Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

L 6,39-42 Nejprve vyjmi trám ze svého oka


Ježíš jim řekl také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

Přátelé v Kristu,
máme tady dnes hned tři krátké výpovědi o vidění a slepotě. Všechny jsou pěkně „šťavnaté“. - První mluví o dvou slepých, kteří spolu spadnou do jámy. - Druhá o žákovi, který se povyšuje nad svého učitele. - A ta třetí, která je nejvíce rozvedená, vypráví o někom, kdo má v oku trám, a pozoruje někoho jiného, kdo má v oku třísku. Člověka ty představy až zabolí - a zároveň by se jim chtěl smát. 

Teď svou představivost ovšem ztlumíme a zkusíme přemýšlet, proč Ježíš používá slova tak masivní. Začněme u té výpovědi třetí, která je nejvíce rozvinutá. Materiál z jejího pochopení pak použijeme i k výkladu vět, které předcházejí. Tak tedy, máme tady dnes podobenství o třísce a trámu. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jistěže tu Ježíš mluví obrazně, nejde o skutečný dřevěný trám a třísku. Ale právě pro tu názornost tomu hned nějak rozumíme. Někdy můžeme mít v oku něco jako trám. Něco, co nám brání vidět pravdivě. A přesto ten svůj vlastní trám ani nevidíme. Souvisí to s tím, že své oko vůbec nevidíme. Vidíme všechno skrz oko, ale na své oko samotné se podívat nemůžeme (jen s pomocí zrcadla, ale to je jiný případ). Všechno může být v zorném poli našeho oka, jen oko samotné ne. - Oproti tomu, kdyby měl někdo druhý v oku třísku, všimneme si toho hned, jen co se na něj podíváme. Jak říkáme: když se mu podíváme z očí do očí. – Tak tedy: trám a tříska. Chápeme, že jsou tady obrazem nějakých vad, které člověk má. A je směšné, že svou vlastní vadu někdy nevidíme, i kdyby byla sebevětší. Zatímco na jiném člověku si všimneme leckteré i malé vady. Ježíš řekne, že je to pokrytectví: když si více všímáme nedostatků cizích než svých. – Vlastně tady Ježíš názorně popisuje proces, který se v psychologii nazývá projekce. My často nejme schopni vidět své vady. Zato nám hodně vadí, když obdobné vady vidíme na někom druhém. Vady podobné těm našim jsou pro nás na druhém člověku nejnápadnější – jako jsou si podobné tříska a trám, obojí ze dřeva, tříska je vlastně malý trám, trám velká tříska. Naše já se brání tomu, aby si muselo přiznat, že má nějaké nedostatky. Proto tyto nedostatky připisujeme jiným osobám. Promítáme je na ně jako na projekční plátno. Například člověk, který je drzý a vulgární, brání se tím, že z hrubosti často obviňuje všechny kolem. Nebo: nějaký skrblík je velmi citlivý na sebemenší projevy lakomství u druhých lidí. Je schopen zahlédnout i třísku u někoho jiného. Třebaže ve svém oku má trám a sebe dobře nevidí. – A teď, protože jsme v křesťanském společenství, a Ježíš své slovo také do církve mluví, my máme často snahu nedostatky druhých napravovat. ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ Ale jaképak to může být napravování, pokud máme ve vlastním oku trám? Pokud ty druhé vlastně vůbec správně nevidíme? Pokud má náš zrak tak závažnou vadu? Hleď si nejdříve svého. Snaž se nejprve poznat sám sebe. Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.

 
Už tomu trochu rozumíme? Zkusme si teď to částečné poznání o vadě zraku vyzkoušet na dvou konkrétnějších případech, které tady Ježíš zmiňuje. Nejprve ten o žáku a učiteli. Ježíš řekne krátce: žák není nad učitele. A taky toto by se mohlo zdát hned jasné. Vždyť učitel je ten, kdo má více zkušeností, a v nich vzdělává svého žáka, který jich má prozatím méně. Jak by si mohl žák myslet, že je chytřejší nebo dokonce moudřejší než jeho učitel? A proč se to tedy tak často děje, že si žáci právě toto myslí, nejenom v dnešní době, ale bývalo tomu tak zřejmě už i v době Ježíšově? Protože ten, kdo začíná něco poznávat, si často myslí, že on vidí vše lépe, ostřeji. Hlavně nedostatky poznávaného že vidí lépe. Je to typický fanatismus mladých a začátečníků. Patří k němu černobílé myšlení, ostré rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi těmi správnými a těmi špatnými. - Pomysleme teď například na ty mladé lidi, kteří kritizuji církev. Proč to dělají? Proč to každá mladá generace znovu dělá? Snad jim o církev opravdu jde, na jejím stavu jim záleží. A oni si řeknou: vždyť církev chce učit pravdě, mluví o svatých věcech. Tak proč není sama církev jen pravdomluvná? Proč jsou křesťané tak nesvatí? Myslím, že právě ideální představa, jakou mají začátečníci o církvi, jejich touha po dokonalosti je jím takovým trámem v oku. A oni se diví nad námi, kteří jsme v církvi už déle: „Vy ty nedostatky fakt nevidíte?“  Je možné, že máme i my v oku přinejmenším třísku, a že některé špatnosti na církvi už nechceme nebo nejsme schopni vidět. Zvykli jsme si na ně. Jak se tady má zachovat ten, kdo někoho jiného vede po cestě víry? Takový člověk, pokud je moudrý, tak nedostatky nezakrývá, ale učí svého žáky rozlišovat pečlivě a poctivě, a vede je také k poznání, že dokonalost tady na světě ještě ani být nemůže. 

Ale možná je to s námi přece jen horší. Konečně dospíváme k tomu, čím Ježíš dnes vlastně začal. Mohlo by se stát, že jsme všichni slepí. Že slepí vedou slepé. Že máme v očích pořádné trámy. Že nevidíme druhé správně. Že nevidíme stav své víry správně. Že nevidíme stav církve správně. Že možná zveličujeme hlouposti a nevidíme věci podstatné. Možná nemáme ve svých očích jen třísky – to by asi přiznal každý z nás, že naše nahlížení na svět je nějak deformované. Je však možné, že máme v očích přímo trámy? Může se stát. - Napadají mě tady příklady z evangelia, jak třeba všichni Ježíšovi učedníci viděli špatně: například, když se holedbali, že nikdo z nich Ježíše neopustí. Nebo když se přeli, kdo z nich bude největší v Božím království, hádali se ve chvíli, kdy Ježíše už čekalo ukřižování. - I kdyby to tak dnes bylo s námi, že my všichni se mýlíme, i pak by ovšem platilo pořád to stejné: poznávání pravdy máme začínat každý sám u sebe. Dříve než začneme napomínat ty druhé, že oni se na věci dívají špatně. Se správným poznáním máme začínat každý sám u sebe. A jestli si myslíme, že se ti druzí mýlí taky? Pak máme jejich slabosti vzít na sebe. Dříve než je začneme napravovat, máme je chápat a snášet. „Chápat“ a „snášet“. Jedni druhých břemena neste. Jako vzal Ježíš na sebe hříchy a selhání nás všech.

Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.


L 4,14-21  Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Přátelé v Kristu,
držím se dnes čtení, které je pro tuto neděli předepsáno rozpisem, který platí už několik staletí. A přiznám se, že jsem si musel ověřovat, že nejde o nějakou úpravu moderní. Text je totiž vymezen tak, aby bylo jeho vyznění kladné, jen pozitivní – a mě to připomnělo, že se podobně dělá duchovno na moderní způsob, že všechno má být pozitivní a povznášející. Přitom tomu úryvku, který jsem právě přečetl, předchází a po něm následují texty dost drsné. Předchází příběh o Ježíšově pokušení na poušti. S jeho odstřižením žádný problém nemám, ten je od dnešního příběhu oddělen dost zřetelně. Více mě ovšem zarazí, že tak, kde jsme čtení ukončili, je vlastně teprve v půlce přerušen průběh popisu těch bohoslužeb v Nazaretu. A my se už nedovídáme o tom, co v nazaretské synagóze těsně následovalo, totiž že se počáteční obdiv posluchačů brzy zvrátil v jejich pochybnosti a pak dokonce v hněv, namířený proti Ježíši.
        Dnešní evangelium tak zůstává dobrou zprávou bez problémů, bez těžkostí. Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje
a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přichází také do Nazareta, kde vyrostl. Není to pěkné? Znovu vidí svého rodáka, kterého znali už od dětství, teď už slavného. Ježíš také ve zdejší synagóze káže, a my se dovídáme, že i tito posluchači na jeho kázání nejdříve reagovali velmi příznivě: Všichni mu přisvědčovali
 a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst.
        Ta zpráva, kterou jim Ježíš říká, je dobrá proto, že Ježíš posluchačům nezvěstuje pravdu, ale právě slova milosti. Mohlo by to znít divně: nezvěstuje pravdu. Chci tím říct, že jim neříká
a nevysvětluje: „žijete ve vězení; třeba ve vězení hříchu, jste slepí a bloudíte; před Bohem nemáte nic v rukou“. Místo toho zvěstuje milost, zvěstuje to, co není: chudým radost, vězněným propuštění a slepým prohlédnutí. Zvěstuje jim to, co dnes ještě ve světě není, jako to, co v Kristu už mezi námi je.
        A ještě jedním a ještě zvláštnějším kazatelským jakoby „fíglem“ dociluje Ježíš toho, že vyznění jeho kázání je jen dobré. Můžeme si všimnout, že také on Bibli ořezává. Nečekaně končí biblické čtení z Izajáše tak, aby jeho vyznění bylo kladné. Končí slovy, že přišel, aby vyhlásil léto milosti Hospodinovy. Zamlčí to, čím prorok Izajáš pokračuje, že totiž vedle léta Hospodinovy přízně měl vyhlásit také den pomsty našeho Boha (Iz 61,2). Snad tím Ježíš chce naplnit, co o něm říká evangelium na jiném místě, že totiž nepřišel, aby svět soudil. A že kdo v něj nevěří, sám se odsuzuje. Takový soud bychom mohli vidět, kdybychom četli ten příběh o nazaretském kázání dále. Příkrá slova vůči svým posluchačům tam Ježíš řekne, ale až poté, co se víra nazaretských rozdrolí, až poté, co oni Ježíše odmítnou. Ale to vše je až potom. Dnes tu máme evangelium jako čistou milost. Jako uzdravení
a vysvobození.
       
Ježíš v Nazaretu přečte čtení z proroka Izajáše, vlastně úryvek z prorocké výpovědi. Ukončí jej slovy o vyhlášení milosti Hospodinovy. A přidá k tomu jedinou větu svou: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Posluchači dychtivě naslouchali těm prorockým zaslíbením, která slyšeli, hltali ta slova. Ocenili, že to byla slova milosti. A Ježíš ten zážitek pojmenuje: takto se ta slova mezi vámi naplnila. Doslova: toto slovo se naplnilo ve vašich uších. Ta slova se právě teď a mezi vámi stala skutečností. Všechno to pěkné, co jsem vám teď četl: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘
        A my se můžeme ptát sami sebe: Je to tak, že při slyšení těch slov se také v nás cosi uzdravuje? Napravuje? Je možné říct, že
i já dnes mezi vámi jsem, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.? Něco z toho se má stát už tehdy, když ta slova slyšíme. Už při slyšení biblického čtení. Byl bych teď v pokušení rozříkávat, jak přesněji to působení vypadá, jako bych měl Izajáše a Ježíše obhajovat, aby ty výpovědi nezněly jako slova prázdná. Ale Ježíš nic nevysvětluje, jeho kázání je o důvěře, že to slovo samo se stalo, uskutečnilo. „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
        Někdy se nám křesťanům vyčítá, že sice chodíme do kostela a posloucháme kázání, ale nic to s námi nedělá. Možná, ale o tom dnes mluvit nebudu. V dnešním evangeliu je důraz na tom, jak působí slyšené Boží slovo samo o sobě, ze své strany. Dříve než my něco děláme, nebo neděláme. Ono je působivé. Že se proměna, kterou v nás působí, děje často jen pozvolna a skoro neznatelně? Kdo by se tomu divil? Z nás, kteří víme, jak obtížné je změnit člověka, to neudivuje určitě nikoho. A pokud v nás toto slyšené slovo rezonuje aspoň nějak, není to málo. Mnoha dnešním lidem už taková zkušenost chybí úplně. Nemají žádnou naději, nevěří vůbec ničemu. A proto jsem vděčný za všechny lidi v církvi, kteří dychtivě naslouchají evangeliu, pěstují si citlivost na tento životadárný a proměňující hlas. Slyšené je pro ně hlubinou bezpečnosti uprostřed nepokojného světa. Je nejskutečnější realitou uprostřed mnoha věcí, které se skutečné jen zdají. Oni naslouchají, čekají na slovo, slyší a jsou poslušni. Tak zažívají plnost. – Obrazně si to naslouchání podle Bible představujeme tak, že k nám mluví náš Pastýř. Oslovuje nás jménem, svým hlasem lásky tiší náš strach. Vede nás, a proto „nebudu míti nedostatku“. - Určitě někdy jindy/brzy uslyšíte kázání o tom, co máte jako křesťané dělat, rukama a nohama, co říkat ústy. Dnešní kázání má však svůj konec dobrý tehdy, když dobře posloucháme, když se slovo evangelia naplnilo ve vašich uších.

Vně syžetu - archív 1

Bezdomovci jsou nejšikovnější praktici personalismu. Chodí vedle nás po ulicích, sledují nás, většinou nás neosloví. My zase vidíme a většinou nechceme vidět jejich špínu a ploužení. Čekají na okamžik, kdy jim pohlédneme do tváře. Pak nás osloví. Nebo proniknou pohledem. Nebo máme blízko k tomu, abychom se slitovali. 

Stále se proti nám uplatňuje argument, že reformace "narušila jednotu církve", jako by to byla zjevná daremnost. Když se to však podá, že "narušila duchovní a také mocenský monopol katolické církve", bude ji za to vinit málokdo.

V létě jsem zažil, že jedna slečna nevěděla, co jsou "vidle". A teď nikdo z mých studentů nevěděl, co jsou "plevy". - Vykládám to K. a vzpomněl jsem si, jak kolega farář měl kdysi za starého režimu vesnický pohřeb, na kterém četl onen žamový verš: "Bezbožníci jsou jako plevy hnané větrem", a hned následující den byl volán před církevního tajemníka, co tím jako myslel. 

Meditoval jsem, ne – dokonce prý kontemploval, podle nových jezuitských pokynů, a po mnoha hodinách dokonce dosáhl harmonie mysli s dechem a dlaněmi. To je ono, myslel jsem si. A pak, nečekaně, jsem ve dlaních navíc ucítil planoucí plamínky. Vydrželo to dlouho. Pro mě zázrak Božího zásahu, duchovní zážitek. Když skončil, zkoušel jsem si ho obnovit. Opakovaně a namáhavě, ale už to vůbec nešlo. Bylo to velmi frustrující. - Doteď jsem toužil po zážitku s Bohem. Ovšem zážitek je něco, co získávám. Bůh oproti tomu zůstává svobodný. 

V noci jsem potkal svého ďábla. Na konci snu, kdy jsem se cítil trapně, mi říká povědomý a sympatický muž: "To já jsem vás v tom vykoupal. Celý život vás v tom koupu." Až ten obličej potkám v bdělém stavu, chtěl bych ho oslovit - ale vždyť by to nebylo zdvořilé, ptát se takto.

Dva dny po sobě teď byl v televizi přenos velkých bohoslužeb z náměstí. V pátek katolické ze Staré Boleslavi. Katolíci si tady hrají na držitele národních tradic, mše je přehlídkou ornátů, úplně se na to dovedu dívat očima současného nekatolíka, jak je vše spíše či velmi trapné. V sobotu evangelické z Pardubic ke stému výročí. Myslím, že jsme si dali záležet, aby vše vypadalo jako skoro spontánní lidové shromáždění, a trochu neformální, to je zmatené. No nevím, jestli je to pro nějakého necírkevníka alternativa přitažlivá.

Jeli jsme na kolech kolem kostela v N. v neděli kolem poledne. Krásné, fara hned proti kostelu, ze schodů před kostelem vidíme, že farářská rodina sedí u stolu a zpívá předobědovou píseň. Nebudeme rušit. Opřu kolo o zídku a jdu se podívat do vývěsky, co se na takovém vesnickém sboru děje. "Tady si kolo neopírejte", říká mi kolemjdoucí místní, a já se domníval, že to říká z úcty k místu. On však pokračoval: "Černoprdelníci vám ho ukradou."

To jsem si naběhl. Chystal jsem texty k oslavám stého výročí církve a četl programová prohlášení z doby, kdy vznikala. Velkohubé řeči. Jak jsme teď vysvobozeni z habsburského područí. Jak ta cizácká a tyranská katolická církev dohrála svou roli a my si můžeme rozvzpomínat na své vlastní husitské a bratrské kořeny. Jak duše českého člověka tíhne přirozeně k evangelictví – a proto očekáváme skvělou budoucnost. Prostě jsme to tehdejší svobodné nadechnutí hned použili ke kletbám a chvástání. Stydím se.

„Kdy se to stane, nikdo neví, ani Syn člověka“, řekne Ježíš o posledních soudných dnech, a pak rozvíjí, co všechno se v tom čase odehraje. Když však přiznává, že neví o čase, proč si myslíme, že ví o způsobu? Nemáme odvahu říct, že se Ježíš asi mýlil, že ty věci, které předpovídal, se nenaplnily ani nenaplňují. - Jsem tak rád, že už nejsem pravidelný kazatel a nemusím mluvit o tom, že je blízko Ježíšův druhý příchod. 

Otravné vyřizování po úřadech, dopoledne jakoby ztracené. Ale utěšoval jsem se Pascalovou sázkou. Pokud by Bůh nebyl, je tohle prožívání pořád lepší než tlení v hrobě. A pokud nás Bůh uvítá do svého království, tam už žádná byrokracie (jak pevně doufám) nebude.

Lamaismus. To je to slovo, které jsem hledal. Které dobře vystihuje současnou krizi naší církve. „Jde o přenesení odpovědnosti za náležité pochopení a dodržování rituálu a dogmat na jednotlivce, kteří jsou k plnění těchto povinností speciálně určeni. Víra v takovou osobu, v její vědomosti a schopnosti, zbavuje lamaistu povinnosti příliš hluboko vnikat do podstaty obřadů a přikázání.“ - A když dnes mnohá společenství nemají na zaplacení svého faráře, a když zároveň zapomněla, že křesťanství se rodí zespoda, z víry jednotlivců, která nemůže být delegována na lámy, z toho je pak ta takzvaná krize.

Dnes by se řeklo, že Ježíš byl populista. Mluvil tak, aby mu rozuměli obyčejní lidé, těm sliboval velké věci, a zároveň říkal, že lidé mocní a vzdělaní mu rozumět nebudou, protože jsou zabednění – ve svých předsudcích, ve své pýše a moci. Za své učedníky si zvolil nevzdělané rybáře, aby tak oponoval nerozumnosti rozumných. - A tak, když já dnes jako liberální intelektuál s velkou částí střední třídy žasnu nad tím, jak se plebs nechá různými populisty manipulovat, a nemůžu pochopit, jak jim mohou důvěřovat a volit je – měl bych svůj postoj změnit?

Říká mi jeden dvacetiletý: „Moc bych si přál vidět aspoň jedno šťastné manželství v naší generaci. Abych viděl, že taková mořnost je raálná." V době, kdy ztrácí smysl i věrnost manželská, jak bychom si mohli myslet, že vydrží víra?

Ano, katolická mše s tolika pevnými formulacemi se zdá běžnému evangelíkovi nezajímavá. Pak však zažije řadu bohoslužeb, odkud duchovní stravu nepobere (zravna dneska takové kecy!, mé ženě se to ovšem líbilo, díky, Bože, za ni), a hned by takovou konzervu bral. 

Nemyslím si, že by tato doba vypadala jako pro křesťanství nejhroznější. Takový nástup racionalismu v osvícenství musel znít hrozivěji - jako drsný výsměch. Dnešní lhostejnost je ovšem plíživější. Tenkrát se hodnoty štípaly sekerou. Dnes vyhnívají zevnitř. 

Většina lidí je vnitřně zraněna. Hledají druhé, aby se jejich přízní vyléčili, ale s rostoucí blízkostí se lidé drásají ještě i navzájem. Jediný způsob, jak spolu pobývat bez zraňování, je cesta svatosti – lásky a čistoty. – Všechny ostatní psychologické poznámky jsou podle mého podružné.