Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Pryč od Hospodina

Jon 1,1-3 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“ Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.

Ž 103,19-22; Mt 15,21-28; Ř 5,6-9
EZ 203 Pán Bůh je láska; 684 Učiň mne, Pane, nástrojem

Přátelé v Kristu,
Jonáš dostává od Boha jednoznačný příkaz, co má dělat. „Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi: Vstaň a jdi a volej.“ Možná si nejdříve pomyslíme, že takto bychom si to přáli i my. Slyšet přímo slovo Boží, vědět jasně, co je naším úkolem pro život. – V tomhle to měl Jonáš jakoby jednodušší, věděl, co má udělat, kam má jít, co má mluvit. Ale vůbec mu to nepomohlo. On se totiž hned začal chovat jako my. Začal Boží věci komplikovat a zatemňovat. Boží příkaz, který dostal, byl jasný: „Ninivští páchají zlo, a já, Bůh, chci jejich zlo napravit. Proto běž, Jonáši, a varuj je, aby od svého zla upustili.“ Ale Jonáš se asi ptá: „A co je skutečně zlo, a co je dobro? Je to, co Bůh zamýšlí, opravdu dobré? Nemůže to uškodit – mně? Nám?

V dnešních verších vlastně čteme jen to, že Jonáš Boží příkaz odmítne, a vydá se naprosto jinam. Abychom aspoň trochu pochopili, jaké vnitřní uvažování ho k tomu vedlo, musíme si připomenout, kdo je Jonáš, a co je Ninive. Takže popořadě: kdo je Jonáš? Je to prorok, který ve starozákonní době působil v Izraeli. Nejprve uprostřed svého vlastního lidu konal to, k čemu ho teď Bůh chce poslat do Ninive. Káral hříchy lidu a volal ho k nápravě. Usilovně se snažil, aby uprostřed Božího lidu vládla spravedlnost a právo, aby se lidé rozpomenuli na Boží zákon. A nyní má totéž jít hlásat do Ninive. To se Jonášovi ovšem nechce. Protože: co je to za město zvané Ninive? Ninive je hlavní město vzdálené asyrské říše. A Izrael Asyřany nenáviděl. Viděl v nich hrozbu. Považovali Asýrii za zpupnou a brutální velmoc. A modlili se k Hospodinu, aby svůj lid před Asyřany chránil. Samozřejmě si přáli, aby Bůh Asýrii za její svévoli potrestal. A jestli by teď Jonáš měl jít a varovat je, a oni by ho poslechli a napravili se, a nebyli Bohem potrestáni, a zůstali by silní a pro Izrael hrozbou, kdo ví, co by se dělo dále… - A tak snad už vidíme, jaký měl Jonáš v hlavě zmatek. Boží vůle byla jasná: chci dobro pro všechny, pro Izraelce i pro Asyřany. Ale Jonáš si mohl myslet: je dobro pro Asyřany i dobrem pro nás, Izraelce? Nebylo by snad pro Izraelce lepší, kdyby se měla Asýrie hůře, kdyby byla oslabená, Bohem trestaná? – A co teď Jonáš udělá? Mohl by se s Bohem hádat, diskutovat. Tak to například dělával Mojžíš, když slyšel, co Bůh zamýšlí. Ale Jonáš se nehádá. Ví, že to nemá cenu. Ví, že s Božím sklonem k dobru nic neudělá. Jakoby Bůh byl nějaký tvrdohlavý stařec, který si stejně udělá po svém, a který možná ani nedomýšlí, jaké bude mít jeho jednání důsledky, ale kterému nemá smysl něco vysvětlovat. A tak Jonáš neřekne ani slovo. Ať si Bůh dělá, co chce. Jonáš má jen hroznou nechuť mu s tím pomáhat. Nechat se do Božího úsilí o dobro zatáhnout. A tak Jonáš touží jen po tom, aby mohl zmizet. Pryč od Hospodina, pryč od Hospodina.

Jak už jsme si řekli, Jonáš původně prorokoval ve prospěch Izraele. Šlo mu o dobro, ale především o dobro vlastního lidu. A teď mu připadalo, že dobro Izraele bude tím větší, čím větší bude bída Ninive. Ve světě není dost dobrá pro všechny, a ti, kdo ho mají, musí si ho chránit před ostatními. Takové bylo Jonášovo geopolitické uvažování. Viděl prostě svět jako rozdělený frontovými liniemi. Tady jsme my, kdo jsme na straně Boží, a proto je dobře, když se nám vede dobře. A tamhle daleko jsou ti, kdo nás ohrožují a jsou naší nepřátelé. Zaslouží si Boží trest. Pak i my budeme spokojenější. Když bude jasnější hranice mezi dobrem a zlem, mezi námi a oněmi, mezi Boží milostí a Božím trestem. Zachovat takové hranice si Jonáš přál, a že by zrovna on je měl překračovat a bořit, co mu bylo zcela proti mysli. – Jakoby světem vedly frontové linie: mezi těmi, kdo jsou Bohu blízko, a mezi těmi, kdo jsou mu vzdálení. Mezi námi, kteří toužíme po Boží milosti, a těmi, kdo si zaslouží Boží trest. Možná je taková myšlenka zakořeněna také hluboko v nás. A abychom se s ní dovedli také my vyrovnat, může nám pomoci, když se podíváme, že i Ježíš sám s takovo myšlenkou, s tímto předsudkem bojoval. O tom vyprávěl dnešní příběh z evangelia. Připomeňme si: Ježíš se potkal se kananejsou ženou, která ho prosí o pomoc. Ale on ji odmítl. Ne, že by ji přál něco zlého, ale prostě mu připadalo, že nemá dost času a sil, aby pomáhal všem. A tohle byli pohané. Snad jednou nastane čas, kdy i jim vzejde spása a Bůh se nad nimi smiluje. Snad jednou to Bůh udělá. Já jsem však poslán k ovcím z rodu Izraelského. Takto překvapivě tedy smýšlí i Ježíš: že jeho působení má mít hranice, že jsme my a oni. A tady ho ta samařská žena o něčem drsně poučí. „Možná si vy Izraelci o nás myslíte, že jsme jenom pohanští psi, a jen vy sami že smíte jíst chléb u Božího stolu. Ale představ si, Ježíši, že psi často jedí to, co ze stolu spadne, i když jsou to třeba jenom drobty. A co je důležité: i ty drobty jsou ze stejného těsta jako chléb na stole. I nám pohanům patří Boží milost, a o tu stojíme, o to stejné, čím se sytíte vy. I kdyby to byly jenom drobty Boží milosti. To je i pro nás nejvzácnější potrava.“

A Ježíš tehdy pomohl. Zachoval se jinak než Jonáš. Poznal, že z Boží milosti máme s těmi druhými společného mnohem více, než si běžně myslíme. A naším úkolem je pak přát dobro všem, a usilovat o ně. Protože Boží láska platí všem. – Stále znovu se tu však vnucuje lidská námitka: To se lehce jen tak mluví o Boží lásce ke všem lidem. To je příliš snadné, zjednodušit Bibli na větu, že Bůh je láska. Tak jednoduché to přece není, nemůže být. A tak to zesložiťujeme a v mysli sami přemýšlíme, kdo tak asi má nárok na Boží milost, a kdo tak asi propadá Božímu trestu. Sami sobě přejeme milost, ale myslíme si, že bude dobré, když jiné lidi Bůh odsoudí a potrestá. – Z dnešního počátku příběhu o Jonášovi se však učíme tyto věci: My máme přát i druhým lidem dobro. Nemá se to dít naivně, že se budeme na všechny jen usmívat. Někdy máme své bližní i varovat a jasně pojmenovat: tohle a tohle je zlé. Nemá se to dít povýšenecky, vždyť i my jsme přece byli velkými hříšníky, ke kterým musel někdo přijít a zvěstovat nám Boží milost a dobrotu. A navíc – vždyť jsme těmi hříšníky i dále. Sami možná nemáme více, než drobty Boží milosti. Ale Bohu díky za ně. A mysleme na to, že jsou tu i další lidé, kteří aspoň o takové drobty stojí.

Chceme si, Pane Bože, připomenout, jestli jsme i my byli tebou někam posláni,
a chceme v sobě posilovat úmysl plnit tvou vůli,
v důvěře ve tvou dokonalou dobrotu.

Vstaň a volej k svému (B)ohu!

Jon 1, 4-6 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi, na které se plavil Jonáš, hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“

Ž 4; Mk 4,35-41; Ř 5,1-2

Přátelé v Kristu,
dočetl jsem se, že příběh Jonáše, starý skoro 3000 let, nám poskytuje jedinečný pohled na život mořeplavců v době železné. Asi je to pravda, také z tohoto pohledu je ten příběh zajímavý. I když si myslím, že také dnešní moderní lodě by v takové situaci připomínaly pouhou třísku, zmítanou větrem a vlnami. A taky si myslím, že ani ten zmatek mezi námořníky by dnes nebyl jiný. Čteme tady: Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. – Ani na tomto se za 3000 let mnoho nezměnilo. Když se my lidé ocitneme uprostřed ohrožení, třeba uprostřed velké bouře, nebo třeba záplav, nebo v oblasti zemětřesení, napadne nás rychle myšlenka, že to, co se děje, je projev božího hněvu. A v takové situaci se leckdo začne modlit, i člověk, který by si v běžné situaci na Boha ani nevzpomenul. Většina lidí v takové situaci udělá cokoliv, aby se zachránili. Jako ti námořníci teď do vody shazují i věci cenné, které jsou v tuto chvíli ovšem závažím, jen aby zachránili aspoň svůj holý život.

A teď se nám ten popis běsnění na moři i na palubě trochu zpomalí a promění ve zmínku o dvou konkrétních osobách. Nejprve je zde řeč o Jonášovi. Zmatek mezi námořníky se ho vůbec nedotkne, jako by to nebyla jeho věc. Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Je to zvláštní klid, který Jonáš má. A nejenom nás Jonášův přístup překvapí. Do podpalubí za ním přichází velitel lodi a budí ho: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.“ – Hej, cizinče, jak tady můžeš spát? Na palubě se všichni snaží udělat, co mohou, aby nás všechny zachránili, a ty si tady ležíš. Situace je vážná, tak vážná, že už nám nezbývá než se modlit. A tak každý člověk na palubě úpěnlivě volá k tomu, koho považuje za svého boha. Loď je plná modliteb, to volání směřuje různými směry, námořníci se upínají na různá božstva, a ty, Jonáši se nemodlíš! Tvůj hlas nám chybí, čím více modliteb a čím více zapojených božstev, tím větší naděje na záchranu.

Milí přátelé, možná, že i nás brzy čeká taková doba, kdy naše země bude pestřejší co do způsobů víry a zbožnosti, kdy se budeme více setkávat s příslušníky jiných náboženství, s muslimy, s buddhisty, s hinduisty a s mnoha dalšími. A pravděpodobně nám budou připadat mnohem zbožnější, než jsme my. Mnoho muslimů se například dodnes modlí pětkrát denně v určené časy, i na veřejných místech, kde zrovna jsou. Hinduisté jsou schopni své modlitby drmolit po dlouhé hodiny. A tak dále a tak podobně. Určitě je za tím často představa, že se mají svému bohu často připomínat a jakoby ho stále držet v opratích. A tady nás křesťany napadne poučení Ježíšovo: „nemyslete si, že budete vyslyšeni pro množství svých slov.“ – Tahle mnohomluvnost modliteb asi nebude tou zbožností, ke které bychom se chtěli vracet. A proto by nám mohl být dokonce sympatický ten přístup Jonášův, který se od pohanů teď tak odlišuje. Zdá se, že jeho spolehnutí na Hospodina je hlubší, že on prostě věří, že se nemůže nic stát, že je v Boží ochraně, a proto teď nemusí s ostatními propadat strachu. Modlitba pro něj není magickým prostředkem, jak působit na Boha, aby udělal, co já chci. Jonáš se asi pomodlil před svým usnutím, svěřil se do Boží péče, vyznal své spolehnutí na Boží moc, a proto teď může tvrdě a pokojně spát.

Jonáš prostě jaksi našel svůj vnitřní klid. Nic ho nerozruší, ani bouře, ani ohrožení života. Možná je tohle ten způsob zbožnosti, který bychom i my chtěli hledat spíše. Zbožnost klidnou, neokázalou, která je prostě jen hlubokým spolehnutím na Boha. Spolehnutím v každé situaci, ať se kolem děje cokoliv. – Ale podívejme se konkrétně na Jonáše: je jeho přístup skutečně hodný obdivu? Vždyť jeho klid není založen na víře. Spíše právě naopak, on je právě na cestě od Boha, utíká před plněním Boží vůle. Snaží se Boha vytěsnit ze svého života. Možná se ještě před spaním pomodlil. Ale k čemu je taková modlitba, když Jonáš ve skutečnosti nechce, aby Bůh zasahoval do jeho života, ale chce mít od Boha pokoj? Jeho spoléhání, to už je to jenom gesto, už jen návyk, prázdný rituál, který ho uklidňuje. Jaký smysl může mít spoléhání na Boží věrnost a milost, když mu na straně lidské odpovídá neposlušnost Boží vůli? – Přemýšlejme: jsme v tomto my podobni Jonášovi? Vyznáváme, že Boha známe a Bohu patříme. Taková víra nám dává pocit vnitřního klidu. Ale je to skutečně pokoj Boží? Je naše spolehnutí na Boha skutečné? Není ten náš vnitřní klid náhodou stejně nepatřičný jako to, že tu teď Jonáš tvrdě spí v podpalubí? On z toho potřeboval být vzbuzen. Tak i my potřebujeme být někdy vzbuzeni z neposlušného spoléhání na Hospodina.

Na závěr si ještě jednou zopakujme, že pokud se máme snažit o nějakou obnovu zbožnosti, jistě to nebude zbožnost mnohomluvná. Spíše nám bude bližší taková zbožnost, která je hlubokým, i když navenek třeba nenápadným spolehnutím na Boha. Ale tady je nám Jonáš velkým vykřičníkem a varováním. Podívejme se na něj, s jakým falešným klidem spí v podpalubí. I zdánlivě oddané spolehnutí může být prázdné, a dokonce bezbožné. Jonáš klidně spí, ten klid se zdá až obdivuhodný. Zdá se, že se obrnil proti strachu. Ve skutečnosti se však snaží obrnit proti Bohu. – A teď na skok do evangelia: U Ježíše se ten motiv spánku na lodi v bouři opakuje. Ježíš klidně spí na podušce, zatímco jeho přátelé zápasí s vlnami a větrem, a bojí se o život. A taky oni jsou překvapeni, že on tak klidně může spát. U Ježíše je to ovšem opravdová víra, opravdové spolehnutí na Boží ochranu. – A potom najdeme v Ježíšově příběhu také jistou podobnost s těmi námořníky, kteří se v příběhu proroka Jonáše modlí na palubě. Vždyť i Ježíš přece podobně jako oni volal k Bohu v ohrožení svého života, víme o jeho getsemanské modlitbě. List Židům napíše, že Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí. To je však modlitba zcela jiná než magická, která chce Bohem manipulovat. Proto Ježíš končí slovy „ne má, ale tvá vůle se staň.“ I toto je výraz hlubokého spolehnutí na Boha. Takovému spoléhání se učme.

Pane Bože, prosíme o vnitřní pokoj.
Ale jestli spíme ve falešné sebejistotě, tak nás probuď
a dej se nám poznat jako mocný Pán.

Na ty muže padla veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“

Jon 1,7-10 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: „Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí.“ Losovali tedy a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?“ Odpověděl jim: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.
Ž 96; Mt 4,1-11; Ř 12,1-2

Přátelé v Kristu,
když se má Jonáš představit ostatním námořníkům, tak řekne: „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina.“ Říká, že je Hebrej, tedy žid, říká že je bohabojný, a tím Bohem, v kterého věří a kterého se bojí, je Hospodin. To se tenkrát ještě bralo jako dvě složky téhož: v určitého boha věřit, a toho boha se bát. Jonáš se svým vyznáním staví s ostatními námořníky do jedné řady. Každý z nich má svého boha, ke kterému volá ve své nouzi, a každý toho svého boha uctívá, každý z nich je bohabojný. Ale o svém Bohu, o Hospodinu, Jonáš zároveň řekne něco, co ho od ostatních odlišuje. On vyzná, že Hospodin je Bohem nebes, tedy i Bohem nad ostatními bohy, že právě Hospodin, jak Jonáš věří a vyzná, učinil moře i pevninu. A o tom, že je Jonášův Bůh skutečně mocný, se námořníci právě mohli přesvědčit. Jonášův Bůh byl schopen kvůli svému vyznavači vyvolat tuto velikou bouři, kterou teď všichni spolu zažívají. Takže Hospodin je mocný Bůh! Kvůli svému jednomu stoupenci je schopen vyvolat obrovskou bouři. – Ale to, co říká Jonáš dále, ti námořníci stejně nechápou. Jonáš jim řekl, že se bojí Hospodina, a zároveň, že před Hospodinem utíká. To je pro ně šok. Tohle jim nejde dohromady. Jak může Jonáš zároveň vyznávat, že Hospodinu patří celá země, a zároveň si myslet, že může před Hospodinem někam utéci? Tohle že je bohabojnost? To je nějaké nové pojetí bázně před Bohem. A námořníky tak v tuto chvíli přepadla ještě jiná velká bázeň. Jaká? Bázeň před Jonášovou neposlušností. Čeho to je tento človíček schopen! Jak hrozné nevěry! Jak velkého vzdoru!

Víte, ta klasická bohabojnost byla tehdy mezi lidmi běžná. A vlastně je běžná doposud. Lidé rozpoznávají ve svých životech, že je cosi přesahuje. Rozpoznávají božskou moc, proti které je člověk malý a bezmocný. Jistě různé národy a kultury nazývaly svá božstva různě, ale ten pocit bázně, ten byl všeobecný. Také v dnešní době se s tím často setkávám, když mluvím s lidmi i mimo církev. Řeknou, že poznali, jak je Bůh mocný. A mají před ním bázeň. Tuší, že mají žít dobře, spravedlivě, tuší, že se mají řídit podle zákona, který do života dostali. Tuší, že mají žít poslušně, jinak že se jim to v životě vymstí. Myslím, že to takto má mnoho, možná většina lidí dodnes: tuší, že život a svět mají nějaký božský řád, který se vyplatí brát vážně. – A teď do takového tušení proniká příběh o Jonášovi jako kulový blesk. Jonáš je Hebrej a věří v Hospodina. Je tedy reprezentantem víry, která byla snad nejzralejší, nejduchovnější. Jonáš znal moc pravého Boha, ten Bůh k němu také promlouval, zjevil mu svou vůli. A přesto je Jonáš Bohu neposlušný. Jak je to vůbec možné? Odkud bere Jonáš odvahu ke svému vzdoru? Kde v člověku se bere ta síla, že se postavíme Pánu Bohu? A skutečně je v člověku jedna základna, na které může takový vzdor vůči Bohu vyrůst. Taky Jonáš ví, že něco přece jen v Boží moci není. Ta ostatní náboženství, která měli pohanští námořníci na jeho lodi, byla to asi pěkná mezinárodní „sebranka“, ta ostatní náboženství vidí člověka často jen jako bezmocnou loutku v rukou mocného božstva. Lidé jsou takovým bohům vydáni naprosto na milost či nemilost. Zatímco Jonáš ví, že Hospodinu z jeho pravomoci přece jen něco vypadává. Svobodná vůle člověka to je, a tou Hospodin manipulovat nechce. – Jonášův Bůh se brzy ještě jednou prokáže jako skutečný Pán všeho, on utiší tu bouři, kterou sám rozpoutal. Jonášovo neposlušné a vzdorovité srdce však utišit nedokáže, nemůže.

Ti námořníci byli Jonášovým smýšlením šokováni. S něčím takovým se ještě nikdy nepotkali. I nám dnes může Jonášova víra připadat jako nečekaně současná. On se rozhoduje velmi suverénně, jeho osobní rozhodnutí a svobodná vůle jsou tím, co řídí jeho cesty. Jonáš se rozhoduje proti Bohu, chce být svobodný od Boha – jak moderně to zní. Dovolím si však tvrdit, že Bůh Jonášovým vzdorem překvapený nebyl. Pro něho to nebylo nic nového. Vždyť s takovou nevěrou a neposlušností se v Bibli setkáváme už od prvních stránek, už od prvních lidí vůbec. Už Adam s Evou řekli Bohu "ne", vypověděli mu poslušnost a chtěli se rozhodovat po svém. První kapitoly Bible to nazvou výstižně: nabídka toho hada z rajské zahrady přece zněla: „můžete sami být jako bohové“. Můžete být svrchovaní, sami si můžete volit cesty života. Této možnosti se pak chytá i Jonáš v našem příběhu. – A ty pohanské námořníky, když slyšeli, že se Jonáš snaží Bohu vzepřít, přepadla velká bázeň. Jak velká je tahle nevěra! A, můžeme domyslet: jak velký je Bůh, který u svých vyznavačů tohle snese. Jak velký je Hospodin, že člověka neodmítá ani v jeho vzdoru, ale stojí a zápasí o něj. Jak velký je ten biblický Bůh ve své trpělivosti a shovívavosti, že si může dovolit čekat, zda se Jonáš svobodně rozhodne, že splní úkol, který mu Bůh dal. – A když my vidíme tu možnou velkou propast mezi vůlí Boží a vůlí lidskou, když vidíme, jak moc se rozcházejí cesty, po kterých bychom měli jít, a ty, po kterých jdeme, můžeme vyznat křesťansky: jak velký je náš Spasitel, že tu široce rozevřenou propast dovedl překonat! Ježíš Kristus se rozhodl pro poslušnost až do konce, se všemi důsledky. Dnes jsme z evangelia slyšeli, jak se v té poslušnosti i on musel cvičit. Když byl pokoušen na poušti, byly před ním vždy dvě cesty, dvě možné volby. A obě vždy vypadaly docela rozumně a přijatelně. „Proč bys měl, Ježíši, hladovět?“, a potom: „Ověř si, že tě chrání Boží andělé.“, a potom: „Může ti patřit celý svět.“ Jedna z možností volby vždy vedla k posilování sebevědomí člověka, jen ta druhá ho vedla k víře, do společenství s Bohem. A takto podobně se máme cvičit i my. V mnoha konkrétních situacích se rozhodovat pro Boha a ne proti němu.

Jistěže jsou i před námi obě možnosti otevřené, poslušnost i neposlušnost vůči Bohu. A když vidíme nevěru dnešních lidí, asi bychom měli být jako oni pohanští námořníci sevření bázní a údivem, že to Bůh snáší. Ale většinou se tomu už ani nedivíme, vždyť i my sami se přece někdy v nevěře propadáme až po uši. A Bůh i na nás čeká. Čeká, co z toho, co je v nás adamovské a jonášovské, co z toho se vírou přetvoří v kristovské. Protože jen poslušnost nás přivede zpátky k našemu životnímu povolání a k společenství s Bohem.

Dej nám, Pane Bože, bdělá srdce.

Volali tedy k Hospodinu

Jon 1,11-16 Zeptali se námořníci Jonáše: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

Ž 104,23-43; Mt 27,15-26; Sk 2,38-42

Přátelé v Kristu,
loď, na které se plaví Jonáš, už není schopna odolávat bouři. A tak se námořníci chystají udělat zoufalý čin. Jonáš bude hozen přes palubu. Co tento čin znamená? To rozdílně vysvětluje Jonáš a rozdílně vnímají námořníci. Jonáš řekne: Uvrhněte mě do moře, a moře vás nechá na pokoji. On říká, že se má stát nutnou obětí, přinesenou moři. Tak divně a podezřele to ten zbožný žid Jonáš říká. Jakoby moře bylo nějaká mocnost, jakoby to nějaká ohromná příšera, která vyžaduje lidské oběti. „Hoďte mě do moře, a moře vás nechá na pokoji.“ Zatímco námořníci jako by byli lepší vyznavači Hospodina než Jonáš. Oni už vědí, že největším ohrožením jim není moře, že Hospodin je za tím vším děním, a Boha především že se mají bát. Oni nechtějí Jonáše jen tak hodit přes palubu. Obávají se, že by to byla vražda, za kterou by je mohl Hospodin potrestat. „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ - Jonáš k nim před chvíli mluvil o své víře v Hospodina, který je pánem i nad mořem. A ti námořníci tu víru převzali. Oni jsou teď těmi, kdo se bojí Hospodina. Zatímco Jonáš jako by se stával pohanem.

Ano, o víru v Hospodina zde především jde. A je skutečně zajímavé sledovat, jak rozdílně se tato víra projevuje u Jonáše a jak u námořníků. Ten rozdíl bychom mohli pojmenovat jako rozdíl mezi vírou starou a už přezrálou - a mezi vírou mladou, novou, čerstvou. – Proč nazývám Jonášovu víru jako přezrálou? Podívejme se, co se tady o něm dovídáme. Jestli jste pozorně sledovali o minulých nedělích náš dosavadní výklad Jonáše, možná jste si všimli, že Jonáš se nemodlí. Už jednou byla v první kapitole zmínka o modlitbách námořníků, taky v dnešním textu se oni modlí, tentokrát k Hospodinu, ale že by se modlil samotný Jonáš, (jak bychom to určitě čekali a předpokládali), to tu vůbec zmíněno není. Jonáš se už nemodlí – to je prvním znakem přezrálé víry. Můžeme u něj najít i druhý znak, typický pro přezrálou víru. Pomysleme, s jakou až samozřejmostí se Jonáš chce nechat vyhodit přes palubu. Přitom musí předpokládat, že to bude znamenat jeho smrt. Ale on se smrti nebojí. Jako věřící žid má přece naději, že po smrti bude žít u Boha. Vypadá to jako velká naděje víry, ale takové spoléhání na Boha je ve skutečnosti velkou troufalost a rouháním. Vždyť zde na světě před Bohem utíká a nechce být poslušný. Tohle tedy nazývám starou a přezrálou vírou, a nacházíme ji i mezi námi, v církvi dnes. Jsou lidé, kteří se považují za křesťany, ale už se nemodlí, jako by to nepotřebovali. Spoléhají na život posmrtný, na věčný život u Boha, i když se ve svém životě Bohu vyhýbají a jsou neposlušní Boží vůli. - A pak z toho u Jonáše vyplývá ještě třetí znak takové staré víry. Myslím teď na onen sklon k pohanství. Takový zdánlivě věřící člověk totiž věří spíše na různé síly přírody a na osud než na Hospodina. Setkávám se s tím i mezi námi bohužel často. – Dost už o té staré víře. Platí o ni ona prorocká výtka a výzva k nápravě, kterou známe ze Zjevení Janova (2,4): To mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. - A tak se už podívejme, jaká je v dnešním textu víra námořníků, ta mladá, ta na počátku. Jistě se teprve rodí, Jonáš jim o Hospodinu řekl před chvílí, a oni zažili, že to Hospodin způsobil bouři na moři, že on je skutečně Bohem nebe a země. Ale hned to pro ně má i praktické důsledky. Oni se snaží zachránit Jonášův život, a sami nasazují, aby ho nemuseli hodit do vln. Ti muži veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. A když poznají, že jediná možnost je ta, o které mluví Jonáš, vroucně se modlí, aby jim Hospodin odpustil. A nakonec přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby. To je dost věcí, které se o těch námořnících dovídáme. Vidíme, jak ta víra, která se v nich rodí, je praktická, jak vyžaduje modlitbu, upřímnost, změnu života.

Takže rozdíl mezi starou a mladou vírou, to je naše dnešní téma. A nacházíme toto téma například také v evangeliu, v pašijích, v příběhu o Ježíšově odsouzení. Postavme proto ty dva příběhy vedle sebe: příběh o ukřižování Ježíše, a příběh o utopení Jonáše. Ty příběhy pak mají nečekaně mnoho společného. Dokonce i to, že Ježíš a Jonáš mluví shodně o nutnosti své oběti. Ježíš předpověděl, že musí být obětován za mnohé. Jonáš říká, že musí být vržen do vln, kvůli těm druhým, aby už moře neohrožovalo ostatní námořníky. Jak rozdílně, přímo opačně však v tu chvíli zareaguje jejich okolí. Ježíš je obklopen starou vírou, totiž představiteli židovského náboženství, tou tradicí, která trvá už několik tisíc let. Na rozdíl od něj Jonáš má teď kolem sebe víru novou, námořníky, kteří o Hospodinu slyšeli teprve před několika okamžiky. A protože židé měli víru starou, ve špatném slova smyslu, tedy přezrálou, právě proto Ježíše odsoudili, jako narušitele své víry. A naopak, když se podíváme na ty námořníky v Jonášově příběhu, právě proto, že měli víru novou, čerstvou, tak Jonáše vydat nechtějí. Židé se postavili proti Ježíši, třebaže on byl spravedlivý. Námořníci stojí při Jonáši, i když jeho hřích je zjevný, vědí, že Jonáš je neposlušný Hospodinu, přesto ho chtějí solidárně zachránit. A situace kolem Ježíše nakonec vedla k tomu, že židé troufale volají (Mt 27,26): „Krev jeho na nás a na naše děti!“ …“ Což je přímý protiklad obavy, kterou projevují námořníci: „Hospodine, nestíhej nás za nevinnou krev. Židé si byli tak jistí, že Ježíšovo odsouzení je správné. Nechtějí si jeho novotami nechat narušovat svou starou víru, zbožnost, své životy, jak si je navykli žít. - Stará víra prostě ztrácí citlivost na to, co máme dělat, co je pravda a spravedlnost, co je Boží vůle. Stará víra jenom troufale spoléhá, že nás Bůh jednou zachrání. Pokud máme víru přezrálou, projevuje se tak, jako by se už netýkala našeho života. Neproměňuje ho, nehledá rozhovor s Bohem. - Kéž bychom my všichni měli víru novou, čerstvou, živou!

Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci

Jon 2,1-5 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!

Ž 42,6-9; Mt 12,36-41; Ř 6,3-5

Přátelé v Kristu,
tak by se zdálo, že se Jonáš konečně modlí. Připomeňme si, o čem byl jeho příběh doposud: on je na útěku od Hospodina, nechce nic vědět o úkolu, který od Boha dostal. Námořníci na lodi se modlili, v nebezpečí bouře, a potom, když měli Jonáše hodit do vln, jen od Jonáše samého jsme modlitbu prozatím neslyšeli. Až teď, zdálo by se. Ta slova mají formu jako modlitba, je oslovován Bůh, mají obsah jako modlitba – a přesto to není modlitba. Možná vás teď překvapuje, co to tady říkám, ale hned to vysvětlím. Ta Jonášova slova jsou v mnoha Biblích nadepsána jako Jonášová modlitba. A to, co zde čteme, připomíná mnohé skutečné žalmy, které v Bibli máme. A přece: z Jonášových slov je poznat, že on ani v této chvíli nestojí o rozhovor s Bohem, že si mele jen to své. Jen sobě něco nalhává. Všechno je to jen zbožná přetvářka. A pro nás připomenutí, že se to může stát i nám. Že se někdy jakoby modlíme, ale přitom nejsme Bohu otevřeni, jen si říkáme to své, a o Bohu vědět nechceme. – Podívejme se podrobněji, jak to vypadá u Jonáše. Nejzřetelněji je jeho faleš vidět na slovech, kde mluví o Bohu a o sobě: Řekl jsem si: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. No, mohl Jonáš říct větší lež? To on od Hospodina utíká, od Boží tváře, Hospodin se ho snaží dostihnout a zastavit, skrze bouři na moři, a teď pomocí velké ryby, a Jonáš poví, že si připadá jako Bohem zapuzen. A pokračuje to slovy: Tak rád bych, Hospodine, zase hleděl na tvůj svatý chrám! A zase: vypadá to jako zbožná touha, Jonáš si přeje být zase v Jeruzalémě, na nejposvátnějším místě – ale on přece vůbec nemá směřovat do Jeruzaléma, on měl podle Božího příkazu jít do Ninive! Snaží se Boha ohlupovat, nebo jen cosi nalhává sám sobě? – A v podobném tónu bychom mohli pokračovat. Jonáš řekne: Bože, vhodil jsi mě do hlubin. Ale to byl přece Jonášův nápad, že třeba i takto unikne před plněním svého úkolu. A když řekne: Volal jsem o pomoc, tak to zase není pravda. Jak jsme si už řekli, Jonáš se doposud nemodlil, naopak, chtěl mít od Boha pokoj. Snad mohl už na počátku Boha poprosit, aby mu pomohl s úkolem v Ninive, snad se mohl v modlitbě třeba i s Bohem hádat, protestovat, ale on nic, doposud nic. – A tak je takzvaná Jonášova modlitba pro nás nejprve poučením. Abychom byli ve svých modlitbách Bohu a jeho působení otevřeni. Abychom si v modlitbě nelhali. Například abychom neúpěli, proč nás Bůh opustil, že se o nás nezajímá, když jsme to my, kdo jeho blízkost nechceme vnímat. Nebo abychom do modlitby a zbožných slov nebalili své vlastní touhy, jako bychom je chtěli Bohu nanutit, když přitom víme, že jeho úkol pro nás je úplně jiný. A tak dále…

Takže: to, co dnes od Jonáše slyšíme, není žádná opravdová modlitba. Jonáš ani teď nemluví s Bohem, je uzavřený ve svých vlastních zbožných frázích. A přece se s ním snad nějaká proměna děje. Když se někdo modlí tři dny a tři noci, něco to s ním určitě udělá. Že se s Jonášem nějaká proměna stala, potvrzuje i Ježíš. Když o něm mluví v evangeliu, dává tuto Jonášovu zkušenost za příklad pro další lidi. A nazývá ji znamením proroka Jonáše. Připomeňme si, jak to Ježíš myslel, do jaké situace tato slova patří. - To tehdy mluvil ke svým současníkům, k zákoníkům a farizeům. Mluvil k nim také o zrádnosti planých slov, třeba takových, jaká dnes posloucháme od Jonáše, že za ně budeme souzeni v den soudu Božího. A teď na Ježíše zákoníci a farizeové naléhají: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ Dej nám důkaz, že to, co říkáš, je pravda. Dolož své učení nějakým zázrakem, který bychom mohli vidět. Ale Ježíš jim říká: „Žádné vnější znamení vám nedám, žádný zázrak neukážu. Vy přece i tak víte, co máte dělat. Vždyť o sobě říkáte, že znáte Boha a máte zákon. Jen se vymlouváte, když k tomu žádáte zázraky. Jste pokolení zlé a nevěrné. Jen jeden zázrak a jedno znamení se s vámi může stát. Ale je to znamení vnitřní, znamení Jonášovo. Zázrak vaší vnitřní proměny. To když pochopíte, že Bůh vás chce zastavit na vašem útěku od něj. To když prožijete, jak vaše bezbožnost ve vás umírá. Bude to podobné, jako když neposlušný Jonáš byl hozen do vody a vlastně utopen. To když prožijete dny temnoty a úzkosti, jako Jonáš v útrobách velké ryby, ale zároveň pochopíte, že toto už je součást Boží záchrany. Že se skrze takovou zkušenost můžete dostat na nový břeh. Ano, představte si Jonáše, jak se modlí po tři dny a tři noci v útrobách velké ryby. A takového přerodu je zapotřebí také vám. Jonáš se teprve potom mohl stát svědkem o Boží milosti. – Ježíš mluvil o znamení proroka Jonáše, my však už víme také, že tímto podobenstvím předkládal svým současníkům také sám sebe jako znamení. Chápeme, že znamení proroka Jonáše ukazuje k události, kdy Ježíš pobýval tři dny v hrobě. Pak se stal svědkem o Boží milosti, tím nejvyšším. Svou smrtí, pobytem v hrobě a vzkříšením Ježíš zjevil Boží milost všemu stvoření. – A co znamení proroka Jonáše říká nám? Ježíš nově vysvětlil, co se to tam v té velké rybě tehdy stalo. Řekl, že Jonáš už v moři vlastně umřel, aby mohl nově vstát z Boží moci. A to znamení pak ukazuje přes Jonáše k Ježíšovi, k naději, kterou potřebujeme naopak my všichni - protože nás všechny čeká jednou smrt. Je to znamení naděje ve smrti. I my snad budeme jednou vzkříšeni ze svých hrobů, jako byl vzkříšen Ježíš. - A potom je to znamení Jonášovo ovšem taky znamením pro naši současnost, nejen pro smrt, ale také pro náš život. I pro nás stále nějak platí, co Ježíš řekl tehdejšímu pokolení nevěrnému: to, co se stalo s Jonášem, je vám dáno jako znamení. Můžeme se u Jonáše učit. Čemu všemu? Nejdříve jsme viděli, jak si Jonáš po dlouhé době vzpomněl na modlení. I ty se modli, ale v těch modlitbách se třib, ať to nejsou jen slova planá. Máme být v modlitbě pravdiví a otevření. Často to bude znamenat, že o sobě sami řekneme i věci nepěkné, o nějakém svém selhání, o své malé víře a podobně. A další lekce učení od Jonáše, lekce hluboká: když někdy prožíváš zkušenost temnoty a úzkosti, že to připomíná útroby velké ryby v hlubinách vod, pak třeba poznáš, že to Bůh tě chce zastavit, že už nemůžeš dál po svém. Nemůžeš před ním pořád utíkat. A pak třeba poznáš, že už ta temnota a tíseň je součástí Boží záchrany.

Pane Bože, tři dny se v kuse modlit, to zažil málokdo z nás.
Ale když se někdy k upřímné modlitbě dostáváme, prosíme,
ať poznenáhlu zakoušíme, že jsme ve tvé náruči.

Hospodina jsem si připomínal

Jon 2, 6-11 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“ I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Ž 16,8-11; L 23,39-43; Zj 5,6-13

Přátelé v Kristu,
Jonáš byl hozen přes palubu, do moře, do rozbouřených vln. Neutopil se však, jen zázrakem se zachránil. A dnes tady čteme, jak svou zkušenost zpětně popisuje: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu.“ Myslím, že to je velmi názorné a výstižné. A každý člověk, který se v životě někdy opravdu topil, to bude popisovat obdobně. To je ten pocit, kdy necítíte pod nohama pevnou zem, kdy už ani nevnímáte, kde je nahoře a kde dole, kdy se vám voda dostane do úst, a vy rychle ztrácíte vědomí. A je v tu chvíli jedno, jestli máte pod nohama hloubku jednoho metru nebo tisíce metru. Jonáš to popisuje jako propastnou tůni. V moři se ztrácí, v hlubinách. A vlastně to celé popisuje jako pohřeb, jako by v těch chvílích už byl mrtvý, jako by už byl pochován: Propastná tůně mě obklíčila jako hrob, chaluhy mi ovinuly hlavu jako pohřební roucho.

Dnešní text nás vede k přemýšlení o onom zvláštním stavu umírání a smrti. Jonáš je na útěku před Hospodinem. Volil by raději dokonce i smrt než poslušnost Bohu. Je tady příkladem člověka, který s Bohem nechce nic mít, obrací se k němu zády. Jak typický příklad to je, také pro dnešní dobu. - Jonáš nechce být s Bohem, Bůh však chce být s Jonášem. Nepřeje si, aby se Jonáš utopil. Proto Hospodin poslal velkou rybu, aby Jonáše z hlubin zachránila. – A jak je to v jiných případech, při lidském umírání? Je v umírání, je ve smrti Pán Bůh s námi? Kniha Jonáš je částí Starého zákona, a starozákonní naděje a představy ještě nejsou moc konkrétní. A přesto Starý zákon ví, že Bůh může zachránit před smrtí – jako například právě tady, Jonáše. A může dokonce zachránit ze smrti. Kdo se na Boha spoléhá, ten může mít takovou naději, i když jsou to věci převyšující lidský rozum. Tak svou víru v posmrtný život vyznává například žalmista (Ž 16,10): neboť, Bože, v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě. Anebo jak Starý zákon zdůrazňuje na více místech: "Hospodin není Bohem mrtvých, ale živých." Taková je naděje těch, kdo věří v Boha. – Teď je tady ovšem ještě složitější otázka. Co bude s těmi, kdo chtěli žít bez Boha, kdo se od něj vědomě odvraceli? Ti, co Hospodina odmítají, kdo se k němu obracejí zády? Budou Bohem po smrti zmanipulováni, ukradeni, přivlastněni? Budou donuceni vejít do Božího království? Asi ne. – Co by bylo s Jonášem, kdyby svůj útěk od Hospodina dotáhl až do konce? A on skutečně šel až na samou mez. Jonáš se snažil doposledka uniknout z dosahu Boží moci. Jak je to s ním v tuto chvíli, kdy bezvládně klesá ke dnu?

Jonáš se zachránil v poslední chvíli. Stalo se to tím, že se začal modlit. Bůh byl s ním, ale to by bylo málo, kdyby Jonáš zároveň nechtěl být s Bohem. Jonáš to naštěstí zvládl, na Boha si vzpomněl. A je tak i pro nás svědkem, že nikdy není pozdě obrátit se k Bohu, i když člověku zbývají třeba už jen poslední síly, třeba jen poslední výdech. Zde je Jonášův komentář k tomu, co se stalo: Tys vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. – Byly to vypjaté chvíle, balancování na hraně, ale Jonáš je zvládl. A jak to máme my s Pánem Bohem? Bereme ho jako Pána svého života i smrti? Nebo: kdy ho začneme brát smrtelně vážně? Až nám půjde, s prominutím „o kejhák“? Ano, dnešní Jonášův příběh nám připomíná, že ani v takovém okamžiku ještě nemusí být pozdě. Nikdy není pozdě obrátit se k Bohu a poprosit ho o pomoc. A vzpomeňme si v této souvislosti třeba taky na novozákonní příběh o lotrovi, který byl ukřižován po Ježíšově pravici. Taky on vlastně mluví z posledních sil (L 23,42): „Ježíši, pamatuj na mne.“ A od Ježíše slyší, že ještě ten den s ním bude v ráji. - Ale vzpomeňme taky na toho druhého, na lotra po levici. Ten už se nedovedl na Ježíše obrátit s důvěrou. Už se jen rouhal, už nebyl schopen prozřít, jeho srdce už bylo příliš zatvrzelé. Tomu už pár okamžiků nestačilo. To je druhá strana mince: někdy už je v lidském životě pozdě.

My však budeme pokračovat v řeči o naději. Všimněme si podrobněji, co pomohlo Jonášovi. Ano, modlil se. On řekne, že si Hospodina připomínal. A to je důležité: Jonáš měl na co navázat. On už měl někdy z dřívějška s Bohem zkušenost. On si měl na co vzpomenout. Slovo Bůh pro něj mělo nějaký obsah, nebyl to pro něj jen prázdný zvuk. Bylo to pro něj jméno, byla za ním osoba. – To sloveso je velmi důležité: připomínat si, Hospodina si připomínat. Asi je to to nejvyšší, co jako lidé můžeme dělat. Vždyť co dělá i sám Ježíš při svém umírání? Ani on nemůže nic více, než si Boha připomínat. Protože v tu chvíli mu chybí zkušenost Boží blízkosti. Zdá se mu, jako by se mu Bůh vzdálil, jako by ho opustil. Vlastně je v tu chvíli Ježíš Jonášovi v tomto docela podobný. Také Ježíš se propadá do jakýchsi hlubin chaosu, do říše, kde se zdá, že neodvolatelně vládne smrt. A také Ježíš nemůže více, než si Boha připomínat.

A to je poučení dnes i pro nás: není to málo, že si Boha připomínáme. To připomínání může pro nás znamenat, stejně jako pro Jonáše a pro Ježíše, připomínání na dvou rovinách. Buď si připomínáme, co Bůh udělal v našich vlastních životech. Připomínáme si, kdy dříve jsme už s ním udělali tu zkušenost, že nás podpíral a zachraňoval. Anebo si připomeneme, kdy jiní svědkové, například ti bibličtí, vyznali, že je Hospodin vysvobodil. Kdy je zachránil od zahynutí, prokázal se jako Spasitel. A zase: to není málo, připomínat si takto cizí zkušenost. Vždyť i Ježíš to takto dělá. Při svém umírání se modlí slovy z počátku starého žalmu, aby s jejich pomocí popsal svou zkušenost té chvíle: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A ten žalm ho pak vede dále, k takovým slovům (Ž 22,5): „Otcové naši doufali v tebe, Bože, doufali, tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru.“ - Milí přátelé, i tady při bohoslužbách si připomínáme Hospodina. Vlastně neděláme a nemůžeme dělat nic víc. Při každých bohoslužbách si připomínáme především ty velké biblické dějiny spásy. Snad si k tomu můžeme připomínat i ty okamžiky, kdy Bůh nějak zachraňuje nás, v našich životech, okamžiky, které patří do toho velkého proudu dějin boží záchrany. – A takové připomínání, když jsme se mu naučili, pak může být naší pomocí i v každém našem těžkém okamžiku. I když toneme v hlubokých problémech. I když nás jednou obklopí temnoty umírání. – A kam to povede? Jaká je tedy naděje? I Jonášova naděje? Bůh chce, abychom se svou vděčností za jeho záchranu připojovali k těm svědkům jeho milosrdenství, kteří byli před námi. Naposledy cituji z žalmu 22: „Ty jsi ten svatý Bůh, jenž trůní v nebesích, oklopen chválami svého lidu.“ A z proroka Jonáše ať nezamlčíme jeho dnešní vděčné volání: „U Hospodina je spása!“

Uvěřili ninivští muži Bohu

Jon 3,1-5 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.

Ž 36,6-8; L 11,29-32; 2Pt 3,9

Přátelé v Kristu,
v dnešním textu nacházím povícero zajímavých věcí. A rozdělil bych je do tří skupin: nacházíme zde věci, v kterých se snadno poznáme, které by se stejně tak mohly stát i v dnešní době. Myslím na okolnosti, za kterých šíří Jonášova předpověď zkázy. Druhá skupina věcí by stála za diskusi. U nich si nejsem jistý, jestli by se to opakovalo i dnes, ale možná ano. To jsou ty zmínky, když ninivští poznají, že si za hrozbu zničení mohou sami. A ještě třetí skupina, ta už je myslím jasně k našemu poučení, sami od sebe to takhle určitě neděláme. To když ninivští začnou konat upřímné pokání, s touhou po nápravě a s vírou v možnost odvrácení katastrofy.

Rozříkejme si to postupně. Nejprve tedy ty věci, které jsou až překvapivě podobné naší dnešní situaci. Jonáš v Ninive hlásá zvěst o tom, že město bude zničeno, a ninivští jeho varování dychtivě přijímají. – A pomysleme při tom, kolik je také dnes takových proroků, kteří mluví o tom, že civilizace či kultura musí zaniknout, nebo že dokonce celý svět je těsně před katastrofou. – A máme zkušenost i s tím, jak snadno se takové zprávy rozšíří, jak je lidé sami vyhledávají, jak si je mezi sebou sdělují. O takových předpovědích se píšou spousty článků, natáčejí televizní pořady, stává se z nich součást obecného povědomí. Například letos se mne mnoho lidí ptá, co že si myslím o konci světa v prosinci 2012, že prý ho předpověděl nějaký mayský kalendář. – V dnešním biblickém textu je ukázáno, jak rychle se takové zprávy šíří. Město Ninive bylo tak velké, že by jím musel Jonáš procházet tři dny, kdyby chtěl svou zvěst všem obyvatelům Ninive sdělit sám. Ale procházel jediný den a už to všichni věděli – zbytek práce za něj udělala šuškanda.

Zadruhé: řekl jsem, že jsou v textu věci, u kterých není jisté, zda bychom se podobně zachovali i my. Když ninivští slyší, že Bůh se je chystá potrestat, tak tomu hned uvěří. To tady znamená: uvěří tomu, že si trest zaslouží. Přiznají si, že žijí špatně, že je špatný jejich životní styl, že je jejich město zkažené. – U tohoto si ještě myslím, že jsme ninivským podobní. Jistě jsou i dnes časté myšlenky, že si za blížící se katastrofu můžeme sami. Že nám zkáza hrozí proto, že ničíme své životní prostředí. Anebo že naše civilizace vyhnívá zevnitř, protože ztrácíme morální hodnoty. A několik dalších teorií často slýcháváme, že se pak ani nedivíme, když nám někdo řekne, že konec je neodvratný. Můžeme si za to sami, zavinili jsme si to svým životním stylem, tím, jak je naše civilizace konzumní a náročná a povrchní. - Asi bychom řekli: můžeme si za to sami. Ale řekli bychom jako ninivští také, že to před Bohem jsme takto vinni? Že před ním máme zodpovědnost? Jeho dobré řády že jsme narušili?

Tohle povědomí o Božím soudu a trestu se v naší době asi dost vytratilo. Lidé takto neuvažují, že bychom se měli Bohu zodpovídat. Ale co s tím dělat? Možná bychom chtěli my křesťané být proroky jako Jonáš. Že budeme lidem připomínat, že nám hrozí Boží soud. - To však nefunguje. Nefungovalo to už za Jonáše a nefunguje to ani dnes. A teď jste možná překvapeni. Jak to, že říkám, že ani za Jonáše to nefungovalo, když jsem na začátku kázání povídal, jak rychlý ohlas jeho zvěst měla? To ano, jeho zvěst se rozšířila, ale ninivští slyšeli z Jonášových slov něco jiného, než on jim chtěl říct. Jonáš jim právě káže, že Ninive bude zničeno, ale ninivští si řeknou: snad ne. Jonáš myslí svá slova jako prosté konstatování, on se dokonce těší, až uvidí zkázu Ninive, ale ninivští berou jeho slova jinak: jako tvrdé, ale užitečné varování: snad máme ještě šanci; snad Bůh své rozhodnutí změní. – A ještě v jednom, hlubším smyslu to nefunguje, být jako Jonáš. Jonáš jako prorok je osobně nevěrohodný. Jonáš káže v Ninive o hříchu, a vyvolá v tom městě velké pokání, sám však nečiní pokání žádné. Vzpomeňte si, celý dosavadní příběh byl o jeho velké neposlušnosti, o jeho svévoli a vzdoru vůči Bohu, ale Jonáš sám to jako svou chybu nevyznal a až do konce příběhu nevyzná. On káže o trestu, který si zaslouží ninivští, sám jde však se svým hříchem dále, jakoby nic, jakoby on byl v pořádku. Chce poučovat, ale sám se nepoučí. Jonáš si ani nedovede představit, že by Ninive mohlo dostat novou šanci, i když on sám ji dostal. Nebyl za svou neposlušnost zničen, neutopil se v moři, Bůh ho zachránil. – Jonáš přivede ninivské k pokání, sám však žádné pokání nečiní. A tak se dnes nemáme připodobňovat k proroku Jonášovi, svůj vzor si máme brát z ninivských. Sotva my sami můžeme poučovat či kárat druhé lidi, pokud sami nežijeme podle toho, co říkáme. My všichni potřebujeme nejdříve pokání, hluboké a upřímné pokání.

Co tu znamená, že se obyvatelé Ninive kají? I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Co to znamená, o co jim jde? Oni usilují o obnovu svého vztahu k Bohu. Takovou obnovu nelze spustit zvěstí o Bohu jako přísném a tvrdém soudci, který chystá naše zničení. Ne, ninivští věří, že ještě je šance. Mají naději, že u Boha milosrdenství zvítězí nad soudem. Ale na druhou stranu: jejich víra je něco jiného než spoléhání na laciné milosrdenství, kdy by si jen mysleli: přece nás Bůh nezničí, to přece nemůže dopustit. Ninivští hledají cestu mezi dvěma úskalími, mezi představou o Bohu jako nemilosrdném soudci - a představou o Bohu, který je prostě vždycky milosrdný. Hledají cestu k živému Bohu, s kterým je možno mít vztah, s kterým je možno žít. Hledají cestu, o které neví ani Jonáš. Vždyť on by chtěl pro ninivské přísný soud, ale pro sebe Boží milost. - Ninivští se teď odvracejí od svých životních způsobů, od svévole, obracejí se k hledání Boží vůle. Tím, že mění své životy, jsou silnějším svědectvím o Boží moci než Jonášovo kázání. To ninivští jsou zde vlastně pravými proroky. Oni skrze změnu svého života svědčí a kážou o Bohu. To oni dneska kážou - Jonášovi i nám. Jak říká Ježíš: „Muži ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili.“

Pane Bože náš,
nedovedeme způsobit, aby se naše slova stala prorockými a účinnými, jako ta Jonášova.
Ještě více však selháváme tam, kde se v nás samých má víra stát proměnou života.
Uč nás pravému pokání.

Každý ať se odvrátí od své zlé cesty

Jon 3,6-8 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.

Ž 130,1; Mt 21,1-9; Jk 4,5-10

Přátelé v Kristu,
Ninive je město zkažené hříchem. Proto mu hrozí zničení. Takovou zvěst roznášel po tom městě prorok Jonáš, a teď se ta slova donesla i ke králi. A my se můžeme až podivit, jak se ten král zachová. Jeho jednání je vzorové. Král sám nejdříve koná pokání. On je mocným králem, který je zároveň garantem bezpečnosti města, a teď by mohl Jonáše nechat vsadit do vězení za šíření poplašné zprávy. On je však králem zároveň zbožným, a proto si sám nemusí hrát na boha a není pro něj ostudou přiznat, že sám Bohu podléhá. Tady nám pak asi nezbývá, než ninivským závidět – vždyť takové vládce bychom si asi přáli. Příběh dospěl do okamžiku, kdy ninivským hrozí akutní nebezpečí pro jejich velkou zkaženost, a přesto tu teď ještě zbývá chvíle, abychom ninivské zároveň obdivovali – pro jejich pokání, pro jejich upřímnost a pokoru.

Ninivský král vstal ze svého trůnu a odložil svůj plášť. Obojí, trůn i královský plášť mu nepochybně náležely. Byly to znaky jeho moci. A přece ten král věděl, že naše lidská paráda a naše postavení nad druhými lidmi jsou jenom do času. Že jsou to jen naše lidské prostředky, pro oči lidské vymyšlené, aby symbolizovaly naší nadřazenost nad druhými. Před tváří Boží však neznamenají nic. I zahalil se ten král do žíněné suknice a sedl si do popela. Těmito gesty řekl druhým lidem, že ani on sám není nic než ubožák a žebrák, ba co míň, i on je jen prach, i pro něj platí: prach jsme a v prach se obrátíme. – A až odtud, z nízkosti a z popela, bude teď ten král mluvit ke svému lidu. Až tady v popelu hledá moudrost, jak vládnout a jak se zachovat, když jeho lidu hrozí zkáza. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata. Ninivský král přikazuje lidem, aby i oni udělali, co nejdříve udělal on sám: aby se postili a aby se zahalili do žíní. Sám jejich král jim v tom je příkladem. Pomysleme, jak silné to slovo pro ninivské muselo být, když se dověděli, že jejich král je v tom s nimi, že k nim nemluví z povýšenosti svého trůnu, ale z poníženosti popela. To znamená: z takové poníženosti, kterou po nich ostatních ani nechce, on po nich ve svém nařízení nežádá, aby i oni sedali do popela. Sám k sobě je ten král náročnější než na druhé. Jejich král k nim mluví jako ten, kdo o sobě přiznal, že je nejubožejší z lidí, dokonce ze všech tvorů. – Ten dnešní text o kajícím králi mě silně oslovuje. Jakoby chtěl postavit zrcadlo naší době a speciálně těmto měsícům, kdy se skoro každý den odhalují nějaké obrovské podvody mnoha našich mocných, a ukazuje jejich pýcha a jakoby pocit bohorovnosti. - A silně nás tento příklad ninivského krále osloví i proto, že ukazuje k Ježíši Kristu. Vždyť o něm přece vyznáváme, že je králem a Pánem našich životu. A on je králem naplno v této linii poníženosti, takovým, že ukázal svou pokoru a stal se až do všech důsledků nejubožejším z lidí. Četli jsme dnes z evangelia: „Hle, král tvůj přichází k tobě.“ Ježíš nad námi nechce kralovat svou mocí, nýbrž poníženě a soucitně. – A když tu dnes mluvíme o takovém poníženém panování, pomysleme na to, že ten příklad ninivského krále a ještě více příklad Ježíšův mluví i k nám a do našich běžných vztahů. Kde jsme my sami nad někým postaveni, třeba nad našimi podřízenými v práci, jestli máme nad někým moc, například i nad svými dětmi, abychom na ně nebyli nikdy přísnější, než sami na sebe.

A teď tedy ninivský král vydává nařízení obyvatelům Ninive. Oni se mají postit a zahalit do žíní. To je první věc. Tím mají jakoby odsunout své běžné živobytí, ukázat a přiznat si svou odkázanost na Bohu. Protože naše běžné jídlo a pití a oblečení, které si dovedeme sehnat, ty nám dávají falešný pocit, že své životy dovedeme sami zabezpečit. A my si skutečně dovedeme zajistit své živobytí, dokonce často dobře a skvěle, dobrým jídlem a parádním oblečením. Přesto přicházejí chvíle, kdy bychom si měli připomenout, že i to všechno, co máme a považujeme za své, že všechno toto pochází od Boha, že to není samozřejmost, a že si nemáme myslet, že na ně máme automaticky nárok. A že ještě hlouběji jsou věci, u kterých už zřetelněji víme, že nejsou v naší moci, totiž naše zdraví, naše štěstí, a nakonec náš život sám. Ninivští se měli postit a obléci si co nejprostší šat. Tím měli Bohu vyznat, že ví o své odkázanosti na jeho milosrdenství. Ty dva vnější projevy měly k jejich pokání patřit. Je to připomínka i pro nás, že jsou zde staré a tradiční a osvědčené prostředky, které pomáhají k správnému prožívání obtížných situace, když hledáme východisko z krize. Prosté jídlo a prostý šat k tomuto prožívání mohou a asi i mají patřit. Říkám: asi mají, protože naší předkové v evangelické víře mnoho takových vnějších prostředků a rituálů zpochybnili. Především namítali, že takové rituály mají tendenci rychle se vyprazdňovat, lidé je pak vykonávají bezduše, jen jako divadlo. A navíc často nabízejí tyto vnější projevy zbožnosti tomu, kdo je koná, zase jiný pocit nadřazenosti, tentokrát duchovní nadřazenosti nad druhými: já se dovedu postit, já jsem duchovně na výši. Tyto výtky vůči rituálům jsou opravdu často oprávněné. O ninivských však neplatí. Už jsme četli, že pokání je nevedlo k povyšování, nýbrž k opravdovému sebeponížení. A také vyprázdnění toho postního rituálu jim nehrozí. Podle královské vyhlášky totiž nemají zůstat u vnějších projevů. Ty jim mají jen pomoci, aby se dobrali k něčemu podstatnějšímu: a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Takže dvě věci, první z nich je tato: mají se modlit, prosit Boha o pomoc, mají k Bohu volat naléhavě, jako ti, kdo vědí, že si sami nepomohou, sami se nezachrání. A druhá věc: mají se odvrátit každý od své zlé cesty. A v tom vyjádření má každé slovo svůj význam: každý z lidí ať si hledí nejdříve svého životního způsobu a ten ať napraví. Zlo ve společnosti je sumou špatných způsobů nás všech. A každý u sebe máme začínat s nápravou. Nemáme se srovnávat s druhými, nemáme se vymlouvat a nadávat na poměry. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty. V čem spočívá právě moje špatnost? – to každý o sobě víme nejlépe. A když teď budou ninivští konat pokání, je v tom dvojnásobná síla: obracejí se k Bohu, a odvracejí se od svých zlých cest. Obojí mají dělat naplno, upřímně a opravdově. - Vidím dnes, v naší společnosti a v našem světě, novou naléhavou potřebu této dvojnásobné síly. Toho dvojího pohybu. Abychom se i my obraceli k Bohu a odvraceli od svých zlých cest.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme své hříchy. Ty, na které si teď vzpomeneme, ale vyznáváme i to, že mnoho svých špatnosti ani nevidíme.
Věříme, že ty nám můžeš dát sílu, abychom se od svých zlých cest odvraceli. Ty nás proměňuješ svou láskou.
S respektem ke slabosti druhých, aby i oni mohli snadněji jít a nehřešit více, jim teď odpouštíme, čím se provinili proti nám.

Bůh litoval, že jim chtěl učinit zlo

Jon 3,9n Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.

Ž 103,1-5.8-14; L 15,11-20; Ga 6,1-2

Přátelé v Kristu,
obyvatelé města Ninive konají mohutné a silné pokání. Zanechali svého běžného života, oblékli si žíněné oděvy, a postí se. Nic nejedí ani nepijí. Tím vším chtějí dát najevo svou odkázanost na Boha a na jeho záchranu. Celý běh života jako by se v Ninive zastavil a všechno se stalo bohoslužbou. Ninivští teď chtějí myslet jen na věci duchovní, jedinou jejich touhou je Boží odpuštění. A nejsou to jen vnější rituály, které ninivští konají. Každý z nich se má na Boha obracet v modlitbách, každý z nich má velmi prakticky napravovat své životní způsoby. Ninivští prostě dělají, co mohou. Jsou teď jako vzorní žáčci, kterým Bůh skrze Jonáše pohrozil, aby se napravili. A oni jsou v této chvíli skutečně vzorní. A mohou tedy očekávat, že Bůh od svého trestu upustí, že jejich město zachová. To asi očekáváme i my, čtenáři jejich příběhu. Ninivský král to však řekne jinak. On nepovažuje odpuštění za samozřejmost. Naopak, on takovou možnost odpuštění považuje za velmi nejistou. Proto řekne: „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ Ten král řekne, že si nemohou být vůbec jisti, jestli Bůh upustí od svého trestu. Vždyť copak by mohli říct, že si trest nezaslouží? Copak by oni ze své strany mohli prohlásit, že jejich město už je skutečně napraveno? V tom, co říká ten král, je velká nejistota. Ale nejistota především o jejich nápravě a jejich dobru. Ano, oni teď opravdu dělají, co mohou, snaží se svou špatnost napravit. Snaží se napravit své životy. Jako se i my o to asi někdy a možná i opakovaně snažíme. Někdy si třeba i připadáme plni zbožných myšlenek, někdy nám duchovní život jde dobře, a třeba i vykonáme mnoho dobrého. A přesto – jsme pak dobří? Možná ani nevíme o svých špatnostech, co zlého v nás stále zůstává. Vždyť copak se můžeme zaručit za stálost svých dobrých úmyslů? My ani sebe dobře neznáme a nemůžeme si být sebou jistí. Ani sebe dobře neznáme - jak bychom si pak mohli myslet, že rozumíme záměrům Božím? Že vidíme do hlubin jeho úmyslů? Že mu rozumíme? Že víme, jaká je jeho budoucnost pro nás? Kdo ví?, ptá se ninivský král. Podobně se ptal i apoštol Pavel v Novém zákoně (Ř 11,33nn) ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!

V té otázce „Kdo ví?“ je tedy obsažen velmi důležitý důraz. Že si nemůžeme myslet, že známe Boží plány, že jsme si jisti Boží milostí. Zůstává to tajemstvím, zda nás jednou čeká Boží odměna nebo Boží trest, tajemstvím dokonce zůstává například i to, zda jsme v Božích očích vůbec křesťany, jak se nazýváme. Kdo ví? – Takže důležitý důraz. Vedle něj teď ovšem v dnešním textu nacházíme něco úplně odlišného. Jsou zde i výpovědi, které jako by byly naopak velmi obeznalé s Božím smýšlením. O Božích plánech je tu domýšleno a řečeno hodně. Nejprve domýšleno: že se Bůh může obrátit a že se odvrátí od svého hněvu. A potom se přímo říká: že Bůh změnil své úmysly, a že ninivské nepotrestal. Mluví se tady prostě najednou o Bohu, který lituje toho, co původně zamýšlel, který mění své plány. O Bohu, kterému můžeme rozumět, protože jako by byl podobný nám, lidem. A je zajímavé, že tyhle výpovědi o Bohu jsou tady stavěny symetricky k tomu, co udělali lidé. Bůh zde napodobuje to, co nejdříve udělali ninivští. Četli jsme už dříve, že ninivští se obrátili, myšleno, že se obrátili k Bohu a od něj čekají záchranu. Dnes tady čteme o naději, že také Bůh se obrátí, obrátí se k lidem. O ninivských jsme četli, že se odvrátili, od svých zlých cest, od zla, které konali. A dnes tady slyšíme slova naděje, že také Bůh se snad odvrátí od zla, které lidem ohlásil, od trestu, který chtěl vykonat. – Jak je to vůbec možné, že se tady o Bohu mluví takto na lidský způsob, jako by byl téměř na úrovni člověka? Nesnižuje tento způsob myšlení Boží svrchovanost? Není to od člověka příliš domýšlivé představovat si, že Bůh je jakoby nestálý ve svých plánech, že své úmysly může změnit? Nebojím se toho. A v Bibli je takový způsob mluvení velmi častý. Ukazuje k tomu, že Bůh sám ze své strany nejdříve chce mít s námi lidmi společenství. Že nás má rád a přeje si, abychom i my jej měli rádi. Že se nám dává poznat. A že je vždy připravený nám odpustit, to se i zde říká, i přes všechno riziko, jak jsou lidé schopni myšlenku Boží milosti nepochopit a možná i zneužít.

A ještě jedno slovo, jedna silná výpověď o Bohu nám z dnešního textu trčí. Je tu napsáno, že Bůh je schopen lítosti, a že litoval toho, že chtěl ninivské potrestat. Litovat něčeho nebo někoho znamená: „mít bolest nad nějakým neštěstím“. A když teď Bůh lituje, že chtěl potrestat ninivské, znamená to, že nad jejich hříšnosti už pociťuje spíše lítost než hněv. Je mu líto, jak jsou lidé slabí, jak snadno upadají do hříchu. Je mu líto také to, jak slabá je lidská vůle k nápravě. Jak nám v tomto chybí vytrvalost i rozpoznání, co je skutečně dobré a o co má v životě jít. Bůh teď ninivské lituje. To znamená, že má bolest nad jejich neštěstím. Jejich bolest je i jeho bolestí, sdílí jejich slabosti, jejich ponížení, jejich slzy. Až takové hluboké společenství má Bůh s námi lidmi. Sdílí se s námi až do hloubi srdce. – Proto jsme pak v Bibli i my mnohokrát vyzýváni, abychom měli mezi sebou navzájem slitování. Abychom i my cítili bolest nad neštěstím druhých. Když je naše srdce skutečně věřící, pak nás bolí, když víme o cizím neštěstí. Když vidíme, jak ten druhý trpí, ale také to, když vidíme, jak se ve svém zlu plácá a třeba mu ani nedochází, jak špatný jeho život je. Také to, jak je bezradný, když by i chtěl žít jinak, ale má slabou vůli k tomu, aby svůj život změnil. Ještě i zde se máme na druhé dívat lítostivě, ne hněvivě. Máme být společenstvím vzájemného slitování. – K tomu si nakonec připomeňme, jak silné zobrazení lítosti nacházíme v evangeliu. Marnotratný syn daleko od domova činí pokání z toho, jak zle se rozhodoval a jednal a jak hluboko klesnul. Rozhodne se vrátit domů a vyznat svůj hřích otci. Když se domů vypraví, čteme, že otec sám mu vychází vstříc. Jeho otec „hnut lítostí“ běžel k němu. Dříve než syn stačil cokoliv přiznat nebo napravit. Otec hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Takového nebeského Otce máme. K takovému se můžeme vracet. Haleluja.

Pane Bože náš,
bylo by troufalé, kdybychom si mysleli, že známe tvé smýšlení a záměry.
A přece smíme mít naději, a s důvěrou se upínáme ke tvému milosrdenství.

Je dobře, že tak planeš?

Jon 4,1-4 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?“

Ž 86,5; L 15,25-32; Jk 1,19-20

Přátelé v Kristu,
proč je vlastně Jonáš tak nahněvaný? Hospodin se rozhodl, že nepotrestá město Ninive, že ninivským odpustí jejich hříchy, a to je teď příčinou Jonášovy naštvanosti. Jonáš přímo plane hněvem. Není to zvláštní? Až se ho Hospodin musí zeptat: „Je dobře, že tak planeš?“ - Proč Boží milost Jonáše tak naštvala? O tom bude dnešní kázání.

A skutečnou příčinu pochopíme ze dvou srovnání. Když Jonášův postoj srovnáme, zaprvé, s postojem Božím, a potom, zadruhé, když ho srovnáme s postojem obyvatel Ninive. Takže zaprvé: jak můžeme srovnat Jonáše s Hospodinem? Jonáš je Hospodinovým prorokem, ve svém povolání se měl už na počátku knihy ztotožnit s Boží vůlí. Od začátku celého příběhu, kdy byl Jonáš do Ninive poslán, má být jakousi hlasnou troubou, která tam vyřizuje zvěst od Boha. A ta zpráva na počátku zněla: zlo ninivských vystoupalo až před boží tvář. Bůh se na vás hněvá a brzy vás potrestá. Jonáš tuto zvěst nakonec vyřídí, sdělí jim, že jejich město bude za 40 dní zničeno. A teď co? Čteme, že Hospodin si to rozmyslel, že Ninive nepotrestá. Hospodin se už nehněvá. A právě proto se teď hněvá Jonáš. Co to má jako být? Je tohle nějaká spravedlnost? Jonáš se tady tváří, jako on by znal Boha lépe, než Bůh sám: Já jsem už od začátku, Bože, věděl, že to takhle dopadne. A tys to, Bože, nevěděl? Ty teď, Bože, lituješ a měníš své záměry. – Jonáš tady snad chce být spravedlivější než Bůh. On si přeje, aby ti, kdo si trest zasloužili, potrestáni byli. Bůh má přece být garantem spravedlnosti a tedy i spravedlivé odplaty. Teď však Jonáš zažívá Boha, který není přísný, nýbrž lítostivý. Jako by ze světa mizel řád. Jako by už Boží mlýny přestávaly mlít. A v takovém světě Jonáš už ani nechce žít. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil. Ninivské jsi nezahubil, zahub mne, Bože můj. – Jonáš si tedy myslí, že by Bůh neměl být vůči hříšným Ninivským milosrdný. On sám sice Boží milosrdenství vyznává a říká tu dnes: ty jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Ta slova však nemyslí jako Boží oslavu a chválu. On je směřuje proti Bohu, jako obvinění a výčitku. Jakoby říkal: „Jsi příliš měkký, příliš útlocitný.“ Jonáš není schopen Boží slitování pochopit a přál by ninivským spíše trest. To by lépe odpovídalo jeho vidění světa. A snad Jonášovi vadí i to, že on je tu teď za blázna. On něco hlásal a to se nenaplnilo. Prostě je Jonáš z toho celý zničený.

A ještě více se o příčině Jonášova hněvu dovíme, když jeho postoj – zadruhé - srovnáme s postojem ninivských. Od počátku knihy, od chvíle, kdy se snaží před Hospodinem utéci, se Jonáš ninivským velmi podobá. Právě že se podobá spíše hříšným ninivským než obrazu poslušného proroka Božího. Je poslán do Ninive, protože to město se postavilo proti Bohu. Ale Jonáš sám se taky projeví jako Bohu neposlušný, a dlouho se k Bohu obrací zády. Až v jedné věci se Jonáš od ninivských zřetelně odliší, ale ani to není jemu ke cti. Ninivští totiž později ze svých hříchů činí pokání, oni jich litují. Že by však své neposlušnosti litoval taky Jonáš, o tom v celé knize nic nečteme. A to je taky kořen toho jeho hněvu: nedostatek pokání. Jonáš si nepřiznal svůj vlastní hřích. On hlásal špatnosti města Ninive, svou vlastní špatnost však nenahlédl. A teď se hněvá, když vidí, jak Hospodin ninivským odpouští. Vlastně jim závidí, štve ho to, co sám nemá. On viděl pokání ninivských, zažil i důsledky tohoto pokání v Božím slitování, vidí, jaká je to pro Ninive úleva, sám však žádnou úlevu, žádné vysvobození neprožívá. Naopak, cosi ho vevnitř ještě více sžírá. Nedostatek pokání to je, který ho spaluje jako vnitřní oheň. Skrytá naštvanost na sebe, to je ten spalující žár v nitru. Takový stav popisuje na jednom místě i žalmista, když mluví o svém rozpoložení, kdy nebyl schopen vyznat svůj hřích (Ž 39,4): „Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň.“ Tedy vnitřní oheň. A navenek se projevuje jako hněv. Jako plameny, které se každou chvíli hrozí znovu rozhořet. Takového člověka rozčílí v jednu chvíli něco a pak zas ono. Skoro cokoliv se může stát příčinou jeho hněvu, palivem pro jeho planutí. Skoro cokoliv. Ale nejvíce nás rozčilují věci, které vidíme na druhých a nemáme je vyřešené sami v sobě. Proto Jonáš tak rozčilovalo, když viděl, jak je odpouštěno ninivským. Protože on sám na sobě sílu odpuštění nezažil. Protože nebyl schopen pokání. – Ten Jonášův hněv nám připomene situaci staršího syna z podobenství o synu marnotratném. Když se ten dozví, že jeho mladší bratr se vrátil domů, poté, co v cizině prohýřil kus společného jmění, a že ho jejich otec beze všeho přijal, rozhněvá se, a otci to hořce vyčítá: „Jsi příliš milostivý, a já ve tvém domě už být nechci.“ I staršího bratra zde sžírá rozčílení jako vnitřní oheň. Oheň velmi podobný tomu Jonášovu.

A když se ještě jednou vrátíme k Jonášovi, on nakonec od Boha slyší otázku: Je to dobře, že tak planeš? Ty teď přímo planeš pro to, co jsi zvěstoval, pro svá slova přísného soudu nad hříšníky. Myslíš, že by bylo správné, kdyby ninivští byli potrestáni. Jonáši, ty sám si ovšem bez skrupulí užíváš Božího milosrdenství. Ty hledáš dobro, ale je dobré to, co si ty představuješ, že má být? Ty jsi prostě jeden z těch chytráku, jejichž praprapředkové pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého. A proto si myslíš, že víš, co je dobré a co zlé. Ale Bůh nám už tam, v rajské zahradě, řekl, že to pro nás bude velmi těžké, když z toho stromu pojíme, že to stejně nezvládneme, abychom sami rozhodovali, co je dobré a zlé. Že je to příliš těžký úkol pro naší lidskou podstatu a povahu. Je to skutečně dobré, oč usiluješ, Jonáši? – A kdybychom si my náhodou připustili, že ani nevíme, co je dobré, co je skutečně dobré pro nás a pro lidi kolem nás, co je spravedlivé - co pak s tím nevěděním máme dělat? Jak toužit po dobru lépe než Adam s Evou, a taky lépe než Jonáš v našem příběhu? Co je dobré a co zlé, to se máme učit u Boha. A především se u něho máme učit jeho milosrdenství.

Bože, copak to jde, abychom byli ke všem milosrdní? To by nebylo dobré, myslíme si. – Dej, ať naplno nahlédneme, jak jsi milosrdný vůči nám samým, a odtud ať máme sílu odpouštět druhým.

Planu hněvem až k smrti

Jon 4,5-9 Jonáš vyšel z města Ninive, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“

Ž 121,5-7; L 23,26-31; Ř 6,16-23
po kázání DEZ 695 Z přetěžkého kříže

Přátelé v Kristu,
Jonáš se dověděl, že Bůh městu Ninive odpustil. Žádná zkáza nebude. Jonáš se přesto táhne za město na pahorek, aby zkázu uviděl. Nemůže uvěřit, že by Pán Bůh katastrofu odvolal. Podle Jonášovy zvěsti má zkáza nastat. Jonáš to tak přece ninivským oznámil na Hospodinův pokyn. A tak se teď Jonáš těší na hrůznou podívanou, proto si pracně staví přístřešek a pod ním má své místečko k sezení, soukromé hlediště. Nic by ho nepotěšilo tak, jako cizí, ninivské neštěstí. – Jonáš sedí pod svým přístřeškem, těší se na děsivou katastrofu, a zároveň se strachuje, že by neměla přijít. Je vnitřně rozpolcený: těší se, že uvidí, bojí se, že neuvidí. Sám je přitom od místa případné zkázy v bezpečné vzdálenosti, chce zůstat jako pouhý divák.

Hospodin se však rozhodne, že Jonáše vtáhne do děje. A uvidíme, jak snadno to půjde. Až překvapivě snadno. Bůh Jonáše utáhne jak na vařené nudli – skrze jeho pocity. Řeknu to rovnou, Jonáš se v dnešním textu projevuje jako člověk velmi povrchní a nestálý, těkavý. Jak je i v tomto velmi podobný lidem naší doby, a taky i nám osobně. Zcela podléhá svým pocitům. A ty s ním pak pěkně cvičí. Jonášova nálada zrcadlí vnější okolnosti. Když je mu fajn, je šťastný. Když se cítí špatně, je nešťastný. Podívejme se krok po kroku, co se tady tedy děje. Nejprve nechá Hospodin nad Jonášem vyrůst skočec, jakousi rostlinu s velkými listy, aby Jonáše zastínila lépe než jeho přístřešek. „Aby Jonáše zbavil zloby“, je tu napsáno. A Jonášova nálada se skutečně rychle mění. Má ze skočce velkou radost. Jeho pohodlí se zvětšilo, snad to bere i jako dobré znamení, že Bůh je mu nakloněn, že ho chce potěšit. Ale nevydrží mu to dlouho. Jeho radost se brzy rozplyne. Čteme totiž dále, že Hospodin nastrojil červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy. Ajajaj, a to je pro Jonáše neštěstí. Nic horšího si nedovede představit. Je to tak hrozné, že si přál raději umřít. Teď teprve tuší, jak bolestivé to je, když Bůh někoho trestá, teprve teď - když se Boží konání dotýká jej. Jeho dobrá nálada se ihned proměnila v pravý opak. Jonáš se cítí tak mizerně, že si přeje umřít. Život už pro něj nemá žádný smysl.

Jonáš je prostě dneska velmi náladový. A my bychom pro něj nejdříve asi měli pochopení. Když si představíme, jak mu asi muselo být, ve žhavém větru, ve žhnoucím slunci. To by se asi i leckomu z nás stalo, že z něho takový žár vysaje všechnu chuť a sílu k životu. Vše už je pro Jonáše jen trápením, před kterým nelze nikam utéci. A my rozumíme i tomu, že se člověku, když ztratí všechnu životní pohodu, že se mu už ani nechce žít. Rozumíme Jonášovi až do extrému, až k myšlence euthanasie, totiž že když se někomu promění život už jen v utrpení, že už by si přál umřít. Jaký má totiž smysl život, který už je jen trápení? To není jednoduchá otázka. A vyvrcholením Jonášových stesků je skutečně toto: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Jonáš tady zastává postoj, že život má smysl jen tehdy, když přináší pocit štěstí a uspokojení. Je to tak správně Jonáši?, ptá se ho ovšem Hospodin.

Pokud se chceme dobrat k odpovědi s pomocí příběhu Jonáše, musíme se vrátit hodně dozadu, k tomu, čím Jonášova rozmrzelost začala. Jonáš nebyl schopen pochopit Boží slitování nad obyvateli Ninive. On by si byl přál, aby s nimi Hospodin jednal přísně. Proto ho teď Bůh chce poučit tím, že se Boží přísnost dotkne Jonáše osobně. Jonáš nebyl schopen pochopit Boží milost, a proto ho teď Bůh vychovává těžkými zkouškami. A Jonáš by skutečně potřeboval zásadní nápravu. On totiž vidí všechno převráceně. Sedí nad městem Ninive, a potěšilo by ho, kdyby viděl neštěstí Ninivských, A když jim bylo odpuštěno, je Jonáš naštvaný. Jak zvrácené je Jonášovou uvažování. Dobro nazývá zlem a zlo dobrem. Jako dobré vidí to, co činí potěšení jemu, i kdyby to mělo být třeba neštěstí druhých. A jako vrchol zla vidí Jonáš své vlastní neštěstí. Jonáš je zde obrazem povrchního a zároveň sebestředného člověka. Všechno poměřuje tím, jestli to dělá dobře jemu samému. A proto chce Bůh jeho posuzování dobra i zla opravit. Aby Jonáš pochopil, že to, co chce Bůh je dobré. A ne to, co vidí Jonáš sám jako dobré pro sebe. - Když budeme i my dobro a zlo posuzovat podle své libosti, může se stát, že zalíbení najdeme v tom, co je pro druhé neštěstím - viz Jonáš, který se těší na zkázu Ninive. A že své malé neštěstí budeme vidět jako větší hrůzu než to, co ohrožuje druhé přímo na životě - viz Jonáš, který běduje až tehdy, když má hlavu přehřátou žárem.

„Je to dobře, že tak planeš, Jonáši?“ ptá se ho Bůh. „Je to dobře, že se tak necháš ovládat svými pocity?“ A Jonáš odpovídá pěkně drsně: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti“ Můj hněv je dobrý a mé zoufalství je dobré. A nejlepší by pro mne byla smrt. – Tady se ještě chvíli zastavme, to Jonášovo zoufalství ukazuje k něčemu podstatnému. A všimněme si: Jonášovo smýšlení je ustavičně o smrti, o zničení. Nejdříve přál záhubu ninivským, teď si přeje vlastní smrt. Není u něj ani náznak myšlenky na Boží milost. Když je Jonáš sobecký a sebestředný, zná jen dva extrémy. Buď okamžiky vlastního štěstí, pouhé krátké okamžiky, jaké si užil pod skočcem - nebo jsou ty okamžiky hned zakryty myšlenkou na smrt. Tohle je podstatou té jeho těkavosti. Že člověk, který nezná Boží milost, se dovede zachytit jen chvilkového štěstí, ale jinak se celý jeho život posouvá k propasti pomíjivosti a zániku. Už nebudu to drnkání na temnou strunu prodlužovat, ale ukazuje se tady, jak u hříšného člověka, který nezná Boží milost, všechno tenduje k zoufalství a směřuje k sebezničení. Pregnantně to později řekne apoštol (Ř 6,23): „Mzdou hříchu je smrt.“ – A teď ještě poznámka ke čtení z evangelia, které jsme slyšelil. Ježíš poučuje jeruzalémské ženy, jaké je smýšlení člověka v těžkých dobách a v posledních časech (L 23,30): „Tehdy lidé řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!‘“ Mnozí lidé tak říkají vlastně totéž co Jonáš: Lépe nám, abychom zemřeli. – Představme si  teď ovšem ještě sami sebe pod skočcem. Ten kočec je totiž podobenstvím o našem životě. Nejdřív Jonášovi stíní hlavu, „aby ho zbavil zloby“. Pak však usychá. Tak i v našem životě leccost vadne a usychá. Naše radost je rozežírána hříchem jako červem. A když se to děje, možná se hněváme, možná jsme naštvani na život jako Jonáš. To je ovšem úplně nejhorší. Anebo se nám chce plakat nad sebou samými. To doporučuje Ježíš. Takový pláč nad sebou nás pak může vést k pohledu naděje, na strom zelený, věčně zelený. K pohledu na něj, na Ježíše, který je takovým stromem, který je ztělesněním Boží milosti.

Pane Bože,
někteří lidé jsou někdy nad svým životem a nad světem tak zoufalí,
že se jim chce raději umřít.
Možná to tak mají i někteří z nás.
Prosíme, dávej se nám poznat jako dobrý Pán,
Pán v každé chvíli dobrý.

Mně by nemělo být líto Ninive?

Jon 4,10-11 Hospodin řekl: „Jonáši, tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Ž 148,1-12; J 3,16-18; Ř 8,19-23

Přátelé v Kristu,
dostali jsme se spolu postupně až k závěru knihy Jonáš. A tady bychom měli očekávat vyvrcholení a završení celé knihy. Doprovázeli jsme proroka Jonáše všemi zvraty jeho příběhů, byli jsme s ním při všech jeho pádech a snad i úspěších. A dnes tady Jonáš dostává závěrečně poučení. Jaké poučení to je? Podívejme se pozorně. – Nejdříve se ještě jednou se v těchto slovech vracíme ke skočci, k rostlině, která vyrostla, aby stínila Jonášovu hlavu proti slunci. Jonáš toto pohodlí velmi ocenil, rostlina však brzy uhynula. A Jonáš velmi litoval, že o ni přišel. Teď k tomu slyší komentář od Hospodina: Hospodin řekl: „Jonáši, tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí?“ – V těchto slovech jsou srovnávány dvě lítosti. Jonáš lituje svého skočce, který zahynul, a Hospodin lituje města Ninive, které by mělo být zničeno. Jonáš silně prožívá svou lítost nad skočcem. Na druhou stranu vůbec nechápe Hospodinovu lítost nad městem Ninive. Přitom by z toho srovnání mělo být docela zřejmé, jak je jeho myšlení hloupé. Sto dvacet tisíc lidí má přece daleko větší hodnotu, než jakási jedna rostlina! Tak je to aspoň v očích Božím. - Ale ne pro Jonáše. Pro něj měl větší hodnotu ten jeden skočec. Jej lituje více než celého města Ninive. A vlastně nelituje ani skočce, sám sebe lituje. Sebe sama je mu líto, že ztratil to pohodlí, které měl. On sám je ve středu svého smyšlení. Myslí jen na sebe. On sám je mírou všech věcí. Svým prospěchem poměřuje všechno.

Tady by teď bylo dobré udělat malou vsuvku o myšlence humanismu. Humanismus je smýšlení, kdy je člověk a jeho prospěch v centru pozornosti. Humanismus se snaží škrtnout Boha a jeho příkazy. Proč by nám jakýsi bůh měl řídit naše životy, proč bychom měli pracovat k jeho slávě? Lidé sami si chtějí rozhodovat, co je dobré a co špatné. Podle humanismu je člověk mírou všech věcí. A dobré je to, co lidstvu prospívá, špatné to, co mu škodí. Když to říkáme takhle, asi ani neslyšíme, že by na tom mělo být něco divného. Jenže: humanismus sebou přináší taky individualismus, důraz na svobodu jednotlivce, a ani to by možná ještě nebylo špatné, kdyby to téměř automaticky neznamenalo sobecký individualismus. Že já sám jsem mírou všech věcí. Už ne člověk, už ne lidstvo, ale já chci rozhodovat, co je pro mne dobré a co špatné. – A je znovu překvapivé, jak tyto zdánlivě moderní myšlenky nacházíme už v té prastaré knize Jonáš. Už ten prorok Jonáš si své myšlení takto sobecky zúžil. Dobré je to, co je dobré pro něj, co jemu osobně dělá dobře. Je mu líto skočce, jen sebe sama je mu líto. - Ach Jonáši. Jsi Boží prorok, a přitom jsi tak podobný těm ninivským, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, to znamená: kteří neumí rozlišit dobré a zlé, co je pravé, správné, a co je levota. Jsi ninivským v jejich bláznovství tak podobný. Přitom bys rád chtěl pro ninivské potrestání a pro sebe boží pečování. Ubohý, omezený Jonáši. Hloupý člověče, který takto smýšlíš.

A o čem se tedy má Jonáš dnes poučit? Má se poučit o lítosti, o lítosti Boží. A to je závěrečné a vrcholné poučení i pro nás: abychom byli slitovní a soucitní. Jonáš lítost zná, ten cit mu není cizí, projevil ho nad uhynutím skočce, ale jeho lítost je jen sebelítost. Ubohá, omezená. Potřebuje nesmírně rozšířit. Jak nesmírně, to je tady naznačeno v závěrečných slovech knihy. Je tu řeč taky o dobytku, který v Ninive chovají. V Ninive žije 120 000 lidí a mnoho dobytka, a nad tím vším jímá Hospodina lítost. – Je to zajímavé, a možná nás to i překvapí, že se tu bere vedle lidí ohled i na zvířata. Možná je v pozadí i myšlenka, že lidé ve své zaslepenosti a hříšnosti nemají v Božích očích automaticky vyšší hodnotu než zvířata. Že jsme ve své hlouposti někdy na úrovni zvířat, či dokonce pod ní. A Bible to tak na mnoha místech i přímo řekne, že jiné součásti stvoření člověka předstihují ve své poslušnosti, v plnění svého poslání. Celé stvoření chválí Hospodina, jen člověk se tomuto úkolu vzpírá. A my si můžeme připomenout, jak i v knize Jonáš byla některá zvířata poslušnějšímu Božími služebníky než prorok Jonáš. Vzpomeňme na tu velkou rybu, která Jonáše na Boží pokyn pohltila. Vzpomeňme na červa, který na Boží pokyn hlodal skočec. A dnes tady tedy čteme, že Hospodin se slitovává i nad dobytkem v Ninive. Tedy nejenom nad lidmi, ale i nad zvířaty. Slitovává se nad křehkostí a slabostí všech částí svého stvoření. Slitovává se nad lidským hříchem, jako když odpustil městu Ninive, a má trpělivost i se svým prorokem Jonášem. Máme se tedy i my u Boha učit takému širokému slitování, soucitu se vším živým.

A ještě jedna lekce o slitování je v dnešním poučení skryta. Abychom si totiž nemysleli, že naše milosrdenství už vymýtí ze světa všechno utrpení. Že když se Bůh slitovává, že už nikdo nebude trpět. A že když my budeme lítostiví, že budeme v sobě mít a kolem sebe šířit jen pokoj. Protože tak to není. Utrpení a bolest v Božím stvoření stále trvají a jsou nevyhnutelné. Jako i lidský hřích je prozatím neodstranitelný. Někdy má to utrpení podobu oběti – jako se skočec stal potravou, byl obětován pro červa. A tak je celé stvoření skutečně sestrojeno, že jedno se má obětovat pro druhé. Červi se živí rostlinami, šelmy jinými zvířaty, matky se obětují pro své děti, my se máme nasadit pro své bližní, a to tak, že to leckdy i bolí. Někdy má to utrpení jinou podobu, podobu zkoušky. Tak jako Jonáše pálil do hlavy sluneční žár, a Bůh to dopustil, jako poučení pro Jonáše. Aby se něčemu důležitému naučil, aby se poučil o potřebě Božího slitování nad ninivskými.

Jonáš se má učit slitování. A my odtud zpětně vidíme, že i v tom okamžiku, kdy šel zvěstovat do Ninive, měl být jeho přístup naprosto jiný, než byl. Jonáš se měl angažovat pro záchranu Ninive. Ovšem soucitně, ne odtažitě, jak to učinil. Jonáš ninivským s jakýmsi zadostiučiněním zvěstoval, že město bude zničeno, a pak se usídlil za městem, aby na tu zkázu dobře viděl. Až teď se domýšlíme, že Jonáš měl v Ninive konat misi božího soucitu. Možná měla být v jeho ústech i ta slova soudu, která použil, jeho srdce však mělo jinak vnímat situaci ninivských. Vždy totiž záleží na tom, co je za přísnými slovy, která říkáme druhým. Zda naše touha prosadit sebe, nebo zda soucit s druhými. Jonáš měl mít soucit s těmi, které káral. - Být prorokem, a vůbec: být božím služebníkem by mělo znamenat, že se nasazuji pro záchranu Božího stvoření. Takový příklad se ovšem naplní až v Ježíši Kristu. On přišel k hříšnému pokolení, on až do hloubky poznal naše slabosti. Hlásal Boží milost a radoval se z těch, kdo konali pokání. Nasadil se pro naši záchranu až k smrti kříže.

Pane Bože,
děkujeme ti za tvá poučení skrze knihu proroka Jonáše,
děkujeme za všechny dobré myšlenky, které jsi nechal v našem srdci vzklíčit,
a děkujeme nakonec za potěšení o šířce tvého slitování.