L
4, 16-30 Ježíš
přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v
sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu
knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:
‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl
chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům
propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané
na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel
knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na
něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které
jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se
slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to
není syn Josefův?“ On jim odpověděl: „Jistě mi řeknete toto
přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se
dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“Řekl: „Amen,
pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě
vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy
se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký
hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné
vdově do Sarepty v zemi sidónské. A mnoho malomocných bylo v
Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen
syrský Náman.“Když to slyšeli, byli všichni v synagóze
naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz
hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On
však prošel jejich středem a bral se dál.
Přátelé
v Kristu,
při
tomto
vyprávění jsem si nejdříve
s překvapením uvědomil, jak je podobné pašijím, příběhu o
Ježíšově ukřižování. Taky tam, na konci příběhu evangelia,
přece vyvedou Ježíše za město, na sráz hory. Také tam, za
Jeruzalémem, se chystali Ježíše zabít. Tam nakonec svůj úmysl
taky
dokonali.
Ale už i tady za Nazaretem, v příběhu, který je na začátku
evangelia, už tady scházelo jen málo
a byli by Ježíše zabili.
- A další podobnost
s pašijemi: tam
na
Golgotě i
zde v Nazaretu
se ozývá
výsměch. Vysmívají se Ježíši,
že by měl být poslaný od Boha, poslaný k nim od Boha.
Kolem kříže chodili obyčejní lidé
a Ježíši se
vysmívali:
"Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže." A stejně
tak i zde v Nazaretu
už slyšíme
výsměch: "Což to není jen syn Josefův?" - A my se
možná podivíme: proč takový výsměch? A více se dokonce
podivíme zde, v tomto
příběhu, v
souvislosti s kázáním v Nazaretu. Protože tady se Ježíšovi
nevysmívali nějací jeho nepřítelé, nebo lidé jemu vzdálení,
nějací prostě kolemjdoucí. Tadyse pošklebují lidé, kteří mu
byli a měli být nejbližší. Ano, neuděláme chybu, když si mezi
nazaretskými posluchači představíme sebe, jako bychom dnes my
seděli v synagoze v Nazaretu. A těm,
kdo ho dobře znají, kdo
jsou mu blízcí, ovšem právě ta blízkost brání, aby ho viděli
správně:
„Což to není jen syn Josefův?“ Tohle přece, prosím vás,
není nějaký syn Boží. Je to prostě syn Josefův, syn lidský, prostě člověk.
To pak ovšem také znamená, že je stejný jako my. Před takovým
že bychom se měli sklonit? Takovému důvěřovat, že nás vytáhne
z naší životní bídy, když v ní i sám žije? Sice nám kázal
o velkých, vznešených věcech, to se nám líbilo, naše srdce
bylo potěšené, ale teď
se na
něj díváme a vidíme, že je to prostě taky jen člověk. Jeden z
nás. Také
Ježíš je člověk, proto jistě má i své slabiny.
Nazaretské rozčílilo, že na někoho takového už skoro složili
své naděje. Přepadla je zloba, že tady ve světě už nakonec
žádná naděje není, nikomu a ničemu se nedá důvěřovat. Ani
Ježíši se nedá věřit: vždyť je to jen jeden z nás, vždyť
se na pohled ničím neliší, ničím nevymyká. A
o té jeho slabosti se můžeme hned i sami přesvědčit. K
čertu s ním, když se dá tak
snadno vyhnat
za město, když ho můžeme vlastníma
rukama
zabít.
Přitom
to v Nazaretě tak pěkně začalo. Ježíš přišel
na bohoslužby, jak byl zvyklý, a jako hostu se mu dostalo cti, aby
četl z Písma. Stálo tam:
‚Duch
Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým
radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘
Ježíš
četl z Bible a už tím čtením
mnohé oslovil. Přidal
k tomu jen několik slov vlastních:
„Dnes
se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli,“
Proto
jsem k vám přišel, abych vám, právě vám dnes přinesl to
dobro, které prorok předpověděl. Bylo to kázání velmi krátké,
ale působivé. A
mnozí vzdychli
ve zbožném rozpoložení. Ve svých srdcích cítili, že to, co
slyšeli, je pravda. Vnitřně rozuměli tomu, co Ježíš říkal.
Bylo
to o nich.
Ano, mohl
si říct každý z nich, vždyť i
já jsem ten chudý, který se raduje z této zvěsti. Na mnoho
způsobů je můj život chudý. Já jsem taky ten zajatec,
který teď slyší o svém propuštění
z vězení hříchu. Hříšnost je jako vězení, ale Bůh mi
může a chce mé hříchy odpustit. A já
jsem také ten slepý, kterému
je teď navrácen zrak,
aby dobře viděl svět kolem sebe.
Všichni
mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z
jeho úst. - Pak
však
přišel
ten zlom, kdy se proti jednoduchému vnitřnímu pochopení začaly
stavět námitky rozumu. Což nám to tu nevykládá syn Josefův? Dá
se tomu všemu věřit? A rozum říká: tomu se věřit nedá.
Rozum, obyčejný rozum, pro nás ve většině situací tak
užitečný,
rozum se uvěření vzpírá. - A Ježíš dokonce tu rozumovou obranu
svých
posluchačů dále
provokuje. Oni
se brání uvěřit a on na tu jejich obrannou linii dále doráží.
Buď
anebo. Buď si je získá, nebo ho poženou. Ale může si je vůbec
získat? Říká
jim: Ano, vy mě znáte, jste mi blízcí. A proto tady dnes
potvrzujete starou pravdu, že žádný prorok není vítán ve své
vlasti. Mnohokrát se pravdivost této věty potvrdila. Ano, můžeme
si vzpomenout na mnoho známých příkladů.
Vždyť stejně tak nepřijal nikdo v Izraeli proroka
Eliáše
- jen jedna vdova ve vzdálené zemi Sidónské. A za Elizeem
nepřišel pro uzdravení nikdo z malomocných Izraelců - jen syrský
Náman. My dnes rádi posloucháme příběhy těch velkých starých proroků. Kdyby jen žili takoví i dnes mezi námi. A zapomínáme, jak byli ve své době mezi svými nepřijímáni, nepřijatelní. Žádný prorok není vítán ve své vlasti a své době. - Ježíš prostě neschopnost svých posluchačů, aby pochopili a přijali,
napíná až po krajní mez. Snad aspoň v někom z nich může jeho
rozumový odpor zlomit, aby ho takový člověk jednotlivec přijal
ve svém srdci, bez předsudků, bez spekulování, bez námitek. Aby
se k němu přiznal.
A
možná se to tak u některých jednotlivých posluchačů i stalo,
nevíme. Všechno
je totiž přehlušeno tím, že většina povstává proti Ježíši.
Převládlo mezi nimi smýšlení
a jednání davu.
Ta Ježíšova provokace v nich jejich odpor ještě zesílila,
dovedla je až ke
zlým
činům.
Všechno pokojné a zbožné je
rychle
přehlušeno lidským vzdorem. Snadno se lidé nechají ovládnout
hněvem, ovládnout zlem. Jako bychom my lidé tak
či tak
potřebovali něčemu podléhat, až otročit. Ale snadněji na nás
sestoupí hněv a zloba něž Duch svatý. - Ježíš přišel ten
věčný lidský stres a sklon ke špatnosti a zlobě rozvolnit.
Přišel propustit
zdeptané na svobodu, vyhlásit léto milosti Hospodinovy. Slyšíte,
jste volní: volní od hříchu, svobodní od otročení zlu. Co jim
k tomu měl ještě víc říkat, víc kázat? Co by
k tomu bylo ještě možno dodat – mezi tehdejšími
posluchači nebo dnes mezi námi?
Už žádná slova. To se musí vyzkoušet a žít. - Nazaretští
byli v tuto chvíli naplněni
hněvem, a hnali ho až na sráz hory, aby ho svrhli dolů. A tak jim
Ježíš nakonec už jen ukáže svou svobodu.
Takovým zvláštním prorockým gestem. Nevíme, jak se to stalo,
vždyť stál v tu chvíli sám proti mnoha, ale:
On
prošel jejich středem a bral se dál.
Pane
Bože náš, dej nám tu víru, která přemáhá svět.