Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Když prokazuješ dobrodiní

Mt 6,1-4 Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. 2 Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. 3 Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, 4 aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, řekne Ježíš.
Přátelé v Kristu,
kdyby měli všichni lidé dodržovat tato Ježíšova slova, to by asi bylo ve světě hůře. To by se už sotva konaly nějaké dobročinné akce, ubylo by charitativních koncertů a různých sbírek. Vždyť ty akce jsou většinou založeny na principu, že se tady předvádějí dárci, kteří dávají své peníze na nějaký „bohulibý“ projekt. Tady se mává obrovskými poukázkami s vypsanými částkami, tak, aby to všichni viděli. Tady musí moderátor jméno sponzora pěkně zakřičet a vyvolat potlesk. A taky když to my, obyčejní lidé, sledujete v televizi a přispějete jim třeba menší částkou, taky vaše jméno pěkně přejede přes obrazovku. Kdyby měli dárci zůstat anonymní, asi jich taky ubylo, a mnoho z těch věcí by se nemohlo vykonat.

Možná nevíte, že sponzorské předvádění má už biblické kořeny. Tenkrát, v době Ježíšově, to tak totiž dělali farizeové. Když se chystali přinést nějaký větší dar do synagógy, najali si trubače, aby šli před nimi a troubili. Bylo to takové show, aby si lidé kolem všimli, že se tady děje něco důležitého: tenhle zbožný člověk nese do synagógy svůj dar. A ti farizeové to mysleli dobře, samozřejmě. Neřekli by, že se chtějí sami předvádět. Měli tento obyčej zdůvodněný pěkně zbožně. Říkali, že takto chtějí inspirovat taky druhé lidi, aby je napodobili. Chtěli lidem názorně připomenout, že mají konat dobročinnost. Jde přece především o to, aby bylo dost prostředků na dobré účely. – Ježíš tu farizejskou praxi znal, jistě znal i její zbožné zdůvodnění. A přece ji kritizuje. On teď svým současníkům řekne: Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost. Doslova je tam napsáno: Když prokazuješ dobrodiní, nevytrubuj to před sebou. Nedělej to jako ti farizeové. Protože náš lidský sklon je takový, že to pak děláme kvůli těm lidem, aby nás oni ocenili. A abychom se na výsluní jejich obdivu sami cítili dobře. Pokud to však děláš kvůli lidem, pak už jejich ocenění je tvou odměnou

Přičemž Ježíš tady mluví o dvou stupních, jak hledat ocenění lidské. Prvním stupněm je ono vytrubování. Když se budeme předvádět před lidmi a oni nás ocení, a nám to udělá dobře. Proti tomu Ježíš říká: Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci, aby došli slávy u lidí. - Druhým stupněm, zdánlivě hlubším, je to, když dobrý skutek uděláme způsobem, že o tom budeme vědět jen my sami. V tichosti, nenápadně, anonymně. A sami sebe si pak budeme vážit, sami se oceníme, sami o sobě si myslet, že jsme dobří. Ale i to Ježíš odmítá: Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice. Sebeobdiv ještě není tou dostatečnou odměnou. To stále ještě není dost dobré jednání. Ať neví levice, co činí pravice. Musíme hlouběji. Dělat to jinak než ti farizeové.

Milí přátelé, a přece se nemůžeme vůči těm farizeům vymezovat lacině. Nemůžeme jejich praxi odmítnout jednoduše. Nemůžeme je jen odmítnout. Jde taky o to, abychom se s nimi poměřili v tom, co fakticky uděláme. Abychom skutky milosrdenství uměli konat lépe než oni. Umíme farizeje taky překonat, nejenom odmítnout? Ježíš totiž na jiném místě, jen o kapitolu dříve (Mt 5,20), řekl: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Jak máme farizejství překonat, nejenom odmítnout? Asi bude užitečné, když si připomeneme, co ti farizeové skutečně dělali. Co fakticky vykonali. Musíme jim přiznat, že skutečně dovedli být štědří, a to hned několika způsoby. Zaprvé: platili desátky. To byla jakoby samozřejmost. Platili náboženské obci desetinu ze všeho, co měli, co získali. To jaksi základně. – A nadto měli konat skutky milosrdenství, pomáhat tam, kde potkají někoho nuzného. Pomoci konkrétnímu potřebnému, kterého potkají tváří v tvář. Tohle měli dělat nad předepsané desátky. Měli dělat i tohle, co se nedá přesně předepsat a vyúčtovat, ale na co se musí cvičit citlivost srdce. Taková dobročinnost patří k náboženství židovskému. A zbožní židé na sobě hodně pracovali. Učili se být štědrými, překonávali své lakomství. Učili se pomáhat, platit svou náboženskou obec a podporovat nuzné. Opravdu bychom si chtěli myslet, že jsme je překonali? Že jsme lepší? Že jsme dále? Vždyť tohle Ježíš jaksi předpokládá, že děláme i my: že přispíváme na církev, a že podle situace pomáháme potřebným kolem sebe. To je jakýsi nevyřčený předpoklad dnešního evangelia. To je jakoby předkapitola dnešního textu. A v něm teď Ježíš po svých učednících chce, aby naše dobročinnost tu farizejskou praxi překonala.  Tím, co má být navíc, je právě ta čistota úmyslu. Až zde spočívá jeho kritika farizejství. Že nestačí přispívat a pomáhat, ale že to ještě navíc máme dělat s čistým srdcem. Máme dávat peníze, a nadto si nemáme myslet, že děláme hodně, že jsme dost dobří. Nemáme si na dobročinnosti zakládat své sebevědomí. Máme pomáhat nezištně, upřímně, bez vypočítavosti.

Někteří mezi námi to umějí. Aspoň si to myslím, do vašich srdcí nevidím. Bůh vám zaplať. – A pro nás ostatní je dnešní oddíl výzvou a povzbuzením, abychom takovou nezištnost také zkoušeli. Vždycky se mi v tomto smyslu líbila jedna výzva z knihy Kazatel (11,1): „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ Konej své dobrodiní nezištně, tak jako Bůh ti všechno dává nezištně. Vždyť stejně dáváš z toho, co jsi sám dostal. To je princip celého Božího stvoření: vše dostáváme darem, celý svůj život, celé své živobytí. A stejný je i princip našeho vykoupení: Ježíš za nás zemřel, dříve, než my jsme pro to mohli něco udělat. Nemůžeme si to nijak zasloužit. A tak, když se sami rozdáváme, máme to dělat bez vypočítavosti. V té nezištnosti se pak potkáváme s Bohem. A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Vyznání vin:
Pane Bože, vyznáváme, že neumíme konat skutky spravedlnosti správně. Kdo takto vyznáváš svou vinu, řekni: Vyznávám.
Poznáváme, že naše náprava je v tom, když uvěříme, že ty sám nám prokazuješ mnohá dobrodiní, která jsme si nezasloužili. Takovou víru nyní vyznáváme: Věřím.
První krok, který můžeme udělat na své cestě nápravy je ten, že odpustíme lidem jejich provinění vůči nám, a takové odpuštění teď taky vyznáváme. – Odpouštím.