Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst…

Mt 25,34-36 Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Ž 24,7-10; Iz 53,3-5; Ef 2,4-10

Přátelé v Kristu,
dnes je první neděle adventní. Mluvíme o adventu jako o velkém příchodu Ježíše zpět na zem. K tomu dni se vztahuje také onen časový údaj „tehdy“, kterým začíná dnešní evangelium. „Tehdy“, tedy v onen velký den, který má přijít, se stane, že Ježíš jako věčný král pozve spravedlivé do svého království, které je pro ně připraveno od založení světa. Možná jsou tím naše myšlenky vybuzeny k představám, jak slavné to všechno bude, jak velkolepé. Hned následující Ježíšova slova by nás však měla překvapit. To pozvání, kterého se dostane spravedlivým, má jasnou návaznost na to, jak my žijeme naše životy tady a teď. Je zde ve velké perspektivě připomenuta naděje, po které my všichni jako křesťané toužíme, naděje Božího království, ale ten nadějný výhled nás má vést nejprve k tomu, abychom se zamysleli, jaké je naše jednání zde, v tomto světě, ve světě plném bídy a trápení. V dnešních verších je prostě spojena myšlenka na věčnost s myšlenkou na docela všední okamžiky našeho života. Je tu řeč o tom, které drobné okamžiky mají věčnou platnost. O tom, že určité malé skutky z našeho života přetrvají. Garantem toho je Bůh, který je Pánem času, a proto dovede spojit okamžik a věčnost. A udělat z našeho malého dobra, které tady na zemi občas vykonáme, z našeho namáhavého snažení, své konečné dobro, slavné a radostné.

A jaké jsou tedy ty drobné skutky, které máme konat? Je tady uvedeno šest příkladů. Vyznáme se v nich? Je v tom nějaký systém? Ale ano. Musíme je vzít po dvojicích. A tak tedy první dva: Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít. To jsou situace, kdy druhého člověku schází to základní, potřebné k životu. Kdy hladoví nebo žízní. A my pro něj můžeme být napojením, nasycením, životem. My můžeme být jeho záchranou, třeba tak obyčejně, že mu dáme najíst nebo napít. Možná z toho slyšíme už i to, že my tu máme zafungovat trochu jako Pán Bůh nebo jako Ježíš. Vždyť o Bohu Bible mnohokrát vyznává, že od něj je pravé nasycení našich životů, že on tiší naší životní žízeň. A také když myslíme jen na běžné jídlo a pití, pokud tímto dovedeme posloužit druhých, dáváme z toho, co jsme sami dostali, co je součástí Božího stvoření. - Ale pojďme už k druhé dvojici: byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě. Tady se mluví o situacích, kdy život člověka už není bezprostředně ohrožen, a přece: jak je to hrozné, když jsme vystaveni cizotě světa, když nás nic nechrání. Když nemáme žádné bezpečné místo k spočinutí, jak se to může stát těm, kdo cestují, nebo poutníkům, bezdomovcům. Anebo když někdo dokonce zůstane nahý. Vidíme ho, jak se celý krčí do sebe, vystavený pohledům druhých a nepřízni počasí. Pokud se s někým takovým potkáme a dovedeme pomoci, pomůžeme mu tak obnovit pocit, že je člověkem, a nejen štvaným zvířetem. Prožitek bezpečí a odpočinutí je velmi důležitý. Ve faktické a materiální podobě tak můžeme dát to, co pak ti lidé mohou poznat na rovině duchovní: že Pán Bůh je nám útočištěm, že nás má ve své pečující dlani, že nás chrání. – A ještě ta poslední dvojice dobrých skutků: byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tady by se chtělo pokračovat a říct, že tohle už vůbec nejsou základní životní potřeby. Že takový návštěvník přece nemocného nevyléčí a vězně z vězení nevysvobodí. A přece se tady právě naopak ukazuje, jak jsou tyto záležitosti pro člověka podstatné. Při těchto posledních dvou dobrých skutcích se neoddalujeme od základních životních potřeb, naopak, když je dovedeme konat, nasazujeme sami sebe intenzivněji a osobněji. Když chceme navštívit nějakého nemocného, nebo když můžeme navštívit některého vězně, víme, že budeme muset vydat něco z nás, že se budeme muset tomu druhému otevřít, že se musíme snažit pochopit jeho situaci, naladit na strunu jeho nouze, a pak pro něj hledat potěšení, které je životné. Že se tady nejvíce odhalí, jestli jenom tak „kecáme“ prázdná a laciná slova útěchy, nebo zda se sdílíme o útěchu, která je útěchou i pro nás. Tady nakonec se nejplněji ukazuje, co je hlavním smyslem všech tří dvojic dobrých skutků: že se my lidé potřebujeme navzájem, že „není dobré člověku býti samotnému (Gn 2,18)“, že máme být sobě navzájem bližními, že si máme pomáhat. Že i naše vlastní milosrdenství má mít leckdy povahu „adventní“, to znamená, že někdo třeba touží po našem „příchodu“, že za ním zajdeme a potěšíme ho.

A poslední odstavec, poslední otázka. Už snad víme, oč v tomto oddíle fakticky jde: máme pomáhat druhým lidem, potřebným. Ale proč je to tu napsáno tak divně jakoby zašifrovaně, že to všechno děláme pro Ježíše? Neboť jsem hladověl, a dali jste MI jíst, žíznil jsem, a dali jste MI pít… atd. Protože tady nejde jen o spolulidství, nejde jen o lidské zdůvodnění, proč jednat milosrdně. Zdá se mi, že pouhá lidská motivace je slabá. To se nám pak často stává, že pomáháme nějaké dobré myšlence, třeba na něco chvályhodného přispíváme, ale konkrétní potřebné, ty jednotlivé lidi nevidíme, nepotkáme se s nimi. A když jindy zase potkáme právě ty jednotlivce, třeba toho, kdo má hlad, nebo bezdomovce, třeba nás jejich bída viděna nablízko znechucuje, a oddalujeme se od nich, a hledáme si omluvy, proč nepomůžeme. A když máme navštívit někoho těžce nemocného, zase nám dojde, jak taková situace může být nepříjemná, jak těžko se v ní hledají slova, a na tu návštěvu nejdeme. A tady by nás mohlo motivovat to, co říká Ježíš. Protože on totéž zažil. Když trpěl a byl na tom nejhůře, lidé kolem něj to nechtěli vidět a „zakrývali si tvář“. Najednou neměl nikoho, kdo by byl při něm, „kdekdo se ho zřekl“. Najednou „byl opovržený a lidé si ho nevážili“. Tak se tenkrát na Ježíši trpícím tříbila víra těch, kdo byli kolem něj. Mnozí si mohli oprávněně říct a taky si říkali: tohle přece nemůže být Boží syn, Mesiáš, když musí trpět. Spíše se zdá, že i Bůh ho tím utrpením trestá. A vyžadovalo to zrak víry, který by pod tím utrpením viděl Ježíšovu slávu, hodnotu pro Boha. – Podobně pak dělá Ježíš i z naší pomoci potřebným otázku víry. Máme přirozený sklon vidět v ubohých lidech zároveň lidi méněcenné, opovrhovat jimi, vážit si jich méně než lidí, kteří jsou spořádaní. A přece oni mají hodnotu v Božích očích. Mají svou důstojnost - jako lidé, jako obraz Boží, hodnotu stejnou jako ten Syn člověka, Ježíš. Právě na těch, kdo jsou nejbídnější, Bohu nejvíce záleží, a my v tom můžeme trochu pomoci.

Pane Ježíši Kriste, tvé slovo je pro nás jako zpovědní zrcadlo, a my musíme přiznat, že jsme to nesvedli: sytit hladové, napojit žíznivé, ujmout se lidí bez domova, oblékat nahé, navštívit nemocné a ty, kdo jsou ve vězení. Vyznáváme to teď každý sám jako hřích v míře, v které jsme to jako svůj hřích rozpoznali. – Vyznávám
Věříme ve tvé milosrdenství, Pane Ježíši, že tvou vůlí pro nás není trest, ale naše náprava. Věříme, že také na nás hledíš jako na potřebné, kteří potřebují tvé odpuštění a zmocnění. – Věřím
A protože v tuto chvíli svou nápravu začínáme od úmyslu svého srdce, chceme o svých bližních milosrdně smýšlet, a odpouštíme těm, kdo se provinili vůči nám. – Odpouštím

Všemohoucí Bůh, který odpouští všem kajícím hříšníkům, vás obdaruj
svou milostí, odpusť vám všechny vaše hříchy a zbav je moci nad vámi,
upevni, utvrď a posilni vás ve všem dobrém a zachovej vás k věčnému životu.
Amen.