Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 1

Gn 12,1-9 Odejdi
(evangelium: Mt 4,18-22 Povolání učedníků; epištola: Žd 11,8-10 Abraham uvěřil)

1 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." 4 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5 Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6 Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7 I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. 8 Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. 9 Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.


Přátelé v Kristu,
Abraham slyší krátký a jasný příkaz: „Odejdi.“ Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce. To znamená: odejdi ode všeho, co znáš, odejdi ze všeho, na co jsi za svůj život přivykl. Opusť všechno, co je ti drahé. A my si dovedeme jen málo představit, jak tvrdý je tento příkaz. Vzpomeňme jen na vyprávění různých emigrantů a exulantů, kteří museli opustit svou zem: jak těžké to je, když člověk má opustit místo, ve kterém vyrostl, krajinu, kterou si oblíbil, kde, jak se říká, zná každé zákoutí a každou pěšinu. Snad až v tu chvíli odchodu si člověk uvědomí, kolik věcí kolem něj je mu vzácných, jak přivykl tomu, co ho obklopuje, jak lpí na známých tvářích a na své rodné zemi a třeba i na svých oblíbených knížkách, které má na polici. Němci na to mají jedno slovo, které my musíme přeložit slovy třemi: říkají „Heimweih“, a znamená to „touha po domově, stýskání po vlasti“. A Abram, který tento příkaz slyší, Abram, kterému je v tuto chvíli 75 let, se má vydat na cestu a jít do neznámé země. Je to pro něj těžká zkouška.

Abram slyšel „odejdi“, a tento příkaz byl pro něj jasný. On hned věděl co má udělat a my tady nečteme o žádném otálení, jen o tom, že se Abram vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Abram slyšel: „odejdi!“ Ale co s tím my? Asi v tom není v tuto chvíli vzor pro nás. Není to tak, že bychom všichni v tuto chvíli měli přetrhat všechny vazby a jít někam pryč. Ne každého k tomu Bůh volá. To slovo možná pro nás neplatí ve své doslovnosti. (Pro některé z nás ovšem možná ano.) V životech nás všech však musí zůstat jako otevřená možnost. Jako křesťané bychom měli mít blíže ke změně našich životních způsobů než k setrvávání v těch navyklých. Nemusíme přijímat stav světa tak, jak je kolem nás. Vždyť Nový zákon řekne, že my křesťané vlastně nemáme domov nikdo ve světě. Jsme v tomto světě jen „cizinci, bez domovského práva.“ (1Pt 2,11). Pravé „občanství máme v nebesích“. (Fp 3,20). Ještě nemůžeme být nikde zcela spokojeni, nikde zcela uvyklí. Jsme stále nasměrováni směrem odtud, stále hledající. Na jiném městě epištola řekne, že my všichni jsme poutníky, stále na cestě do Božího království (Žd 4,9-11). Abram musel vyjít a nám se to může stát podobně. Nemysleme si, že tomu musí být jen tak, že si budeme spokojeně žít v to, co už máme a dožívat. Že je Bůh garantem našeho současného stavu, „státu guo“, že je ručitelem našeho stále rostoucího blahobytu a pokoje. A nemysleme si, že každý otřes a každá změna je pohromou. To, co Bůh udělal v životě Abrama, může udělat v životě každého z nás. Protože tam, kde se člověk příliš zabydlí, kde si myslí, že už všechno dobře zná, tam se může snadno stát, že se jeho život svává už jen okoráváním a mdlením. Myslím, že Abram nebyl jedinečný v tom, že takové povolání. Dostáváme ho my všichni v různých situacích a v různých mírách toho, co máme opustit. Jedinečný je Abram v rozhodnosti, s jakou Boží příkaz přijal a poslechl.

„Vyjdi odtud.“ To je silné téma také v literatuře posledních desetiletí. Hrdina se vydává na cestu, odchází do světa, ze své zajištěnosti, ze svého zaběhaného životního stylu. Jde tam, kde ho nohy nesou. Je „on the road“, řeknou Američané. (Už to vypadá, jako bych chtěl dneska předvádět svou jazykovou znalost.) Podobně jako mnozí moderní hrdinové vycházel kdysi do světa na zkušenou český Honza, podobně vyšel do širého světa malý hobit Bilbo. Ti bohatýři mají mnoho společného. Na své cestě sbírají zážitky, střádají nové životní zkušenosti, a to je obohacuje. Procházejí mnoha těžkostmi a ty je zocelí, setkávají se s novými lidmi a předávají si s nimi zkušenosti. Když vyjdou ze svého domova, umožní jim to, aby se na svůj život podívali z nových zorných úhlů. Už nikdy nebudou stejní, jako když žili v zápecí domova. - A přece se Abram s tímto motivem shoduje jen vnějšně, jen tím, co dělá navenek, co lze vidět. Že vychází do světa. On vychází do neznáma, do země, kterou nezná, a přece: Bůh mu tu zemi ukáže. Nevychází do nejistoty. Abram opouští své stávající jistoty, a přece: dostává jistotu novou: Bůh je s ním. A tato hodnota a tato jistota se u něj v tuto chvíli dostane na první místo, a všechny ostatní se musí podřídit. Abram chce být především poslušný Bohu, a všechny ostatní jistoty proto může rozvázat. Abram musí nechat padnout mnoho svých dosavadních jistot, ale udělá to tak odhodlaně, že je zřejmé, že našel jistotu novou, pevnější, trvalejší. – A tak vypadá z abrahamovského pohledu velmi pochybně i mnohé z toho, na co my se spoléháme. To, co považujeme běžně za jisté. To, co máme, v čem žijeme. O cokoliv z toho můžeme tak či tak během pár chvil přijít, o rodinu, o domov, o majetek. Nejsou to vůbec ojedinělé případy lidí, kteří se dověděli o své vážné nemoci, kterým zahynul někdo blízký při autonehodě, kdo přišli o celé životní úspory při krachu banky. Křehké jsou ty jistoty, v kterých žijeme běžně. A Abram nám tady ve svém rozhodnutí ukazuje jistotu pevnější: jisté je to, co zaslibuje Bůh. Abram vychází ve velké jistotě. On ví, co hledá. Neví, jak to bude vypadat, neví, co všechno ho čeká. Ale ví, co hledá: hledá poslušnost Bohu.

Bůh k Abramovi promluvil. Ale jak k němu promluvil, jakým způsobem? Slovem z nebe nebo slovem skrze jiného člověka? Promluvil s ním pomoci nějakého znamení nebo s ním mluvil ve snu? Podle Bible si Bůh může použít kterýkoli z těchto způsobů a věřím, že také k nám takto rozmanitě promlouvá. Jak promluvil zrovna k Abramovi, o tom se tady nic nedočteme, jen to, že to byl příkaz srozumitelný a jasný. Snad by nám mohl více napovědět velmi podobný příběh z evangelia, ten o povolání učedníků. Tam slyšíme obdobný příkaz z úst Ježíšových, když povolává své učedníky. Přichází například k rybářům a říká jim: „Následujte mě“. A oni nechávají na břehu všechno své, sítě a loďky, opouštějí dokonce svého otce a jdou za Ježíšem. Tady opět máme onen abramovský úkon, ono vykročení, a zde je způsobeno slyšitelným slovem. Ježíš je povolává tak, že to mohou zřetelně slyšet. Ale pochopení nám to stejně neusnadní. Zůstává ta podstatná otázka: proč to udělali? Jak to, že byli schopni odejít? Ježíš měl asi osobní kouzlo, jeho slova byla velmi přesvědčivá, ale stejně to k vysvětlení nestačí. Ještě stále se oni měli možnost rozhodnout, jít za Ježíšem nebo nejít. A v tom oddíle zase nenajdeme ani slůvko vysvětlení, co se s učedníky stalo, že byli ochotni a schopni poslechnout. Prostě se stal zázrak. S lidmi, s Abrahamem, Petrem a Ondřejem, s Jakubem a Janem se stal zázrak. Vzácné semínko Božího slova se uchytilo v srdci člověka. A zrodila se víra. Toto je víra: že se spolehneme na Boží slovo všem okolnostem navzdory. Že věříme, i když ještě nevíme a nevidíme. A že odhodlaně jednáme, i když dobrý výsledek ještě dlouho, dlouho nebude vidět.

Pane Bože náš,
děkujeme ti za Abrama, za jeho skvělý příklad, když poslechl tvé povolání,
a děkujeme ti za Pána Ježíše, který šel podle tvého povolání věrně až do smrti,
a nám dává sílu, abychom šli za ním.

Abrahamovy příběhy 2

Gn 12,10-20 Jak ses to ke mně zachoval?
(evangelium: Mk 6,17-29 smrt Jana Křtitele, „Salome“ tančí pro krále;
epištola: 1J 4,19-21 kdo nemiluje „svou manželku“, nemůže milovat Boha)


10 I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. 11 Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. 12 Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si ponechají živou. 13 Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu." 14 Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. 15 Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna 16 a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. 17 Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. 18 Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? 19 Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!" 20 A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.

Přátelé v Kristu,
tak nám to brzy začíná. Jsme teprve v počátcích Abrahamova příběhu a už tu čteme o takových těžkostech. Přitom to tak zbožně začínalo. Vyprávěli jsme si posledně o tom, jak byl Abram povolán Bohem. On slyší příkaz, aby vyšel ze své země a z domu svého a aby šel v poslušnosti víry. Ani jedna šmouha nešpinila tento úvodní příběh. Abram příkaz uslyšel a poslechl, vyšel, jak mu Hospodin přikázal. Byl to čistý úkon víry. Ale teď přichází zlom, zdálo by se že nečekaně. Co to tu dnes čteme o tom, jak Abram smýšlí a jedná? Jakoby toto dějství patřilo do jiného osudu než Abramova. Je to vůbec ten Abram, kterého jsme posledně chválili jako praotce víry? A je toto vůbec příběh víry?

Žádným Božím voláním ten dnešní příběh nezačíná. Lidské pudy to jsou, které ho uvádějí do pohybu. Na počátku byl hlad. I nastal v zemi kenaanské hlad. A Abram, který v té zemi pobýval, sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Abram před hladomorem utíká, má tu možnost, je doposud jen putujícím pastevcem, a sestupuje do Egypta, což byla země bohatší a úrodnější. V Egyptě už Abramovi, jeho družině a stádům smrt hladem nehrozí. Vzniká však jiné ohrožení. Abram jde se svou ženou Sáraj, a to je žena krásného vzhledu. A Abram ví, jaké problémy by mu to mohlo způsobit. Proto přikazuje své ženě, aby lhala: Až tě spatří Egypťané, řeknou si: „Je to jeho žena.“ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, že jsi mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu. Takže takhle to je: Abrama stále popohání strach ze smrti. Už mu sice už nehrozí smrt hladem, hrozí mu však smrt násilná. A kvůli přežití je prý nutná tato lež. Egypťané jistě po Sáraj zatouží. Kdyby považovali Abrama za jejího manžela, byl by pro ně překážkou, kterou musejí odstranit. Pokud si budou myslet, že je to Sárajin bratr, jistě se s ním budou spíše snažit domluvit a naopak si ho budou předcházet. – A stalo se to tak, jak Abram předpovídal. Do hry vstupuje ještě jeden pud, totiž sexualita. Spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Abram je zachráněn. A co více: dobře si žije. Zažívá blahobyt. A to je zajímavá věc, všimněme si toho. Abram na začátku mluvil, jako by mu šlo jen o přežití, tím se snaží omluvit svou „křiváckost“, že prostě musí jednat tak jako jedná, a přivedlo ho to nakonec až k blahobytu. Myslím, že tento model se opakuje v životě mnoha lidí. Oni si omlouvají své nemravné jednání tím, že takto jednat musí, aby vůbec mohli žít. Prý musí lhát, údajně musí šidit druhé, musí krást, aby přežili. Podíváte se na ně, smrt hladem už jim nehrozí, řekli byste, že si žijí docela dobře, ale svou dobrou životní úroveň už oni považují za nutnost a nezbytnost, a aby si ji udrželi, tak si dále omlouvají mnohé prohřešky. (Začíná to třeba u telefonování a kopírování načerno.) – Možná si i my omlouváme některé své životní špatnosti tím, že tak jednat musíme, že jsou to životní nutnosti. A zatím nám jen dělá dobře, že se máme dobře. Dávejme si proto pozor tam, kde se pro nás dobré bydlo stává hodnotou vyšší než dobré svědomí. A všímejme si toho, jak se někdy stává, že náš blahobyt hrozí naše svědomí otupit.

Abram je tedy v Egyptě, žije v blízkosti faraóna. Tedy tyje ze své podlosti a z faraónovy vděčnosti. A až v tuto chvíli zasáhne Hospodin. Zasáhne na místě nemravnosti. Trestá faraóna za jeho cizoložství. A faraón tím je překvapen, vždyť on je v tom nevinně, on nevěděl, že cizoloží, že Sáraj není Abramova sestra, nýbrž manželka. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: "Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Faraón se zděsí nad touto nemravností, faraón, ne Abram. Faraón je tady nakonec kladnější postavou než Abram. Faraón má aspoň nějaké morální zábrany (a znalci říkají, že přikázání „nezcizoložíš“ je jedním ze čtyřech, která shodně uznávají všechna náboženství ve světě). Je hanba, když to tady vypadá, jakoby Abram žádné morální zábrany neměl. Je to ostuda, když ho faraón usvědčuje z nepravosti. Dobrá zvěst dnešního příběhu je v tom, že ve světě platí mravní řád, řád, který je garantován Bohem. Tuto dobrou zvěst, tedy evangelium, tady však nehlásá Abram, ten vyvolený Boží. Je hlásáno jemu, dokonce proti němu. Je to evangelium, které působí jako facka. I toto je jeden ze způsobů, jakých si evangelium používá, totiž že nás v některých situacích oblévá hanba. Možná se i nám stává, že nás lidé nevěřící usvědčují ze špatnosti. A nás to má vést k nápravě, k dobru. - Podobně se to stane i v Ježíšově příběhu, například tehdy, když se na Ježíšovo slovo spolehne římský setník, pomyslete, pohanský voják. A Ježíš o něm řekne těm, kdo ho následovali: "Amen, amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ (Mt 8,10) To slovo je má upozornit na jejich slabost a přivést je k obrácení, ty, kdo se počítají ke zbožným a kdo si sami kladou nárok na blízkost k Bohu.

A vracím se ještě jednou k úvodní otázce: je toto, co dnes čteme o Abramovi, příběh víry? O víře se tady vůbec nemluví. A mohlo by to svádět k domněnce, že Abram sice zklamal v mezilidských vztazích, zklamal v morálce. Jeho víry se to však vůbec nemuselo dotknout. Třeba to jeho víru v Boha vůbec nezmenšilo. – Ale něco Abrama prozrazuje. On přece zklamal ve věrnosti. On se vzdal své ženy pro jakýsi prospěch, a ukázalo se, že pro vlastní prospěch. Ve věrnosti selhal. A slovo „věrnost“ je ne náhodou příbuzné se slovem „víra“. Protože to jedno se zrcadlí v tom druhém a to druhé zase v tom prvním. Není možné usilovat o víru k Bohu a kašlat na věrnost v manželství. A obráceně: manželská věrnost je nejlépe založena, pokud spočívá na víře v Boha. A tak i na toto mysleme a častěji si to připomínejme.

Pane Ježíši Kriste,
chtěli bychom umět pravdivé slovo odsudku dobře přijímat jako slovo milosti,
aby nás vedlo, aby nám dávalo rozpoznávat a léčit naše drobné životní lži,
aby posilovalo také naše lidské vztahy, které stojí na věrnosti.
Buď prosíme s námi.

Abrahamovy příběhy 3

Gn 13,1-13 Jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě
(evangelium: Mt 19,16-22 Bohatý mladík; epištola: 1Tim 6,17-19 těm, kdo jsou bohatí v tomto věku)

1 I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. 2 Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. 3 Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, 4 k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. 5 Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. 6 Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. 7 Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. 8 Tu řekl Abram Lotovi: "Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. 9 Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo." 10 Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. 11 Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili. 12 Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. 13 Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní.

Přátelé v Kristu,
Abram už je bohatý muž. Disponuje značným majetkem. Měl stádo, stříbro a zlato. Byl velice zámožný. Představuji si tu kočovnickou mašinérii, jak se s celým svým majetkem přesouvá, nebo spíš plouží zemí. Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. Oba spříznění muži s rodinami chodí Kenaanem, zaslíbenou zemí, od stanoviště k stanovišti, vždy jen na čas se mohou zastavit, než jejich stáda spasou místní pastviny. Zastavují se také u místa Bet-el, a to je zastávka důležitá, protože tady kdysi Abram postavil oltář Hospodinu. Zde se znovu zastavuje, aby vzýval Hospodinovo jméno. On tím připomíná, a sobě připomíná, že je poutníkem a kočovníkem Božím, že chce jít tam, kde ho Bůh posílá. Bůh je s ním, a právě mnohost jeho majetku je toho zřetelným znamením. To mu Bůh žehná, když se Abramovo vlastnictví tak rozmohlo. Je to zřetelný důkaz Boží přízně. Vždyť Bůh chce pro člověka dobro. Chce, aby žil svůj život bohatě a bez nedostatku. A Starý zákon to umí povědět hodně konkrétně: k životu požehnaného člověka může patřit i pozemské štěstí a hmotný dostatek. Věřící člověk se za svůj majetek nemusí stydět. Může ho vděčně přijímat jako znamení Boží lásky. - Jenže. Jenže jedno nebezpečí tady je. Může se stát, že je majetek dobrému životu na obtíž, že je pro člověka zátěží. Jako majetek, který člověka neosvobozuje, nepřináší mu radost a nedává mu nové možnosti. Spíše ho svazuje, stává se takovou koulí na noze. Člověk se nemůže ani pohnout beze strachu, že je jeho majetek ohrožený. A všechen svůj čas a síly vyčerpává tím, aby svůj majetek střežil a rozmnožoval. Člověk se může stát také otrokem svého majetku. Přestane být jeho pánem, a začne mu otročit. – Dnešní text neučí o těchto pravdách nějak obecně, ony jsou ukázány na konkrétním a barvitém příkladu. Jsou ukryty v našem příběhu.

Abram byl tedy velice zámožný. Lot rovněž. A oni se tahají se vším svým majetkem po Kenaanu, nahoru a zase dolů. Takhle to nejde dále. Oni se musí rozdělit. Dvě věci jsou tady řečeny jedním dechem. Země jim nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu - a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Všimněme si toho pořádně, co je to tady vlastně řečeno, zní to velmi aktuálně. Ta první věc tedy: země jim nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu. Abram a Lot už jsou příliš bohatí. Mají mnoho prostředků, ale málo zdrojů. Mají velká stáda, ale nemají je čím nakrmit. Půda má prostě svou přirozenou mez, kolik úrody na ní může vyrůst. Mají mnoho zlata a stříbra, ale už za ně ani nemají co koupit. Jsou bohatí příliš. Vždyť přece jen nějaká mez toho, co člověk potřebuje a co si má pořídit. Když bohatne ještě více, tak musí utrácet za hlouposti, stává se rozmařilým a hloupne z toho. Zdálo by se, že teď mluvím o nějakých extrémních boháčích, jakými my nejsme. Vždyť většinou patříme ke střední třídě a ještě toho zbývá hodně, co si nemůžeme dovolit. A přece jsou oblasti, kde i my můžeme rozmařilosti propadnout. Mám dojem, že je to v poslední době například nakupování potravin. Reklama je zacílená tak, aby v nás vzbudila pocit, že si všechno můžeme koupit a že to náš život obohatí. Kupříkladu: stále úžasnější druhy čokoládových tyčinek. S každou novou značkou a příchutí prý přichází nový stupeň lidského štěstí. Je to zjevná hloupost, ale funguje to. Funguje to u lidí, kteří už nemají nedostatek a v jistých směrech mají dokonce přebytek peněz. Měli bychom se však zamyslet, zda nám takové nákupy dělají radost a zda to, co nakupujeme také skutečně s radostí využijeme. Nebo zda se jen tak mácháme v přesycenosti a vlastně už není co koupit. Pak těch peněz užijme jinak a lépe. – A druhá věc, proč se Abram a Lot musí oddělit: jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Čteme, že došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Překvapuje nás to? Hojnost jim nepřinesla klid, nýbrž naopak nepokoj. Neřeknou si: ale vždyť máme všichni dost, můžeme se v pokoji o blahobyt dělit. Místo toho se mezi ně vkrádá závist. Zbohatlíci se mezi sebou nesnesou. Nespokojí se s tím, co sami mají, ale stále se dívají, zda ten druhý nemá více. Zvláštní, paradoxní a varovné také pro nás.

Abram s Lotem už tedy nemohou sídlit pospolu. Tu řekl Abram Lotovi: "Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země?“ Když Abram tady řekne: „jsme přece muži bratři“, nezní to moc jako láska, zvláště když čteme, co následuje: „odděl se prosím ode mne“. Zní to jako zakládání korporace. Věty jako z amerického seriálu Dynastie. Pak Abram Lotovi nabídne: „Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo." Vypadá to velkoryse, ale je to taková ta velkorysost velkopanská. Mohu ti dovolit, aby sis vybral, protože já sám mám a budu mít dost a proto mi už o nic nejde. A co na to Lot? Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu, že je celý zavlažován, jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. Lot se usadil v městech toho okrsku. Z hlediska hmotného prospěchu si Lot vybral dobře. Z jiného hlediska však volí velmi špatně: Sodomští muži byli před Hospodinem velice hříšní. A tak nám především místopis v dnešním příběhu připomíná, oč v něm skutečně jde. Je tu zmínka o místu mezi Bételem a Ajem, kde Abram dříve postavil oltář a kde také teď vzýval Hospodinovo jméno. Abram je také dnes na Boží cestě, je Bohem povolán a veden. A Bůh je s ním, i když Abram má teď jiné problémy a zdá se, že se stará především o majetek. A pak je tady zmínka o Sodomě. To jméno Sodoma má v sobě temný odstín. Hospodin později zničí Sodomu, tady už je to napsáno. Teď ale ještě k Sodomě směřuje Lot a je to cesta po šikmé ploše. Jeho touha po bohatství ho vede na toto místo, kde už jde cítit předzvěst zkázy. Protože se Lot ohlíží především po bohatství, nevidí nebezpečí, které mu hrozí. Uslyšíme, co bude dále. Mezi Bét-elem a Sodomou se naši hrdinové pohybují, mezi vzýváním Hospodina a uctíváním vlastního bohatství. Musí se rozhodovat mezi cestou podle Boží vůle a cestou-hledáním především vlastního prospěchu.

Vybral jsem k tomuto starozákonnímu oddílu příběh z evangelia, který mluví o stejném dilematu. Četli jsme od oltáře příběh o bohatém mladíkovi, který přichází za Ježíšem. On žije se svým majetkem zbožně. Dokonce bychom mohli říci, že vzorně. Sám o sobě může prohlásit: dodržoval jsem všechna důležitá přikázání: nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce i matku, miluj svého bližního jako sám sebe. Ten mladík žije v hojnosti, ale zároveň poctivě. Bohatství a morálka se u něj nevylučují. Zdaleka ne každý boháč je křivák. Vše by tak snad i mohlo zůstat a my bychom mohli být rádi, že také mezi zbožnými lidmi jsou boháči. Kdyby se jemu samotnému nestal jeho majetek otázkou. Ježíš ho dovede k tomu, aby se sám sebe ptal, jaký je jeho vztah k majetku. A on si musí přiznat, že na majetku lpí, že se svým majetkem nedovede disponovat, naopak že ho majetek svazuje a znevolňuje. Odešel smuten, neboť měl mnoho majetku. Není tu řeč o tom, že by byl zavržený či odsouzený. Jen se tady naznačuje, jak může být majetek zatěžující. – A zpátky k Abramovi: on se této tíže zbavuje tím, že se vracívá do Bét-elu. Název Bét-el znamená: Dům Boží. Tady vzývá jméno Hospodinovo a ptá se po Boží vůli. Zde Abram, bohatý Abram koriguje své cesty. Aby mu majetek mohl zůstat jako požehnání a nestal se mu prokletím.

Pane Bože náš, děkujeme ti za náš majetek, za všechny věci, které nám dělají radost.
Uč nás, Pane, tomu, aby nám majetek nebyl překážkou na cestě k šťastnému životu.
Ať se navracíme k tobě a podle tvého slova ať poznáváme pravou hodnotu všech věcí.

Abrahamovy příběhy 4

Gn 14,1-4.8-16 Když Abraham uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl
(evangelium: Mt 26,47-52 vrať svůj meč na jeho místo;
epištola: Žd 4,12-16 Boží slovo ostřejší než meč)

1 V oněch dnech šineárský král Amráfel, elasarský král Arjók, élamský král Kedorlaómer a král pronárodů Tideál 2 vedli válku proti Bérovi, králi sodomskému, Biršovi, králi gomorskému, Šineábovi, králi ademskému, Šemeberovi, králi sebójskému, a králi z Bely, což je Sóar. 3 Tito všichni tvořili spolek při dolině Sidímu, kde je nyní Solné moře. 4 Dvanáct let otročili Kedorlaómerovi, třináctého roku se vzbouřili.
8 Tu vytáhl král sodomský a král gomorský a král ademský a král sebójský a král belský, totiž sóarský, a seřadili se v dolině Sidímu k boji proti nim, to jest: 9 proti élamskému králi Kedorlaómerovi, králi pronárodů Tideálovi, šineárskému králi Amráfelovi a elasarskému králi Arjókovi; čtyři králové stáli proti pěti. 10 Dolina Sidím je plná asfaltových studní. Král sodomský a gomorský se do nich při útěku propadli. Ti, kteří zůstali, utekli do hor. 11 Útočníci pak pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory i všechny potraviny a odtáhli. 12 Vzali s sebou též Abramova synovce Lota s jeho jměním, sídlil totiž v Sodomě, a odtáhli. 13 Tu přišel uprchlík a pověděl o tom Hebreji Abramovi, který bydlil při božišti Emorejce Mamreho, bratra Eškólova a bratra Anérova; ti byli s Abramem spjati smlouvou. 14 Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. 15 V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. 16 Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid.


Přátelé v Kristu,
to, co vypadá jako velká změť jmen a složitý děj, je ve skutečnosti velmi jednoduchý příběh.
Začalo to jako vojenské tažení. V té době byla v zemi Kenaan celá spousta lokálních vládců, a už ten, kdo ovládl kousek území, třeba jen jednu osadu, mohl si nechat říkat král. Mezi vládci platilo jen právo silnějšího a pak všelijaké vzájemné dohody a výhodná spojenectví. Myšlenky na to, že někdo ohrožuje mne, nebo že bych mohl já zkusit někoho ohrozit, byly asi na každodenním pořádku. To podstatné, o co dneska půjde, se stane mezi Abramem a Lotem, dvěma muži, kteří do této krajiny přitáhli teprve nedávno. Nejsou místní, asi ani oni ještě neměli moc velký přehled o struktuře moci, kdo je kde a s kým proti komu. A přece se oba dostanou do soukolí těchto pidi-dějin a musí se v nich učit plavat. Nemohou zůstat stát stranou od politiky, to ostatně nejde nikdy, i kdybychom chtěli sebevíc. Abram a Lot přišli do země jako pastevci, ale už se nemohou jenom tak toulat krajem a pískat si na pastýřskou píšťalku. Nejde to už od té chvíle, kdy musí chránit své rodiny a kdy začali mít starost o svůj majetek. Jestli chtějí žít, musejí být tak trochu politikové a aspoň trochu válečníci.

My už víme, že Lot se usadil u města Sodoma. Název toho místa je jako temná hrozba. Ale i kdyby tento text četl někdo, kdo nezná příběh o zkáze Sodomy a Gomory, dnešní text mu napoví. Čteme, že Sodoma ležela v místě, kde je nyní Solné moře. Tady se stane něco hrozného, Sodoma bude zničena, nebude, na jejím místě bude Solné moře. Dnes se to ještě nestane. A přece se už v dnešním příběhu ukazuje, že to není jen tak, že se Lot rozhodl bydlet u města Sodomy. To místo prostě je nebezpečné. Jsou místa, kde se nakumuluje více zla a nebezpečí než v jiných. A tímto zlem je ohrožován každý, kdo na dané místo přijde. – Sodoma ještě se třemi okolními městy byla už po dlouhou dobu vykořisťována. Zotročoval ji král Kedorlaómer, jejž podporovala zase ještě další 4 města. Dvanáct let toto zotročení trvalo, a nyní se chtěla Sodoma s dalšími vzepřít, chtěli bojovat za svobodu. Tito zbídačovaní postavili vojenskou koalici a postavili se k boji v dolině Sidím. Jdou proti přesile. Čtyři králové proti pěti. Ti, kdo byli plundrováni proti těm, kdo tyli z jejich bohatství. Asi bychom jim mohli fandit v jejich oprávněném osvobozovacím boji, leč dopadne to jinak. Tak, jak se dalo čekat. Ti, kdo si chtějí pomoci z nouze, budou sraženi do nouze ještě větší. Jejich vojska jsou poražena na hlavu. Králové sodomský a gomorský se při boji propadnou do jakýchsi asfaltových studní a ostatní jejich spojenci utečou do hor. Vítězní králové ještě vyplení majetek poražených, seberou i všechny potraviny a odtáhnou. Jen tak mimochodem je mezi zabaveným majetkem také pastevec Lot se vším, co mu patřilo. Sídlil totiž v Sodomě, řekne Bible. A to slovíčko „totiž“ v sobě možná obsahuje velkou jízlivost.

O neštěstí svého synovce Lota se však brzy dovídá Abram. Jakýsi uprchlík přináší zprávu, že Lot byl unesen. A Abram reaguje okamžitě. Vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci a sledoval útočníky až k místu Dan. Abram tedy vlastnil a použil bojovou jednotku, kterou bychom dnes asi nazvali jako útvar rychlého nasazení. Oni byli schopni vyrazit do boje tak rychle, že pro to hebrejština použije stejné sloveso, jaké se používá pro vytržení meče z pochvy. A tito bojovníci jsou tady nazváni jako zasvěcenci. Můžeme tedy tušit, že tato bojová jednotka měla jakýsi náboženský charakter, že to byli Abramovi svatí bojovníci.
A ti rychle dostihnou vojsko vítězných králů, které se těžkopádně táhne s uloupenou kořistí. Abramovi ozbrojenci je pobíjejí a pobíjejí. Abram všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid.

To má být dobrý konec.Dovedu si představit, že Izraelci v různých dobách museli číst tuto zprávu s velkou pýchou. Tak už praotec Abram měl svou úspěšnou armádu! My se však asi neubráníme pochybnostem, zda lze toto obdivovat. Známe mnoho příkladů svatých bojovníků z dějin. A známe je právě i ze současnosti, kdy se zdá, že ohrožují ve svém svatém nadšení celé velké kusy naší planety. Náš dnešní příběh takové problémy ještě neřeší. Popisuje Abrama jako Božího muže, kterého Bůh provází a dává mu požehnání v tom, co Abram vlastní. Starý zákon zde vypráví o tom, že Abram je všestranně úspěšný muž. A Abram dovede ve své moudrosti svého jmění účelně využít, například také v tom, že vyživuje tuhle vítězící bojůvku. Ta dnes vytrhla do boje a vysvobodila Lota ze zajetí. V tomto válečném popisu je ukryta jednoduchá zvěst, že je důležité se zasadit za bratra v nouzi. Možná to na nás působí zastarale a násilnicky, to, co se zde chce říci, je však stále aktuální: když se dovím o neštěstí svého bližního, mám udělat to, co je v mých silách, abych mu pomohl.

Ale nemyslete, nebudu Starý zákon označovat za zastaralý. Tato část Bible tu není jen proto, abychom z něj vyloupli pár stále platných pravd a všechno ostatní abychom mohli škrtnout jako překonané. Protože Starý zákon jako celek při pečlivém čtení ukazuje k evangeliu, o tom jsem přesvědčen. Tak si už ani dnešní příběh nemyslí, že by se mohl Boží člověk ohánět silou a takto vítězit. Úspěch tohoto válečného vítězství, které by snad mohlo v někom probouzet pýchu, je tady zároveň velmi zpochybněn. Abram mohl sice Lota vysvobodit z vnějšího zajetí, nevytáhne ho však ze zajetí vnitřního. Lot sídlí u Sodomy, a tento údaj, jak jsme si řekli, znamená více, než geografické určení. Lot sídlí u Sodomy, protože si to místo dříve vybral. Ono mu vyhovuje, sem inklinuje jeho duše. Je přitahován hodnotami, na kterých je budována Sodoma. Příběh už v předstihuje naznačuje, že Sodomu stihne Boží hněv. Lot si toto místo zvolil a teď se sem vrací. Abramovi se povedlo vysvobodit ho z vnějšího nebezpečí, vnitřní ohrožení však u Lota trvá. - Myslím, že můžeme dnešní příběh srovnat s jedním vyprávěním evangelia. Skočíme tedy do Zákona nového. Ježíš je zde zatýkán ozbrojenci a odváděn k výslechu a k odsouzení, aby byl později popraven. A v tomto okamžiku, ve vnějším ohrožení Petr, nejbližší z učedníků, tasí meč. Neohroženě a odvážně chce Ježíše bránit. Dostane se mu však od Ježíše poučení: „Petře, schovej, ten meč do pochvy. Což nemám pít ten kalich, který mi dal Bůh Otec (totiž kalich utrpení)?“ (J 18,11). Jakoby Ježíš říkal: „Petře, tvá ochota pomoci zbraní je sympatická, ale není to opravdová pomoc pro mne.“ Petře, ale také Aleši, Jane, Pavlo, možná se dovedeme vnějšími prostředky zbavit vnější nesvobody. Možná si dovedeme navzájem pomoci a spolupracovat tak, abychom mohli žít nerušeně a v hojnosti. To však není to pravé vysvobození života. Ten nejdůležitější boj se vede uvnitř, v duši. Vedeme ho například jako Lot s různými svými špatnými sklony. A Ježíš nám ukazuje způsob: ten pravý boj se vede tak, že hledáme Boží vůli pro sebe a učíme se jí být poslušni. A Ježíš Kristus nám zaslibuje: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil.“ (Zj 3,21)

Abrahamovy příběhy 5

Gn 14,17-24 Šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího
(evangelium: J 1,1-5.14-15 Boží syn tu byl dříve než já; epištola: Žd 5,7-10 všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy)

17 Když se Abram vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. 18 A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. 19 Požehnal mu: "Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. 20 Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky." Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. 21 Pak řekl Abramovi král Sodomy: "Dej mi lidi, a jmění si nech." 22 Abram však sodomskému králi odvětil: "Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, 23 že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrama bohatým.« 24 Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl."


Přátelé v Kristu,
Abram se vrací domů po vítězném vojenském tažení, jak jsme si o něm vyprávěli posledně. Vstříc mu vycházejí dva muži. Jmenován tady je šálemský král Malkísedek. S ním přichází sodomský král, jehož jméno neznáme. Nejprve mluví Malkísedek. kdo to je, tento Melkísedek? Hned řeknu, že to je postava už uprostřed Starého zákona tajemná. Co se o něm dovídáme: je králem a knězem v jedné osobě. On požehná Abramovi ve jménu Boha nejvyššího, jemuž patří nebesa a země. A zase: co to znamená? Kdo to je, ten jeho Bůh, tento „Bůh nejvyšší“? Je to ten stejný Bůh jako Bůh Abramův? Abram znal toho Boha, který ho povolal, pod jménem Hospodin. Tomuto Hospodinu, který se mu ukázal, také postavil oltář. A Abram moc dobře ví, jak vzácného povolání se mu dostalo. Promluvil k němu živý Bůh, tak odlišný od mnoha bůžků, které lidé uctívají. Kdo jiný než Abram více ví o tom, jak nutné je rozlišovat Boha pravého od bohu nepravých. Vždyť asi právě proto byl Hospodinem vyveden ze svého domova, z města Cháranu, kde lidé uctívali měsíční božstvo. Teď už chtěl Abram jen Hospodina poslouchat a uctívat. A Abram teď prochází zemí a chodí kolem mnoha míst, kde lidé uctívají své bůžky a přinášejí jim oběti. Co všechno jsou lidé jenom schopni uctívat. Přírodu, sílu, úspěch pod různými jmény a podobami. Ale pro Abrama už je to všechno jen veteš, folklór, když on uslyšel zavolání živého Boha. On se už nemůže a nechce zaplétat s žádnými bůžky. Vždyť jsou to jenom modly, i když jim lidé dávají vznešená a výsostná jména. - Dnes však, jak jsme slyšeli, se Abram potkává s knězem Boha, který se jmenuje El-eljon, a to jméno znamená „Bůh nejvyšší“. Může si Abram s Melkísedekem rozumět, zasednout k jednomu stolu? (Tato otázka je závažná a velmi aktuální. My dnes žijeme v době, kdy jsou skoro v módě různá mezináboženská setkání. A jsou tady lidé, kteří lehkovážně házejí všechna náboženství do jednoho hrnce a vaří z nich guláš. A jsou tady na v druhém extrému lidé, kteří se vyhýbají každému kontaktu s jiným náboženstvím, aby to své neznečistili. Těžká věc a těžké otázky. Co nám k tomu řekne Abram, ten odborník na rozlišování mezi náboženstvím pravým a nepravým?) Jak Abram pozná, zda je Melkísedekův Bůh je totožný s Hospodinem? U Abrama vidíme v tuto chvíli jediné. On se Melchisedekovi podřizuje. Vždyť Bůh, kterému patří nebe i země, je jistě i jeho Bohem. Hospodin je Bohem nebe a země. Není žádným bohem lokálním, božstvem s omezenými pravomocemi. Samozřejmě je Hospodin Bohem nejvyšším, jinak by nemělo moc cenu v něj věřit. A podobně můžeme a musíme i my věřit, že náš Bůh je Bohem celé země. Je Bohem také v Asii a Africe, je Bohem Svědků Jehovových a muslimů.

Malkísedek nabízí Abramovi chléb a víno. Zve ho tím k účasti na posvátném hodu. A teď se možná podivíte tomu, co řeknu: mnozí vykladači řeknou, že tento Malkísedek, že to je Ježíš Kristus. Zde, ve Starém zákoně. Tady, mnoho staletí před narozením v Betlémě se Abram setkává se Spasitelem Ježíšem Kristem. Jak to ty vykladače napadlo? Mají pro to mnoho biblických důvodů. Z textu je nejdříve zřejmé, že tu přichází někdo, kdo je větší než Abram. Vždyť Abramovi žehná a Abram mu odevzdává desátek. Abram, ten vyvolený Boží, ten jedinečně a výsostně povolaný, ten praotec víry, tady rozpoznává, že proti němu stojí někdo, kdo má Boží moc. Také jména tohoto tajuplného muže ukazují ke Kristu. Malkísedek znamená „král spravedlnosti“. „Král Šálemu“ znamená „král pokoje“. Oba to jsou zároveň mesiášské tituly. No a nakonec, v tom hodu, ke kterému Malkísedek Abrama zve, můžeme vidět předjímku svaté večeře Páně. Malkísedek nabízí Abramovi chléb a víno. Tyto tři důvody – důstojnost, jméno a svátostný hod – nám napovídají, co je to za tajemnou postavu, která se tady náhle zjevuje. Už Nový zákon vidí v Malkísedekovi předobraz Krista (Žd 7,2n). A byl bych rád, kdybychom se to i my snažili dobře pochopit, anebo spíše nahlédnout. Melchisedek je Ježíš Kristus. Tady se zjevuje ten, který byl u Boha Otce od počátku stvoření (J 1,10), a který se jednou později narodí v Betlémě jako jeden z nás. Abram by mohl říci stejná slova, která říká v evangeliu Jan Křtitel: „Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já.“ (J 1,30) Už v postavě Melchisedeka se zjevuje Ježíš Kristus. Ovšemže je to věta tajemná. Jakoby se při tomto čtení Starého zákona roztrhla opona a otevřel se daleký výhled až do zákona Nového. To tajemství říká, že Boží vůle se světem je stále stejná, že je to vůle svět zachránit a že Spasitel se s lidmi setkává a má lidskou tvář. (A protože je dnes neděle, která se tradičně nazývá Nedělí věčnosti, docela se to hodí, abychom si toto připomněli a ve své víře rozklenuli široký oblouk, sahající od počátku času až do jeho konce: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Žd 13,8))

V setkání s Malchisedekem je jistě vrchol té scény, o které jsme dnes četli. Pak k Abramovi přistupuje ještě druhá postava, král Sodomy. To, co on s Abramem řeší, těžko překoná vznešenost rozhovoru s Melchisedekem. Zdálo by se, že toto je už jen nudný dovětek, stojící ve stínu Melchisedekova požehnání. Vždyť to vypadá, jakoby král Sodomy s Abramem mluvil už jen o materiálních otázkách. Potřebují dojednat, co bude s tou kořistí, kterou Abram přináší z vítězné bitvy. Původně šlo o majetek sodomský, který byl Sodomě ve válce uloupen a až Abram ho získal nazpět. Abram tu bitvu vybojoval a král sodomský ho jako vítěze respektuje. Proto nabízí Abramovi podíl z této kořisti. Požaduje jen, aby mu byli vráceni jeho unesení lidé. A Abramovi nabízí, aby si nechal majetek. Abram však nechce. Slavnostně odmítá přijmout jakoukoli maličkost, která patřila Sodomě. A je to více než odmítnutí majetku. Je to odmítnutí hříšnosti, která na tomto majetku lpí. Protože ani tady, podobně jako na mnoha místech Bible, není majetek jen tak něco neutrálního, co se dá vyjádřit v cifrách. Majetek má často duchovní pozadí: byl získán způsobem spravedlivým více nebo méně. Sodoma nahromadila své bohatství způsobem nespravedlivým a tento majetek stále tou nespravedlností smrdí. (Není pravda, že peníze nemohou být „špinavé“.) Abram nechce mít se Sodomou a s jejími hodnotami nic společného. On se vrátí do Chebronu, což je město možná chudší, ale asi šťastnější než bohatá Sodoma. Abram nepotřebuje sodomské bohatství. A je proto bohatší: je bohatší o tu hříšnost, kterou odmítl. To má být povzbuzením i pro nás: že je dobré nechtít všechno, že některé věci máme odmítnout, i když se nám nabízejí. V knize Přísloví je tato moudrost zapsána takto: „Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými.“ (Př 16,19)

Pane Bože náš,
děkujete ti za to, že ty rozšiřuješ naše srdce,
že ve tvé péči můžeme vidět celý svět i všechny věky,
že od tebe také my můžeme očekávat všechno, co potřebujeme k životu,
a nemusíme spoléhat se jen na své naděje a na to, co dovedeme získat sami. Amen

Abrahamovy příběhy 6

Gn 15,1-6 Abram Bohu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost
1 Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." 2 Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer." 3 Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" 4 Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." 5 Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." 6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Přátelé v Kristu,
Abram slyší od Hospodina: „Nic se neboj“. Já jsem s tebou. Nemusíš se bát v žádné situaci. „Já jsem tvůj štít.“, to znamená: já tě ochráním. Ale ještě více smí Abram slyšet: „Já jsem tvá přehojná odměna.“ Hospodin sám sebe nabízí jako odplatu. On sám bude cílem jeho putování a naplněním jeho života. To je myšlenka v Bibli dost častá, má svou ozvěnu na místech, kde se mluví o odměně v nebesích, která čeká na ty, kdo zde na světě žijí s Bohem, žijí ve víře (např. Mt 5,12). Hospodin říká svému věrnému: já jsem tvá odměna. Ať se s tebou na světě stane cokoliv, nakonec já jsem tvá odměna, o kterou tě nic nemůže připravit. Tak to přijal také apoštol Pavel, když vyznává ve svém chvalozpěvu, že nás nic nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu: „ani soužení nebo úzkost, pronásledování ani hlad, ani bída, nebezpečí ani meč, ba ani smrt.“ (Ř 8,35-39 ibid.) Ať tě ve světě potká cokoliv - a nic není vyloučeno - pokud jdeš s Bohem, nakonec od Boha dostaneš také odměnu. Snad ti udělá radost mnoho věcí už zde v pozemském životě. Říkali jsme si v předešlých dějstvích, jak Abram dostával od Boha všemožné bohatství, bohatství v majetku a třeba i ve vojenských úspěších. Nic z těchto životních darů však ještě nemusí být člověku jednoznačně k dobru, viděli jsme, že majetek byl pro Abrama někdy i zátěží, a třebaže dovedl osvobodit synovce Lota vojenskou silou ze zajetí, nedovedl ho vysvobodit ze zaujetí sodomskými životními hodnotami. A řekněme si nakonec, protože o toto půjde v dnešním příběhu, že ani dítě není pro rodiče nutně dobrým darem. O tom je například zase jiný příběh ze Starého zákona: kněz Elí měl dva syny, ale byli to ničemníci, dělali svému otci ostudu a málem ho tím utýrali. Oba dva zhynou bídnou smrtí a Elímu zůstane pro stařeckou radost jen mládeneček Samuel, jemu nevlastní. Nic ve světě tedy, ani vlastní děti, nemusí být pro člověka dobrou odměnou. A Bůh někdy přetrhne přirozenou lidskou touhu, kdy se chceme vidět ve svých dětech. Bůh jediný, když nám nabízí sám sebe, bude pro nás odměnou jistě dobrou.

Abram však po Hospodinu syna žádá, a naléhá dobře, protože mu byl přislíben syn požehnání. Může se odvolat na to, že Bůh mu syna zaslíbil. Bylo to součástí zaslíbení, která Abram slyšel, když byl vyvolán k odchodu ze svého rodiště. „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno.“ (12,2) Všemožné požehnání už Abram má, ale jedno klíčové doposud nemá, nemá vlastní děti. Chodí zemí v poslušnosti Boží, ale také stárne, a vyhlídky na vlastního syna se tak neustále snižují, jsou-li ještě vůbec jaké. (Ten damašský Elíezer, o kterém je tady řeč, který by podle zvykového práva dědil Abramův majetek, kdyby Abram zemřel bezdětný, to byl asi nejstarší služebník, zároveň správce majetku.) Tam, kde se mají naplnit důležitá Boží zaslíbení, tam se napětí často stupňuje až do extrému, až se zdá, že všechna očekávání jsou už marná. Všechno se zdá nejisté, ohrožené. Až pak zasahuje Hospodin, aby bylo zřetelné, že jen z jeho moci a milosti jdou věci dále. Tak se to opakovaně stane, když se má narodit dítě v hlavním starozákonním rodokmenu, který vede od Adama až k Ježíši. Děti se tady často rodí obtížně, jsou dlouho očekávané a vymodlené, než je Bůh dává. A v Ježíši, v jeho panenském zrození je toto podivuhodné Boží jednání dovršeno. Ne z moci lidské, ne z tělesných procesů, ale z Boží milosti.

Dlouho se zdálo, že se Boží zaslíbení nenaplní. Také Abram tady už jakoby neměl sílu věřit. Hrozí, že se mu Boží zaslíbení stanou jenom pouhými slovy: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný.“ A Hospodin své zaslíbení nejprve obnovuje slovně: „Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ A pak ujišťuje Abrama pomocí zvláštní demonstrace: Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dovedeš-li je spočítat.“ Abram stojí pod hvězdným nebem, asi v úžasu, jako se to stane leckomu, kdo se na nebe zadívá, dnes stejně jako před tisíciletími, a musí po pravdě přiznat, že hvězdy sečíst nedovede. Nedovede je ani spočíst, a zažívá proto svou nicotnost tváří v tvář tomu, kdo je stvořil, a který „určuje počet hvězd a každou vyvolává jménem“, jak o Hospodinu víme z žalmu. A pokud ten žalm znáte, vzpomeňte, jak pokračuje: „Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.“ (Ž 147,4n). Jeho myšlení obsáhnout nelze - o toto jde také v dnešním příběhu, k takovému poznání má být přiveden také Abram. Tobě, Abrame, připadá, že Boží zaslíbení selhávají, že už naplnění není možné. Tak pohleď na nebe a poznej, že Boží plán je neskonale rozsáhlejší než lidský rozum. Uskuteční se třeba i jinak, než si umíš představit.

A Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Tohle je klíčová věta a bude v Bibli později ještě mnohokrát přemítaná. Abram Bohu uvěřil – a Bůh ho uznal jako spravedlivého. Zkusme tu větu rozmotat a začněme od konce. Spravedlnost znamená, že naše jednání odpovídá nějaké normě, nějakému řádu. Ve starém Izraeli na dlouhou dobu převládlo mínění, že Židé musí splnit především kultické požadavky Tóry, a pak že budou před Bohem spravedliví. Do toho přicházeli proroci a říkali na jednu stranu, že spravedlnost jako plnění předpisů nestačí, že člověk musí být nadto milosrdný, že musí být člověkem vnímavým více, než dovede vypsat počet přikázání. - A pak se také proroci pokoušeli vrátit k tomu, co znamená spravedlnost před Bohem, taková ta ryzí, počáteční, zárodečná. Když člověk už začne konat, ať se snaží sebevíc, už se mu do toho vždy konají různé jeho slabosti a nedokonalosti. Je asi okamžik před tím vším, kdy je člověk Bohu blíže, kdy lépe souzní s Boží vůlí. A to je okamžik víry, okamžik spolehnutí na Boží záměry. To je ten okamžik, která Abram zažil při pohledu na hvězdnou oblohu. On nahlédne, že Boží plán přesahuje jeho pochopení, ale on se ho přichytí, spolehne se, že to bude tak, jak Bůh řekl, i když si sám nedovede představit, jak bude dále vypadat jeho vlastní životní cesta. Navzdory všemu řekne Abram: „Ano“, půjdu dále v poslušnosti Boží. Víra jako základní spolehnutí na Boha bude vyživovat celý jeho život. – Řekl jsem, že proroci dále promýšleli to, co se u Abrama stalo tak spontánně. Prorok Abakuk napsal: „Spravedlivý z víry bude živ.“ (2,4) Od něj to převzal apoštol Pavel a učinil z té věty základní kámen svého pojetí spravedlnosti, které postavil proti židovské spravedlnosti podle Zákona. (Ř 1,17) A od Pavla tuto větu o mnoho století později převzal zase Martin Luther, pomoci ní odhalil bláhovost „skutkaření“ středověké církve a začal znovu mluvit o spravedlnosti z „pouhé víry“. Byly to pro církev vždy ozdravné doby. – My se teď máme ještě jednou vrátit skrz Luthera, skrz Pavla a skrz proroky k Abramovi a k jeho okamžiku. Slyšíme spolu s ním Boží zaslíbení: „Nic se neboj, já jsem tvůj štít, já jsem tvá přehojná odměna.“ Přimkněme se k tomuto zaslíbení svou vírou a staňme se odtud spravedlivými.

Pane Bože náš, rozjímáme o tvých zaslíbeních.
Ty pomoz naší nedoveře, abychom se spolehli na tvé slovo,
a dovedli vyjít ze svých obav a strachů.

Abrahamovy příběhy 7

Gn 16,1-16 Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel
1 Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. 2 Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. 3 Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. 4 I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. 5 Tu řekla Sáraj Abramovi: "Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin." 6 Abram Sáraji odvětil: "Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré." Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. 7 Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, 8 a otázal se jí: "Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?" Odvětila: "Prchám od své paní Sáraje." 9 Hospodinův posel jí řekl: "Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku." 10 Dále jí řekl: "Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat." 11 A dodal: "Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. 12 Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím." 13 I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, "Bůh vševidoucí", neboť řekla: "Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?" 14 Proto se ta studně nazývá Studnicí Živého, který mě vidí; je mezi Kádešem a Beredem. 15 Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. 16 Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.

Přátelé v Kristu,
kdyby chtěl někdo o Sáraj a Hagar natočit film, mohl by ten mít podtitul: příběh starověkého manželského trojúhelníku. Jsou zde dvě ženy, Sáraj, žena Abramova a Hagar, otrokyně. A Abram kolísá mezi nimi. Opravte mě pak ve dveřích, jestli nemám pravdu, když řeknu, že je tady Abram vykreslen jako slaboch. On má čekat, až se splní Boží zaslíbení a jemu se narodí syn z vlastního rodu. Ale Abram podlehne své manželce, která už ztrácí trpělivost, poslechne ji a vejde k otrokyni Hagar, aby s ní spal a měl dítě od ní. A později, když Hagar skutečně otěhotní a začne si připadat důležitá a přestane si vážit své paní, Sáraj se nazlobí a znovu tlačí na Abrama: „Mé příkoří musíš odčinit.“ A Abram neumí říci ne, on se Hagar nezastane, nesmiluje se nad ní, nýbrž odpovídá: „Hle otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ – Kdyby měl být o tomto příběhu natočen dobrý film, tedy jiný než ty, které se na základě biblických příběhů běžně točí, asi by musel být zařazen mezi filmy tzv. psychologické. Nemohl by zůstat na rovině toho, co postavy dělají ani co říkají. Toho tu zas není tolik. Zato v pozadí hýbou dějem mocné city. Na začátku Sárajina nedočkavost: ta mohla vypadat tak, že Sáraj byla věčně nervózní, pořád se ptala, proč ještě nemám dítě?, a jak by to vůbec bylo při mém stáří možné?, a stále jemně tlačila na Abrama, ať už s tím konečně něco udělá, když uvěřil Bohu. Pak otěhotní Hagar a přestane si vážit své paní. Třeba dále dělá to, co musí a neodmlouvá hlasitě, ale možná trousí za jejími zády uštěpačné poznámky anebo nosí nos o trochu výše než dříve. A to Sáraj rozčiluje. Ona si může dupnout, ona je paní, a tak to zase schytá nejdříve Abram, ten radši ustoupí a Hagar je přímo na ráně. Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.

Nastává patová situace. Sáraj chtěla dítě, jakkoliv, třeba z otrokyně, ale ta teď bloudí těhotná v poušti. Možná ji mohou vyhledat a přemluvit, aby se vrátila, nikdo ji však už nebude moci donutit, aby si vážila své paní. Na všech stranách je z toho roztrpčení. Snaha o lidské řešení problému přinesla jenom zlost. – A teď se do věci vkládá Hospodin. On přijímá to, co lidé rozehráli ve své nedověře. On slyší také otrokyni Hagar a dává ji a jejímu dítěti místo ve svém plánu. Ona od Boha dostane slyšet zaslíbení, které je obdobné tomu hlavnímu zaslíbení, které dostal Abram: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ – Co se tím však mění v životě Hagar? Napohled nic. Rozhodně nic v tento okamžik. Ona je Hospodinem posílána, aby se vrátila ke své paní. Bůh o ni sice ví a je s ní, Hagar však zůstane otrokyní. Hospodin ji v jejím pokoření vyslyšel, ona se však do toho pokořování musí vrátit. Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku. (Takto nás to kdysi učili ve škole, že náboženství je dobré k tomu, aby se otroci nebouřili, aby byli poslušní svým pánům. Mohlo by se zdát, že v dnešním oddíle je právě toto napsáno, a my se musíme podívat, zda je to pravda.) Hagar se musí vrátit ke své tyranské paní. Ještě bude muset strpět mnoho ponižování. Ale její syn, který se ji narodí, bude nezkrotný a odbojný. On se z toho pokořování vymkne. Není to černobílé, že by věřící lidé museli být jen pokorní a nechat si vše líbit. Bůh dává pokoru i nepokoru, dopouští otroctví i nezkrotnost. Boží posel tady mluví jedním dechem o pokoře i vzpurnosti. Dnes ještě Hagar slyší napomenutí k pokoření, vzpurnost v jejím srdci je Božím slovem potlačena. Ale Hospodin se ponížených zastává, on ji vyslyšel. Ona svému synovi dá jméno Izmael, to znamená Slyší Bůh. A to vyslyšení se projeví v tom, že Izmael bude nezkrotný: jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu. (Kdo chce a má potřebný rozhled, ať domýšlí, co to znamená dějinně a geopoliticky - když Izmael je přece považován za praotce Arabů.)

Hagar tedy dnes poznala, že ji Bůh slyší. Bůh vyslyšel její modlitby. A my tady můžeme přiučit, jak to vypadá, když Bůh vyslýchá lidské prosby – je to přece také naše častá otázka. Vzpomeňme si, jak to bylo, když jsme se někdy modlili o oprávněné věci. Vyslyšel nás Bůh nebo nevyslyšel? Vyslyšel nás hned, nebo až po čase? Tak to myslím bývá: Bůh naše dobré prosby splní někdy hned, někdy s určitým odstupem, a někdy, jako je to v případě Hagar, až po takové době, že už to sami ani neregistrujeme. Existuje lidské přísloví, že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. A toto přísloví v podstatě dost dobře postihuje dnešní příběh. Je výstižné - když jen neztratíme ze zřetele, že myšlení nebeského mlynáře nikdy plně nerozumíme. Bůh vyslýchá naše dobré prosby. Nemáme propadat fatalismu a myslet si, že se s naší nouzí našeho života a našeho světa nedá nic dělat. Máme jako Hagar k Bohu volat a věřit, že on nás v našem pokoření slyší. - Ale na druhou stranu si nemáme myslet, že splnění našich proseb bude nějaké mechanické, že se stane okamžitě a podle našich představ. Boží mlýny melou, ale jejich fungování je přece jen nad naše pochopení. Stane se to podle Boží vůle, že každé příkoří bude odplaceno a každá nemilosrdnost že bude potrestána. – A na této pravdě nic nemění ani evangelium. Také podle evangelia Boží mlýny melou. Někdy mám dojem, že si křesťané myslí, že podle evangelia mají hříchy menší závažnost než ve Starém zákoně, že všechna špatnost jednou jen tak roztaje teplem Boží milosti. Ale není tomu tak: také podle evangelia přichází vyslýchá Bůh modlitby slabých a odplácí: odplácí svým milosrdenstvím těm, kdo trpí bezpráví a odplácí trestem těm, kdo bezpráví konají. I podle Nového zákona přichází po provinění buď trest, nebo musí být vina bolestivě demontována skrze pokání a odpuštění. Jednodušší cesta není. - Ukážu to na novozákonním příběhu. Jméno Izmael znamená Slyší Bůh a připomnělo mi jméno Lazar, které znamená Hospodin se slitovává. Oba jména jsou příbuzná, oba jsou vyznáním o vyslyšených modlitbách. Bůh slyší, Hospodin se slitovává. Slyšeli jsme dnes Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Chudák Lazar lehával u vrat jednoho bohatého člověka, boháč si ve svém domě hodoval, ale Lazarovi nikdy nepomohl. Oba zemřou, a Lazarovi se dostane útěchy v klíně Abrahamově. Boháč skončí v místě muk. A on je z toho překvapen, anebo vlastně ani není překvapen, on prostě ve svém životě jen rád zapomínal, že jeho bezohlednost se mu vrátí. Teď už jen prosí Abrahama: pošli prosím Lazara zpátky do světa, ať mocně řekne mým bratřím, že naše špatnosti Bůh trestá a naše utrpení že hojí, a ať oni činí pokání. Ale Abraham mu podle Ježíše oponuje: vždyť všechno toto mají zapsáno už ve Starém zákoně, nikdo vzkříšený už lidem nemůže říci nic více. Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. - A tak poslouchejme my, co nám už Starý zákon říká.

Děkujeme ti, Pane Bože, že ty nás slyšíš v našem trápení,
dávej nám prosíme sílu, když ho musíme nést,
dávej nám naději, že máme u tebe odměnu.

Abrahamovy příběhy 8

Gn 16,1-16 Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel
1 Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. 2 Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. 3 Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. 4 I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. 5 Tu řekla Sáraj Abramovi: "Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin." 6 Abram Sáraji odvětil: "Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré." Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. 7 Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, 8 a otázal se jí: "Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?" Odvětila: "Prchám od své paní Sáraje." 9 Hospodinův posel jí řekl: "Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku." 10 Dále jí řekl: "Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat." 11 A dodal: "Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. 12 Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím." 13 I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, "Bůh vševidoucí", neboť řekla: "Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?" 14 Proto se ta studně nazývá Studnicí Živého, který mě vidí; je mezi Kádešem a Beredem. 15 Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. 16 Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.

Přátelé v Kristu,
kdyby chtěl někdo o Sáraj a Hagar natočit film, mohl by ten mít podtitul: příběh starověkého manželského trojúhelníku. Jsou zde dvě ženy, Sáraj, žena Abramova a Hagar, otrokyně. A Abram kolísá mezi nimi. Opravte mě pak ve dveřích, jestli nemám pravdu, když řeknu, že je tady Abram vykreslen jako slaboch. On má čekat, až se splní Boží zaslíbení a jemu se narodí syn z vlastního rodu. Ale Abram podlehne své manželce, která už ztrácí trpělivost, poslechne ji a vejde k otrokyni Hagar, aby s ní spal a měl dítě od ní. A později, když Hagar skutečně otěhotní a začne si připadat důležitá a přestane si vážit své paní, Sáraj se nazlobí a znovu tlačí na Abrama: „Mé příkoří musíš odčinit.“ A Abram neumí říci ne, on se Hagar nezastane, nesmiluje se nad ní, nýbrž odpovídá: „Hle otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ – Kdyby měl být o tomto příběhu natočen dobrý film, tedy jiný než ty, které se na základě biblických příběhů běžně točí, asi by musel být zařazen mezi filmy tzv. psychologické. Nemohl by zůstat na rovině toho, co postavy dělají ani co říkají. Toho tu zas není tolik. Zato v pozadí hýbou dějem mocné city. Na začátku Sárajina nedočkavost: ta mohla vypadat tak, že Sáraj byla věčně nervózní, pořád se ptala, proč ještě nemám dítě?, a jak by to vůbec bylo při mém stáří možné?, a stále jemně tlačila na Abrama, ať už s tím konečně něco udělá, když uvěřil Bohu. Pak otěhotní Hagar a přestane si vážit své paní. Třeba dále dělá to, co musí a neodmlouvá hlasitě, ale možná trousí za jejími zády uštěpačné poznámky anebo nosí nos o trochu výše než dříve. A to Sáraj rozčiluje. Ona si může dupnout, ona je paní, a tak to zase schytá nejdříve Abram, ten radši ustoupí a Hagar je přímo na ráně. Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.

Nastává patová situace. Sáraj chtěla dítě, jakkoliv, třeba z otrokyně, ale ta teď bloudí těhotná v poušti. Možná ji mohou vyhledat a přemluvit, aby se vrátila, nikdo ji však už nebude moci donutit, aby si vážila své paní. Na všech stranách je z toho roztrpčení. Snaha o lidské řešení problému přinesla jenom zlost. – A teď se do věci vkládá Hospodin. On přijímá to, co lidé rozehráli ve své nedověře. On slyší také otrokyni Hagar a dává ji a jejímu dítěti místo ve svém plánu. Ona od Boha dostane slyšet zaslíbení, které je obdobné tomu hlavnímu zaslíbení, které dostal Abram: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ – Co se tím však mění v životě Hagar? Napohled nic. Rozhodně nic v tento okamžik. Ona je Hospodinem posílána, aby se vrátila ke své paní. Bůh o ni sice ví a je s ní, Hagar však zůstane otrokyní. Hospodin ji v jejím pokoření vyslyšel, ona se však do toho pokořování musí vrátit. Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku. (Takto nás to kdysi učili ve škole, že náboženství je dobré k tomu, aby se otroci nebouřili, aby byli poslušní svým pánům. Mohlo by se zdát, že v dnešním oddíle je právě toto napsáno, a my se musíme podívat, zda je to pravda.) Hagar se musí vrátit ke své tyranské paní. Ještě bude muset strpět mnoho ponižování. Ale její syn, který se ji narodí, bude nezkrotný a odbojný. On se z toho pokořování vymkne. Není to černobílé, že by věřící lidé museli být jen pokorní a nechat si vše líbit. Bůh dává pokoru i nepokoru, dopouští otroctví i nezkrotnost. Boží posel tady mluví jedním dechem o pokoře i vzpurnosti. Dnes ještě Hagar slyší napomenutí k pokoření, vzpurnost v jejím srdci je Božím slovem potlačena. Ale Hospodin se ponížených zastává, on ji vyslyšel. Ona svému synovi dá jméno Izmael, to znamená Slyší Bůh. A to vyslyšení se projeví v tom, že Izmael bude nezkrotný: jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu. (Kdo chce a má potřebný rozhled, ať domýšlí, co to znamená dějinně a geopoliticky - když Izmael je přece považován za praotce Arabů.)

Hagar tedy dnes poznala, že ji Bůh slyší. Bůh vyslyšel její modlitby. A my tady můžeme přiučit, jak to vypadá, když Bůh vyslýchá lidské prosby – je to přece také naše častá otázka. Vzpomeňme si, jak to bylo, když jsme se někdy modlili o oprávněné věci. Vyslyšel nás Bůh nebo nevyslyšel? Vyslyšel nás hned, nebo až po čase? Tak to myslím bývá: Bůh naše dobré prosby splní někdy hned, někdy s určitým odstupem, a někdy, jako je to v případě Hagar, až po takové době, že už to sami ani neregistrujeme. Existuje lidské přísloví, že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. A toto přísloví v podstatě dost dobře postihuje dnešní příběh. Je výstižné - když jen neztratíme ze zřetele, že myšlení nebeského mlynáře nikdy plně nerozumíme. Bůh vyslýchá naše dobré prosby. Nemáme propadat fatalismu a myslet si, že se s naší nouzí našeho života a našeho světa nedá nic dělat. Máme jako Hagar k Bohu volat a věřit, že on nás v našem pokoření slyší. - Ale na druhou stranu si nemáme myslet, že splnění našich proseb bude nějaké mechanické, že se stane okamžitě a podle našich představ. Boží mlýny melou, ale jejich fungování je přece jen nad naše pochopení. Stane se to podle Boží vůle, že každé příkoří bude odplaceno a každá nemilosrdnost že bude potrestána. – A na této pravdě nic nemění ani evangelium. Také podle evangelia Boží mlýny melou. Někdy mám dojem, že si křesťané myslí, že podle evangelia mají hříchy menší závažnost než ve Starém zákoně, že všechna špatnost jednou jen tak roztaje teplem Boží milosti. Ale není tomu tak: také podle evangelia přichází vyslýchá Bůh modlitby slabých a odplácí: odplácí svým milosrdenstvím těm, kdo trpí bezpráví a odplácí trestem těm, kdo bezpráví konají. I podle Nového zákona přichází po provinění buď trest, nebo musí být vina bolestivě demontována skrze pokání a odpuštění. Jednodušší cesta není. - Ukážu to na novozákonním příběhu. Jméno Izmael znamená Slyší Bůh a připomnělo mi jméno Lazar, které znamená Hospodin se slitovává. Oba jména jsou příbuzná, oba jsou vyznáním o vyslyšených modlitbách. Bůh slyší, Hospodin se slitovává. Slyšeli jsme dnes Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Chudák Lazar lehával u vrat jednoho bohatého člověka, boháč si ve svém domě hodoval, ale Lazarovi nikdy nepomohl. Oba zemřou, a Lazarovi se dostane útěchy v klíně Abrahamově. Boháč skončí v místě muk. A on je z toho překvapen, anebo vlastně ani není překvapen, on prostě ve svém životě jen rád zapomínal, že jeho bezohlednost se mu vrátí. Teď už jen prosí Abrahama: pošli prosím Lazara zpátky do světa, ať mocně řekne mým bratřím, že naše špatnosti Bůh trestá a naše utrpení že hojí, a ať oni činí pokání. Ale Abraham mu podle Ježíše oponuje: vždyť všechno toto mají zapsáno už ve Starém zákoně, nikdo vzkříšený už lidem nemůže říci nic více. Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. - A tak poslouchejme my, co nám už Starý zákon říká.

Děkujeme ti, Pane Bože, že ty nás slyšíš v našem trápení,
dávej nám prosíme sílu, když ho musíme nést,
dávej nám naději, že máme u tebe odměnu.

Abrahamovy příběhy 9

Gn 17,1-22 Toto bude znamením mé smlouvy
1 Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: "Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! 2 Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím." 3 Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: 4 "Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. 5 Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. 6 Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. 7 Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. 8 A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem." 9 Bůh dále Abrahamovi řekl: "Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. 10 Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. 11 Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. 12 Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. " 15 Bůh také Abrahamovi řekl: "Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). 16 Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů." 17 Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: "Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?" 18 Proto Abraham Bohu řekl: "Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!" 19 Bůh však pravil: "A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. 20 A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. 21 Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase." 22 Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho.

Přátelé v Kristu,
nezdržím se dnes dlouho u Starého zákona. Zdá se mi, že tento dnešní Abramův příběh ukazuje dost přesně do evangelia, že je totiž obřízka předobrazem křtu. Proto budu myšlenky tohoto čtení směřovat k naší současnosti. A zde zase, když myslíme na křest, je to téma, které hodně myšlenek přitahuje, téma, nad kterým myslím mnozí hodně přemýšlíme, snažíme se ho nově pochopit a hlavně rozbalit jeho živou platnost. Myslím tedy, že dnešní čtení nám může dát výživné podněty k hlubokému žití naší současnosti.

Ten první podnět vyplývá ze způsobu, jakým Hospodin smlouvu s Abramem uzavírá. Smlouva je vždy smlouvou mezi dvěma stranami, všimněme si však, že zde tuto smlouvu uzavírá Hospodin sám, můžeme říci jednostranně. Partneři této smlouvy nejsou na stejné rovině. Nejsou obě strany stejně schopné tuto smlouvu dodržovat. Kdyby měla ta smlouva stát na věrnosti Abrama, mohli bychom brzy začít pochybovat, jestli je taková smlouva vůbec co k čemu. Abram se nestane přes noc andělem, bude i nadále pochybovat, dovíme se, že lhal a zoufal si, na smlouvu s Bohem zapomínal. Už tady, v dnešním příběhu se Abram sklání před Hospodinem, ale v duchu si myslí něco jiného: směje se a pochybuje: Což se může narodit syn stoletému? Naštěstí je Hospodin sám garantem této smlouvy, on ručí za její platnost. „Já jsem“, prohlásí tady Jahve, podobně jako na několika jiných klíčových místech Bible, a to znamená: já jsem ta pevná skála, na které stojí tvůj život, já jsem byl, já jsem s tebou, já budu, až na věky. Hospodin sám sebe zavazuje, on vyslovuje svůj slib věrnosti, a na tom všechno stojí. Jistě také Abramovi vyplývá ze smlouvy úkol, on slyší: choď stále přede mnou, buď bezúhonný. Neznamená to však, že by Abram mohl tyto vlastnosti nějak natrvalo získat, že by se stal bezúhonný (Kraličtí překládají dokonce: budiž dokonalý). Spíše musí o svou bezúhonnost stále znovu usilovat, a to tak, že se právě k Hospodinově věrnosti bude stále znovu vracet, zde se posilovat, a odtud vycházet ke svému žití i konání. Choď stále přede mnou: to Bůh může požadovat proto, že on s člověkem stále je, člověk na to však zapomíná a musí se sám k Bohu přivracet. – O křtu jako nové smlouvě to pak platí stejně jako o této staré, jejímž znamením je obřízka: také zde je Bůh garantem. On ručí za platnost křtu, na jeho milosti účinnost křtu stojí. Mohou nás snad přepadnout pochybnosti, zda byl ten či onen křest pořádný, zda byl náš vlastní křest opravdový. To všechno jsou však pochybnosti o lidské stránce křtu, o člověčině, o lidské síle a vytrvalosti, o opravdovosti nejlepších lidských úmyslů. A nikdy si nebudeme dost zoufat, když pomyslíme, jak velké lidské sliby jsou při křtu činěny, a jak chabý je často jejich odraz do skutečnosti. A přesto není lékem odmítání nebo zpochybňování křtu. Lékem může být jen to, že se budeme znovu a toužebněji ptát po Boží milosti, ze které mají křty růst a přinášet své plody.

Druhá poznámka, kterou řeknu na základě dnešního oddílu. Podívejme se, co je znamením smlouvy mezi člověkem a Hospodinem. Znamením té staré smlouvy byla obřízka. A tady nám asi pomůže, když si představíme, o co konkrétně šlo. Každý Izraelita měl být obřezán, na svém těle, osmého dne po narození. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. To není žádný pěkný rituál, tady se řeže, na citlivém místě. Ten, kdo je připojován ke smlouvě to pocítí, ono to bolí, a na jeho těle už to bude provždy vidět. Říká se, že každý mezní zážitek člověka poznamená, že ho ovlivní na celý život, a tady při obřízce to skutečně zároveň měla být zásadní proměna lidského života.. Izraelec si měl připomínat, že patří do Božího lidu, že je Hospodinův. Už si neměl žít jen tak, jako nevědomé Boží stvoření. Nosil na sobě znamení Boží smlouvy, smlouvy s tím, kdo mu dal život. – Zdálo by se, že křest je proti obřízce jen takové nevinné cákání. Polijete křtěnci čelo a utřete ubrouskem. V naši bohoslužebné knize se dokonce píše, že voda v křestní konvičce má být dle potřeby trochu ohřátá. Takový obřad pak svou líbivostí láká dodnes mnohé ty, kteří už dávno nevědí, o co jde v podstatě křtu. Je to však nepochopení: podstata křtu není o nic méně syrová než u obřízky – dokonce jde ještě víc na tělo a hlouběji do masa. Vždyť podstatou křtu je, že my umíráme. Člověk tělesný v nás umírá, všechno to na člověku, co by chtělo žít jen z živočišných sil, všechna touha po soběstačnosti. To všechno je ve křtu pohřbeno, poví apoštol Pavel, nebo chcete-li: utopeno v křestní vodě, voda se v tuto chvíli symbolicky přelije přes hlavu křtěnce. Konec, smrt, a já jsem skutečně chtěl někdy lekat rodiče, když jsem viděl, že žádají o křest svých nemluvňátek, a přitom je nezajímalo, co křest skutečně znamená - chtěl jsem se jich leckdy zeptat: víte, že přinášíte své dítě na smrt? Opravdu to chcete? Křest je smrtí starého člověka, aby mohl vstát člověk nový, spolu s Kristem, jako obdobou jeho vzkříšení. Křest je smrtí, nebo, abychom byli realističtější: křest by měl být smrtí. To uvědomění v nás musí být stále znovu obnovováno, ještě v nás přežívá kus starého člověka. A my ho máme ve svých rozpoznaných slabostech a při pokání odevzdávat do hrobu a prosit Boha, abychom se mohli celostně proměňovat k novému životu.

To zaslíbení nového života je pak v Boží smlouvě s člověkem znázorněno ještě třetí věcí. Člověk tady dostává nové jméno. Abram se bude odtud jmenovat Abraham, a své ženě bude říkat Sára (to je kněžna). Jméno Abraham znamená „otec množství“, totiž „mnoha národů“. A je to jméno jako poslání, jako nasměřování, jako celoživotní orientace. Dostává nové jméno jako zmocnění. Kdykoliv ho napříště někdo jeho jménem osloví, zároveň ho tím vyznamenává a jakoby nad ním vyslovil Boží požehnání. Připomene mu, co bude jednou, z Boží vůle: „Abrahame, ty otče mnoha národů.“ – Tady je opět zajímavá souvislost se křtem. Podle tradice totiž křtěnec dostával při křtu nové jméno, ve vlastním smyslu křestní jméno (Jen ze setrvačnosti a nepřesně říkáme „křestní“ onomu jménu, které rodiče nahlásí do formuláře v porodnici). Nové jméno ve křtu: častěji se s tím setkávám u křtu dospělých, že by si chtěli dát nové jméno. Tuším, že tím chtějí proměnit podobu svého života, změnit trochu svou identitu, dát si nový program. A chyba je asi v tom „dát si“, pokud je špatně pochopeno. Nové jméno si totiž nemůžeme dát sami, pravé křestní jméno nám může být jen dáno. Program nového života si nemůžeme naplánovat, ten program je už dán, biblicky ho nazýváme jako následování Ježíše Krista, i když může nabývat mnoha podob. A tohle je ten kruciální bod, tady se to v nás všechno pere: my bychom toho chtěli v životě hodně dosáhnout sami, nebo aspoň si zajistit život trochu spokojený. A pro křest už pak v té člověčině zbývá jen místo jako pro jednu z mnoha pojistek, myslíme si, že my se pro křest rozhodujeme, my ho vykonáváme, my ho zapisujeme do matriky. Je bláhové si myslet, že křest je výkonem církve. Místo toho bychom měli zpívat chválu na Boží věrnost. - Abraham byl na kolenou, ale v duchu se Božím zaslíbením smál. A Hospodin ho už znal a nic si z toho nedělal, řekl mu: „Já jsem“ - a ty můžeš být, protože jsem ti to zaslíbil.

Bratři a sestry, řeknu vám, že nemám strach o to, jestli má v dnešní době ještě křest nějaký smysl. Nenahání mi hrůzu rostoucí počet nekřtěňátek. Nematou mě diskuse, zda je správné naše provedení křtu, zda se mohou křtít děti, zda to může být konvičkou nebo musí v bazéně. Protože pravý smysl křtu se i dnes hledá a ověřuje jinak: tím, že se spolehneme na Boží milost, přilneme k ní, necháme ji působit v našem životě a v této síle se budeme znovu snažit naplňovat naše křestní sliby.

Pane Bože náš, před tebou stojíme, tvá zaslíbení slyšíme.
ty jsi Bůh všemohoucí a my tak slabí a chatrní,
prosíme, ať je pro nás náš křest posilou a radostí.

Abrahamovy příběhy 10

Gn 18,1-15 Je to snad pro Hospodina nějaký div?
1 I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. 2 Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi 3 a řekl: "Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. 4 Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. 5 Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka." Odvětili: "Učiň, jak říkáš." 6 Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: "Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby." 7 Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. 8 Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. 9 Pak se ho otázali: "Kde je tvá žena Sára?" Odpověděl: "Tady ve stanu." 10 I řekl jeden z nich: "Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna." Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. 11 Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. 12 Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec." 13 Tu Hospodin Abrahamovi řekl: "Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« 14 Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna." 15 Sára však zapírala: "Nesmála jsem se", protože se bála. On však řekl: "Ale ano, smála ses."

Přátelé v Kristu,
vracím se po nějaké době k příběhům Abrahamovým. A když jsem si ujasnil, kam jsme se až dostali, a že dnes budeme pročítat právě tento oddíl o Abrahamových hostech, zaradoval jsem se. Ten příběh je krásný. Kéž by nám Duch svatý dal, abychom z něho pochopili to důležité.

Ten příběh je nejprve pozváním do tajemství. Představte si tu situaci: Abraham seděl za letního horka ve dveřích stanu. I ukázal se Hospodin Abrahamovi. Abraham se rozhlédl a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Abraham vidí tři muže a poznává, že ho navštívil Hospodin. Běží k nim a říká: Panovníku, jestliže jsme u tebe nalezl milost, neodcházej, pobuď se mnou. Abraham poznává, že k němu v podobě této trojice přichází Bůh. A starozákonní kniha Genesis toto setkání takto zapíše, a nedodává k němu žádné vysvětlení, a neříká, jak je to možné, že jeden Bůh jsou zde tři postavy. Starozákonní člověk prostě asi měl zkušenost, že se Bůh může zjevit mnoha způsoby, mnoha nečekanými. Když si budeme tu scénu představovat, prohlížet si ji svým vnitřním zrakem, ocitneme se ve společenství Boha, který je nepochopitelný a nepopsatelný, ale kterému zároveň nebudu klást podmínku, že ho přijmu, až ho pochopím. On je ten první, kdo se chápe iniciativy, a pro člověka je to vždycky dobré, když jeho navštívení přijme. Abraham to okamžitě vytušil: Panovníku, jestliže jsme u tebe nalezl milost, neodcházej. – S tom představou jednoho Boha ve třech bychom se mohli vyrovnat tím, že bychom řekli: zde je řeč o Boží trojici, Svaté trojici ve starém zákoně. Toto vysvětlení je mi blízké. Ale znovu říkám: nemysleme si, že takovým pojmenováním jsme už Boha uchopili, že ho dobře známe, snad proto, že se o Boží trojici dají psát tlusté učebnice. Není tomu tak. Více toho o Bohu pochopíme tehdy, když budeme spolu s Abrahamem prostě sedět ve dveřích stanu a dívat se, co on dělá a co říká. Protože Bůh přichází často nečekaně: v nečekanou chvíli a nečekaným způsobem.

Hospodin se zjevil Abrahamovi. Ze své vůle přišel. A co dělá Abraham. Sledujme ho pozorně. Probudí se v něm velká radost a velká touha pobývat v Boží blízkosti. "Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka." Abraham se chápe příležitosti pobývat v Boží blízkosti. S velkou touhou chce Bohu sloužit. (Právě slovo „bohoslužba“ ukazuje, oč tady jde. Člověk - zde Abraham - slouží Bohu, který ho navštěvuje, člověk chce připravit vše pro možnost společenství s Bohem. Dělá to s radostí, protože chápe, že Bůh přichází, aby posloužil člověku. Slovo „bohoslužba“ tedy zahrnuje toto dvojí: lidskou službu Bohu, ale to až zadruhé, pravá bohoslužba je možná až ve víře, že nejprve Bůh chce posloužit člověku. Je proto bohoslužba, i tato naše dnešní bohoslužba, především Boží služba pro nás.) Co na tom, že máme tento kostel, že jsme museli dnes ráno poměrně brzy vstát a dát přednost bohoslužbám před jinými věcmi? Kdyby Bůh sám mezi nás nepřicházel, byly by všechny naše přípravy k ničemu. A tak Abraham sice nachystá všechno, co je potřeba k službě Bohu, dost se u toho naběhá, běží k Sáře a běží pro dobytek, rychle nese toto vše hostům, aby se najedli – pak však zůstává stát. Abraham stál u nich pod stromem a čekal. Na co čekal? Čekal snad od Hospodina pochvalu za svou dobrou službu? Nějakou odměnu? Abraham čeká na to, co Hospodin chce říci nebo udělat. A odměnu dostává ve formě Božího slova, Božího zaslíbení. – Abraham byl pohostinný, pohostinný i nad tu hojnou míru, která je na Blízkém východě dodnes požadovaná a prý praktikovaná. Abraham je v tomto případě nadmíru pohostinný, protože se u něj pohostinnost spojila s velkou touhou pobývat v Boží blízkosti a slyšet Boží slovo. Teď je chvíli zticha a čeká. Neví, o čem Boží řeč bude. Možná kdyby se ptal první, kdyby naléhal, všechno by pokazil. Někdy totiž děláme tu chybu, že dáváme Bohu otázky, spoustu otázek, a nechceme slyšet tu otázku, kterou klade Bůh nám. Abraham tiše čeká. Je tiše vděčný za Boží blízkost. Neví, čím teď Bůh začne a kudy chce vést své dílo s ním dále. Ale Abraham čeká trpělivě.

A ti muži se ptají na Sáru, Abrahamovu ženu, a mluví dále o tom, že Sára bude rodit, že se přece jen skrze ni naplní zaslíbení dané už dříve Abrahamovi, a narodí se mu potomek, syn požehnání. To slovo, které Hospodin přinesl jako odplatu Abrahamovi, tedy zní: brzy budeš mít syna. – A co teď přichází jako lidská odpověď? Sářin smích. Sára nevěří tomu, co slyší. Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec." Tu Hospodin Abrahamovi řekl: "Pročpak se Sára směje? Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ Ta Boží otázka je vážná a můžeme nad ní přemýšlet: Proč se Sára směje? Proč nevěří Božímu slovu? Ona je účastna tohoto navštívení, kdy se jim Hospodin zjevil v podobě člověka a promlouvá s nimi, jí se to slovo týká, a přece mu může neuvěřit a vysmát se mu. Může nevěřit a najde pro to i jasný argument: Sára nevěří, že by mohla ještě mít syna, vždyť ji už ustal běh ženský. Zažívá sice zrovna v tuto chvíli větší zázrak, než bude ono narození syna - všemocný Bůh je ji nablízku a mluví s ní -, ani Hospodin ji však nemůže zabránit, aby pochybovala. „Proč se Sára směje?“ Proč se člověk může vysmát i sebejasnějšímu Božímu slovu? To je tajemství lidské nevěry, možná dokonce překvapivější než tajemství Božího konání. – Teď se Sára vysmívá Božímu slovu. To za určitou dobu, až ji Hospodin navštíví znovu, to se bude smát jinak. Bude se smát radostí, že se Boží dílo naplnilo. Její syn bude nazván Izák (to znamená Smíšek) a Sára řekne: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát“ (21,6). Těžko však říci, podle kterého z obou smíchů dostal Izák své jméno: zda podle výsměchu Bohu, který byl dříve, nebo podle smíchu radosti z Božího díla, který přišel později. Obojí se bude také v jeho životě mísit, jako v životě každého člověka: nevěra a víra, výsměch a smích. Izák bude po svých rodičích: v jeho srdci se bude střídat radost z Boha a distance vůči němu, skvělé záblesky víry i propasti nevěry. – Vzpomeňme vedle toho na Marii, jak jsme o ni četli z evangelia. Jak je její situace podobná: ona slyší Boží zvěst, ona je vyzvána, aby se spolehla, že se s ní stane Boží div a narodí se ji dítě. Také Maria má dost důvodů nevěřit: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ I ona slyší jako odpověď zvěst o Boží všemohoucnosti: „u Boha není nic nemožného.“ A tady se začíná velká nepodobnost s chováním Sáry i s běžným lidským chováním každého z nás: Maria přičiní k Boží všemohoucnosti své spolehnutí, svou poslušnost. Říká: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“ Proto se v ní může narodit Spasitel, Ježíš Kristus. Maria je příkladem, jak tomu může být také v našem životě. Věřme jako Maria, ne jako Sára. Nenechme v sobě převládnout lidskou pochybnost, ale svěřme se Božímu zaslíbení, Boží věrnosti a Boží milosti. Apoštol Pavel naznačuje, že i v nás se má takto narodit Kristus: „Prosím, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ (Ef 3,17)

Pane Bože náš, děkujeme ti za to, že k nám přicházíš. Jestli jsme u tebe nalezli milost, prosíme, nepomíjej nás. Chceme u tebe pobývat ve ztišení, chceme před tebe předložit svou víru, abys nás posílil, abychom se dovedli spolehnout na tvá zaslíbení.
Děkujeme ti za tvého syna Ježíše Krista, děkujeme, že jsme dědici tvých zaslíbení, že se může mezi námi naplňovat tvá láska, že máme naději tvého království.

Abrahamovy příběhy 11

Gn 18,16-33 Možná, že je v tom městě 10 spravedlivých
16 Muži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil. 17 Tu Hospodin řekl: "Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? 18 Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. 19 Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: »Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil«." 20 Hospodin dále pravil: "Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, 21 že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je." 22 Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. 23 I přistoupil Abraham a řekl: "Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? 24 Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? 25 Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?" 26 Hospodin odvětil: "Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu." 27 Abraham pokračoval: "Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: 28 Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?" Odvětil: "Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět." 29 On však k němu mluvil ještě dále: "Možná, že se jich tam najde čtyřicet." Pravil: "Neudělám to kvůli těm čtyřiceti." 30 I řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále: Možná, že se jich tam najde třicet." Pravil: "Neučiním to, najdu-li jich tam třicet." 31 Řekl pak: "Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet." Pravil: "Nezahladím je kvůli těm dvaceti." 32 Nato řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset." Pravil: "Nezahladím je ani kvůli těm deseti." 33 Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu.

Přátelé v Kristu,
Abraham smlouvá s Hospodinem jako obchodník na tržišti. Je to smlouvání na život a na smrt. A co je předmětem dohadování? Dva města a jejich obyvatelé. Jména těch měst jsou až dodnes synonymem úpadku a zkaženosti: Sodoma a Gomora. Je to zvláštní příběh a podivné je to, co si tady Abraham vůči Bohu dovolí. Jedná s Bohem jako nějaký handlíř. Ale Bůh na to přistupuje. Zpočátku je náročný, říká: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký. Je po nich veta“ Postupně však slevuje a ustupuje: „Pokud najdu padesát spravedlivých město nevyhladím. Pokud najdu 45, 40, 20, 20, kdybych aspoň 10 našel, kvůli těm desíti nezahladím ostatní.“ To, co tady Abraham předvádí, to je zápas s velkým nasazením, vždyť jde o hodně, o stovky, možná dokonce o tisíce životů. A přece je v sázce ještě více než lidské životy, jestli je možno to tak říci. To hádání se vede o spravedlnost Boha samého. Jde tady o to, zda je v právu ten, kdo je Soudce vší země. Abraham začíná velmi zdvořile: „Dovoluji si s Panovníkovi promluvit, ačkoliv jsem prach a popel.“, ale pak vystavuje Hospodina křížovému výslechu. Vede se tu důkladný rozhovor o tom, co je Boží spravedlnost.

Připomeňme si, že jsme posledně četli příběh o tom, jak Hospodin přinesl Abrahamovi radostnou zprávu, že se mu konečně narodí dítě. Zdálo se to přitom tak nepravděpodobné, že se Abrahamova žena Sára té zprávě smála. A jako odpověď slyšela větu, která zdá se spojuje oba příběhy, ten poslední i ten dnešní: „Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ Je pro Boha něco nemožného? Je snad pro Boha nemožné trestat? A je snad nemožné odpustit a zachránit tam, kde se už z lidského pohledu zdá vše ztraceno? Ačkoliv se dny Sodomy a Gomory už dávno zdají být sečteny, jejich hřích se zdá očividný, otvírá se ten osud v tuto chvíli ještě jednou. „Musím sestoupit a podívat se, jestli si skutečně počínají tak, jak je patrno z jejich křiku.“ Co je tím křikem, který doléhá ze země k Bohu? Na několika místech Starého zákona takto k Bohu křičí nevinně prolitá krev, ať už je to krev Ábela, zabitého Kainem (Gn 4,10), nebo krev nezaviněně trpícího Joba (Jb 16,18). Taková krev volá k Bohu. Umlčené oběti mají ještě jeden hlas, který k Bohu doléhá. A on jim přichází na pomoc. Je na straně obětí. Takové volání se neztrácí, Bůh je vyslyší.

A nyní se dává děj do pohybu. Abraham doprovází Hospodina směrem k Sodomě, a Hospodin se rozhoduje, že vyjeví Abrahamovi svůj plán. Hospodin dává Abrahamovi možnost, aby vstoupil do toho, co se zdá jasné a odsouzeníhodné, dává mu možnost, aby hledal cesty milosrdenství a slitování. Dává mu tím příležitost říci něco k tomu, že si Sodoma zaslouží trest. Jakoby k tomu Abrahama přímo pobízel. A Abraham přednáší svoji přímluvu. „Pokud bude ve městě padesát spravedlivých, vyhladíš snad i je a neodpustíš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého? To bys přece neudělal.“ - O jakých spravedlivých to tu Abraham mluví? Kde mohou být jací spravedliví ve městě, které je plné hříchu, kde všechno zahlcuje volání nevinných obětí? A tady se objevuje motiv, který je v Bibli častější: spravedlnost nemnoha dovede vzdorovat nespravedlnosti mnohých. Láska několika lidí zmůže obměkčit tvrdost zástupů. Kdyby jich bylo ve městě jen padesát, bylo by celé město zachráněno. Je to však jen začátek smlouvání: nezůstane snad Hospodin milostivý, když z těch padesáti bude pět chybět? Když jich bude jenom 40, nebo 30, nebo dokonce jen 10? A Hospodin na odpovídá větou, která je monotónně stejná. „Nezahladím je kvůli těm několika.“ Hospodin chce přistoupit na ty stále se snižující počty odhadovaných spravedlivých, aby nemusel trestat. Město bude zachráněno, když se tam ti spravedliví najdou. S každým krokem smlouvání se klade větší váha na jednání těch nemnoha, kteří jsou spravedliví, kteří jednají s láskou a péčí o druhé. A přece je nakonec dosaženo hranice. Už není o co smlouvat. Spravedlivých je potřeba aspoň deseti. Ti by ještě dokázali město zachránit. Nevíme, proč jich je tady zrovna deset, ale že existuje nějaká hranice, to zažíváme často. Když už zbude skutečně jen pár roztroušených jednotlivců, je to pro ně k neunesení, víra zhasíná, láska zatrpkne, touha po spravedlnosti se ztrácí. Náprava a oživení už nijak nejsou v lidských silách.

Kdyby se tak v Sodomě našlo aspoň těch deset! Ale všimněte si: Abraham se nepřimlouvá jen za oněch nemnoho spravedlivých. To by snad s Bohem mohl jednat jenom o nich, aby byli zachráněni. Abraham však neusiluje o to, zachránit jen těch několik spravedlivých. Jemu jde o celé město. Jestliže je tu ještě těch pár lidí, kteří žijí spravedlivě, není to snad naděje pro celé město? Deset může město zachránit. Spravedliví drží při životě ty, kdo žijí bezbožně a svévolně. Někdy může menšina působit jako kvas v těstě. Anebo jako sůl – hned nám to připomnělo Ježíšova podobenství o místě a roli jeho učedníků ve světě.

Myšlenka o deseti spravedlivých, kteří mohli zachránit Sodomu, to je myšlenka naděje. A naději my mnohdy ztrácíme. Myslím, že také my v církvi. A často ji ztrácíme pro to, že hledíme na počet. Sledujeme početní úbytek církve, zjišťujeme jak se zmenšuje vliv církve ve společnosti. Hledíme na statistiky, kolik lidí chodí do kostela, a málo myslíme na oněch deset, kteří mohou město zachránit. Víme o nich? Myslíme si, že mezi ně patříme? Chtěli bychom být mezi nimi? Možná se bude církev dále zmenšovat. Možná to bude jednou zase církev po domech, malá společenství těch, kdo se dobře znají, mají se rádi a navzájem se posilují ve víře. Těch, kdo budou vědět, že opravdu záleží na tom, jak žijí, jak věří a milují. Těch, kdo si zažili, že jsou slova evangelia mocná, že člověka osvobozují, dávají mu sílu k životu i k umírání. Kdo se nebudou bát, že jsou ve světě jako sůl. Jako špetka soli, která se rozpouští. Dnešní čtení nás zve k tomu, abychom byli takovými spravedlivými. Protože na nich záleží. - Ale mimoto nás ten dnešní příběh, sám o sobě hezčí než toto kázání, zve ještě k jednomu úkolu. Láká nás k tomu, abychom se za svět přimlouvali. Ještě taková naděje je tady pro nás otevřena. My se můžeme za svět přimlouvat, ano i za ty zlé se přimlouvat a tak je na modlitbách nést. Tak nás vyzývá také apoštol v Novém zákoně. „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi. (1Tim 2,1)“ Tak se má dít mezi lidmi spravedlivými. Ne že se uzavřou do své spravedlnosti a do jakéhosi konání dobrých nebo zbožných skutků. Ne že svou domnělou spravedlnost namíří proti ostatním: „podívejte se na ty svévolníky“. Máme hledat naději pro všechny. Třeba i naléhat na Boha, hádat se s ním – viz Abraham. Přimlouvejme se z celého srdce a prosme Boha o milosrdenství – třeba až pak objevíme, že takové skutečně je Boží vlastní tíhnutí, ne k trestu, ale k slitování.

Přimlouváme se, Pane Bože náš, za naše město, za naši zemi, za celý svět.
Víme, že sami nejsme zcela spravedliví.
Prosíme za naše společenství, abychom se dovedli posilovat v dobrém,
abychom dovedli lásku a právo šířit kolem sebe. Amen

Abrahamovy příběhy 12

Gn 19,1-11 Vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře (zčásti volně podle M. Prudkého)
1 I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, povstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi 2 a řekl: "Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte, umyjte si nohy a za časného jitra půjdete svou cestou." Odvětili: "Nikoli, přenocujeme na tomto prostranství." 3 On však na ně velice naléhal; uchýlili se tedy k němu a vešli do jeho domu. Připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli. 4 Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. 5 Volali na Lota a řekli mu: "Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!" 6 Lot k nim vyšel ke vchodu, dveře však za sebou zavřel. 7 Řekl: "Bratří moji, nedělejte prosím nic zlého. 8 Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší." 9 Oni však vzkřikli: "Kliď se!" A hrozili: "Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!" Obořili se na toho muže, na Lota, a chystali se vyrazit dveře. 10 Vtom ti muži vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. 11 Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod.

Přátelé v Kristu,
do lidové slovesnosti vstoupil dnešní oddíl především úslovím „sodoma-gomora“. Myslím, že ho není třeba vykládat. Je to výraz odsudku a pohoršení nad něčím, co je morálně zlé, co sice patří k lidským potěšením, ale nakonec vede k destrukci, do zkázy.
Poslové Boží přicházejí do Sodomy a v městské bráně sedí Lot. Lot je Abrahamův synovec, patří tedy do rodiny velkého praotce, otce víry. Lot sedí v bráně, a to napovídá, že už je tady v Sodomě doma, v branách totiž sedávali stařešinové místních rodů, taky městská rada a soudy. Lot už tedy taky je „mužem sodomským“. Když se před ním objeví Boží poslové, zachová se Lot podobně jako jeho strýc Abraham, kterého stejní poslové navštívili před několika hodinami. Povstal jim vstříc, sklonil tvář k zemi a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka.“ Tak to jsou, prosím, body pro Lota. On není takový mizera, jak by napovídalo jeho sodomské občanství. Pohostinnost je i v tomto oddíle velmi důležitou hodnotou, pohostinnost a spravedlnost tady velmi úzce souvisí. A poslové, třebaže chtěli přenocovat na prostranství u brány, jak bylo u pocestných obvyklé, Lotovu nadstandardní nabídku přijímají. Uchylují se do bezpečí Lotova domu. Ten jim nachystal hostinu, dal napéci nekvašené chleby, oni se najedli a chystali se ulehnout. V domě je klid, pohoda a pohostinnost. Ale právě tím vším se ještě stupňuje napětí příběhu a připravuje se ostrý kontrast pro zápletku. Protože my už pomalu slyšíme, co se děje za dveřmi.
Dříve než ulehli, mužové tohoto města, muži sodomští obklíčili dům. Všechen lid sodomský, do jednoho ­– to vypravěč zdůrazňuje. Není to žádná banda chuligánů. (A pro nás je to první příznak, že to není jen nějaká čtyřprocentní menšina. Tradiční pochopení tohoto oddílu je totiž takové, že totiž hřích sodomských spočíval v homosexualitě. Je to však jen tradovaný omyl.) Zde se říká, že se shromáždil všechen lid sodomský. A cože tady chtějí? Říkají Lotovi: Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali. „Abychom je poznali..“ – snad toto slovo zavdalo největší podnět k tomu, že se tento příběh čte jako odsouzení homosexuálů. Ta vazba: „poznat někoho“ má totiž sexuální souvislosti. Sloveso „poznat“ se totiž v Bibli na řadě míst používá pro tu chvíli, kdy vzájemné poznání, hluboké vzájemné zakoušení muže a ženy vrcholí v jejich tělesném splynutí. Tak se to v Bibli říká hned na začátku příběhu člověka: I poznal Adam Evu, ženu svou; i otěhotněla…a porodila Kaina. V našem dnešním příběhu vykřikují muži sodomští, že chtějí poznat ty dva muže. Co s nimi chtějí dělat? Taky tady jde o poznání tělesné, o poznání, kdy jde tělo na tělo, ale bohužel, tady nemá jít o milování, o sdílení v lásce. Ti muži sodomští touží po násilí. Oni chtějí nově příchozí napadnout v agresi. To je přímo perverze poznání, kdy do někoho jiného tluču, jakoby vůbec nebyl člověkem. Násilí, to je láska naruby.
Myslím, že je užitečné z kazatelny mluvit i o tématu homosexuality. Společnost i církev si dnes znovu promýšlí svůj vztah k homosexuálům, a například pojem registrovaného partnerství je jedním z evergreenů i šiboletů české politiky. A dnešní text je jedním z těch biblických, kterými se ohánějí mnozí odpůrci homosexuality: „vždyť Bůh sám přece homosexualitu v Sodomě tak tvrdě odsoudil a potrestal“. Ale je to s velkou pravděpodobností jen předsudek, byť je zažrán hluboce i v naší mluvě, vždyť odtud povstal i sám termín „sodomie“. – Pokud budeme číst bezpředsudečně a pozorně, zjistíme, že v tomto textu je kapánek o něco jiného než o odsouzení homosexuálního jednání. Vypravěč mluví o násilí. Sodomští muži se chtějí vybít v agresi. Je možné, že součástí takových zvráceností bylo i homosexuální zneužití obětí. Známe to také dneska, z mnoha rizikových oblastí, například z věznic, že homosexuální zneužití oběti k tomu nejhrubšímu chování často patří, když násilník chce svou oběť co nejvíce ponížit. Je proto dokonce pravděpodobné, že k sodomským zvrácenostem patřilo také homosexuální násilí, ale právě jako část širšího sklonu k násilí. Slyšeli jsme v posledním kázání, že k Hospodinu doléhal křik ze Sodomy, a že takto Bible mluvívá o křiku prolité krve. Sodomští byli rabiáti, násilníci nehrubšího zrna. Ne „gayové“, i podle běžného povědomí lidé něžní a milí, ale výslovně „muži zlí“. Bylo by snadnější zůstat u toho, že hříchem sodomských byla homosexualita, pak by však to pro většinu z nás nebyl příběh, který by se nás týkal, dokonce bychom mohli lépe pochopit, proč ho pisatel dotahuje až k líčení ohně a síry, jak dopadají na město. Mohli bychom krutý závěr číst s jakýmsi uspokojením. Mluví-li však tento text proti násilí obecně, pak je to příběh o „nás“, protože sklon k násilí v sobě skrýváme všichni.
Sodomští zle dorážejí na Lotův dům, a azyl pocestných je jim pro smích. Napadají jedno z nejrespektovanějších práv orientální kultury. V jejich obci se člověk práva a spravedlnosti nedovolá. To je „sodoma-gomora“. A Lot se pokouší svých hostů zastat. Sám vyšel ven a riskantně zkoušel vyjednávat, nasadil pro své hosty kůži. On nezůstal spravedlivý skrytý za dveřmi, on se za spravedlnost nasadil, věděl, že spravedlnost potřebuje naše konání, nejen sezení v koutku, ať to dopadne jak to dopadne. – A když Lot viděl, že své sodomské „bratry“ od násilí neodradí, nabízí jim své dvě dcery. To je ovšem další hrubý moment dnešního příběhu. My dnes, kteří žijeme v jiné době a v jiné kultuře, se asi jen otřepeme nad tím Lotovým nápadem. On tu chce vydat své dcery všanc těm násilníkům. Je to pro nás těžko pochopitelné, ale když už se snažíme Bibli vykládat poctivě, tak to nepřeskočme, a snažme se Lotovi porozumět: v jeho době byla povinnost pohostinství jednou z nejdůležitějších, v době, kdy pořádek nehlídá žádná policie. Pán domu musí udělat vše pro to, aby bezpečí jeho hosta nebylo ohroženo. Příchozí je v cizím městě velmi bezbranný, a proto se mu má dostat výsadní ochrany. Divné, ale Lot se snaží být i takto spravedlivý. A osvědčuje se. - K logice našeho příběhu ovšem patří, že to stejně nijak nepomůže. Sodomští násilníci se nedají zastavit, nikým ani ničím. Hrozící katastrofa se nedá zastavit jinak, než zásahem Hospodina samého. Ten je zde ztělesňován svými posly. Oni tedy vtáhnou Lota do domu, pevně zavřou dveře a násilníky ranní slepotou. Budoucnost Sodomy je zpečetěna. Bůh „poznal“ (18,21) muže sodomské.
Lot je tuhle chvíli chráněn pevně zaryglovanými dveřmi. Ukryl se před zlem. A tady je náš osud podobný Lotovu. Pokud žil on ve městě plném hříchu, míváme i my stejný pocit nebo dokonce stejné zkušenosti s násilníky jako on. Lot se od sodomských snad přece jen mírně odlišoval, vzpomeňme například na jeho pohostinnost – snad se i my podobně chceme nějak kladně odlišovat od svého okolí. Lot se dovedl v konkrétní vypjaté situaci zasadit o spravedlnost – představme si jej, jak stojí venku přede dveřmi svého domu, tváří v tvář násilníkům – snad i my dovedeme někdy projevit takovou odvahu a nasazení. Lot je ochoten obětovat i něco z toho, co je mu nejbližší, a myslím teď v dobrém na to, jak riskoval své dcery. Ale k ničemu to nebylo, zlo kolem něj bylo slepé a bezohledné, a on už si s ním nedovedl nijak poradit, jen před ním utéct. - Tak, v podobné situaci, se zaryglovali i Ježíšovi učedníci v Jeruzalémě po Velkém pátku, dni ukřižování, „ze strachu před židy“. Jen jeden si pak dovede s těmi zavřenými dveřmi poradit – Ježíš Kristus. K učedníkům přišel skrz zavřené dveře. Pro něj jako pro vítěze nad strachem a smrtí už zavřené dveře nic neznamenají. On prve sám sebe vydal do rukou násilníků, jedinečně, protože v poslušnosti Boží. A on teď jako Vzkříšený má pochopení pro slabost svých druhů. Nepřichází je pokárat, nýbrž posílit. Volá je na cestu následování a ví, že toho nejsou schopni z vlastní síly. Proto jim dává Ducha svatého. Ví, že jim nohy svazuje strach z různých podob zla ve světě, říká však „pokoj vám“.
A tak volá i nás, abychom měli odvahu své zavřené dveře otvírat, a něco s tím zlem ve světě dělat, aspoň trochu mu bránit, hledat spravedlnost a lásku. Volá nás na cestu. Ta není ani pro křesťany jednoduchá, naopak, zla je ve světě mnoho, mnohdy nám až zatrne, když slyšíme zprávy nebo i třeba když jen jedeme tramvají, ale přesto: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“