se mají bát. Oni nechtějí Jonáše jen tak hodit přes palubu. Obávají se, že by to byla vražda, za kterou by je mohl Hospodin potrestat. „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ - Jonáš k nim před chvíli mluvil o své víře v Hospodina, který je pánem i nad mořem. A ti námořníci tu víru převzali. Oni jsou teď těmi, kdo se bojí Hospodina. Zatímco Jonáš jako by se stával pohanem.

Ano, o víru v Hospodina zde především jde. A je skutečně zajímavé sledovat, jak rozdílně se tato víra projevuje u Jonáše a jak u námořníků. Ten rozdíl bychom mohli pojmenovat jako rozdíl mezi vírou starou a už přezrálou - a mezi vírou mladou, novou, čerstvou. – Proč nazývám Jonášovu víru jako přezrálou? Podívejme se, co se tady o něm dovídáme. Jestli jste pozorně sledovali o minulých nedělích náš dosavadní výklad Jonáše, možná jste si všimli, že Jonáš se nemodlí. Už jednou byla v první kapitole zmínka o modlitbách námořníků, taky v dnešním textu se oni modlí, tentokrát k Hospodinu, ale že by se modlil samotný Jonáš, (jak bychom to určitě čekali a předpokládali), to tu vůbec zmíněno není. Jonáš se už nemodlí – to je prvním znakem přezrálé víry. Můžeme u něj najít i druhý znak, typický pro přezrálou víru. Pomysleme, s jakou až samozřejmostí se Jonáš chce nechat vyhodit přes palubu. Přitom musí předpokládat, že to bude znamenat jeho smrt. Ale on se smrti nebojí. Jako věřící žid má přece naději, že po smrti bude žít u Boha. Vypadá to jako velká naděje víry, ale takové spoléhání na Boha je ve skutečnosti velkou troufalost a rouháním. Vždyť zde na světě před Bohem utíká a nechce být poslušný. Tohle tedy nazývám starou a přezrálou vírou, a nacházíme ji i mezi námi, v církvi dnes. Jsou lidé, kteří se považují za křesťany, ale už se nemodlí, jako by to nepotřebovali. Spoléhají na život posmrtný, na věčný život u Boha, i když se ve svém životě Bohu vyhýbají a jsou neposlušní Boží vůli. - A pak z toho u Jonáše vyplývá ještě třetí znak takové staré víry. Myslím teď na onen sklon k pohanství. Takový zdánlivě věřící člověk totiž věří spíše na různé síly přírody a na osud než na Hospodina. Setkávám se s tím i mezi námi bohužel často. – Dost už o té staré víře. Platí o ni ona prorocká výtka a výzva k nápravě, kterou známe ze Zjevení Janova (2,4): To mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. - A tak se už podívejme, jaká je v dnešním textu víra námořníků, ta mladá, ta na počátku. Jistě se teprve rodí, Jonáš jim o Hospodinu řekl před chvílí, a oni zažili, že to Hospodin způsobil bouři na moři, že on je skutečně Bohem nebe a země. Ale hned to pro ně má i praktické důsledky. Oni se snaží zachránit Jonášův život, a sami nasazují, aby ho nemuseli hodit do vln. Ti muži veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. A když poznají, že jediná možnost je ta, o které mluví Jonáš, vroucně se modlí, aby jim Hospodin odpustil. A nakonec přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby. To je dost věcí, které se o těch námořnících dovídáme. Vidíme, jak ta víra, která se v nich rodí, je praktická, jak vyžaduje modlitbu, upřímnost, změnu života.

Takže rozdíl mezi starou a mladou vírou, to je naše dnešní téma. A nacházíme toto téma například také v evangeliu, v pašijích, v příběhu o Ježíšově odsouzení. Postavme proto ty dva příběhy vedle sebe: příběh o ukřižování Ježíše, a příběh o utopení Jonáše. Ty příběhy pak mají nečekaně mnoho společného. Dokonce i to, že Ježíš a Jonáš mluví shodně o nutnosti své oběti. Ježíš předpověděl, že musí být obětován za mnohé. Jonáš říká, že musí být vržen do vln, kvůli těm druhým, aby už moře neohrožovalo ostatní námořníky. Jak rozdílně, přímo opačně však v tu chvíli zareaguje jejich okolí. Ježíš je obklopen starou vírou, totiž představiteli židovského náboženství, tou tradicí, která trvá už několik tisíc let. Na rozdíl od něj Jonáš má teď kolem sebe víru novou, námořníky, kteří o Hospodinu slyšeli teprve před několika okamžiky. A protože židé měli víru starou, ve špatném slova smyslu, tedy přezrálou, právě proto Ježíše odsoudili, jako narušitele své víry. A naopak, když se podíváme na ty námořníky v Jonášově příběhu, právě proto, že měli víru novou, čerstvou, tak Jonáše vydat nechtějí. Židé se postavili proti Ježíši, třebaže on byl spravedlivý. Námořníci stojí při Jonáši, i když jeho hřích je zjevný, vědí, že Jonáš je neposlušný Hospodinu, přesto ho chtějí solidárně zachránit. A situace kolem Ježíše nakonec vedla k tomu, že židé troufale volají (Mt 27,26): „Krev jeho na nás a na naše děti!“ …“ Což je přímý protiklad obavy, kterou projevují námořníci: „Hospodine, nestíhej nás za nevinnou krev. Židé si byli tak jistí, že Ježíšovo odsouzení je správné. Nechtějí si jeho novotami nechat narušovat svou starou víru, zbožnost, své životy, jak si je navykli žít. - Stará víra prostě ztrácí citlivost na to, co máme dělat, co je pravda a spravedlnost, co je Boží vůle. Stará víra jenom troufale spoléhá, že nás Bůh jednou zachrání. Pokud máme víru přezrálou, projevuje se tak, jako by se už netýkala našeho života. Neproměňuje ho, nehledá rozhovor s Bohem. - Kéž bychom my všichni měli víru novou, čerstvou, živou!

Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci

Jon 2,1-5 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!

Ž 42,6-9; Mt 12,36-41; Ř 6,3-5

Přátelé v Kristu,
tak by se zdálo, že se Jonáš konečně modlí. Připomeňme si, o čem byl jeho příběh doposud: on je na útěku od Hospodina, nechce nic vědět o úkolu, který od Boha dostal. Námořníci na lodi se modlili, v nebezpečí bouře, a potom, když měli Jonáše hodit do vln, jen od Jonáše samého jsme modlitbu prozatím neslyšeli. Až teď, zdálo by se. Ta slova mají formu jako modlitba, je oslovován Bůh, mají obsah jako modlitba – a přesto to není modlitba. Možná vás teď překvapuje, co to tady říkám, ale hned to vysvětlím. Ta Jonášova slova jsou v mnoha Biblích nadepsána jako Jonášová modlitba. A to, co zde čteme, připomíná mnohé skutečné žalmy, které v Bibli máme. A přece: z Jonášových slov je poznat, že on ani v této chvíli nestojí o rozhovor s Bohem, že si mele jen to své. Jen sobě něco nalhává. Všechno je to jen zbožná přetvářka. A pro nás připomenutí, že se to může stát i nám. Že se někdy jakoby modlíme, ale přitom nejsme Bohu otevřeni, jen si říkáme to své, a o Bohu vědět nechceme. – Podívejme se podrobněji, jak to vypadá u Jonáše. Nejzřetelněji je jeho faleš vidět na slovech, kde mluví o Bohu a o sobě: Řekl jsem si: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. No, mohl Jonáš říct větší lež? To on od Hospodina utíká, od Boží tváře, Hospodin se ho snaží dostihnout a zastavit, skrze bouři na moři, a teď pomocí velké ryby, a Jonáš poví, že si připadá jako Bohem zapuzen. A pokračuje to slovy: Tak rád bych, Hospodine, zase hleděl na tvůj svatý chrám! A zase: vypadá to jako zbožná touha, Jonáš si přeje být zase v Jeruzalémě, na nejposvátnějším místě – ale on přece vůbec nemá směřovat do Jeruzaléma, on měl podle Božího příkazu jít do Ninive! Snaží se Boha ohlupovat, nebo jen cosi nalhává sám sobě? – A v podobném tónu bychom mohli pokračovat. Jonáš řekne: Bože, vhodil jsi mě do hlubin. Ale to byl přece Jonášův nápad, že třeba i takto unikne před plněním svého úkolu. A když řekne: Volal jsem o pomoc, tak to zase není pravda. Jak jsme si už řekli, Jonáš se doposud nemodlil, naopak, chtěl mít od Boha pokoj. Snad mohl už na počátku Boha poprosit, aby mu pomohl s úkolem v Ninive, snad se mohl v modlitbě třeba i s Bohem hádat, protestovat, ale on nic, doposud nic. – A tak je takzvaná Jonášova modlitba pro nás nejprve poučením. Abychom byli ve svých modlitbách Bohu a jeho působení otevřeni. Abychom si v modlitbě nelhali. Například abychom neúpěli, proč nás Bůh opustil, že se o nás nezajímá, když jsme to my, kdo jeho blízkost nechceme vnímat. Nebo abychom do modlitby a zbožných slov nebalili své vlastní touhy, jako bychom je chtěli Bohu nanutit, když přitom víme, že jeho úkol pro nás je úplně jiný. A tak dále…

Takže: to, co dnes od Jonáše slyšíme, není žádná opravdová modlitba. Jonáš ani teď nemluví s Bohem, je uzavřený ve svých vlastních zbožných frázích. A přece se s ním snad nějaká proměna děje. Když se někdo modlí tři dny a tři noci, něco to s ním určitě udělá. Že se s Jonášem nějaká proměna stala, potvrzuje i Ježíš. Když o něm mluví v evangeliu, dává tuto Jonášovu zkušenost za příklad pro další lidi. A nazývá ji znamením proroka Jonáše. Připomeňme si, jak to Ježíš myslel, do jaké situace tato slova patří. - To tehdy mluvil ke svým současníkům, k zákoníkům a farizeům. Mluvil k nim také o zrádnosti planých slov, třeba takových, jaká dnes posloucháme od Jonáše, že za ně budeme souzeni v den soudu Božího. A teď na Ježíše zákoníci a farizeové naléhají: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ Dej nám důkaz, že to, co říkáš, je pravda. Dolož své učení nějakým zázrakem, který bychom mohli vidět. Ale Ježíš jim říká: „Žádné vnější znamení vám nedám, žádný zázrak neukážu. Vy přece i tak víte, co máte dělat. Vždyť o sobě říkáte, že znáte Boha a máte zákon. Jen se vymlouváte, když k tomu žádáte zázraky. Jste pokolení zlé a nevěrné. Jen jeden zázrak a jedno znamení se s vámi může stát. Ale je to znamení vnitřní, znamení Jonášovo. Zázrak vaší vnitřní proměny. To když pochopíte, že Bůh vás chce zastavit na vašem útěku od něj. To když prožijete, jak vaše bezbožnost ve vás umírá. Bude to podobné, jako když neposlušný Jonáš byl hozen do vody a vlastně utopen. To když prožijete dny temnoty a úzkosti, jako Jonáš v útrobách velké ryby, ale zároveň pochopíte, že toto už je součást Boží záchrany. Že se skrze takovou zkušenost můžete dostat na nový břeh. Ano, představte si Jonáše, jak se modlí po tři dny a tři noci v útrobách velké ryby. A takového přerodu je zapotřebí také vám. Jonáš se teprve potom mohl stát svědkem o Boží milosti. – Ježíš mluvil o znamení proroka Jonáše, my však už víme také, že tímto podobenstvím předkládal svým současníkům také sám sebe jako znamení. Chápeme, že znamení proroka Jonáše ukazuje k události, kdy Ježíš pobýval tři dny v hrobě. Pak se stal svědkem o Boží milosti, tím nejvyšším. Svou smrtí, pobytem v hrobě a vzkříšením Ježíš zjevil Boží milost všemu stvoření. – A co znamení proroka Jonáše říká nám? Ježíš nově vysvětlil, co se to tam v té velké rybě tehdy stalo. Řekl, že Jonáš už v moři vlastně umřel, aby mohl nově vstát z Boží moci. A to znamení pak ukazuje přes Jonáše k Ježíšovi, k naději, kterou potřebujeme naopak my všichni - protože nás všechny čeká jednou smrt. Je to znamení naděje ve smrti. I my snad budeme jednou vzkříšeni ze svých hrobů, jako byl vzkříšen Ježíš. - A potom je to znamení Jonášovo ovšem taky znamením pro naši současnost, nejen pro smrt, ale také pro náš život. I pro nás stále nějak platí, co Ježíš řekl tehdejšímu pokolení nevěrnému: to, co se stalo s Jonášem, je vám dáno jako znamení. Můžeme se u Jonáše učit. Čemu všemu? Nejdříve jsme viděli, jak si Jonáš po dlouhé době vzpomněl na modlení. I ty se modli, ale v těch modlitbách se třib, ať to nejsou jen slova planá. Máme být v modlitbě pravdiví a otevření. Často to bude znamenat, že o sobě sami řekneme i věci nepěkné, o nějakém svém selhání, o své malé víře a podobně. A další lekce učení od Jonáše, lekce hluboká: když někdy prožíváš zkušenost temnoty a úzkosti, že to připomíná útroby velké ryby v hlubinách vod, pak třeba poznáš, že to Bůh tě chce zastavit, že už nemůžeš dál po svém. Nemůžeš před ním pořád utíkat. A pak třeba poznáš, že už ta temnota a tíseň je součástí Boží záchrany.

Pane Bože, tři dny se v kuse modlit, to zažil málokdo z nás.
Ale když se někdy k upřímné modlitbě dostáváme, prosíme,
ať poznenáhlu zakoušíme, že jsme ve tvé náruči.

Hospodina jsem si připomínal

Jon 2, 6-11 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“ I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Ž 16,8-11; L 23,39-43; Zj 5,6-13

Přátelé v Kristu,
Jonáš byl hozen přes palubu, do moře, do rozbouřených vln. Neutopil se však, jen zázrakem se zachránil. A dnes tady čteme, jak svou zkušenost zpětně popisuje: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.“ Myslím, že to je velmi názorné a výstižné. A každý člověk, který se v životě někdy opravdu topil, to bude popisovat obdobně. To je ten pocit, kdy necítíte pod nohama pevnou zem, kdy už ani nevnímáte, kde je nahoře a kde dole, kdy se vám voda dostane do úst, a vy rychle ztrácíte vědomí. A je v tu chvíli jedno, jestli máte pod nohama hloubku jednoho metru nebo tisíce metru. Jonáš to popisuje jako propastnou tůni. V moři se ztrácí, v hlubinách. A vlastně to celé popisuje jako pohřeb, jako by v těch chvílích už byl mrtvý, jako by už byl pochován: Propastná tůně mě obklíčila jako hrob, chaluhy mi ovinuly hlavu jako pohřební roucho.

Dnešní text nás vede k přemýšlení o onom zvláštním stavu umírání a smrti. Jonáš je na útěku před Hospodinem. Volil by raději dokonce i smrt než poslušnost Bohu. Je tady příkladem člověka, který s Bohem nechce nic mít, obrací se k němu zády. Jak typický příklad to je, také pro dnešní dobu. - Jonáš nechce být s Bohem, Bůh však chce být s Jonášem. Nepřeje si, aby se Jonáš utopil. Proto Hospodin poslal velkou rybu, aby Jonáše z hlubin zachránila. – A jak je to v jiných případech, při lidském umírání? Je v umírání, je ve smrti Pán Bůh s námi? Kniha Jonáš je částí Starého zákona, a starozákonní naděje a představy ještě nejsou moc konkrétní. A přesto Starý zákon ví, že Bůh může zachránit před smrtí – jako například právě tady, Jonáše. A může dokonce zachránit ze smrti. Kdo se na Boha spoléhá, ten může mít takovou naději, i když jsou to věci převyšující lidský rozum. Tak svou víru v posmrtný život vyznává například žalmista (Ž 16,10): neboť, Bože, v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Anebo jak Starý zákon zdůrazňuje na více místech: "Hospodin není Bohem mrtvých, ale živých." Taková je naděje těch, kdo věří v Boha. – Teď je tady ovšem ještě složitější otázka. Co bude s těmi, kdo chtěli žít bez Boha, kdo se od něj vědomě odvraceli? Ti, co Hospodina odmítají, kdo se k němu obracejí zády? Budou Bohem po smrti zmanipulováni, ukradeni, přivlastněni? Budou donuceni vejít do Božího království? Asi ne. – Co by bylo s Jonášem, kdyby svůj útěk od Hospodina dotáhl až do konce? A on skutečně šel až na samou mez. Jonáš se snažil doposledka uniknout z dosahu Boží moci. Jak je to s ním v tuto chvíli, kdy bezvládně klesá ke dnu?

Jonáš se zachránil v poslední chvíli. Stalo se to tím, že se začal modlit. Bůh byl s ním, ale to by bylo málo, kdyby Jonáš zároveň nechtěl být s Bohem. Jonáš to naštěstí zvládl, na Boha si vzpomněl. A je tak i pro nás svědkem, že nikdy není pozdě obrátit se k Bohu, i když člověku zbývají třeba už jen poslední síly, třeba jen poslední výdech. Zde je Jonášův komentář k tomu, co se stalo: Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. – Byly to vypjaté chvíle, balancování na hraně, ale Jonáš je zvládl. A jak to máme my s Pánem Bohem? Bereme ho jako Pána svého života i smrti? Nebo: kdy ho začneme brát smrtelně vážně? Až nám půjde, s prominutím „o kejhák“? Ano, dnešní Jonášův příběh nám připomíná, že ani v takovém okamžiku ještě nemusí být pozdě. Nikdy není pozdě obrátit se k Bohu a poprosit ho o pomoc. A vzpomeňme si v této souvislosti třeba taky na novozákonní příběh o lotrovi, který byl ukřižován po Ježíšově pravici. Taky on vlastně mluví z posledních sil (L 23,42): „Ježíši, pamatuj na mne.“ A od Ježíše slyší, že ještě ten den s ním bude v ráji. - Ale vzpomeňme taky na toho druhého, na lotra po levici. Ten už se nedovedl na Ježíše obrátit s důvěrou. Už se jen rouhal, už nebyl schopen prozřít, jeho srdce už bylo příliš zatvrzelé. Tomu už pár okamžiků nestačilo. To je druhá strana mince: někdy už je v lidském životě pozdě.

My však budeme pokračovat v řeči o naději. Všimněme si podrobněji, co pomohlo Jonášovi. Ano, modlil se. On řekne, že si Hospodina připomínal. A to je důležité: Jonáš měl na co navázat. On už měl někdy z dřívějška s Bohem zkušenost. On si měl na co vzpomenout. Slovo Bůh pro něj mělo nějaký obsah, nebyl to pro něj jen prázdný zvuk. Bylo to pro něj jméno, byla za ním osoba. – To sloveso je velmi důležité: připomínat si, Hospodina si připomínat. Asi je to to nejvyšší, co jako lidé můžeme dělat. Vždyť co dělá i sám Ježíš při svém umírání? Ani on nemůže nic více, než si Boha připomínat. Protože v tu chvíli mu chybí zkušenost Boží blízkosti. Zdá se mu, jako by se mu Bůh vzdálil, jako by ho opustil. Vlastně je v tu chvíli Ježíš Jonášovi v tomto docela podobný. Také Ježíš se propadá do jakýchsi hlubin chaosu, do říše, kde se zdá, že neodvolatelně vládne smrt. A také Ježíš nemůže více, než si Boha připomínat.

A to je poučení dnes i pro nás: není to málo, že si Boha připomínáme. To připomínání může pro nás znamenat, stejně jako pro Jonáše a pro Ježíše, připomínání na dvou rovinách. Buď si připomínáme, co Bůh udělal v našich vlastních životech. Připomínáme si, kdy dříve jsme už s ním udělali tu zkušenost, že nás podpíral a zachraňoval. Anebo si připomeneme, kdy jiní svědkové, například ti bibličtí, vyznali, že je Hospodin vysvobodil. Kdy je zachránil od zahynutí, prokázal se jako Spasitel. A zase: to není málo, připomínat si takto cizí zkušenost. Vždyť i Ježíš to takto dělá. Při svém umírání se modlí slovy z počátku starého žalmu, aby s jejich pomocí popsal svou zkušenost té chvíle: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A ten žalm ho pak vede dále, k takovým slovům (Ž 22,5): „Otcové naši doufali v tebe, Bože, doufali, tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru.“ - Milí přátelé, i tady při bohoslužbách si připomínáme Hospodina. Vlastně neděláme a nemůžeme dělat nic víc. Při každých bohoslužbách si připomínáme především ty velké biblické dějiny spásy. Snad si k tomu můžeme připomínat i ty okamžiky, kdy Bůh nějak zachraňuje nás, v našich životech, okamžiky, které patří do toho velkého proudu dějin boží záchrany. – A takové připomínání, když jsme se mu naučili, pak může být naší pomocí i v každém našem těžkém okamžiku. I když toneme v hlubokých problémech. I když nás jednou obklopí temnoty umírání. – A kam to povede? Jaká je tedy naděje? I Jonášova naděje? Bůh chce, abychom se svou vděčností za jeho záchranu připojovali k těm svědkům jeho milosrdenství, kteří byli před námi. Naposledy cituji z žalmu 22: „Ty jsi ten svatý Bůh, jenž trůní v nebesích, oklopen chválami svého lidu.“ A z proroka Jonáše ať nezamlčíme jeho dnešní vděčné volání: „U Hospodina je spása!“

Uvěřili ninivští muži Bohu

Jon 3,1-5 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.

Ž 36,6-8; L 11,29-32; 2Pt 3,9

Přátelé v Kristu,
v dnešním textu nacházím povícero zajímavých věcí. A rozdělil bych je do tří skupin: nacházíme zde věci, v kterých se snadno poznáme, které by se stejně tak mohly stát i v dnešní době. Myslím na okolnosti, za kterých šíří Jonášova předpověď zkázy. Druhá skupina věcí by stála za diskusi. U nich si nejsem jistý, jestli by se to opakovalo i dnes, ale možná ano. To jsou ty zmínky, když ninivští poznají, že si za hrozbu zničení mohou sami. A ještě třetí skupina, ta už je myslím jasně k našemu poučení, sami od sebe to takhle určitě neděláme. To když ninivští začnou konat upřímné pokání, s touhou po nápravě a s vírou v možnost odvrácení katastrofy.

Rozříkejme si to postupně. Nejprve tedy ty věci, které jsou až překvapivě podobné naší dnešní situaci. Jonáš v Ninive hlásá zvěst o tom, že město bude zničeno, a ninivští jeho varování dychtivě přijímají. – A pomysleme při tom, kolik je také dnes takových proroků, kteří mluví o tom, že civilizace či kultura musí zaniknout, nebo že dokonce celý svět je těsně před katastrofou. – A máme zkušenost i s tím, jak snadno se takové zprávy rozšíří, jak je lidé sami vyhledávají, jak si je mezi sebou sdělují. O takových předpovědích se píšou spousty článků, natáčejí televizní pořady, stává se z nich součást obecného povědomí. Například letos se mne mnoho lidí ptá, co že si myslím o konci světa v prosinci 2012, že prý ho předpověděl nějaký mayský kalendář. – V dnešním biblickém textu je ukázáno, jak rychle se takové zprávy šíří. Město Ninive bylo tak velké, že by jím musel Jonáš procházet tři dny, kdyby chtěl svou zvěst všem obyvatelům Ninive sdělit sám. Ale procházel jediný den a už to všichni věděli – zbytek práce za něj udělala šuškanda.

Zadruhé: řekl jsem, že jsou v textu věci, u kterých není jisté, zda bychom se podobně zachovali i my. Když ninivští slyší, že Bůh se je chystá potrestat, tak tomu hned uvěří. To tady znamená: uvěří tomu, že si trest zaslouží. Přiznají si, že žijí špatně, že je špatný jejich životní styl, že je jejich město zkažené. – U tohoto si ještě myslím, že jsme ninivským podobní. Jistě jsou i dnes časté myšlenky, že si za blížící se katastrofu můžeme sami. Že nám zkáza hrozí proto, že ničíme své životní prostředí. Anebo že naše civilizace vyhnívá zevnitř, protože ztrácíme morální hodnoty. A několik dalších teorií často slýcháváme, že se pak ani nedivíme, když nám někdo řekne, že konec je neodvratný. Můžeme si za to sami, zavinili jsme si to svým životním stylem, tím, jak je naše civilizace konzumní a náročná a povrchní. - Asi bychom řekli: můžeme si za to sami. Ale řekli bychom jako ninivští také, že to před Bohem jsme takto vinni? Že před ním máme zodpovědnost? Jeho dobré řády že jsme narušili?

Tohle povědomí o Božím soudu a trestu se v naší době asi dost vytratilo. Lidé takto neuvažují, že bychom se měli Bohu zodpovídat. Ale co s tím dělat? Možná bychom chtěli my křesťané být proroky jako Jonáš. Že budeme lidem připomínat, že nám hrozí Boží soud. - To však nefunguje. Nefungovalo to už za Jonáše a nefunguje to ani dnes. A teď jste možná překvapeni. Jak to, že říkám, že ani za Jonáše to nefungovalo, když jsem na začátku kázání povídal, jak rychlý ohlas jeho zvěst měla? To ano, jeho zvěst se rozšířila, ale ninivští slyšeli z Jonášových slov něco jiného, než on jim chtěl říct. Jonáš jim právě káže, že Ninive bude zničeno, ale ninivští si řeknou: snad ne. Jonáš myslí svá slova jako prosté konstatování, on se dokonce těší, až uvidí zkázu Ninive, ale ninivští berou jeho slova jinak: jako tvrdé, ale užitečné varování: snad máme ještě šanci; snad Bůh své rozhodnutí změní. – A ještě v jednom, hlubším smyslu to nefunguje, být jako Jonáš. Jonáš jako prorok je osobně nevěrohodný. Jonáš káže v Ninive o hříchu, a vyvolá v tom městě velké pokání, sám však nečiní pokání žádné. Vzpomeňte si, celý dosavadní příběh byl o jeho velké neposlušnosti, o jeho svévoli a vzdoru vůči Bohu, ale Jonáš sám to jako svou chybu nevyznal a až do konce příběhu nevyzná. On káže o trestu, který si zaslouží ninivští, sám jde však se svým hříchem dále, jakoby nic, jakoby on byl v pořádku. Chce poučovat, ale sám se nepoučí. Jonáš si ani nedovede představit, že by Ninive mohlo dostat novou šanci, i když on sám ji dostal. Nebyl za svou neposlušnost zničen, neutopil se v moři, Bůh ho zachránil. – Jonáš přivede ninivské k pokání, sám však žádné pokání nečiní. A tak se dnes nemáme připodobňovat k proroku Jonášovi, svůj vzor si máme brát z ninivských. Sotva my sami můžeme poučovat či kárat druhé lidi, pokud sami nežijeme podle toho, co říkáme. My všichni potřebujeme nejdříve pokání, hluboké a upřímné pokání.

Co tu znamená, že se obyvatelé Ninive kají? I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Co to znamená, o co jim jde? Oni usilují o obnovu svého vztahu k Bohu. Takovou obnovu nelze spustit zvěstí o Bohu jako přísném a tvrdém soudci, který chystá naše zničení. Ne, ninivští věří, že ještě je šance. Mají naději, že u Boha milosrdenství zvítězí nad soudem. Ale na druhou stranu: jejich víra je něco jiného než spoléhání na laciné milosrdenství, kdy by si jen mysleli: přece nás Bůh nezničí, to přece nemůže dopustit. Ninivští hledají cestu mezi dvěma úskalími, mezi představou o Bohu jako nemilosrdném soudci - a představou o Bohu, který je prostě vždycky milosrdný. Hledají cestu k živému Bohu, s kterým je možno mít vztah, s kterým je možno žít. Hledají cestu, o které neví ani Jonáš. Vždyť on by chtěl pro ninivské přísný soud, ale pro sebe Boží milost. - Ninivští se teď odvracejí od svých životních způsobů, od svévole, obracejí se k hledání Boží vůle. Tím, že mění své životy, jsou silnějším svědectvím o Boží moci než Jonášovo kázání. To ninivští jsou zde vlastně pravými proroky. Oni skrze změnu svého života svědčí a kážou o Bohu. To oni dneska kážou - Jonášovi i nám. Jak říká Ježíš: „Muži ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili.“

Pane Bože náš,
nedovedeme způsobit, aby se naše slova stala prorockými a účinnými, jako ta Jonášova.
Ještě více však selháváme tam, kde se v nás samých má víra stát proměnou života.
Uč nás pravému pokání.

Každý ať se odvrátí od své zlé cesty

Jon 3,6-8 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.

Ž 130,1; Mt 21,1-9; Jk 4,5-10

Přátelé v Kristu,
Ninive je město zkažené hříchem. Proto mu hrozí zničení. Takovou zvěst roznášel po tom městě prorok Jonáš, a teď se ta slova donesla i ke králi. A my se můžeme až podivit, jak se ten král zachová. Jeho jednání je vzorové. Král sám nejdříve koná pokání. On je mocným králem, který je zároveň garantem bezpečnosti města, a teď by mohl Jonáše nechat vsadit do vězení za šíření poplašné zprávy. On je však králem zároveň zbožným, a proto si sám nemusí hrát na boha a není pro něj ostudou přiznat, že sám Bohu podléhá. Tady nám pak asi nezbývá, než ninivským závidět – vždyť takové vládce bychom si asi přáli. Příběh dospěl do okamžiku, kdy ninivským hrozí akutní nebezpečí pro jejich velkou zkaženost, a přesto tu teď ještě zbývá chvíle, abychom ninivské zároveň obdivovali – pro jejich pokání, pro jejich upřímnost a pokoru.

Ninivský král vstal ze svého trůnu a odložil svůj plášť. Obojí, trůn i královský plášť mu nepochybně náležely. Byly to znaky jeho moci. A přece ten král věděl, že naše lidská paráda a naše postavení nad druhými lidmi jsou jenom do času. Že jsou to jen naše lidské prostředky, pro oči lidské vymyšlené, aby symbolizovaly naší nadřazenost nad druhými. Před tváří Boží však neznamenají nic. I zahalil se ten král do žíněné suknice a sedl si do popela. Těmito gesty řekl druhým lidem, že ani on sám není nic než ubožák a žebrák, ba co míň, i on je jen prach, i pro něj platí: prach jsme a v prach se obrátíme. – A až odtud, z nízkosti a z popela, bude teď ten král mluvit ke svému lidu. Až tady v popelu hledá moudrost, jak vládnout a jak se zachovat, když jeho lidu hrozí zkáza. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata. Ninivský král přikazuje lidem, aby i oni udělali, co nejdříve udělal on sám: aby se postili a aby se zahalili do žíní. Sám jejich král jim v tom je příkladem. Pomysleme, jak silné to slovo pro ninivské muselo být, když se dověděli, že jejich král je v tom s nimi, že k nim nemluví z povýšenosti svého trůnu, ale z poníženosti popela. To znamená: z takové poníženosti, kterou po nich ostatních ani nechce, on po nich ve svém nařízení nežádá, aby i oni sedali do popela. Sám k sobě je ten král náročnější než na druhé. Jejich král k nim mluví jako ten, kdo o sobě přiznal, že je nejubožejší z lidí, dokonce ze všech tvorů. – Ten dnešní text o kajícím králi mě silně oslovuje. Jakoby chtěl postavit zrcadlo naší době a speciálně těmto měsícům, kdy se skoro každý den odhalují nějaké obrovské podvody mnoha našich mocných, a ukazuje jejich pýcha a jakoby pocit bohorovnosti. - A silně nás tento příklad ninivského krále osloví i proto, že ukazuje k Ježíši Kristu. Vždyť o něm přece vyznáváme, že je králem a Pánem našich životu. A on je králem naplno v této linii poníženosti, takovým, že ukázal svou pokoru a stal se až do všech důsledků nejubožejším z lidí. Četli jsme dnes z evangelia: „Hle, král tvůj přichází k tobě.“ Ježíš nad námi nechce kralovat svou mocí, nýbrž poníženě a soucitně. – A když tu dnes mluvíme o takovém poníženém panování, pomysleme na to, že ten příklad ninivského krále a ještě více příklad Ježíšův mluví i k nám a do našich běžných vztahů. Kde jsme my sami nad někým postaveni, třeba nad našimi podřízenými v práci, jestli máme nad někým moc, například i nad svými dětmi, abychom na ně nebyli nikdy přísnější, než sami na sebe.

A teď tedy ninivský král vydává nařízení obyvatelům Ninive. Oni se mají postit a zahalit do žíní. To je první věc. Tím mají jakoby odsunout své běžné živobytí, ukázat a přiznat si svou odkázanost na Bohu. Protože naše běžné jídlo a pití a oblečení, které si dovedeme sehnat, ty nám dávají falešný pocit, že své životy dovedeme sami zabezpečit. A my si skutečně dovedeme zajistit své živobytí, dokonce často dobře a skvěle, dobrým jídlem a parádním oblečením. Přesto přicházejí chvíle, kdy bychom si měli připomenout, že i to všechno, co máme a považujeme za své, že všechno toto pochází od Boha, že to není samozřejmost, a že si nemáme myslet, že na ně máme automaticky nárok. A že ještě hlouběji jsou věci, u kterých už zřetelněji víme, že nejsou v naší moci, totiž naše zdraví, naše štěstí, a nakonec náš život sám. Ninivští se měli postit a obléci si co nejprostší šat. Tím měli Bohu vyznat, že ví o své odkázanosti na jeho milosrdenství. Ty dva vnější projevy měly k jejich pokání patřit. Je to připomínka i pro nás, že jsou zde staré a tradiční a osvědčené prostředky, které pomáhají k správnému prožívání obtížných situace, když hledáme východisko z krize. Prosté jídlo a prostý šat k tomuto prožívání mohou a asi i mají patřit. Říkám: asi mají, protože naší předkové v evangelické víře mnoho takových vnějších prostředků a rituálů zpochybnili. Především namítali, že takové rituály mají tendenci rychle se vyprazdňovat, lidé je pak vykonávají bezduše, jen jako divadlo. A navíc často nabízejí tyto vnější projevy zbožnosti tomu, kdo je koná, zase jiný pocit nadřazenosti, tentokrát duchovní nadřazenosti nad druhými: já se dovedu postit, já jsem duchovně na výši. Tyto výtky vůči rituálům jsou opravdu často oprávněné. O ninivských však neplatí. Už jsme četli, že pokání je nevedlo k povyšování, nýbrž k opravdovému sebeponížení. A také vyprázdnění toho postního rituálu jim nehrozí. Podle královské vyhlášky totiž nemají zůstat u vnějších projevů. Ty jim mají jen pomoci, aby se dobrali k něčemu podstatnějšímu: a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Takže dvě věci, první z nich je tato: mají se modlit, prosit Boha o pomoc, mají k Bohu volat naléhavě, jako ti, kdo vědí, že si sami nepomohou, sami se nezachrání. A druhá věc: mají se odvrátit každý od své zlé cesty. A v tom vyjádření má každé slovo svůj význam: každý z lidí ať si hledí nejdříve svého životního způsobu a ten ať napraví. Zlo ve společnosti je sumou špatných způsobů nás všech. A každý u sebe máme začínat s nápravou. Nemáme se srovnávat s druhými, nemáme se vymlouvat a nadávat na poměry. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty. V čem spočívá právě moje špatnost? – to každý o sobě víme nejlépe. A když teď budou ninivští konat pokání, je v tom dvojnásobná síla: obracejí se k Bohu, a odvracejí se od svých zlých cest. Obojí mají dělat naplno, upřímně a opravdově. - Vidím dnes, v naší společnosti a v našem světě, novou naléhavou potřebu této dvojnásobné síly. Toho dvojího pohybu. Abychom se i my obraceli k Bohu a odvraceli od svých zlých cest.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme své hříchy. Ty, na které si teď vzpomeneme, ale vyznáváme i to, že mnoho svých špatnosti ani nevidíme.
Věříme, že ty nám můžeš dát sílu, abychom se od svých zlých cest odvraceli. Ty nás proměňuješ svou láskou.
S respektem ke slabosti druhých, aby i oni mohli snadněji jít a nehřešit více, jim teď odpouštíme, čím se provinili proti nám.