Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Své oslátko si přiváže k vinné révě



Gn 49,11-12  Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů. Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.
Mt 21,1-9, Zj 7,9-14

Přátelé v Kristu,
dnes tady čteme taková obyčejná slova, že si kdosi přiváže oslátko k vinné révě. Nacházíme se v první biblické knize, jde tedy o slova stará tisíce let. Praotec Jákob umírá, a na smrtelné posteli předpovídá, jak se bude dařit jeho dvanácti synům. A svému synu Judovi říká, že jednou si jeden jeho potomek přiváže své oslátko ke keři vinné révy. Takhle obyčejně že cosi začne, takovým všedním činem, jako je přivázání oslího mláděte k vinohradu. To je začátek, ale ta předpověď pak během nemnoha slov graduje, a kupí se v ní významy a symboly. Tomu, kdo se trochu vyzná v Bibli, v jednotlivých slovech rezonují další a další biblická místa. A nakonec by nám snad až mohla třeštit hlava, jak silně toto drobné místo z počátku Bible odkazuje až ke křesťanským Velikonocím. Jak je to vůbec možné, že se už ve Starém zákoně, v první knize Bible, nachází takový šperk? Takový drahokam s mnoha zářivými ploškami? 

Ale rozviňme si tu symboliku postupně. Začátek už známe: potomek z kmene Juda si přiváže své oslátko k vinné révě. Je to výpověď slavnostní, a tak je tu totéž ještě zopakováno v jiných slovech: „přiváže si mládě své oslice k révoví.“ A můžeme s rozplétáním významu začít právě u toho oslátka. Dnes je přece Květná neděle, a Ježíš vjíždí na oslátku do Jeruzaléma. Možná jsme už slyšeli, že osel byl v Ježíšově době běžným dopravním zvířetem, které sloužilo obyčejným lidem k cestám na větší vzdálenosti. Ježíš teď přijíždí do Jeruzaléma a je zde vítán jako král. Zástupy totiž viděly jeho mocné činy, a proto ho vzývají jako mocného člověka. Volají: „Hosana, synu Davidovu“, tedy „Sláva Synu královskému“. Ježíš si však ke svému vjezdu nevybral zvíře královské, koně, jak by se slušelo, nýbrž právě oslíka. Vjede do Jeruzaléma jako pokorný boží služebník, jako někdo, kdo se nad druhé nepovyšuje.

Svým učedníkům Ježíš před tím řekl: najděte mi oslátko, odvažte je a přiveďte ke mně. A možná učedníci toho osla odvázali někde u viničního sloupku. To by byla zajímavá okolnost, protože symbol vína pak hraje důležitou roli v následujících slovech. Můžeme si představit, jak byl oslík přivázán u vinice plné zralých hroznů. A jak vím tohle, že na té vinici právě dozrávalo víno? Víme to, protože se velikonoční příběh odehrává v židovském měsíci nisanu. A už jméno toho měsíce znamená „první ovoce, první sklizeň plodů“. A proto si můžeme v pozadí za oslíkem představit vinici, na které jsou zralé hrozny, a první plody se sbírají a lisuje se z nich vinný mošt k výrobě vína. Osobně mám to roční období velmi rád, kdy se na vinohradu odřezávají velké zralé hrozny a kladou se do košů, a potom sypou do lisů, jsou drceny a vytéká z nich šťáva. - A o onom potomku z kmene Juda, my už víme, že o Ježíši, je tady řečeno, zase v slavnostní podvojné výpovědi: on svůj oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů. - Tato symbolika je ovšem velmi dvojznačná. Míchá se tady radost a utrpení. Víno samo je nápojem lidského veselí, a proto dobrým symbolem radosti v Božím království. Zde se však zároveň říká, že víno je jako krev, krev hroznů. Hrozny musí být drceny, abychom z nich dostali víno. A také Ježíšovo tělo bude během jeho utrpení podobně drceno, a jeho šat bude po bičování celý od krve. Ježíš však svůj oděv takto ve víně, v krvi vypere, vybílí. Utrpení ho neznečistí, naopak: očistí. To, co je lidskému pohledu jako nečistotou, zmarem, zkáza, to je božímu pohledu a pak i pohledu věřícího člověka cestou ke spáse, k čistotě, k radosti. – Líbí se vám taková bohatá symbolická řeč? O víně, o šatu, o krvi, o očištění? Mnoha ploškami tento biblický skvost odráží, jak je složitý lidský život, a ukazuje, kde nachází věřící člověk naději. Cesta k veselí Božího království není jednoduchá, že by například stačilo pořádně se napít vína a člověk se z životních starostí vymkne, unikne. „Pijte víno na mou památku“, řekne Ježíš svým učedníkům při poslední večeři. „Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ Cesta lidské naděje, i naše naděje, vede někdy i přes utrpení a často přes nesení kříže.

A dostáváme se k závěru. První dvojverší dnešního textu mluvilo o oslátku, přivázaném k vinné révě. Druhé dvojverší bylo o tom, že si Ježíš vypere svůj oděv ve víně. Zde se nám všechno promíchalo. Víno, které běžně znamená radost, tady znamená krev. A krev a víno, které běžně znečisťují, jsou tady znamením očištění. A teď tedy ještě třetí dvojverší. I v něm je o víně zmínka. Říká se tady, že Ježíš bude mít oči tmavší než víno. A tento detail rozhodně není krásný. Když jsou oči červené, jsou podlité krví. Snad i toto ještě ukazuje k Ježíšovu utrpení. Vždyť i prorok Izajáš ve své předpovědi o trpícím božím služebníku říká, že bude nevzhledný, tak ošklivý, že si před ním okolostojící přikryjí svou tvář. Naštěstí však je tu vedle červené barvy zmínka také o bílé. Zuby bude mít bělejší než mléko. Znovu je tu bílá jako barva čistoty, nového života. A jelikož, jak už jsme si říkali, vždy dvě výpovědi v biblické poezii patří k sobě, musíme i tady vidět červenou a bílou jako barvy, které se doplňují. Červená a bílá jsou tu jako barvy nového života. Krev a mléko. (Vždyť dodnes o někom, kdo je plný života, nejčastěji o nějakém děvčeti řekneme, že je to „holka krev a mlíko“.)

Červená a bílá patří k sobě, jako barvy, které mohou shrnout celý velikonoční týden. Utrpení a vzkříšení. Bolest a vítězství. Kristovu smrt i zmrtvýchvstání. Dnešní text byl prosycený symbolikou, ale na nás křesťanech není, abychom si to jen představovali, abychom se těšili nad poetickou krásou těch slov. Ta symbolika nás chce do sebe vtáhnout, inspirovat nás k proměně našich životů. Závěrečná kniha Bible, Zjevení Janovo, tu symboliku použije ještě jednou a řekne, že do Božího království mohou vstoupit ti, kdo svá roucha vybílili v Kristově krvi. Ne ti, kdo se spoléhají na vlastní čistotu a svatost, na čistotu svých myšlenek a činů, na neposkvrněnost svého života. K Bohu mají přístup ti, kdo věří v Kristovu oběť.