Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Bůh, který odplácí, vás přijde spasit

Iz 35,3-6a   Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.
Ž 42; L 21,25-28; Žd 12,12-13

Přátelé v Kristu,
myslím, že hned na začátek adventního období patří slova povzbuzení a posily. Že tu nemohou chybět. Adventní období je připomínkou, že Bůh přichází, že Ježíš přichází. A to nejen připomínkou slovní. Ono to s námi má i něco udělat. A co? Dodat nám sílu, povzbudit nás. Vždyť Bůh přichází, a to pro nás má být potěšením. Přichází něco nové do našich životů. Nebude to stále takové, jaké je dnes. My se dnes ve světě snad snažíme o dobrý, užitečný život. Naše ruce však ochabují a naše kolena poklesávají. Kdybychom měli soudit jen podle svého vlastního životaběhu, tak všichni stárneme, a našich sil ubývá nebo bude ubývat. Ruce s věkem ztrácejí sílu, ochabují, kolena slábnou. Kolikrát toto od starších lidí slyším, když se jich zeptám, jak se mají: !Ruce už mi tak neslouží, kolena mě bolí.“ A teď na začátku adventního období ovšem slyšíme: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. A to Boží slovo zde má být posilou, boží zaslíbení nám má přidat sil. Zaslíbení, že on přijde a pak nás posílí sám a definitivně. A tento příslib má být posilou také pro naše nitro, pro vnitřní rozhodování. Vždyť tady taky zažíváme často svou skleslost, slabou vůli. Nevíme, jak jednat správně, co by bylo dobré. Proto ta další Izajášova slova: Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se!

Jsou to pěkná slova, skutečně povzbudivá, a možná jste se spolu se mnou na začátek adventního období těšili právě kvůli tomuto tónu útěchy, potěšení, který se v biblických textech určených pro advent pravidelně ozývá. Potom je ovšem a znovu překvapivé, co z Božího konání pro nás má být posilou podle dnešního výroku proroka Izajáše. „Hle, váš Bůh přichází s pomstou. Spasit vás přijde Bůh, který odplácí.“ A tenhle tón v tom potěšení musíme slyšet taky. Tón výstrahy, soudu. Izajáš nepřináší útěchu jednoduchou: „bude líp. Ať žijete, jak žijete, bude líp.“ Protože tak to není. To, co přichází, bude mít návaznost na to, jak žijeme dnes. Bůh neposílí vše, co ve světě je, to by přece znamenalo i zesílení zla. On upevni jen to dobré, o co se snažíme. Dobro má naději, i když je dneska většinou jen křehké a slabé. Zlo a špatnost však Bůh ze světa odstraní. Když se to řekne takto obecně, rádi s tím souhlasíme. Podle Izajáše se to však týká každého člověka osobně.  A mnozí to budou chápat jako Boží odplatu či dokonce pomstu. Když bude odstraňováno zlo, že se to drsně dotkne i jejich životů. – Izajášova předpověď je potěšením pro ty, kteří jsou v životě ještě pořád k něčemu. Když se o něco dobrého ještě snažíme, tak to posílit jde. Pokud už u nás není nic, žádná snaha, žádná touha, nejde to ani posílit. Co s tím?

A tehdy, v onen den bude všechno už jenom dobré. Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Bůh si tady poradí i s těmi podobami zla, s kterými my si dnes rady nevíme. Ani slepí už pak nebudou, ani hluší. Ale to, že jsou tady zmíněny nejdříve zrovna tyto dvě podoby postižení, asi má hlubší význam. Protože většina z nás není slepá ani hluchá v běžném významu. A přece jsme na některé věci slepí, k některým věcem hluší. A jednou to poznáme, spadnou nám z očí klapky, naše uši uslyší pořádně. Dnes jsme my všichni tak trochu duchovními mrzáky. Nevšímáme si některých věci, které jsou důležité, prostě je nevidíme. Také přeslechneme některá slova, která bychom měli slyšet, některé signály, které jsou pro nás. A můžeme se sebevíc snažit být citliví a vnímaví, přesto o nás platí to, co Ježíš říkal o svých současnících (Mt 13,14): „Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte.“ Až jednou se to napraví.

A tehdy kulhavý poskočí jako jelen – říká dále Izajáš. Tehdy to bude radost, tanec, nová svěžest. Tehdy nám bude do skoku. Vnímáme v Izajášově příměru tu živost, křepčení? My, kteří se světem dnes asi ponejvíce ploužíme, a také duchovně kulháme, a poskočíme si jen občas, třeba při nějakém slavení, a snad někdy máme i pořádnou radost duchovní, jako ten král David, když tančil před truhlou Boží smlouvy, ale hned byl uzemněn svou ženou, že se to prý nehodí. Tak jednou to tak prostě bude, a naplno. Dnes jsme spíše jako ta laň, která dychtí po čisté vodě (Ž 42). Ale jednou u pramene vod živých si i kulhavý poskočí jako jelen.

A poslední řádek dnešního textu: tehdy bude jazyk němého plesat. Jistě to bude úleva pro ty, kdo jsou dnes němí, a je to velká potíž, prý dokonce větší než slepota či hluchota, protože němý má nejméně možností komunikace s druhými lidmi. Ale kromě této lékařsky pojmenovatelné němoty můžeme i zde myslet i na němotu duchovní. Ano, znovu je zde naše časté téma, že neumíme mluvit o své víře, o Bohu, že se tady jaksi neumíme vyjádřit. Slova svědectví o víře nám nejdou přes ústa. Víra je nanejvýš něco v našem srdci, snad se podle ní snažíme i žít, ale mluvit o ní, to je největší nesnáz. A zase tu ovšem platí, že se o to nemůžeme přestat snažit. Však to znáte, jak se i němý snaží všelijak vyjádřit, jak pohybuje ústy a vyráží zvuky, třebaže jeho artikulace není jasná a zřetelná. Aspoň tak nějak máme i my usilovat a chtít vyjádřit, co je v našem srdci. A Bůh to jednou projasní a zdokonalí. Naše srdce pak už nebudou nerozhodná, budou plna vůle, vůle Boží. A pak bude platit to, co říká Ježíš (Mt 12,34): „Čím srdce přetéká, to ústa mluví.“  A tehdy bude jazyk němého plesat. Naše životní síly a radost znovu vytrysknou, probudí se k výrazu. – A právě tato zaslíbení z úst Izajáše, Božího proroka, mají být pro nás, duchovní mrzáky, posilou už dnes.

Vyznání vin

Půjdou tudy vykoupení

Iz 35,8-10a  Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí.
Ž 1; J 14,1-6; 1Pt 5,8-9

Přátelé v Kristu,
dnes je tu zaslíbení, že jednou bude naše cesta jasná. Budeme vědět, kudy jít. Můžeme tu cestu nazvat různě: jako cestu do nebe, cestu do Božího království. Nebo jako cestu domů, cestu zpět, návrat. To znamená: cestu k našemu lidství, k našemu původnímu určení, cestu do společenství s Bohem. Vždyť to je to místo, kam Bůh na počátku člověka stvořil: abychom žili ve vztahu lásky se svým Bohem, se svým Stvořitelem. Ale už na počátku Adam od Boha odpadl a pak si raději bloudil po svých vlastních cestách. Je pravda, že když se člověk na Boha rozpomene, tak cestu k němu znovu hledá. Ale ta cesta není prozatím zde ve světě vůbec jasná. Kudy jít životem, jak žít, abychom Boha našli? Abychom mohli znovuobjevit Boží blízkost? A tím také znovu objevit sebe sama, své životní určení a cíl svého života? Jak objevit cestu domů, k Bohu Otci? Jsme v tom hledání dnes často „pošetilci“, to znamená hlupáci. Ale jednou i hlupáci tu cestu uvidí, říká tady dnes mimo jiné Izajáš.

Ano, asi jsme všichni ve víře hlupáci. Až jednou se nám rozjasní, jak jsme po cestě víry bloudili. Ale ať třeba jsme hlupáci, ať třeba jsme omezenci, to ještě není nejhorší, takoví jednou cestu najdou. Horší je to s těmi, kdo jsou v dnešním textu nazváni jako "nečistí". Podle Izajáše jsou to všichni ti, kdo Bohu nepatří, kdo nepatří k lidu Božímu.  Lidé nevěřící. O kom to platí? Na to není tak snadné odpovědět. A to vymezení není možno tak snadno použít na ty, kdo dnes nepatří k církvi, kdo nejsou křesťany. Protože například Ježíš říká, že ti, kdo pomáhají potřebným, jakoby sloužili jemu, i když to dnes ani oni sami takto nevidí. Takoví budou jednou také pozváni do Božího království. Takže ta hranice mezi čistými, totiž Božími lidmi, a nečistými vede někde, kde to není tak zřetelné. Možná vede i skrz naše srdce. A každý člověk musí zkoumat sám sebe, nakolik chce patřit Bohu. Třeba jsme ve víře hloupí a nevědoucí, ale bez touhy Boha hledat bychom být neměli. Protože není jedno, jak žijeme, a ta hranice mezi lidem Božím a lidem bezbožným existuje. A jednou na té cestě k Bohu, o které tady mluví Izajáš, bezbožníci prostě nebudou. Dnes se to ve světě ještě všechno míchá. Dnes je naše životní cesta ještě často k nerozeznání od životního způsobu druhých lidí. Tak se to zdá nám. A přece ne každá cesta vede ke stejnému cíli.  A jednou se to zjeví. Někteří z lidí na té cestě k Bohu nebudou? A kde tedy budou? Někde jinde. Bible často mluví o dvou cestách. Je cesta k záchraně a cesta k zahynutí. Nevím, co to zahynutí znamená. Jako ostatně nevíme ani to, jaké to bude v Božím království. Ale ta hrozba druhé možnosti, hrozba ztracení a zatracení je reálná. Bohu žel.

Lid Boží tedy půjde cestou k Bohu. A ještě někdo či něco na té cestě nebude. Nebude tam dravá zvěř, nebude tam lev. Žádná šelma zde nebude lidi ohrožovat. Dovedeme si i my dnes představit, jaké je to pro člověka ohrožení, když ho přepadne dravá zvěř. Za tím pouhým konstatováním "nebude tam lev" se však skrývá ještě více, než tenhle pocit ohrožení. Má to i hlubší biblický význam. Vždyť jak to, že člověka vůbec zvířata ohrožují? Podle zprávy o stvoření, kterou máme na počátku Bible, přece člověk měl nad všemi zvířaty panovat. Člověk měl být králem stvoření a také zvířat, ne jak my říkáme, že lev je král zvířat. Našli bychom mezi židovskými pověstmi jednu, která vypráví, jak už Adam se kdesi v křovinách potkal se lvem, a ten se ho snad chystal zadávit. Adam mu vyčítavě povídá: "Jak to, že mě ohrožuješ? Vždyť já jsem měl vládnout nad tebou." A lev mu odpověděl: "Vládl bys, kdyby tvou moc nezrušil tvůj hřích." A my si můžeme připomenout, že takto závažný je hřích, že narušuje celé řády stvoření. Na počátku Bůh všechno stvořil jako dobré, aby všichni tvorové žili v souladu. A člověka Bůh stvořil do nejbližšího vztahu se sebou samým. Do svobodného vztahu lásky. Člověk se však z tohoto určení svou neposlušností vymkl, a tak narušil celý řád stvoření. Je to stejné, jako se vám vytvoří malá dírka v látce, a ta se rozšíří v trhlinu, která naruší celou strukturu tkaniny. Tak i my svou neposlušností vůči Bohu narušujeme celý řad stvoření. Pak už nic není tak, jak má být. Proto také apoštol napíše, že (Ř 8,20.22) veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.

A kdy se tedy zjeví ona sláva synů Božích? Začátek té nápravy Božích řádů už nastal. Jako začátek narušení nastal na jednom místě, u Adama, a v našich životech se ta prasklina jen dále rozšiřuje, tak také náprava začala na jednom místě. Totiž u Ježíše. On svou poslušností vůči Bohu zjevil, že je novým Synem Božím. Také však ukázal, jak náročná a bolestivá bude náprava stvoření. Vždyť Ježíš se sám nabídl zlu, ďáblu, onomu lvu, který se vymkl z dobrého Božího řádu. Ježíšova oběť je místo nás. On byl pohlcen, abychom my už tou cestou jednou už mohli jít beze strachu. – U Ježíše ta náprava začala, u nás má pokračovat. Také na nás se ten lev ještě sápe. Samozřejmě že ne lev doslova, ale obrazně. Lev zde totiž je obrazem situace, do které se i my dostáváme častěji.  Kdy na nás hřích číhá právě jako takový lev. Kdy nás ohrožuje na našich dnešních cestách a hrozí nás pohltit. Často různá pokušení jsou pro nás jako divá zvěř, která čeká na vhodný okamžik, aby nás přepadla. Pokušením jsou pro nás věci, které samy o sobě nejsou zlé, například peníze, alkohol, sex. Skrze náš neuspořádaný vztah k Bohu se však tyto věci stávají pokušením, které nás hrozí zničit. Je to s námi lidmi stále stejné. Až o konci časů je u Izajáše zapsáno zaslíbení: „Lev už tam nebude."

A cestou svatou pak tedy půjdou vykoupení, a už je nic nebude ohrožovat. Už starozákonní prorok Izajáš nazývá ty, kdo patří k Božímu lidu, vykoupenými. To pojmenování znamená, že za ně, za nás bylo zaplaceno výkupné. Jako za otroky, kteří byli v otroctví. V otroctví hříchu, a výkupným je právě Ježíšova oběť. Už tedy Izajáš ve svém vidění předpovídá, že to bude Bůh sám, kdo nás vykoupí. Není to naše dobrá snaha, nejsou to naše zásluhy, které nás uvedou na onu cestu k Božímu království. Jsme vykoupení. Samému Bohu patří díky.

Vyznání vin + Slovo milosti