Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Běda, když vás budou všichni lidé chválit

L 6,26 Běda, když vás budou všichni lidé chválit;
vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Přátelé v Kristu,
když chcete například ve svých dětech upevnit nějaký způsob jednání, pochválíte je. Pochválíte je, když si uklidí svůj pokojík, nebo když se pořádně naučí do školy a přinesou dobrou známku. Podobně se i dospělí mezi sebou chválí: Pochválím někoho druhého, když udělá něco, co považuji já za dobré, z čeho mám prospěch, co se mi líbí. Svou pochvalou chceme druhé motivovat, aby příště jednali zase tak. Svou pochvalou se vlastně ty druhé snažíme formovat tak, jak je to pro nás výhodné. Pochvala je svým způsobem druh manipulace, kterou používá chválící vůči chválenému. Ale chválený se většinou chvále moc nevzpírá. Dělá mu to dobře, když je chválen. Nám všem dělá chvála dobře!

A přece zároveň určitě rozumíme tomu, jak to může být škodlivé a zavádějící, když se necháme chválou manipulovat. Když chválu vyhledáváme a necháme se jí určovat. Z evangelií známe jeden názorný příklad takových lidí. Mnohokrát je tu řeč o farizejích, kteří si zakládali na uznání od lidí. Například nedávno jsme zde při bohoslužbách četli oddíl o tom, jak se farizeové rádi modlili lidem na očích - a lidé je za to chválili. Farizeové chtěli být příkladem zbožnosti – a ti, kdo je potkali a viděli, to skutečně ocenili. Zdá se, že farizeje každý chválil. Oni byli vzorovými věřícími. Sotva jim bylo možné něco vytknout. Byli vytrvalí v modlitbách a postech. Byli taky obětaví ve svých almužnách. Jen Ježíš svým následovníkům říkal: nebuďte jako oni. Oni to dělají, aby získali slávu a pochvalu od lidí. Vy to dělejte jinak. Když vy se modlíte, když se postíte, když dáváte své dary, nedělejte to kvůli lidem, ale kvůli Bohu.

Kdo žije podle evangelia, nemůže být všemi chválen. Naopak – bude se dostávat do situací, kdy mu druzí nebudou rozumět, nebo dokonce kdy lidem bude něco z jeho jednání či mluvení vadit, kdy ho odmítnou. Čteme zase jinde v evangeliu, že Ježíšovi farizeové vyčítali jeho otevřenost. Liberálnost, s jakou stoloval s celníky a hříšníky. Nazývali ho „milovníkem hodů a pitek“. Nepochopili, oč Ježíšovi šlo. Že chtěl hříšníky proměňovat tím, že je neodmítá. Proto s nimi sedával i při hostinách. Ježíš nebyl takový asketa jako například Jan Křtitel, o kterém víme například, že zásadně nepil víno. Jan byl zdá se zásadovější. Ale ani jej všichni nepřijali, říkalo se o něm, že „je posedlý“. – A podobná nepochopení a odsudky bychom určitě našli v životopisech všech velkých křesťanů. Kolik tam jen najdeme vyhraněností a těžko přijatelných věcí. Například jedni zásadně odmítali peníze, jiní zase měli k bohatství opovážlivě blízko. Někteří byli mnohomluvní až příliš, někteří celé roky mlčeli. Někteří vyhlašovali války proti muslimům, jiní za nimi šli s poselstvím lásky. Dokonce i ti, kdo se dostali na oficiální katolické seznamy světců, jsou zároveň vždy něčím divní, něčím pro církev nepohodlní. Kolik jen vyhraněností může mít cesta víry. Kolik výrazných individualit. Věřící lidé nemají být všichni stejní. V církvi nemá být uniformita. Ideál je sice jen jeden, následování Ježíše Krista, ale ten nabývá v konkrétních životech jeho následovníků tisíce různých podob. Křesťanská víra je tak i oslavou jedinečnosti každého člověka. Cesty hledání pravdy totiž mohou být velmi rozmanité. A kdo upřímně hledá, často bude veden cestou do osamělosti a nepochopení od druhých. - Pravda je jen jedna, ale zde ve světě se může třpytit jako diamant vybroušený se spoustou plošek a hran. Výrazní křesťané jsou jako ony plošky diamantu. Anebo jiný obraz: kdosi řekl, že „pravda je symfonická“. Až tehdy, kdybychom hráli každý dobře svůj part, zněl by výsledný společný zvuk dobře. Dokud to neděláme, sotva se můžeme navzájem dobře pochopit a ocenit. – A tak, pokud se dnes snažíme o dobrý život víry, neděláme to kvůli lidem, abychom se zalíbili jim. Jednou bychom si přece přáli slyšet chválu raději od Boha: „Služebníku dobrý a věrný, ..vejdi a raduj se u svého pána.“ (Mt 25,23)

Křesťan tedy nemůže být všemi chválen. Znamenalo by to, že by se musel všem přizpůsobovat a dělat to, co od něho očekávají, aby se jim zalíbil. Každý křesťan bude v něčem vyhraněný až sveřepý, a v tom bude narážet. Proto nemůže být všemi chválen, protože nebude všemi pochopen. – Ale je ještě jeden důvod, proč opravdoví křesťané nebudou nikdy všemi lidmi chválení. A je to jeden zásadní rys všem pravým křesťanům společný. Pokud totiž křesťanské zvěstování trvá na skutečné proměně lidského srdce, nemůže být nikdy skutečně populární. – O tom mluví druhá část dnešního verše. Zmiňuje se tam popularita proroků. Proroci jsou ti, kdo k lidem přicházejí s vizemi. S myšlenkami, které přesahují běžný horizont našeho života a myšlení. A lidé takové vznosné myšlenky potřebuji, touží po nich. Kde je poptávka, je i nabídka, a proto dojdou sluchu a popularity mnozí proroci. Ale ne všichni jsou proroky pravými. Jak tedy poznáme proroky pravé od falešných? Falešní proroci se dají spoutat oním poutem popularity. Budou lidem říkat to, co si lidé přejí slyšet. – Nepoznáme je podle toho, jestli přinášejí zvěst dobrou nebo špatnou. Jsou takoví, kteří mluví o krásné budoucnosti lidstva, a jsou chváleni pro toto. Osídlíme jiné planety, učiníme lidské tělo nesmrtelným. Pak jsou jiní, kteří přicházejí se zvěstmi špatnými, apokalyptickými. A je zvláštní, že i oni se snadnou stanou populární. Falešnými proroky jsou však určitě tehdy, když řeknou, že není záchrany. – A ještě mezi těmi, kdo mluví o záchraně, musíme rozlišovat. Falešní jsou ti proroci, kteří nejdou dost hluboko. Popularitu mohou získat tím, že lidem nabídnou: tohle a tohle dělejte, a svět bude zachráněn. Změna vašeho chování svět zachrání. Myslím, že se k tomu blíží mnozí ekologičtí proroci: když budeme třídit odpad a méně jezdit autem, snad máme naději. Ale jsou falešní všichni proroci, kteří nedořeknou, kde je skutečná záchrana. Praví proroci vždy mluví o nutnosti proměny srdce. Mluví o Bohu, o tom, že náš vztah k němu je tím základním pro náš život. Praví proroci hlásají náročnou cestu hledání pravdy a dokonce to, že my lidé na ní mnoho nezmůžeme, že jsme odkázáni na milost Boží. A to nebude myšlenka nikdy populární. Proto je v evangeliu také podobenství o dvou branách, úzké a široké (Mt 7:13-14): Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Pokud se rozhodujeme jít poctivě cestou víry, nebudou vás všichni chválit. Právě naopak, když nás všichni lidé chválí, může to být upozorněním, že jste na falešné cestě. Kdo však žije jako pravý křesťan, tomu se dostane (Ř 2:29) chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.

Ježíši Kriste, ty jsi málo dbal na chválu lidskou,
ať se v tomto dovedeme od tebe učit.