Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Panovníku Hospodine, ty to víš

Ez 37,1-3 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, 2a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. 3I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“

Přátelé v Kristu,
prorok Ezechiel zažívá těžké doby svého lidu. Jedny z nejtěžších. Izraelský lid žije v babylonském zajetí, v nepřátelské, pohanské zemi. Už desítky let. Lidé božího lidu se rodí, žijí a umírají na půdě cizí země, daleko od země své. A už ztrácejí naději. Nebo už i naprosto ztratili. Výhledem tehdejšího běžného Izraelce nebylo nic jiného než hrob. Hrob zde, v babylonské zemi. Zdálo se jim: žijeme a umíráme daleko od Hospodina. – A tady jednou prorok Ezechiel zažil své mohutné vidění. Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. Zdá se tedy, že to bylo vidění vcelku hodně depresivní. Velká pláň plná lidských kostí. A jednotlivosti jakoby ještě více braly jakoukoliv naději. Prorok poznává, že ty kosti byly velice suché, to znamená vyprahlé. Přesvědčil se, že jsou úplně bez života. A navíc: ty kosti ležely pohozené. To znamená, že nebyly řádně pohřbené. Nebylo splněno to, co bylo pro starozákonní lid tak důležité - ty kosti nebyly, jak se říkalo „připojené ke svému lidu“. - My víme, že ve Starém zákoně ještě není žádná konkrétní představa o posmrtném životě. Vůbec pak ne o vzkříšení. Ale na některých věcech Izraelcům záleželo velmi. Například aby byli řádně pohřbeni. Aby byly jejich kosti pohřbeny do stejné země jako kosti praotců, aby byli i takto ve smrti „připojeni ke svému lidu.“ Ale teď na této divné pláni to neplatí. Ezechiel vidí, že kosti jsou zde jen pohozené, nepohřbené. Musel si už v tu chvíli opravdu zoufat. A pak slyší od Hospodina otázku. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Jakoby se od něj čekala odpověď: ne, to nejde. Vidím, že to není možné. Chápu už teď, že naděje lidu jsou opravdu marné. Takové odpovědi by nabízel lidský rozum a lidská zkušenost. A přece Ezechiel odpovídá jinak. On se v tu chvíli pozvedá k víře, že u Boha je všechno možné. „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Ty víš, jestli mohou ožít tyto suché, ledabyle poházené kosti. Ezechiel se tady vzmáhá k víře v Boží moc. A jeho odpověď je takovým výdechem touhy: „Pane, ty to víš.“ Ty víš, jestli je možné nějaké vzkříšení. Jestli je možná nějaká naděje tam, kde už jsou všechny lidské naděje v koncích.

Tolik Ezechiel. Žil v době, kdy ještě o vzkříšení nikdo nic nevěděl. Celý Starý zákon je v tomto velmi nezřetelný. Jen touží po věčném životě, ale žádné konkrétní obrazy tam ještě nenacházíme. - My však dnes už žijeme v jiné době, v době po vzkříšení Ježíše Krista. V Novém zákoně nacházíme mnoha zpráv, věrohodných, jak ho lidé potkali po jeho vzkříšení. Jak ho rozpoznali v podobě obnoveného života. V novém těle. A zdá se, že to povědomí o vzkříšení se stalo v naší společnosti docela obecným, že ho spolu s námi křesťany sdílí mnoho dalších lidí. Nejnázornější je to na hřbitovech – vždyť jsou stále plné křížů. Co ty kříže vyjadřují? Povědomí, že jako v evangeliu následoval po kříži a třídenní beznaději prázdný hrob, bude tomu snad stejně i v našich osudech. Po nesení různých životních křížů a po nějaké době ležení v hrobě náš hrob nakonec prázdný. - A třebaže by se sami naší současníci vůbec neoznačili za věřící, když se pak dostanou do těžkých chvil loučení s někým blízkým, tak si rádi touhle nadějí poslouží. Říkají: vždyť se s mrtvým snad ještě někdy potkáme. V nebi potkáme. – Vzpomínám teď na pohřeb jednoho svého kamaráda. Byl to pohřeb civilní, aby tam mluvil farář, to by nechtěli. Křesťanská zvěst by jim připadala příliš násilná. Ale když řečník oslovoval mrtvého v rakvi a loučil se s ním: „Jednou se setkáme“, tak to smutečním hostům asi připadalo jako přiměřený výraz naděje. – A tak mám celkový dojem, jako by se naděje vzkříšení stala v naší společnosti samozřejmou. Víru pro svůj život lidé nepotřebují, a přesto do svého životního itineráře zapracovali myšlenku, že smrt snad není koncem. Jako bychom už věděli, nebo aspoň tušili. Jaká je to však hloupost nebo jaká pýcha – myslet si, že my už víme. Myslím, že by se nám velmi hodil ústup k postoji proroka Ezechiele: „Pane, ty víš.“ Vždyť my ještě nevíme, co je vzkříšení. Jen ty, Pane Bože, to víš. Není v moci našeho rozumu domyslet, jak je vzkříšení vůbec možné. Jen ty, Pane Bože, to víš, a ve tvé moci vzkříšení je.

Milí přátelé, mám moc rád neděle velikonočního období. Ty neděle, které následují po Velikonocích až do neděle svatodušní. Jsou to neděle svým rázem radostné, dobré k tomu, aby jakoby v ozvěnách zesilovaly zvěst té neděle nedělí, neděle velikonoční, zvěst o vzkříšení. Ovšem nechtěl bych zesilovat nějakou jen obecnou představu o vzkříšení. Kdy jako bychom už věděli, co vzkříšení je. A kdy i většina lidí kolem nás spolu s námi sdílí povědomí, že „něco je i po smrti“. – Dnes se chci poučit u střízlivosti proroka Ezechiele. Protože jeho naděje stojí pevně, na dvou nohou. Nejdříve na pokoře: já, Pane nevím, ty to víš. A zadruhé je postavena na víře: Ty to, Pane, víš. Kdo si myslí, že může myšlenku vzkříšení uchopit bez pokory a bez víry, pravděpodobně jen sahá do prázdna. Kdo nevěří, kdo nepoznává Boží moc už dnes ve svém životě, co to blekotá o vzkříšení? A kdo si pyšně myslí, že myšlenka vzkříšení je přece docela rozumná, ať si čte příběhy o tom, jak první svědkové byli Ježíšovým vzkříšením vyděšeni, jak byli bezradní, jak nedovedli pochopit. Když si říkáme, že něco prostě po smrti být musí, pak biblická odpověď je, že nemusí. Taky prázdnota, nesmyslnost, beznaděj jsou velmi reálné. – Ta otázka, kterou Ezechiel dostal, mířila na jeho rozum: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Kdybychom my stáli třeba právě na hřbitově a takovou otázku bychom dostali: „Lidský synu, lidská dcero, mohou tyto kosti ožít?“ – co bychom odpověděli? Nejlepší je odpovědět po Ezechielovou: „Pane, ty víš“. S důrazem na každé z těch tří slov: Pane – ty – víš. Pak se ve víře pozvedáme nad svou omezenou zkušenost, nad každou beznaděj. K důvěře v Boží moc. On jediný je Pánem i nad smrtí.

Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto zmordované, ať ožijí!

Ez 37,5-10 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.

L 4,16-21 dnes se splnilo toto písmo, které jste právě slyšeli
Ž 139,13-15a
Ef 3,14-21

Přátelé v Kristu,
Ezechiel tady popisuje, jak na pláni suchých kostí povstává život, jak se tam na nohy zvedají lidská těla. Ten jeho popis zázraku by nám mohl být povědomý. Je totiž velmi podobný tomu, jak se rodí lidský život, jak se vyvíjí dítě v těle matky. A když se rodiče v dnešní době těší na dítě, mohou pomoci stále dokonalejších přístrojů sledovat, jak nový život vzniká. Je to skutečně podobné tomu zázraku, který v dnešním textu starobylým způsobem popisuje prorok Ezechiel: kosti se spojují, pokryjí je šlachy a svaly, a navrch se potáhnou kůží. První nadechnutí - a hle, je tu nový člověk. – Ano, popis je podobný. Ale zároveň si všimneme, že v to, co popisuje prorok, jde o něco jiného, než o zrod dítěte. Tady jde o znovuoživení těch, kdo už byli mrtví. Jde o zázrak vzkříšení. A to je něco zcela jiného než ty děje, které můžeme pozorovat ve světě běžně. Když se vyvíjí plod v břiše matky, vypadá to taky jako zázrak, rodiče to často prožívají jako zázrak, ale zároveň je to něco přirozeného. Dovedeme medicínsky popsat, k jakým procesům tady dochází, jak vývoj organismu probíhá. Zatímco ten děj, který se odehrál na pláni suchých kostí – kdo by se tam odvážil předpovídat, co se stane? Suché a poházení lidské kosti znovu ožívají. Vždyť to naopak všem lidským zkušenostem odporuje. Kdo kdy viděl vstávat suché kosti z hrobů?

Dva body, důležité pro naši víru, bych rád zdůraznil z tohoto Ezechielova vidění. Ten první vyplývá z oné podobnosti mezi přirozeným lidským zrozením a vzkříšením. Možná někdy přemýšlíme, jaký bude jednou náš život v nebeském království, život po vzkříšení. Máme problém si to vůbec představit. Ale Bible na mnoha místech říká, že naše nové, budoucí zrození bude podobné onomu, kdy jsme se narodili zde na svět. Není na té podobnosti myslím nic divného. Vždyť je to stále tentýž Bůh, který dává život tady na zemi, a dá nám nový život v Božím království. Proto si ho můžeme představovat podle toho, co už známe, jen bude všechno naplno, dokonalé, věčné. – Ale v této podobnosti je možná ještě důležitější zpětný pohled - od toho, co očekáváme, co nás čeká jednou, k tomu, co žijeme dnes. Pokud očekáváme vzkříšení, je to silná připomínka, že nám Bůh takto už dnes dává život. Že náš život nejsou jenom nějaké samovolné procesy, ale že je to Boží moc, která nám život dává a při životě nás udržuje, a jednou dá život obnovený. Náš život je stálý zázrak, něco velmi nesamozřejmého. Tak často však na to zapomínáme. Nebo tomu vůbec nevěříme. Vždyť kde je to poznatelné? Dýcháme sami, krev je poháněna srdcem – to, pravda, jednou bít přestane, ale jinak je to orgán silný. K vysvětlení života nepotřebujeme hypotézu Boha. – A možná to už tak měli i Izraelci ve Starém zákoně: zapomínali, že život je dar a něco nesamozřejmého. Vždyť se podívejte, co nacházíme v dnešním textu: Ezechiel na pláni mluví k izraelským kostem, které už za života Hospodina znaly, ale asi v něj věřily nějak divně, slabě. Protože až po vzkříšení skutečně poznají, o co šlo. Je tu napsáno: I poznáte, že já jsem Hospodin. Až ze vzkříšení poznají, že je to Boží moc, která byla a je nad celým životem a stvořením. – A tak si shrňme tento první bod: máme tady dvě skutečnosti: pozemské lidské zrození – a vzkříšení. Podle Ezechielova vidění je mezi obojím podobnost. A co ta podobnost znamená? Při pohledu dopředu znamená: jen ten, kdo už dnes má osobní zkušenost, jak Bůh dává život, může tušit, co je vzkříšení. A při pohledu nazpět, od toho, co bude, k naší současnosti: pokud očekáváme vzkříšení, může nám taková víra pomoci, abychom už dnes lépe poznávali, kde a jak nám Hospodin dává život. Aby o nás jako o těch suchých kostech neplatilo až jednou, že poznáme, jak mocný je Hospodin, ale abychom se z toho dovedli těšit a z toho žít už nyní.

A druhá věc. Doposud jsme mluvili o tom, že vzkříšení bude podobné pozemskému zrození. Vždyť v obojím zrození je při díle stejný Bůh. Stejná podobnost uprostřed Božího tvoření je v tom, že Bůh tvoří pouhým slovem. Řekne, a stane se. Tak to známe už z prvních stránek Bible. Bůh řekl: „Budiž světlo“, a bylo světlo, Bůh řekl: „Zazelenej se země zelení“, a stalo se tak. A tak dále. Všimněte si, že něco podobného je také v dnešním vyprávění. Ezechiel prorokuje, a to, co říká, se zároveň hned uskutečňuje, naplňuje. Zapsal to takto: A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Jakoby pouhé slovo, a působí velké věci. Tak to platí o pravém biblickém proroctví, že zároveň vytváří a otvírá novou skutečnost. A také, a to je důležité pro nás, má to platit i o dobrém kázání. Křesťanské kázání už otvírá Boží království, a zve nás do něj. Vzpomeňme na Ježíšovo kázání v Nazaretu. On vlastně jen četl z Bible: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu. Potom řekne Ježíš jen: dnes se naplnilo toto slovo. A ti, kdo poslouchali dobře, tak mu rozuměli a byli tím kázáním proměněni a zmocněni. – A proč bychom kázali a poslouchali kázání dnes my, kdybychom nevěřili, že se něco podobného může, pouhým slovem, stát i dnes mezi námi? Slavíme dnes konfirmaci. Konfirmace znamená utvrzení, stvrzení ve víře. Konfirmovány jsou dnes především naše 3 konfirmandky, ale nejenom ony. Podobně utvrzeni máme být my všichni. A tak se srdcem otevřeným poslouchejme slovo Boží: Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto pobité, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. – Kéž bychom byli jako duchovní vojsko. Kéž bychom měli sílu, věrnost a statečnost víry.

Apoštolské vyznání víry